TRNITÉ RŮŽÍ (1-29) aneb Vladimírův pokus dát všemu sepsanému ucelenější řád
ČÁST I. – OSUD VERSUS LIDSTVO
Osud opět spřádá své nekalé plány a vyhrožuje lidstvu válkou a odvody, jimž se snaží vyhnouti mladík jménem Alfréd, jenž ve vedlejším kupé metra zahlédne pohlednou dívku, s níž by rád navázal kontakt. Osud je však mazanější a negativně zasáhne dříve, než Alfréd stačí onu dívku, jíž pojmenoval Anna Neznalová, oslovit, tím, že z nebes sešle směsici bomb a oba zahubí (1). Třetí světová válka je tak Osudem plně zahájena, avšak najdou se i tací, jíž jí dokáží alespoň částečně ovlivnit a to svým přičiněním. Mezi ony vyvolené se počítá Patricie Válková. Ta od zesnulé Elke, jež zahynula v jednom z lágrů, obdrží dar v podobě skřínky, z níž na požádání vystupuje srdce umožňující konat zázraky. A jeden takový Patricie skutečně učiní a to se svým otcem, jinak to významným vojenským důstojníkem, jakožto i s oním lágrem, jenž přemění v láskyplné sídlo (2). Osud je tak poprvé za daného celosvětového konfliktu, jenž sám vyvolal, obelstěn. Nevzdává se však a dále ve světě rozsévá své nenávistné zlo. O tom se na vlastní kůži přesvědčí jiná dívka a sice Anna Petronová. Ta má neustálé konflikty se svým otčímem. Osud však záhy prohrává podruhé, to když ona němá tvář, jíž Anna zachrání od jisté smrti, se dívky zastane a její zásluhou otčím nečekaně umírá. Spravedlnosti tak je podruhé učiněno za dost a to Osud dráždí. Ten totiž chtěl, aby Anna pod otčímovým vedením dál trpěla (3).
Lidé jako by využili možnosti konání zázraků, zároveň však jako by do nich zakomponovali i ono Osudem toliko spekulativní úmrtí. Své o tom ví jistá Pavlína Petrenková, která rovněž, jako předtím Patricie Válková, využije možnosti volby přání, a inspirována Annou Petronovou mazaně ukončí život svého nevěrného přítele Pavla Pavloviče (4). Osud se snaží horoucně narušit to, že se člověku dostává možností volby v nelehkých válečných časech a znovu se pokouší zjednat si v lidské říši respekt a upevnit svoji moc. Jeho novým objektem zájmu se stává Karel Pracný, jemuž vnukne myšlenku po pomstě a to za to, že mu bylo znemožněno získat vysněnou dívku. Osud může konečně slavit, Karel nejenže onu dívku nezíská, ale ještě nevědomky usmrtí svého nejlepšího přítele Kamila Fluberta (5). Není divu, že oni zesnulí jedinci poté touží po klidu alespoň po svém ukončení bytí na pozemském světě a pějí prosebné ódy směrem ke Světelné bytosti, aby v její přítomnosti nalezli toliko potřebný klid (6. I.), zatímco dosud živé tou dobou čeká noc plná bouří (6. II.), která jako by tíhla k oné Osudem nepříjemné zlovůli. Právě ono snění se stává manifestem proti nehostinnému Osudu, jenž lidstvu zasazuje další nemilé bolestné rány. Obdobně jako v případě Anny Petronové, tedy není nic jednoduššího než vzíti do ruky plátno a štětec a plně se oddat své inspirativní múze (6. III.). A kde si s malbou lidstvo nevystačí, okrášlí vše živá hudba, jenž dá opětovně alespoň trochu zapomenouti na Osudem páchané zlo ve světě. Své o tom vědí Anastázie, Lída, Ctibor či Jelena, jež svým hudebním umem dokáží rozdávat lásku druhým a tak alespoň částečně zlomit onen nepřející Osud, kdy nejen hudbou ale i jejím léčivým duchem dokáží nemožné (7).
Osud, jenž se cítí býti lidstvem ohrožen, tedy přitvrzuje, a zasazuje mu další krvavou ránu, tentokráte v podobě nočních náletů, aby tak upevnil svoji nadvládu nad světem a dokázal, že jenom on je pánem všeho živého. Ve válečném epicentru se shledávají dvě persóny: Naďa a Robert. První jmenovaná je ošetřovatelkou, druhý jmenovaný pacientem (8). Není proto divu, že si lidé, na něž čím dál více doléhá tíže válečné vřavy, v zaslaných dopisech navzájem sdělují, jak právě válka ono lidstvo devastuje a jak by bez ní bylo všem lépe. Mnohdy tak zbývají už jen vzpomínky na dobu, kdy světu nevládla, kdy lidé žili ve vzájemném míru (9. I.). A nejen to, jako by se ztrácela i svoboda projevů, kdy je téměř nemožné publikovat vlastní spisovatelské statě (9. II.)! Štěstí tedy že je prozatím možné alespoň zavítat do divadel a i v nich si vyslechnouti koncerty vážné hudby, při nichž se posluchači částečně dokáží odpoutat od současných smutečních dní (9. III.). Není divu, že se lidé znovu a znovu ptají, kde udělali onu osudovou chybu a z nouze za své přijímají zpovídaní se posvátných pobožným relikviím, když sám velký Osud je zradil a zasadil pomyslný nůž do zad (10. I.). Nejinak na tom je i Tomáš, vojenský zběh, kráčející po různých světových končinách, jenž na vlastní kůži zažívá rány zasazené právě oním nepřejícím Osudem, a zároveň při svých toulkách i hledající hlavní smysl svého bytí na tomto světě (10. II.).
