Svět opětovně sužovala válka a zásadně ho proměňovala. Kolik zloby již bylo vykonáno, kolik krve prolito. Nevyčíslitelné množství raněných i již mrtvých! Tady už nešlo o pouhé stovky či tisíce, vše se pohybovalo v řádech milionů lidských obětí! Tak neskutečně krutou se jevila Třetí světová válka.
A tu se v jejím epicentru náhodně shledali dvě lidské persony. Tou první byla pohledná mladá ruská ošetřovatelka Naďa Velinská, zatímco tou druhou sympatický muž tmavé pleti, rodák z afrického Mali, Robert Bumbutama.
„Nechte mě zemřít, už nemám pro koho bych žil,“ blouznil ze spaní již hodnou chvíli Robert.
„Šššš, to nic,“ konejšila ho Naďa.
Robert rázem procitl, když na čele pocítil onu hřejivou dlaň. „Kde to jsem?“ zeptal se jako smyslů zbavený.
„Šššš, jen klid, nacházíte se v polní nemocnici,“ odvětila přívětivě Naďa.
„V nemocnici?“ zopakoval obávaně Robert. „A to v té nebeské či naopak ještě stále v té pozemské?“
„V oné pozemské,“ odpověděla vlídně Naďa.
„Jestli je to tak, tak už nechci dále žíti.“
„Takto nesmíte mluvit,“ mírnila Roberta Naďa.
„A proč by ne? Válka je hnus,“ oponoval, když mu vše podstatné plně došlo. Pak ale přeci jen o něco zvolnil, když se Nadi zeptal: „A co pomáhá vám v tom, abyste se od ní odpoutala?“
„Zpívám si.“
„Tak mi něco pěkného zapějte,“ poprosil Robert Naďu a ta mu ochotně vyhověla.
„Ještě hodláte přemítati o smrti jako o jediném možném východisku?“ žádala po Robertovi doznání, když se zpěvem skončila.
„K čemu vám vlastně život je, když je výhradně spjat s utrpením?“ uvedl neměně posmutněle Robert. „To ten posmrtný je daleko hezčí, lidštější, bezstarostnější.“
„Proč tak soudíte?“ chtěla vědět Naďa.
„Znal jsem člověka, co prodělal prožitek blízkosti smrti a popisoval jej jako něco neskutečně krásného. Proto i já chci věřit, že po ukončení bytí na této planetě jedince čekají už jen samá pozitiva.“
„Nesmírně zajímavé,“ připustila ochotně Naďa, „leč i tak doufám, že mě a vás, tady na Zemi, ještě potěší mnoho pěkných zážitků. Navíc, nerada bych vás ztratila.“
„Cožpak vám imponuji,“ podivoval se Robert, „já, takový mrzák?“
„Nu, nejste mi lhostejný.“
A tu se polní nemocnicí počal nanovo rozléhat Nadin přívětivý zpěvný hlásek, jenž se pokusil přehlušit hukot venkovních válečných letadel.
„Opět jste mě povolala do života,“ ocenil Nadin hudební um konečně i Robert. „Jen kdyby nebylo oněch nočních náletů a střeleb z tanků a kulometů.“
„To vše časem pomine, uvidíte.“
„Kéž by.“
Záhy nemocniční místnost, v níž se Naďa, Robert a ostatní ranění nacházeli, viditelně potemněla a bylo slyšet jen intenzivní střelbu zvenčí.
„Už je to zase dobré,“ oddechli si s úlevou Naďa i Robert po nekonečné čtvrthodince, když šum válečných křídel o něco zvolnil.
„Kdepak, tahle válka jen tak neutichne,“ odtušil ve značných obavách Robert. „A kdo ví, jestli se jejího konce ve zdraví vůbec dožijeme!“ zdůraznil.
„Ráda věřím v ty šťastné.“
„Také bych rád věřil v brzký konec války,“ navázal rozpačitě Robert a poté uvedl podstatné: „Stejně, jaký význam má. Denně v ní padne stovka ne-li přímo tisícovka mužů a žen. Ne ne, války přinášejí jenom bolest a utrpení.
„Naprosto s vámi souhlasím,“ opáčila Naďa, „jenže i tak, žít se musí dále.“
„Jenže někdy je to dosti těžké,“ připustil znovu dosti neochotně Robert. Avšak záhy Naďu přeci jen potěšil, když znovu sám od sebe pravil: „Nezapěla byste mi ještě do třetice pro potěchu mých uší, aby u mne onen nový život dostál opodstatněných smyslů?“
Dívčiny hlasivky se tak znovu činily a Robert se za jejich přispění pozvolna pohroužil do spánku. Alespoň na malý okamžik tak zase unikl oné nehostinné válce stejně jako Naďa svým přívětivým zpěvem. A to nyní bylo velice podstatné!