Výzva (26)
Jsem či nejsem zlý, nepřejícný člověk?
Tuto otázku si pokládám několik posledních pár let. Vše samozřejmě souvisí s mojí bohatou literární tvorbou, s články, jež zde na webu od roku 2011 zveřejňuji.
Na onu závažnost mě již před rokem upozornila jistá Bára Mocová.
Ano, i mě poslední dobou čím dál více přepadává obava, zdali nejste, mojí „románovou surovostí“, již značně znechuceni či dokonce enormně pohoršeni. Mimo jiné mi jde o soubor básní pod hlavičkou „Martin Jabkenič“. Ano, tímto se upřímně doznávám k jejich autorství! I když, na druhou stranu, jak se to zase vezme, když, podobně jako ony průvodkyně, dotyčného spíše vnímám jako ryze skutečnou postavu.
Od dob, kdy jsem v neustálém pomyslném kontaktu s onou svou Alexandrou, totiž stále více pochybuji o tom, co jsem zde zmínil již několikrát, tedy zdali se skutečně jedná jen o „pouhé fiktivní smyšlenky“.
A právě nejinak se to má i s oním Martinem.
Když si daná Bára některé z jeho básní přečetla (ano, musím to tak prostě napsat), osočila nás oba, že jsme až příliš agresivní. A opravdu, když jsem vše pod hlavičkou „Martin Jabkenič“ zběžně znovu prošel, došlo to i mojí maličkosti (potažmo i jejímu potenciálnímu autorovi) a nastalo zpytování svědomí. Bára mě pak dodatečně začala chlácholit, že rozhodně neměla v úmyslu narušit mé (a Martinovo) spisovatelské ego, a tudíž abychom si já (a rovněž i on) nic nevyčítaly, že plně chápe nutnost a potřebu se žánrově vyvíjet. Že je to vlastně naprosto přirozené, neboť každý člověk v sobě má něco z dobra i ze zla.
Pokusil jsem se tedy řídit její moudrou radou. Jenže pak nastalo to opětovné propojení mezi mnou a dotyčným autorem oněch „více či méně kontroverzních“ básní. Co se poté nestalo: Martin Jabkenič se mi začal omlouvat za to, že byl ke svým postavám příliš hrubý, a aby se mi zavděčil, tak stále pouze „jen sebe“ začal označovati za autora daného stvořeného, kdežto mé maličkosti přisuzoval „pouze“ roli zapisovatele, co „pouze“ všemu pozorně naslouchá a následně coby „pouhý“ zprostředkovatel vše aktualizuje na těchto eldarových stránkách.
Proto vás, moji milí, věrní čtenáři, znovu prosím o jistou schovívavost. Prostě to říkám na rovinu, tak jak to ve skutečnosti je, jak já vše vnitřně či navenek pociťuji a vnímám. Proto prosím mějte s mojí tvorbou i nadále strpení. Jen tak totiž budu moci v ní i nadále pokračovat a dodávat sobě naději, že vše má svůj opodstatněný smysl.
Ony v tom svoji podstatnou roli onehdy sehrály i další nečekané okolnosti. Když se mnou totiž Bára Mocová rozmlouvala, nebyla zcela zdravotně v pořádku. Nejdříve ji skolila chřipka, a když už se zdálo, že vše špatné je úspěšně zažehnáno, chytly ji záda, takže znovu byla na prášcích. Přirozeně tedy chtěla přečíst si něco pozitivního, leč já v té chvíli nabídl právě „ty Martinovy básně“, jež zrovna hřejivým optimismem příliš nehýřily.
Jak jsem však již říkal výše, já stěží ovlivním náladu tohoto polanského rodáka. Uvidíme tedy, s čím přijde ve své následné tvorbě. Bude konečně taková, jakou si ji Bára vysnila?