Ten legendární rozhovor plný nevole neměl nastat. Anebo snad raději ano? Pro pozdější dobro či naopak zlo věci?
To bylo tak. Jednoho červencového pondělí Tobias Frank vytočil příslušné číslo a na druhém konci telefonní linky to zvedla operátorka.
„Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Hankem Lambertem?“ oznámil do sluchátka Tobias Frank a rovněž se i představil.
„Zkusím vás přepojit,“ dostalo se mu od operátorky odpovědi. A pak, po několika tónech z elektronicky zdeformované Elišky, se konečně ozval ten povědomý hlas.
„Tady Hank Lambert, kdo volá?“
„Dobrý den, pane Lamberte, tady je Tobias Frank. Kdysi jsem vám zasílal jistý rukopis a rád bych věděl, jak se to s ním má.“
„Aha, to byla ta Jana Mátoženka, že ano?“ svitlo okamžitě nakladateli, o co patrně kráčí.
„Nikoli, pane, ten název přesně zněl: Jana, žena máty,“ dovolil si Hanka Lamberta poopravit Tobias Frank.
„Ach ano, pardon, zajisté,“ pokusil se o omluvu nakladatel, „nicméně či dokonce víceméně vás bohužel zklamu, ale pro naše nakladatelství tento počin není adekvátní.“
„Aha?“ Tím dal Tobias Frank jasně najevo údiv, i tak se ho ale okamžitě snažil zamaskovat tím, že se následně zeptal: „A co konkrétního vás k tomuto kroku vedlo?“
„Co konkrétního?“ Následovala kratičká odmlka a pak Hank Lambert do sluchátka uvedl: „To vaše dílo je přehnaně poetické…“
„Přehnaně poetické?“ nevydržel to Tobias Frank a tak nechal údivy zcela volně se projevit.
„Vlastně nikoliv poetické, nýbrž přímo patetické,“ poopravil ho Hank Lambert, načež se u něj poprvé projevily výrazné známky podrážděnosti.“
„Cože, patetické?!“ přestal zapírat skryté vášně také Tobias Frank.
„Prostě tam chybí pořádné napětí, drama, thriller, horor a tak podobně!“ zanadával si už regulérně Hank Lambert.
„Cože?! Napětí, drama, horor…?!“
„Jo, tohle všechno, ksakru!“ řval už do sluchátka doslova Hank Lambert.
„Moment, moment, a co daná poetika jako taková? To že mé postavy k sobě nakonec najdou cestu a usmíří se…“
„To nikoho neza…!“
„Jak to že nezajímá?! Jak by asi bylo přímo vám, kdyby vás někdo napadl a následně vyvraždil celou vaši rodinu, co?!“ To už byste si na mě takhle nevys…!“
„CO SI TO DOVOLUJETE?! JEN POČKEJTE, AŽ SI ZJISTÍM VAŠI ADRESU, TO BUDETE LITOVAT, ŽE JSTE SE VŮBEC KDY NARODIL!“
A pak to v sluchátku zapraskalo a Tobias Frank věděl, že spor prohrál.
Ale bylo tomu skutečně tak?
Po týdnu si Tobias Frank a Hank Lambert měli opět tu čest spolu vyměňovat názory. A to dokonce přímo osobně! Že by se tedy přeci jen naplnila nakladatelova závěrečná výhrůžka?
Bylo to trošičku jinak. Vyhrožujícím byl tentokrát Tobias Frank a nikoli Hank Lambert ho poctil svou návštěvou, jak mu posledně sliboval, nýbrž tomu bylo naopak.
„Tak jak se ti to líbí, nakladatelíčku, máš tu pohodlí?“
„Uhmmm.“
„Rozumím, ještě by to chtělo trochu utáhnout.“
„Uhm.“
„Ano, teď je to ono!“
Takto nyní probíhal rozhovor mezi Hankem Lambertem a Tobiasem Frankem, přičemž hostitel se zmítal na židli a host si lebedil v jeho svazování.
„Ale cožpak ta tvá současná póza nic nevypovídá o dané poetice, nakladatelíčku?“ bavil se na účet týden starého hovoru Tobias Frank. „Už lituješ toho, že ses vůbec kdy narodil, co?“ přidal k tomu úlisný úšklebek. „To víš, já rozhodně nečekal a zjistil si tvoji adresu, jak jsi radil,“ pokračoval ve výsměchu. „A že bych toho naopak já zalitoval?“ naznačil pomyslné hloubání. „To ani náhodou!“ dospěl k závěru.
Ozval se pláč, ten však nepatřil Hanku Lambertovi, nýbrž jeho ratolestem.
„Á, dětičky by se zřejmě rády chtěly vykoupat, jestli se nemýlím?!“ zpozorněl Tobias Frank, když to z koupelny zaslechl. „Nebojte, taťka už kvapem běží za vámi a připraví vám mydlinky!“ zvolal z obývacího pokoje, odkud se pouze daly spatřit dvě dětské hlavičky trčící z vany, náležící pětiletému chlapci a šestileté dívce, neboť obývací pokoj s koupelnou přímo sousedil a dveře do ní byly otevřeny. „No dobrá, tak v této činnosti ještě posečkáme a půjdeme se pídit po jiných klenotech tohoto honosného sídla.
Tobias Frank, k úlevě Hanka Lamberta, do koupelny naštěstí pouze nahlédl a hned nato začal slídit po obývacím pokoji.
„Ó, co to nevidím, že by přímo sám velký Tolkien?!“
A rázem se celá trilogie věnovaná Středozemí z paperbackového vydání jakoby po otočení kouzelného prstýnku proměnila v jedno zcela nové salátové.
„Tak copak tu máme za další chutné pokrmy?“ rozhodl se Tobias Frank pokračovat ve vymetání vitríny, v níž se nacházela literatura. „Ó, Mistr a Markétka od Bulgakova!“ A také toto rozsáhlé veledílo vzalo za své a to doslova list po listu. „No jo, mistře, hned je vidět, s kým své ženě zahýbáš. S Markétou! To si bulvár, panečku, pošmákne, až se to dozví. Tenhle chod tvou ženušku, nakladatelíčku, asi příliš nepotěší.“
Právě tohle poslední zmíněné Tobiase Franka přimělo zanechat literárních čistek a položit konkrétní smysluplnou otázku: „Kde máš vlastně ženu? Kdepak ta vězí?“
V očích Hanka Lamberta se teď dal spatřit nepopsatelný panický strach. Jako by už nešlo o ono dříve tolik diskutabilní drama a ani o thriller, ale už rovnou o onen regulérní HOROR.
„No však já si ji najdu i bez tebe, neboj,“ šokoval Tobias Frank touto novou hláškou a jejím samolibým podáním. „Vypočítávej dané menu nabídky se mnou: v obýváku jsi ty a ty tvé literární braky, v koupelně se tetelí tvé dvě ratolesti, v kuchyni nanejvýš tak akorát ten můj páreček krys, co jsem ti přinesl jako takový menší předkrm na uvítanou, takže to znamená, že ten dezert se zřejmě ukrývá… Ano, ložnice ještě neodhalila své skryté plody moře!“ zahulákal doslova.
Ta, stejně jako koupelna, taktéž přímo sousedila s obývacím pokojem, na rozdíl od ní však do ložnice dveře byly zavřené, což se ale co nevidět mělo změnit.
„Tak se tam hned podíváme, co říkáš? Konzervy by neměly zůstat dlouho zavřené, to se pak kazí a už to není ono.“
Tobias Frank poté, co toto vyslovil, věděl, že si to bude pamatovat nadosmrti. Po otevření dveří a následném vstupu do ložnice to totiž byl právě on, kdo zažil pravý nepopsatelný šok. Daný objev předčil všechna očekávání. To, co se na jedné z postelí vyjímalo, nebyl člověk, nýbrž jen pouhé jeho torzo. Dotyčná neměla ani ruce ani nohy a celá byla oděná do černého.
„Kdo… kdo jste, madam?“ osmělil se Tobias Frank přeci jen zeptat.
„Mariana Lambertová, Hankova manželka,“ odvětila žena poměrně vyrovnaně.
„Váš… váš pan manžel mi do telefonu vyčetl, že mé dílo na něho působilo až příliš poeticky,“ začal Tobias Frank říkat, co mu zrovna přišlo na jazyk. Tak moc ho ten „netradiční lidský objev“ dále udivoval a zároveň i nepopsatelně skličoval. Jako by i Tobias Frank právě zažíval onen regulérní HOROR.
„Snažím se o to, abych svému Hankovi a dětem připomínala stále tu atraktivní brunetu, jak tomu bylo dříve, a to, pokud možno, po všech stránkách,“ vyložila si to žena po svém, pohodila hlavou a ložnicí se okamžitě počaly linout vražedné omamné kombinace jahod, lesních plodů, leknínů a na padesát jiných vůní.
„A také… také mi váš muž vyčetl, že to mé dílo postrádá napětí a drama,“ pokračoval v trýznivém hovoru Tobias Frank a div že málem neomdlel, jak ho ta netradiční směs vůní začala bít do nosu a také do očí.
„Mohu vás ujistit, že život po mém boku je o jednom velkém dobrodružství,“ přenesla žena význam daných slov opět na svou osobu a očima tentokrát dala okázale najevo, jak něco takového jako soužití musí být obzvláště dosti složité po boku někoho, kdo nevlastní ani ruce ani nohy, nýbrž jen pouhý trup.
To už na Tobiase Franka bylo přespříliš, doslova z posledních sil se vzchopil a ložnici a následně i dům opustil, sotva se přitom držel na nohou. A div, že se mu to vůbec povedlo, tak moc se mu třásly ruce, když se snažil otevírat venkovní branku, přičemž měl dojem, že snad na místě sám vypustí duši.
Již nikdy se pak Tobias Frank do toho domu neodvážil navracet a již nikdy se nikoho z osazenstva domu nepokoušel kontaktovat: pro dobro či naopak zlo věci?