Tom Patrick

Výzva (15)

Vánoční svátky a Silvestr za námi a nový rok 2020 před námi. Jaký asi bude? zamyslí se nejeden z nás. ,Určitě v mnohém jiný než ten předchozí´ míním já.

Ten krátký pozemský život utíká vážně velmi rychle. Od 80tých let, na jejichž počátku přišla na svět moje maličkost, až po aktuální současnost, se mnohé změnilo. Máme demokracii, můžeme svobodně vycestovat do zahraničí a k dispozici nám jsou zcela nové technologie, o nichž jsme si před takovými třiceti čtyřiceti lety mohli nechat jenom zdát.

Zatímco v 80tých, potažmo ještě v první polovině let 90tých, byl takový mobil nedostupným zbožím, stejně jako například počítač či tablet, po roce 2000 se situace začala zásadně měnit a dnes již jsou takovéto vymoženosti nepostradatelnou součástí každé vyspělé domácnosti po celém světě.

Ale je to tak správně? Opravdu musíme mít rok co rok ten co možná nejnovější nejdokonalejší tablet a na potkání se s ním chlubit? Přiznám se, že já sám nejsem zrovna dvakrát nadšeným příznivcem těchto moderních vymožeností. Kolikrát když jdu po ulici a vidím mládež (a nejen ji) pohrouženou právě do onoho mobilu, nevím co si o tom mám myslet. To samé v mém případě platí i o takzvaných youtuberech. Konkrétně mám na mysli ty, co se ve svých příspěvcích na sociálních sítích ztrapňují a zachází až do neúnosného extrému.

A tak si kolikrát připadám, jako bych do této doby snad ani nepatřil. Jako bych se neustále navracel právě do oněch 80tých a 90tých let a chtěl v nich mermomocí zůstat. Právě na tuto dobu vzpomínám rád. A nejen proto, že jsme já, rodina a příbuzní drželi při sobě coby o něco mladší a především coby živé persony. Lidé se tenkrát více scházeli a věnovali se mnohem častěji společenským hrám, ať už se jednalo o ty různé karetní či pro změnu ony stolní deskové. A ten, kdo od dané doby očekával více, ten si dodatečně pořídil video.

Z dnešních vymožeností mne zajímá především to, co dokáže člověku pomoci alespoň po psychické stránce. Jisté spásné východisko lze nalézti v takzvané 3D technice, jíž v poslední době hojně využívají nejedna kina a to jak u nás tak po celém světě. Abyste mi ale správně porozuměli, nyní mi nejde o projekci filmů nýbrž o ryze relaxační účel. Například psychicky strádajícímu může ulevit 3D projekce krajiny s pozitivně laděnými výňatky z ní či konejšivá relaxační hudba v doprovodu vkusně natočených odpovídajících doplňkových záběrů.

Ve 3D vizi však moje literární tvorba šla ještě mnohem dál! To když jsem v třetím dílu své městské ságy s názvem „City Means III. – Město plné protikladů, v kapitole „Almana a spol.“, podal základ, troufám si říci jedné velké revoluční myšlence: kdy za podpory 3D projekce si aktér sám řídí vlastní snivé projekce, na něž v tu chvíli myslí. To znamená, že daný snivý obraz řídí přímo jeho mozek, nikoliv tedy předem nahraná videonahrávka.

Bohužel, jak už u mě bývá zvykem, jsem pouhým teoretikem – navrhovatelem a nikoliv přímo konstruktérem daného prvku. Vše tak opětovně záleží na zapálených nadšencích, jež by se mého nápadu případně do budoucna chytli a ohledně něj podnikli nějaké ty reálné, zásadní plány. Ostatně já osobně si opakovaně říkám, že by mé Almany nemusely býti pouze zaznamenány na papíře a že za nějaký ten čas by klidně mohly existovat právě v oné reálné podobě. Vždyť technický pokrok nezadržitelně spěje kupředu, kdy tu sami máme k dispozici plno chytrých „revolučních“ smartphonů či robotů, co dokáží myslet a jednak jako normální inteligentní člověk z masa a kostí. Tak proč nedat zelenou i Almanám?

Vím, co si o mém nápadu někteří z vás myslí: že je možná až příliš vizionářský. Jenže kdyby se právě ony Almany jednou dostaly do běžného prodeje – jakožto již ryze reálný produkt, vsadím se s vámi o co chcete, že by se v obchodech po nich jen zaprášilo. A to tak, že by nabídka nestačila plně uspokojit onu poptávku!

Stejný problém se svými objevy, podobně jako já, měl i legendární spisovatel Jules Verne, jenž do svých knih na tu dobu, kdy žil, zakomponoval celou řadu pozoruhodných objevů, z nichž mnohé jsou v dnešní době zcela dostupné. Onehdy však spíše budily značné rozpaky a někteří nakladatelé dokonce řešili, zdali ty Verneovy počiny vůbec vydat! To aby pro potenciální čtenáře nebyly až příliš těžké na představivost. Proto bych nerad i já, pro změnu u vás, vážení čtenáři, svými „objevy“ vzbuzoval něco podobného. Proto budu jenom rád, pokud se na vše budete dívat s jistým nadhledem a i nadále mi zachováte svoji přízeň, svoji oddanost. Jen tak budu schopen ve své tvorbě i nadále pokračovat a přicházet s něčím, co třeba jednou nabude ryze reálného upotřebení. Pevně v to stále doufám.

