Výzva (25)
Ano, imponují mi dlouhovlasé modrooké blondýnky a brunetky, nač se tím již tajit.
Zvláštní, povětšinou můj vyhlédnutý něžný objekt zájmu ve filmových počinech buďto předčasně scénáristé zamordují nebo z něj naopak udělají „ženu lehkou“ či se u dotyčné potenciální talent nestačí ani plně rozvinout.
Ohledně „žen skutečných“ coby inspirací jsem tu povyprávěl již v někdejších minulých příspěvcích. Nyní tedy něco blíže k těm, co coby průvodkyně formovaly mé jednotlivé knižní „City Meansové“ počiny a to z hlediska jejich vlivu na moji maličkost coby dvorního poděbradského zapisovatele Katalné Mochny, města, jenž je jim srdcem tak blízké.
Vše to začalo Alexandrou. Po celou dobu naší společné rozpravy jsem míval ten zvláštní pocit, jako by se jednalo o personu ryze skutečnou, nikoliv tedy o onu pouhou fiktivní, náhodně stvořenou mým nevypočitatelným podvědomím. Alexandra Janová se vůči mé maličkosti snažila být co možná nejkorektnější, což v reálu znamenalo, že mne s prameny seznamovala postupně, tedy výhradně v okamžiku, kdy na ně z hlediska zaznamenání do knihy přišla řeč. Leč i přesto se nešlo ubránit dodatečným doplňkových rozhovorům s ní a to v průběhu oněch dalších zhruba deseti let. A když z mé strany jednou přišla řeč na téma „změna vizáže“, decentně pak požádala o její neměnnost.
Zatímco Alexandra jinak srdnatě odolávala mým četným narážkám, tak Ema Chardová, druhá průvodkyně Katalnou Mochnou v pořadí, mi vždy od plic na rovinu řekla, co si o mých „připomínkách“ myslí. Z tohoto důvodu se naše rozprava několikráte i přerušila a posléze znovu problematicky navazovala. Dodatečně ještě upozorňuji: jak rozhovor s Alexandrou tak i ten s Emou byl čistě spontánní! To znamená, že vznikal bez předem připraveného scénáře, tedy opačně a sice formou „co na srdci, to na jazyku“. Rovněž pak i Ema si svoje řekla k mým případným úpravám, zejména ohledně Černé paní a její konečné proměně, jíž jsem dle ní neschvaloval, jakožto ohledně mochnických ojedinělých tvorů, z nichž jsem se pokusil učiniti krvežíznivé netvory.
V dalším „City Meansovém vyprávění“ se pak role průvodce pozměnila, neboť její pomyslnou štafetu poprvé převzal muž, jmenovitě Tom Wong. Nicméně – a to opravdu zcela neplánovaně – dotyčný před naší poslední smluvenou schůzkou, bez mého vědomí, předem oslovil Petru Lavordovou a ta se tak nečekaně stala důležitou posilou pro závěrečný epilog „Města plného protikladů“. Podobně jako předtím Alexandra či Ema, se taktéž i Petra, coby persona, okamžitě stala jednou z mých dalších osudových múz, jež výrazně přispěly k oživení Katalné Mochny a k jejímu zpopularizování. Navíc Petřin ojedinělý původ a půvab jakožto její vlastní „mírumilovné“ povídky mému počinu následně dodaly ještě větší noblesu. Perlička nakonec: o povídce, tematicky propojující lidskou, zvířecí a přírodní říši, jsem předem neměl vůbec tušení. Z Petřiny strany jsem se o ní dozvěděl teprve v samotném závěru epilogu!
Po Tomu Wongovi se pak ve čtvrtém díle role průvodce ujal Radovan Litevský, nicméně i tentokrát si v závěrečném epilogu své řeklo něžné pohlaví. Jmenovitě Sylvie, žena neodmyslitelně spjata s „Winsternským rodem řádu lebonských lidí“. Ta se o slovo přihlásila již dříve, kdy se s ní osobně setkal právě můj japonský jmenovec a povídali si spolu o mé maličkosti – samozřejmě opět z mé strany zcela neplánovaně.
V prozatím posledním pátém mochnickém románu se vyprávění ujala znovu žena – jistá Jana Anotová. Na rozdíl od svých „předchůdkyň“ však v něm zastávala pouze onu roli průvodce. Zato však byla, co se sdílení osudu jednotlivých postav týče, nejaktivnější a za to i jí z mé strany patří velký dík. A opět perlička na závěr: když jsem si po nějaké době chtěl pohrát s Janiným vzhledem, decentně to odmítla a poprosila, abych nic neměnil. Nezbývalo mi než jí vyjít zcela ochotně vstříc stejně jako předtím Alexandře.