Dočetl jsem svoji báseň, pokud se to tak dá vůbec nazvat, a v mírných obavách očekávám Vladimírovu reakci.
„Není to špatné,“ svěřuje se mi, „možná by to ještě chtělo trošičku rozvést.“
„Přiznám se, že jsem počítal s jistými výhradami. Přeci jen nejsem tak zběhlý romanopisec jako vy,“ uznávám bez přetvářky.
„Však já se také nepovažuji za kdovíjakého dokonalého spisovatele,“ odpovídá Vladimír. „Ovšem kdysi, ve svém jinošském věku, jsem své povídky a básně bral strašně vážně a kdekoho jsem s nimi obtěžoval, nyní se ale smiřuji prostě s tím, že si budu psáti už jen tak čistě pro radost, jak jsem vám již prve referoval.“
„To je podle mě ale škoda, určitě by si vaše tvorba zasloužila oficiální uveřejnění.“
„Přiznejte se, zase jste ji někomu nabízel k pročtení, že se nemýlím?“ odhaduje zcela správně Vladimír a mě tudíž nezbývá nežli souhlasně přikývnouti. „A rovněž se zajisté nemýlím, když řeknu, že ze strany dotyčného nebyla přijata.
„Ano, i v tom máte naprostou pravdu,“ připouštím posmutněle.
„Rozumím a vy jste se toliko zasazoval o to, aby tomu bylo konečně naopak.“
„Někteří knižní nakladatelé zkrátka nemají pro vaše spisovatelské nadání pochopení a upínají se výhradně nikoliv na myšlenku námětu a jeho poslání nýbrž na jeho zpracování po čistě technické stránce textové.“
„Nikdy se nezavděčíte všem, Tome, pokaždé k vašemu textu někdo zaujme negativní stanovisko. Je proto zapotřebí se přes to nějak šetrně přenést a poučit se ze svých chyb.“
„Já vím, ale když mě to činí nemalé potíže,“ stěžuji si ihned Vladimírovi. „Tak rád bych vaši tvorbu předal i jiným lidem, aby si v ní mohli počíst.“
„Kdo protentokrát skončil ve vašich spárech?“
„Jistý Aleš Misař,“ svěřuji se Vladimírovi. „Nabízel jsem mu několik vašich povídek a básní ze sbírek Tygr nechce být agresivní a Mé magnetické pole, bohužel však bez kladné odezvy.“
„Tak to nechte být, jen byste se zbytečně trápil, kdybyste na to pořád měl dokola myslet,“ radí mi moudře.
„A vás to snad nermoutí?“
„Inu, to víte, že trošičku ano, ale na rozdíl od vás…“ Vladimír nestačí svoji myšlenku dokončit, neboť nás znenadání oslovuje jakýsi starý muž.
„Pokud máte nějaké ty nesplnitelné sny, doporučuji vám v naší Katalné Mochně navštíviti pana Toma Wonga.“
Ano, samozřejmě, dobrá rada, pomyslíme si ihned oba dva, tedy já a Vladimír. I my Toma Wonga osobně známe a víme o jeho proslulých ALMANÁCH, přístrojích, co umějí zhmotňovat myšlenky – jak po stránce dotykové tak i po té sluchové. Jenže problémem je má rozdvojená osobnost: Tom Patrick účinky ALMAN dokáže plně vnímat, zatímco Venda Hrdý nikoliv. A v tom lze právě spatřovat onen jistý paradox dvou lidských osobností, které ve skutečnosti náleží jedné a téže osobě.
„Když je tomu tak, jak jste mi to právě vylíčil, mladý muži, pak nezbývá nežli mezi vaším skutečným já a jeho alter egem pseudonymem učiniti jistý kompromis,“ radí mi starý muž, jehož totožnost mi je stále neznámá, načež se následně se mnou a Vladimírem loučí s přáním všeho dobrého.
„Arnošt Petrklíček, místní devadesátiletý starousedlík, co vyhrál souboj s vlastní myslí,“ informuje mě Vladimír.
„A o co se s ní vlastně přel?“ ptám se Vladimíra.
„Měl pocit,“ objasňuje mi Vladimír, „že je svatý muž a tudíž že oplývá zázračnou mocí, jejímž prostřednictvím dokáže měnit lidské osudy.“
„Tak to je velice problematický ale zároveň i záslužný post,“ podotýkám. „A jak se to u tohoto muže navenek projevovalo?“
„Arnošt prostě začal chodit mezi lidi a například jim tvrdil, že je zbaví všech neduhů tím, že jim vysvětí jejich dům.“
„A jak to nakonec dopadlo?“ táži se.
„Málem že vše neskončilo jednou velkou tragédií. Kdyby zavčas nedorazili hasiči, mohl celý dům vyhořet.“
„A dnes je již Arnošt v pohodě?“
„Ano, právě díky Tomu Wongovi a jeho ALMANÁM se své fóbie zbavil, avšak vedla k tomu dlouhá ozdravná cesta,“ podotýká Vladimír, načež se odhodlává k sepsání nové povídky. Usedáme tedy na volnou lavičku a já se tak opět plně nechávám vtáhnout do jeho vypravěčského umu. Umu, pro nějž většina nakladatelů dosud nenašla pochopení, avšak mě převelice imponuje.