A jak se k dnešní době stavíte vy, vážení čtenáři? Žijete v ní rádi se všemi těmi vymoženostmi, nebo se spíše jako já navracíte do dob starších, kdy nebyly veřejnosti dostupné? Co soudíte o mých Almanách? Zastáváte obdobný názor, že by do budoucna mohly lidstvu prospět? A četli jste nějaké dílo od Julese Verna? Jaký máte názor na tohoto věhlasného spisovatele a jeho objevy?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (14)

A opět nastává Silvestr, poslední den v roce. Ten se dá strávit několika způsoby. Já sám preferuji rodinné zázemí nesoucí se v poklidné přátelské atmosféře. Ona halasná zábava, spjatá s pobytem na horách, je mi tak zcela cizí. Kamarádi mě samozřejmě čas od času lákají, abych ono rodinné prostředí opustil, nicméně jsem prozatím pokaždé jejich naléhání odolal a neosmělil se za nimi vycestovat.

A ani to nemusejí být ony hory!

Moje maličkost se zkrátka jen velmi obtížně vypraví někam, kde neví, co ji předem čeká. Občasnou výjimku učiním jen v případě, když mi dotyčný kamarád – vyzyvatel zaručí, že se mi nic závažného nemůže přihodit a vše že se bude odvíjet v naprostém poklidu.

Abych se vám přiznal rovnou, tak v poslední době mi cestování samo o sobě činí nemalé potíže. A to zejména v odpoledních a večerních hodinách. Navíc jet někam daleko a pak tam třeba i několik hodin někde stát na mrazu a čekat na přípoj, to vše mne nemalou měrou stresuje.

Takový jsem již odmalička, ostatně posuďte sami. Kdysi jsme s mamkou byli oba pozvaní na fotbalový zápas plavčíkem, co se staral o chod jezera v mých rodných Poděbradech. Už tehdy mi jeho přízeň tak trochu neseděla, neboť se dotyčný snažil za každou cenu udělat ten nejlepší možný dojem.

Vše pak vzalo zcela rázně za své poté, co jsme já a mamka dorazili na dané smluvené místo. Fanoušci, řádně posilnění alkoholem, byli již zcela ve svém opileckém živlu a to zápas ještě ani zdaleka nezačal. Mezi fandy samozřejmě nechyběl ani onen plavčík, a jak jinak i on byl již ve značném opojném rauši. V tu chvíli moji maličkost začala sužovat nervozita a chtěl jsem okamžitě jet zpátky, i když se prozatím nic zásadního zlého nepřihodilo. Mamka na mne nakonec dala a po pouhých pěti minutách(!) jsme se oba tedy vydali směrem na rodné Poděbrady.

Možná to bylo z mé strany příliš kvapné rozhodnutí, vždyť se prakticky nic závažného nestalo, ti lidé tam v žaludku měli jen o pár promile navíc a jejich vzájemné pošťuchování nemuselo naznačovat nic zas tak vážného dramatického. Nicméně já v tom onehdy viděl něco víc a myslel hned na to nejhorší, například že se prostě co nevidět na tribuně odehraje závažný incident, jenž bude mít fatální následky – pro všechny zúčastněné.

Podobně na tom jsem s oněmi horami. Nezávazná zábava, přílišná euforie, alkohol tečící proudem, to zkrátka není nic pro mě. Navíc, jak se znám, tak bych nepřetržitě myslel na zpáteční odvoz z hor domů a byl přehnaně nervózní už třeba jen z toho, že jednotlivé navazující spoje naberou velké zpoždění, takže se domů nikdy nedostanu. Již kvůli těmto obavám bych si onen pobyt nedokázal užít. Navíc jsem zvyklý chodit spát krátce po půlnoci, takže bych toho moc na horách asi ani nenaspal. A já přitom k životu onen spánek tolik potřebuji, abych mohl začít bez závažnějších problémů nový den.

Kdepak, než zažít ony strachy, to raději pošlu oněm přátelům esemesku z pohodlí domova, kde se nemusím zbytečně obávati toho, že mi mimo něj bude hrozit nějaké nevyhnutelné nebezpečí. Ono totiž bohatě postačí, že na Silvestra nebývá často doma má mamka, neboť zrovinka koncertuje kdesi v zahraničí. A i to je docela pořádný zátěžový adrenalin na psychiku, kdy se modlíte, aby se jí nic závažného nestalo a cesta jakožto samotný koncert dopadly v plném uspokojení bez jakýchkoliv komplikací.

Snad jsem vás tímto svým článkem příliš nepolekal a neodradil od Silvestrovského pobytu – ať už na horách či někde jinde, kde tradičně slavíte příchod Nového roku. Proto vám závěrem do něj raději popřeji vše nejlepší, hodně úspěchů a ať se všichni ve zdraví opět za rok zase sejdeme. A pokud během něj zachováte přízeň těmto mým oficiálních eldarových stránkách, pak budu jedině rád.

Dnes bych se vás proto rád zeptal: Jak trávíte Silvestra vy, vážení čtenáři? Máte rádi klid rodinného zázemí, obdobně jako já či naopak u vás výhradně vítězí bujaré veselí s přáteli mimo domov, u něhož teče alkohol proudem a probíhá ta pravá nezávazná zábava? Máte rovněž zkušenosti s nevydařenou Silvestrovskou oslavou, na níž byste nejraději zapomněli či jste naopak zažili ve svém životě novoroční oslavu takovou, na níž se naopak zapomenouti nedá, neboť opravdu stála za to? Dáváte si novoroční předsevzetí? A když už, daří se vám je dodržet?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor