Po nějaké době se Vandy Harden zase vydával do Katemony. Měl tu výhodu, že to od jeho rodiště nebylo nijak zvlášť daleko. I přesto se pro něj cesta nevyvíjela tak, jak by si přál. Vandy Harden si dovolil najet na byť jen nepatrný hrbolek a už se zadní kolo činilo a oznamovalo mu, že co nevidět vypustí duši. A to se samo sebou rozumí, že to Vandy Harden nenechal jen tak bez povšimnutí a začal hned klít a zadnímu kolu následně i vyčítat, jak si něco takového k němu zase mohlo dovolit, když mu duše byla vyměňována nejméně už tak tisíckrát. Jenže zadní kolo to ne a ne brát vážně a tak si po zbytek cesty do Katemony dál nerušeně libovalo v syčení a v čím dál větší prázdnotě.
„Vidím, mám oči a navíc i uši,“ dušoval se pokaždé Vandy Harden, když to o domnělém píchnutí z úst náhodných projíždějících zaslechl snad již popáté. „Jako kdyby se vám to snad ještě nikdy nestalo, otrapové,“ zahudroval si na jejich adresy vždy dodatečně.
Ovšem jakmile Vandy Harden přejel pod uvítací bránou, kde nahoře stálo Srdečně vítejte v Katemoně, jako by se před ním otevřel zcela jiný svět. Tady ho nikdo podobnými otravnými narážkami ohledně jakéhosi píchnutí nezahrnoval a pokud na to přišla řeč, tak pouze jen jednou a to přímo ze strany poškozeného, načež místní domorodci okamžitě začali jednat na vlastní pěst. Tedy ne že by nebohému Vandymu Hardenovi mínili uštědřit bouchanec přímo do tváře či do jiné oblasti jeho ctěného já, nýbrž mu tím výhradně nabízeli pomoc týkající se zaručené správky jeho syčícího společníka. A než se Vandy Harden nadál, už kolo bylo to tam a on coby host byl zván zahrát si hru, co kombinovala více her najednou. A kdo by takové nabídce odolal, když se vlastně nejednalo o domorodce, nýbrž o sličné místní domorodkyně. To pak i předem dohodnutá schůzka musela býti pozdržena, neboť to… zkrátka jinak nešlo, stručně řečeno.
Ten, co si v Katemoně s Vandy Hardenem předem domluvil schůzku, pro to naštěstí měl pochopení.
„Na uvítanou to není vůbec špatná bilance,“ poznamenal s úsměvem Slavomír. „To jiní začínají bilancovat až tehdy, co ochutnají tyhle chutné hrušky.“
„Ehm, opravdu vynikající pochoutka,“ zkonstatoval Vandy Harden poté, co zkonzumoval hned tři naráz. A pak mu cosi náhle došlo a okamžitě znejistěl. „Moment, odkdy v pozdním listopadu bývají lidem dostupné plody hrušní? To snad leda tak nějaká ta zavařená hruškovice, ale hrušky jako takové?“
„No vidíte, a pak že se náš legendární vstup do zdejšího vykvetlého lesa v téměř zimních dnech dá odbýt pouhým mávnutím ruky,“ připomněl významně Slavomír.
Vandymu Hardenovi ihned došlo, na co jeden z místních Katemonců naráží. Ani ne před rokem se společně toulali zdejším lesním prostranstvím a barvitě tam polemizovali o křížových výpravách a o potenciálním významu magických sošek.
„A změnil se u vás na tuto problematiku od doby našeho nevidění se nějak názor?“ zajímalo následně Vandyho Hardena.