Zdá se tedy, že sám Osud má vůči lidstvu konečně navrch, kdy sám potrápí Petra Brauna, jenž napjatě očekává odpověď od svých příbuzných. Ovšem i v tomto případě nečekaně zasáhne andělská postava mající lásku na rozdávání a právě ta znovu prolomí prokletí nehostinného Osudu (11). Ten se však rozhodně nemíní vzdáti. Provizorně se uchyluje k méně závažným činům, jako je lidské tápání v životě (12. I.), aby záhy vůči lidstvu znovu vyrukoval, v doufání, že se na blízku neobjeví další spásný anděl (12 II.). A tak noví branci chtě nechtě znovu musí rukovat a jejich rodiny a především milující milenky tak čekají další bezesné dny a noci vzájemného odloučení (12 III.). Většina odvedených vojáků a také myslitelů si tak nově pokládá onu dobře známou otázku: proč se zase musí díti ono bezpráví a bojovat (13. I.). A kde slova nepostačí, je vše opětovně vyjádřeno za pomocí psané poezie (13. II.). V ní zejména vyniká skutečný poutavý příběh o vlčáku Tomovi, jenž nedobrovolně podstupuje zdlouhavou cestu do svého rodného města za svojí paničkou a kdy vše končí šťastným happyendem (13 III.).
Osud se opět nedokáže smířit s tím, že byl v případě vlčáka Toma převezen a své nekalé plány tentokráte směřuje do míst, které nebyly válečným konfliktem doposud plně zasaženy. Jeho novým objektem zájmu se stává Selma Kocmanová a lidé, co nečekaně vstoupí do jejího života (14). Po částečném úspěchu, kdy jedna z postav umírá rukou vyšinuté cikánky, se Osud opět plně zaměřuje na aktéry válečného dění a zároveň s tím proklíná všechny anděly, jež by se hodlali stavět proti němu. Vinou Osudu musí v poušti nečekaně nouzově přistát Tobias Mauer. Ten se v ní setkává s obyvatelem z jiné planety nesoucí jméno Kryšpín. Oba spolu rozmlouvají o nástrahách dnešního světa a společně se pokoušejí vymanit z nehostinné pouště (15). Osud tak opět potěší, jak dokáže být krutý nejen k pozemskému obyvatelstvu, jenž si své zážitky opět výhradně sděluje skrze prostřednictvím poezie (16. I.) a prosí od oproštění od nehostinného pozemského života, s opětovným přáním, aby byl alespoň onen posmrtný k nim milostivý (16. II.) A ti co jsou rozhodnuti dále přežívat na své rodné planetě, se pak snaží míti alespoň částečnou radost z běžných činností, například z pěstění květin (16. III.) Není proto divu, že lidé, zklamaní současnou dobou, mnohem častěji než kdy dříve, unikají z neutěšitelné reality do víru fantazírování, jenž by naplnilo jejich tajná přání a vykoupilo je z ne zrovna pozitivně prožitých životů (17. I., II.).
Mezitím Osud připravuje svůj další mocný útok, do něhož vkládá veškeré své zlobné síly. Tentokrát se jeho objektem zájmu stávají Manfréd a jeho žena Anežka. Zpočátku se Osudu sice daří opětovně rozsévat zlo a zdá se, že se konečně stane plnohodnotným vítězem. Leč na scéně se znovu objevuje anděl, tentokráte onen v podobě zbožné Jany, na níž je Osud přeci jenom v konečné fázi krátký. A tak Manfréd s Anežkou nejsou nakonec popraveni, což by oběma hrozilo v případě, kdyby se Manfrédovi nepodařilo zachránit dceru významného vojenského důstojníka , ale zároveň se upevní i jejich láska (18).
Jako by se Osud na této příhodě stačil vyčerpat, jako by ho daná prohra totálně zlomila. Neboť svět začali ovládat tolik potřební andělé, jež se spojovali v boji právě proti onomu Osudu a tak svět začali tvořit konečně kýženě šťastným (19. I.). Páry, jejichž zamilovanost nenarušil dlouhodobě trvající válečný konflikt, si po letech opět padají do náručí a hladí své pramínky vlasů (19. II.), vzájemně si vyznávajíce lásku (19 III.). Společně doufají v lepší zítřky (20. I.) a zahajují tak novou etapu života – života naplněného pokud možno bez válečných příkoří, života prožitého ve vzájemném míru a sounáležitosti (20. II.). Života naplněného oboustrannou láskou (20. III.)
ČÁST II – OSUD VERSUS VLADIMÍR A TOM
Nehostinný Osud ovšem není činný pouze ve fantazii člověka ale i v ryze reálném životě, jenž prožívá. Proto je dobré upínati se i na něco hezkého, jak se záhy Vladimír a Tom mají možnost osobně přesvědčit, když opět spatřují pravé mochnické zázraky za přispění tamních vymožeností, jež dokáží vykouzlit úsměvy na tváři. K dobru lze připočísti i to, že se za pomocí alternativní medicíny někteří jedinci, pocházející nejen z Katalné Mochny, na něž Vladimír a Tom při svých potulkách Oborověnkou narážejí, úspěšně vyléčili ze svých závažných onemocnění. Ona poetika textu tak u Vladimíra opětovně kýženě sílí (21), kdy dotyčný přichází s povídkou o Kátě Cabanové, ženě, co má ten mocný dar napravovat křivdy a kázat lidem zmámených neštěstím o lásce a o onom protipólu – tedy štěstí (22). To se záhy dočká patřičné odezvy od ženy, co strádá, a jež Vladimírovi horoucně děkuje za ten krásný pozitivně laděný příběh, který právě vytvořil a nahlas přednesl. Jako by i on v sobě nesl něco z oné své Káti Cabanové, to když strádající doporučí navštívit zdejší Řád okolo Sylvie, jenž by mohl s jistotou pomoci nemocné dceři dané ženy. Ono dobro ve formě vykoupení se opět připomíná záhy, kdy Vladimír a Tom jsou svědky nového úkazu, kdy je preferována právě ona naděje. To když spatří muže, co byl rovněž obdarován něčím sobě niterním (23). Vladimíra toto inspiruje k sepsání povídky o Slavomírovi a Potřebném, jenž se nápomocně pokouší – i za přispění právě oněch darů – prvně jmenovaného vykoupit z nehostinné životní situace a dát mu zcela nový smysl (24). Právě toto má hluboký význam i pro Vladimíra, neboť se po dlouhá léta léčil pro duševní chorobu v podobě paranoidní schizofrenie a za pomocí lidí okolo Sylvie se úspěšně kompletně uzdravil, přičemž se mu oporou stalo rovněž i ono psaní (25). Na Vladimírovo přání se tedy i Tom pokouší sepsat aktuální ozdravnou báseň plnou naděje a vykoupení z jisté trýznivé životní situace (26), to když oba dospějí na mýtinu Svatého Andreje, která se stává pro místní obyvatele Katalné Mochny – a nejen je – posvátným poutním místem, což se ihned navenek projeví, kdy Vladimírovi na oplátku mýtina dodá něco, co je pro něj v životě důležité (25).
Jako by zase pozemský tvor – tedy člověk – měl nad nehostinným Osudem navrch – utvrzují se Vladimír a Tom, když se s nimi dá do řeči jeden místní starousedlík, jenž zavede řeč na ALAMANY a jejich výrobce Toma Wonga. Právě ony ALMANY dokáží oživit jinak skryté myšlenky uložené hluboko uvnitř lidského mozku a tak zhmotnit nenaplněné tužby v reálném světě (27). A Vladimíra jako by to povzbudilo a po sérii převážně smutných povídek a básní přichází konečně s úryvkem v podobě ryze pozitivního dopisu, kde se zmiňuje o jisté Martině, jež se úspěšně vyléčila ze zhoubné nemoci a opět se má čile k světu a rovněž má plno životních plánů – například odjet se svojí nejlepší kamarádkou do ciziny a tam se věnovat prodávání obrazů či úspěšně složit zkoušky na konzervatoř a poté se profesionálně oddat hudbě (28). Leč jaké je Tomovo rozčarování, když se posléze dozví o Martině onu nemilou pravdu o tom, jak se k ní sám Osud krutě zachoval. Stala se totiž obětí dopravní nehody, jíž zapříčinil nedbalý řidič. A tak Martina předčasně zemřela. Onen nedbalý řidič tak její smělé plány nakonec nadobro zhatil. Vladimír a Tom tak opětovně přemítají o nástrahách Osudu, přičemž zároveň s tím spekulují nad tolik diskutovaným životě po životě, jenž se k posmrtným chová výhradně pěkně a jenž je více nezatěžuje žádnými těžkými ránami a zkouškami (29). Vladimírovi to pak přeci jen nedá a vše souhrnně ještě jednou rekapituluje (30).