„S největší pravděpodobností je ta posvátná pražská soška zcela obyčejná,“ začal s líčením úvah Slavomír, i když si zároveň nešlo nepovšimnouti, jak i s ním lomcují jisté tiky, jak měl nutkání pohlédnout k nebesům, aby ho za ta slova náhodou nestihl stejný boží trest jako kdysi čtyři členy legendárního pražského divadla Sklep poté, co se do Onoho nejvyššího nemístně naváželi, načež jim pak nepomohla ani závěrečná citace Ježíšku panáčku a to z úst onoho posledního, ještě živého rouhače, na něhož záhy také došlo. „Takže z toho logicky vyvozuji, že tu víru v něco musí mít člověk zkrátka zakořeněnou uvnitř sebe a pak se třeba ty zázraky navenek dít budou.“
„No to je tedy vážně nadělení,“ chytl se toho okamžitě Vandy Harden, „protože jestli je tahle čilá hrušeň opravdu něco víc, než si momentálně po opětovném pohledu na ní myslím, že je, tak…“
„Narostly vám snad po požití jejích plodů oslí uši?“ poradil Vandymu Hardenovi Slavomír.
„Ne, nenarostly,“ dospěl s úlevou k tomuto závěru po nahmatání příslušných míst Vandy Harden.
„Tak vidíte, pak je vše v naprostém pořádku a tudíž se není čeho obávat,“ uvedl najisto Slavomír. „Teď bych vám rád ale něco ukázal.“
„Tak vida, ten Horvát vám dal ve vašich spisovatelských aktivitách přeci jen zelenou a tak veledílo konečně spatří pupek tohoto světa,“ odtušil Vandy Harden, o co se jedná.
„Nikoliv, tenhle mešuge, jak jste ho trefně nazval, s tím nemá vůbec co dělat. To se nade mnou smilovala jiná nakladatelská duše, před kterou jsem vlastní tvůrčí záměr dokázal obhájit,“ objasňoval Slavomír.
„Tak to vaše žena musí v jednom kuse pěkně hysterčit, pokud tedy o tom už ví.“ A Vandy Harden teď jen velmi nerad zavzpomínal na ono velice nešťastné shledání se Slavomírovou družkou u nich doma.
„Vše je zapomenuto a my dva spolu nadále procházíme životem jako dvě cukrující hrdličky,“ přijímal to Slavomír v poklidu.
„Podepsaní regulérní smlouvy na regulérní román a zázračné plody hrušní k tomu, zdá se, učinily své,“ mínil Vandy Harden a v hlavě si nanovo začal přehrávat setkání se Slavomírovou manželkou, jež nedopadlo vůbec dobře.
„Tyto dvě věci na naše usmíření zdaleka neměly ten nejmagičtější vliv,“ podotýkal Slavomír.
„A co tedy?“ zajímalo stále Vandyho Hardena, načež mu do oka padl jistý muž stojící opodál, který mu chováním okamžitě přišel velice podezřelý. A jelikož i on tam postával pod jednou z překrásně rozkvetlých hrušní, tak Vandyho Hardena opět začaly přepadávat vize o možných vedlejších účincích těchto stromových plodů.
„Předložil jsem své ženě k prostudování zápisky ze sedmnácté kapitoly, kde prezentuji jakýsi souhrn vlastních inspirativních toků a názorů na ně, a nechal ji, aby si vše v klidu pročetla, a na oplátku slíbil, že nikdy s žádnou z těch dívek a žen, co mne v rámci inspirace dennodenně navštěvují, nebudu mít jiný poměr než jen ten čistě přátelský a literárně pracovní, neboť mé srdce odnepaměti náleží pouze té jediné. Vyšlo to. A na důkaz lásky jsme si pak já a má žena i s naším maličkým vyjeli na jeden menší ozdravný výlet. Bylo to pro nás tři tak povznášející,“ básnil doslova Vandymu Hardenovi zasněně Slavomír, načež ten okamžitě, co padlo to o „dívkách a ženách“ ve vlastním fantazírování zamířil na nedaleké pole, kde s něžným pohlavím taktéž sehrál hned několik vášnivých her najednou – i když, pravda, pouze těch sportovních.
„Ehm, pardon, promiňte, pánové.“ To Vandyho Hardena v rozjímání vyrušil právě onen asi sedmdesátiletý muž, co se předtím zdržoval o kus dál pod hrušní. „Nedokázali byste mi prosím s něčím poradit? Jen jsem si na moment odskočil od svého kola a když jsem vrátil nazpět, tak…“
„Tak vám ho někdo propíchl, že ano?“ navázal pohotově Vandy Harden. „Nemusíte smutnit, vážený pane, mně už se tohle stalo během tohoto týdne nejmíň potřetí.“
„Ne, nic takového,“ překvapil ho tímto tvrzením muž. „Když jsem se ke svému kolu vrátil, objevila se mi na něm tahle taška a v ní byl uložen dopis s bonboniérou. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Nejspíš tu asi zřejmě došlo k omylu, to se stává,“ mínil Vandy Harden a jako by tím dával i jasně najevo, že tak tomu bylo i s jeho kolem, které momentálně neměl u sebe, neboť s ním právě v tuto chvíli zřejmě válčil jeden z místních katemonských opravářů.
„No právě v tom je ten háček, neboť se o omyl patrně možná vůbec nejedná, protože ten dopis je určený mně,“ líčil muž, „jenže já již delší dobu žiji sám a nikoho nemám, a ani s nikým neudržuji kontakt, tak jak si to všechno mám správně vysvětlit? Prosím, poradí mi v tom alespoň jeden z vás?“
„No vidíte,“ ujal se slova tentokrát Slavomír, když obsah tašky důkladně prozkoumal, „tak to když říkáte, že již nikoho nemáte a delší dobu žijete sám, tak to s vámi asi opravdu někdo právě kvůli tomuto hodlá navázat danou známost.“ Načež Slavomír dál pokračoval v líčení, že tady u nich v Katemoně je něco takového jako taška a v ní uložený dopis s bonboniérou celkem běžnou záležitostí, že o to se právě přičiňuje někdo, kdo se snaží zklamaným lidem dávat novou naději do života, a ať se tudíž muž takové nabídce rozhodně nebrání, že vše je na nejlepší cestě.
„Aha, tak jestli je to tak, tak to vám mockrát děkuji za objasnění. Hned se tedy za tím dotyčným člověkem vypravím, když má, stejně jako já, rád bridž a brynzové halušky,“ rozzářily se muži náhle blahem oči, nabuzeně nasedl na kolo a byl tentam.
„A my též vyrazíme,“ nabádal Vandyho Hardena Slavomír. Ten se ani pořádně nestačil vzpamatovat z toho, čeho tu byl právě svědkem, a zanedlouho již čelil zcela novým magickým výzvám. O té zahradě nemohlo být pochyb, jednalo se zajisté o tu samou, co zkrášlovala Madonku, o níž slyšel vyprávět.
„Srdečně vás tu vítám,“ přivítala se s Vandym Hardenem a Slavomírem Monika, načež její sestra opodál vášnivě o čemsi rozmlouvala se Savannah a její sestrou Dannah. Byly tu přítomny i další tváře: Viktor s Annou ochutnávali cukrovinky vyrobené dle receptu Kryšpína Rumělce, zatímco Andy Day zajišťoval hudební program. V uzavřeném rodinném kruhu se pak dala spatřit Olga Hessová, o níž Vandy Harden věděl, že je původem Polka a jíž možná k srdci přirostly Karlovy Vary, do nichž kdysi osobně zavítala na přání jednoho zájemce, co hodlal dát jejímu životu zcela nový rozměr. Jak vidno, daný záměr se patrně zdařil na výbornou.
„A co ostatní,“ zajímalo Slavomíra. „Ti nedorazí?“
„Mark se i nadále rozhodl setrvávat v Paříži,“ začala objasňovat rusovláska. „A Patricie se taktéž omlouvá, stejně jako Gustav, avšak u nich se to dalo očekávat,“ pokračovala. „Dost možná také i z důvodů oné o něco vzdálenější budoucnosti,“ upřesňovala. „Ale zato sem k nám přijel pan Leichert, onen léčitel,“ zakončila to.
Slavomír za dané informace Monice poděkoval a za posledním jmenovaným se okamžitě vydal.
„Tak přeci jen ten pan Leichert oplývá léčivou mocí,“ poznamenal Vandy Harden, když s Monikou osaměli.“
„Ano, já a sestra mu za mnohé vděčíme. To že tu dnes je, nás obě neskutečně těší,“ odpověděla Monika.
Záhy Vandy Harden poněkud znejistěl, to když se k němu vydala další sličná rusovláska.
„Ahoj, Savannah, jsem rád, že tě konečně osobně poznávám,“ zdravil se s ní.
„I mě těší,“ přijala oslovená nabízenou ruku a ještě chtěla cosi říci, když si slovo opět vzal Vandy Harden.
„Zajímalo by mě tedy, proč jsi onehdy zčistajasna byla tak smutná, když jsi dle svých slov prožívala tak velký príma den.“
Tuto otázku jmenovaná pravděpodobně neočekávala a dle pozměněného výrazu v očích ji možná i trochu urazila. „Ty opravdu nemarníš čas a jdeš člověku rovnou pod kůži,“ zněla její odpověď a raději se hned vzdálila.
„Promiň, já nechtěl,“ chtěl za ní ještě Vandy Harden zvolat, ale již k tomu nenašel patřičnou odvahu. „Asi jsem jí tím hluboce urazil,“ poznamenal pak směrem k Monice.
„Spíš jen zaskočil,“ zastávala trochu jiný názor, a následně oba zamířili do labyrintu z růží, kde si dál povídali.
„A co ti, co skončili kdesi v posmrtné dimenzi, ti sem nezavítají?“ ptal se Vandy Harden.
„Možná že tu ten Johnův duch právě někde přebývá, kdežto ten náležící Jindřichovi na to má ještě dostatek času,“ mínila Monika. „No ten našeho dědečka tu zcela určitě pobývá,“ dodala.
„Stejně jako možná ten náležící té smrtce, co navštívila Marka Kinga u něj doma, nebo ten náležící Alexeji Romanovi,“ znejistěl znovu Vandy Harden. „A nebo všech těch lidí z japon…
„Prosím, teď není vhodná chvíle na přivolávání negativních zpráv,“ mírnila Vandyho Hardena v jeho počínání Monika. „Ze všeho nejdůležitější je, že se Mark v oné Francii snaží dál vést normální život, stejně jako Patricie zase v té své zemi. A že se Viktor s Annou budou zanedlouho brát.“
„Tohle se mi ještě nedoneslo,“ zpozorněl Vandy Harden.
„No tak nyní už to alespoň víš,“ odpovídala vlídně Monika. „A když už jsme u toho, tak i Olga nadále hodlá zůstat v Karlových Varech a to i s celou svoji rodinou, to lázeňské město jí nesmírně učarovalo, kdežto Savannah s Dannah, ty zase nedají dopustit na svou rodnou Kodaň.“
„No a Andy, ten se mi vůbec zdá být spokojený,“ zastával názor Vandy Harden.
„Andy se nezdá být pouze spokojeným, on spokojeným opravdu je,“ upřesnila Monika.
„No a ty a sestra, zdá se, také,“ připojil Vandy Harden. „To byste jinak nemohly pořádat tuhle sešlost.
„Ano, obě jsme opravdu spokojené se svými životy a to že spolu normálně mluvíme. A co je ještě důležité: oplýváme pevným zdravím,“ odvětila Monika.
Dál tedy procházeli labyrintem a povídali si spolu. A jak předtím uvedl Slavomír, bylo to neskutečně nadpozemsky povznášející.