Kapitola 17 – O sto padesát stupňů a ještě něco málo navíc (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Už se málem nadobro rozešli, když si Ema na něco vzpomněla: „Počkej, vydrž ještě momentek, něco tady pro tebe mám.“ Vyndala z brašny své pracně získané ranní nálezné a předala ho Antonínovi. Na deskách stálo tučně vyšrafované P. „Tohle snad tvé pochybnosti nadobro zažene, pokud ještě nějaké pociťuješ.“
„Co je to?“
„Sám uvidíš. Neboj, s ničím negativním to rozhodně nesouvisí, prostě se k tomu opětovně snaž přistoupit s pozitivním nadhledem.“
„Vezmu si tvá slova k srdci,“ nadhodil mile Antonín a na onen důkaz si PĚNKALINKOVOU složku do oněch míst skutečně přiložil; jako by mu ani po dovyprávění pozoruhodného pohádkového příběhu jeho dvojník nebyl cizí a bral ho jako regulérní, reálně možnou postavu.
„Tak zatím.“
Ema se s Antonínem tedy najisto rozloučila a okamžitě přidala do kroku, neboť se ze studentského roje, který stále podivně zmámený právě kráčel po schodišti nahoru, náhle vynořila Dita. Antonín Emu sice informoval, že jeho přítelkyně je ve skutečnosti úplně jiná, než si doposud myslela (což ostatně potvrdilo tomu předcházející snění), i tak Ema nehodlala nic riskovat a rozhodla se nechat obě hrdličky o samotě.
Svého kroku Ema rozhodně nelitovala. Pouze stačilo vyjít o patro výš a hned tu byl druhý důvod k radosti.
„Á, tak přece se jedna sexy ladyhrdlička nelapila do tlusto-romanticko-prdových lačných sítí! Co vy tady tak sama o hodině výuky, chlapcodívko Chardická? Snad mi nechcete nabíčkovat, že tak hojně pajpáďáte na matela?“
Ema nasadila ten nejzářivější úsměv, jakého vůbec byla schopná.
„Tak schválně, Chardice matezmatenice,“ pokračoval v příjemných narážkách Josef Humler, „jestlipak víte, jaká je sloučenina ze dvou upanddownových silikonových půlek a geometricky ladně rozkošného kosočtverce, to celé na entou?“
„Tak to vážně netuším, pane profesore.“
„No přece po několikáté zvětšený obrázek krásně vnadně necudně to vyhlížející Madony!“ rozkřikl se profesor na celé kolo. „A ještě jeden rémus navíc. Máte zájem! TÁÁÁK MÁÁÁTE ZÁÁÁJEM?!“
„Ano.“
„Chci to slyšet celou větou!“
„Ano, pane profesore.“
„Chci to slyšet úplně celóóó větóóó… U!“
„Ano, pane profesore!“
„Tááák se mííí tóóó líííbííí! Jenže máte smůlu, chlapcodívko, rémus nebude, neboť mě zas odkudsi ze zákulisí chytá jeden velkej prdus, takže už budu muset chvátat na záchvat,“ odvětil profesor Humler, čímž teď spíš myslel spěchy za dalšími školními povinnostmi než onen svůj pověstný vé cé blok. „Ale vy, chlapcodívko, nesmutněte, neboť jsem pro vás ukořistil tohle.“
Ema nestačila valit oči, její poznámkové PĚNKALINKY se tu před ní náhle vyjímaly na zlatém podnosu.
„Já-sly-šet-že-vy-rá-da-po-hád-ky-tak-já-rá-čit-být-ta-ko-vý,“ odhláskoval Humler, načež hned kápl božskou: „Ten jsem si pro tak vzácnou příležitost dovolil ukrást z hotelu Diplomat, když jsem tam byl na řečnění o výhodách erotogeního mantrotantření.“
„Ale… ale jak se vám je podařilo ukořistit Kutačce?“ zajímalo Emu, načež si uvědomila, že měla nejdřív Humlerovi poděkovat, takže se to hned snažila napravit.
„No jo, taky vás pozdravuju,“ mávl ledabyle rukou, „teda děkuju,“ zadrmolil opravně. „To víte, Chardice, na to existuje taková trojčlenka: vám ho vzala Kutačka, jí zas Moronka a té zas… já.“
„Ale jak se vám to teda podařilo?“ nemohla tomu Ema stále uvěřit.
„No co, Moronka pěkně nagelovala mě, tak já jí to zas na oplátku pěkně vylízal,“ odvětil vyhýbavě profesor. „Zatím guten bye.“
A profesor Humler se se svým sádelnatým tělem dal do pohybu.
„Pane profesore. Pane profesore!“ volala za ním ještě spěšně Ema. „Budete nás ještě někdy mít na tělocvik?“
„Říká vám něco jméno ČTVRTEK? Tak to prý údajně nebyl jen ten psanec!“
Ema pochopila: zítra ona a ostatní z její třídy budou možná svědky poslední HUMLERIDIÁDY.
„Póóóstřéééh!“ ozvalo se ještě nečekaně z dálky a pak už vzduchem letělo cosi na způsob miniaturního přehrávače. „A pokud za chvíli uslyšíte ruchový mumraj od Moronů, tak kompletně budete vědět, na čem jste, chlapcodívko! Teď už vážně ale guteník byeník!“


Josef Humler nadobro zmizel na druhém konci chodby, ovšem jeho duch byl stále přítomen v okruhu několika metrů. Netrvalo to dlouho a z kabinetu fyziky se do poloprázdné chodby halasně rozlehlo: „CO TOHLE MÁ ZNAMENAT?! BREKULE, LOMOZNÍKU, CHOTĚROUBE, PLESKOČNÍKU, KLEPTOMANE, ALOU Z MÝHO KABINETU VEN!“
A skutečně, k Eminu nesmírnému překvapení a také potěšení na chodbu z kabinetu profesorky fyziky právě vyběhlo pět jí dobře známých tváří. Těm teď jen těžko mohlo být do smíchu, Emě však rozhodně ano.
„ONI MI TU BUDOU VEKTOROVAT PO MÝM OBCHODĚ, SLÍDA JEDNA BANDĚRSKÁ!“ To se už za všeobecného hledáčku kolemjdoucích a přihlížejících vynořila i Dana Moronová a hnala povedenou pětku svinským krokem napříč celým patrem. Ema si dala pozor, aby si s profesorkou nepadly do očí, jenže ta je stejně teď měla jen pro onu pětici mladíků, takže sotva mohla zaregistrovat, co se kolem ní jinak děje. „VY HOLOTO ZÁŠKOLÁCKÁ, VY ZMETKOVÉ, VY FYZIKÁLNÍ IGNORANTI, JEN POČKEJTE, JÁ VÁM NASOLÍM, TO BUDETE ČUBRNĚT!“ řvala na celé kolo, načež se za pěticí výrostků hnala po schodech dolů.“
„My za to nemůžeme, paní profesorko, to všechno měl na svědomí jakýsi BUBLIFUCK FUCKING SHITNIS KURVING OF PIČKO PRDELING,“ hájil se jeden z pelášejících. Tím Moronové teprve nahrál na smeč.
„ZMETKOVÉ, TAK VY MI JEŠTĚ BUDETE SPROSTĚ NADÁVAT, NO JÁ VÁM JICH NANDÁM, AŽ VÁS POŘÁDNĚ SEŘEŽU!“
Ema se teď smála, až se málem popadala za břicho. Lepší potrestání Ditini společníci za nedělní posměchy nemohli získat. Nyní už nebylo žádných pochyb o tom, komu náležely ty strašidelné hlasy ze školních pozemků, vymoženosti z TAVARESKY se holt jednou zase dostaly do špatných rukou. Onen magický přehrávač to teď jednoznačně potvrdil.

Veselo nepřestávalo být ani v hodinách následujících. Ta první díky Humlerovým úpravám sice odpadla, i tak to Emě příliš nevadilo, neboť Pavel Haufner v těchto dnech zrovna nebyl jejím šálkem kávy.
Zato dvouhodinovka chemických radovánek s Libuškou nezklamala.
„To bylo ale vzrůšíčko, co? Málem hrozinkalo, že naše dvouhodinečka padne, ale nakonec se tak nestalo. Matička vědeckých múz nás má zkrátka rádečka, ta prostě nedopustí, aby chemie, ten pro naše lidstvo tolik veledůležitý předměteček, padl.“
To poslední slovo si paní profesorka klidně mohla odpustit, neboť výpary HCL zas jednou vzaly za své a Jelenu udolaly, takže na kratičkou chvíli omdlela.
„Ježišmarjinká, copak se to naší bledulce stalo?“ cupitala k poškozené do zadních lavic od katedry svou pohotovou šouravou chůzí okamžitě Liptáková.
„Nejspíš ji váš výklad důkladně vyčerpal, paní profesorko,“ vzkázala Lena, načež se nebohou sestru pokoušela oživit jemným fackováním.
„Zanechte, Lenečko, prosím těchto brutalitek, raději se vaši sestřičku pokusíme oživit za přispění vědeckých přínosečků v podobě čpavečku.“
Načež Jelena záhy pod jeho vlivem skutečně plně procitla a tak mochnický svět obohatila nová hláška: „Já snad spala sto let.“
„Nikoli, má milá, jen pouhou slabou minutečku,“ poopravila ji okamžitě Libuška. „Ale jinak dobrý, krásně se na vás při tom procitáváníčku dívalo, jako by se k životečku probouzela překrásná Šípková Růženka.“
Takto se to se sestrami táhlo i o následující ruštině, kdy na dotaz Ivany Naděždy Fjodorovny „skólko, tólko, tebjá“ Lena odpověděla „yes madam, Já chatím kůšat vodku, chljéb i gorodok.“
Jelena rozhodně nezůstala své sestře nic dlužna a doplnila to o „gulját so sabákoj, kótom i s Katjou, Verou, Vítjou.“
Profesorka ruštiny tak měla zas o čem přemýšlet.
To na další hodině se posty prohodily a na paškál byly vzaty Hanka s Petrou a to kvůli trestu, který jim napařila Ludmila Kutáková. Ta svou přítomností ve třídě tak všem dala jasně najevo, že i post biologie má plně ve svých rukou…
„I když kdo ví,“ začalo se v lavicích zakrátko šuškat, neboť profesorka stále kamsi odbíhala, a až ke konci vyučování se přišlo na to, že to patrně mělo na svědomí Humlerovo projímadlo.
Kde si nevystačil Josef Humler, tam ochotně zaskočil Jindřich Nevada se svým svérázným pojetím zeměpisu o vzájemných návštěvách toho či onoho obyvatele z té či oné země. To vše profesor samozřejmě neopominul doplnit o jednotlivé postavičky a svou chůzi zadumaného vědce. Ema mu na konci hodiny připravila jedno menší překvapení v podobě bonboniéry, neboť hrozně zbožňoval sladké. To od Emy byl takový menší kompliment za to, že si Nevada jako jediný z profesorského sboru od počátku týdne uchoval svou identitu neposkvrněného jedince, neboť nepodlehl žádným změnovým stavům a zůstal svůj, prostě takový, jakého ho měli všichni rádi. Jindřich Nevada tak stejně jako profesorka ruštiny měl o čem dumat, nápovědou na daru mu tak mohlo pouze být opět jedno velké P.
Pak už pouze zbývalo přečkat hodinu angličtiny s profesorem Štrochem. Té se Ema přece jen obávala nejvíc, Dita však rozruch kolem její osoby protentokrát nevyvolala. Ani by zajisté k něčemu takovému neměla dostatek sil, napadlo Emu. Dita se tvářila značně pobledle, byla bílá jak stěna. Při letmém vzájemném očním setkání Emě rozhodně nepřišlo, že by jí její odvěká nepřítelkyně chtěla vyškrábat oči.
Škola pro béčkaře skončila, ovšem pro Emu to znamenalo: žádné kýžené volno, žádní přátelé, žádné toulky okolní krajinou, ale povinný nástup do firmy PROJEKTANT EXPERT, do dveří s vizitkou Fero Joska.
„Hele, klidně tam půjdu s tebou,“ nabízel se Emě galantně Petr, když s ní absolvoval cestu na náměstí.
„To není příliš dobrý nápad,“ namítla.
Ema se rozhodně po včerejšku nezbavila dojmu, že pokud otec Petra v podniku spatří, uštědří mu nové kázání na téma přátelé a pokora, proto radši obratně nadhodila: „Víš co? Běž se pokouknout po Elíkovi a Vincim, třeba už je osud zformuloval dohromady.“
„No dobře,“ podvolil se Petr požadavku. „Tak se drž, a pokud narazíš na otce, pokus se mu nějak srozumitelně vysvětlit, že nejsme žádní gauneři.“
„Jo jasně. Tak zatím.“

Ve firmě PROJEKTANT EXPERT nikdo optimistickou náladou příliš nehýřil. Všichni do jednoho se vesměs tvářili dosti zakřiknutě a sklesle. Nějaké to občasné pozitivní vzplanutí se sice dostavilo, ovšem i tak za dosti podivuhodných okolností.
„Ono to přece jen nemusí být tak strašné, jak se po podniku šušká, no podívejte se,“ otočila sekretářka Jaroslava Hovory právě ve chvíli, když kolem nich Ema procházela.
„Á, Emo, vítejte! Račte prosím dál,“ přivítal ji ve své kanceláři naopak dobře naladěný Fero Joska, jako by sem právě zavítal z planety věčné radosti.
„Co se to tady vlastně děje? Proč se všichni chovají tak nějak divně? Už minule jsem si…“
„To teď ponecháme, Emo, stranou,“ vyzval ji Joska a ponoukal, aby se usadila. „A hned se dáme do naší zaběhnuté debaty, co říkáte? Váš otec vám údajně zas cosi včera vytýkal, no to se přece občas stane, že se dcera a její chráněnec spolu nepohodnou…“
Emu trochu vytočilo, že jí Joska neodpověděl. O to víc ji ale překvapilo, že onen konflikt vyhodnotil jako něco zcela normálního, načež ještě víc zaráželo, že se teď spolu bavili pouze o PĚNKALINKÁCH.
„Jak vám šmakují ty pomerančové tabletky?“ zajímal se ke konci debaty Fero Joska. Ema mu ukázala sotva z poloviny vybranou sadu. „Nuže, tady máte do zásoby, ale zas to s nimi příliš nepřehánějte, jen když to bude opravdu nezbytně nutné.“
A to bylo prakticky všechno. Ema byla z kanceláře nečekaně vypravena během pouhé čtvrthodiny.
„Málem bych vám zapomněl poděkovat… totiž, vy jste opravdu výjimečné děvče,“ oznámil Joska Emě mimoděk ještě ve dveřích. Ta z toho pořád byla tak nějak trochu mimo, takže se radši zeptala: „Nevíte, kde bych našla taťku? U sebe v pracovně není a já bych si s ním nutně potřebovala promluvit.“
„No pokud tam není, tak ho kvůli jisté záležitosti momentálně vyslýchá náš pan šéf.“

Ema nastoupila do výtahu a sjela o patro výš. Otce na příslušném místě nenašla, cestou ovšem narazila na Bořivoje Suku, načež se opětovně podivovala tomu, proč nesedí dole ve vrátnici.
„No jo, tak už nám to končí, co?“ oznamoval právě kolemjdoucí. „Nebo vlastně ještě tak úplně ne, co?“ pozměnil názor, když si osobu mnohem důkladněji prohlédl.
Co končí? O čem to krucinál pořád všichni polemizují? To tu snad drží týdenního Apríla nebo co? dumala Ema cestou k Jaroslavu Hovorovi.
Vstoupila do jeho kanceláře, ale nikdo tam nebyl. Až odkudsi ze zadního kumbálu, kde se vařila káva, zaslechla hovor dvou postav.
„…nevypadá dobře, Evžene.“
„Takže je vážně pravda, co se po firmě šíří?“
„Bohužel, už je to tak. Neříká se mi to snadno, obzvlášť vám coby nejsvědomitějšímu zaměstnanci.“
Ema dospěla ke dveřím. Byly otevřené dokořán, takže se za ně pohotově skovala a začala poslouchat.


„Co s tím tedy jako šéf hodláte dělat?“ ptal se mezitím Emin otec.
„Mám jistý plán.“ Jaroslav Hovora se to pokusil říct tak, aby to vyznělo co možná nejvíc optimisticky, načež Evžena vyzval: „Dáte si kávu? Mám tu i pár chutných koláčků od Ferdinanda Kupoly.“
Na základě těchto postupů Ema usoudila, že se ono rokování značně protáhne. Nehodlala se mezi oba rozmlouvající zásadně nijak míchat a proto, nenápadně stále dobře skrytá ve skulince mezi dveřmi a stěnou, napjatě vyčkávala, kam se hovor posune.
„Pracoval jsem na těch plánech ve dne v noci…“
„Já vám to věřím, Evžene, jenže…“
„…věnoval jim veškerý svůj volný čas i zdejší přesčasy a teď by to všechno mělo přijít nazmar? Ne, to prostě nepřenesu přes srdce, to prostě nejde.“
Ema se do nevelké místnosti odhodlala opatrně nahlédnout a spatřila, jak její otec po opětovných výzvách svého šéfa celý skleslý konečně usedá na židli a dává si ruce do dlaní.
„No tak, drahý příteli, no tak, hlavu vzhůru. Pevně doufám, že nic ještě není úplně ztraceno.“
Ema už chtěla zalézt nazpátek, avšak nedalo jí to a nakoukla dovnitř podruhé: Hovora taktéž zasedl, nabídl si koláček a oběma nalil kávu, Emin otec ji jen pozvolna usrkával, postupně procital ze své posmutnělé letargie, načež koláčků se ani nedotkl. Emě ho bylo líto, teď už věděla, jak se nejspíš věci mají. Naprosto chápala, proč se v posledních dnech choval tak roztržitě, proč ho dokázala vytočit sebemenší maličkost.
„Vím, jak vám teď asi je. Vy ani já zrovna neprožíváme příliš lichotivé období,“ ujal se Jaroslav Hovora opět slova. „Mě postupně zrazují všechny nové zakázky, načež vy zase máte dost vlastních starostí s rodinou, především tedy s vaší jedinou dcerou, která je právě v mladých rozverných letech. Ani v tom si příliš neprotiřečíme, i já již delší dobu zažívám něco podobného.“
V Emě v ten moment hrklo a stejný šok pravděpodobně prodělal i její otec, neboť si kafem málem znehodnotil své plány, které přinesl na důkaz oddanosti firmy Hovorovi ukázat.
„Vaše dcera je celá po vás, holt, geny se zkrátka nezapřou.“
„O čem to teď mluvíte?“ zeptal se Emin otec udiveně, jako by ho čerstvě rozmraženého oživili po sto letech tvrdého spánku.
„O čem? No o tom jejím zajímavém nápadu s měněním lidských osudů přece,“ poznamenal Jaroslav Hovora vcelku optimisticky.
„Já… něco jsem už zaslechl, ale naše Ema? To přece…“
„Vaše dcera je zřejmě velká tajnůstkářka, nebo se prostě nerada chlubí,“ poznamenal naprosto vyrovnaně Hovora.
Ema, rovněž překvapená tím, jak její jméno najednou nečekaně začíná ožívat ve sférách jí tak vzdálených, jakými jsou obchod, plány a finance, potřetí nahlédla dovnitř. To prostě nešlo jinak. A skutečně. Jaroslav Hovora tam právě na stole začal listovat jakýmsi katalogem a dával ho Evženovi k prostudování.
„Samozřejmě není sama, v těch jejích nápadech jí hodně vypomáhá zdejší Herdenova TAVARESKA. Musím přiznat, že až díky vaší dceři těm jejím zvláštním výrobkům postupně začínám přicházet na chuť.“
A protože se Emin otec pořád tak nějak zaraženě tvářil, tak ho Hovora dál nemínil napínat, otevřel horní šuplík a položil před něj na stůl jakési náčrtky s popisky. Nebylo pochyb o tom, že jsou to ty samé, co si v Emině přítomnosti dělal Fero Joska.
„Tak co tomu říkáte, Evžene? No jako takový náhradní pokusný nápad to rozhodně není k zahození. TAVARESKA má kontakty, toho bychom se pro začátek mohli držet. Výroba SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK avšak těch PĚNKALINKOVÝCH, no a pak by se uvidělo.“
„Na-nápad? K zahoz… Tímhle že se vážně zabývá má dcera?“ koktal Evžen zmateně.
„Ano, právě s tímto se svěřila Ferovi a ještě navíc mu povyprávěla vlastní verzi týkající se jednoho nedávného neštěstí, kterou má doma uloženou právě ve SMOLNICKÉ RÁMOVANCE.“ Jaroslav Hovora si náhle odkašlal. „Vlastně ten hovor měl zůstat jen mezi nimi, ale já na Fera přece jen naléhal, aby mi o všem poreferoval, a nadchl jsem se pro tu myšlenku… no vlastně jsem k tomu měl pádný důvod, že, když…. když teď podnik… no zkrátka mě v té chvíli napadlo, že v rámci rekonvalescence by nebylo na škodu zauvažovat o případné rekvalifikační reinkarnaci.“
Emin otec moc dobře tušil, že by tato šéfova slova asi skutečně měl brát zatraceně vážně, neboť když takto pokaždé záhadně promlouval ke svým zaměstnancům, děly se pak v následujících dnech vždy velké události.“
„Chcete… chcete snad, aby náš podnik začal spolupracovat s Herdenovou TAVARESKOU na výrobě těchto Eminých… PĚKA… PĚKALIKÁCH, nebo jak to nazý….“
„Nejen to!“ vykřikl natěšeně pan Hovora, až Ema za dveřmi nadskočila, jak se lekla, načež jejího otce to tak vzalo, že si už s gustem kávou poleptal kalhoty. „Pardon, nejen to,“ mírnil se. „My se na jejich vytváření budeme přímo podílet. To nám přece neublíží, budování něčeho skutečného z předem daných plánů, to je přece utváření dané teorie v praxi.“
Emě se při těch slovech okamžitě vybavila ona dřívější spojitost otce s Vítkem starším: první navrhoval, druhý vytvářel a teď se oba měli stát jednou a tou samou osobou.
„Možná jste až doteď, Evžene, o své dceři do jisté míry pochyboval. Nebudu před vámi tajit, že i já jsem byl překvapen tím, jak Ema intenzivně dokáže prožívat své vnitřní snění a vše, co z něj vyplývá. Obzvlášť ta sugestivně pojatá pasáž s onou Martou mě vyrazila dech. Fero sice neměl plně k dispozici Eminy PĚNKALINKOVÉ poznámky, neboť jí byly zabaveny, nicméně si z nich alespoň poznamenal jejich závěrečný proslov: pozměněný osud jakoby z pohledu vaší dcery náležící právě oné Martě:

Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti!

Právě Emou sugestivně podaný příběh věnovaný Martě V., jemuž předcházelo intenzivní snění v podobě pohřbu jejího jediného syna, a následně toto závěrečné prohlášení o pokoře a opatrnosti, to všechno byly věci, které mi možná pomohly uchránit můj vlastní vzácný poklad na světě: moji jedinou dceru, moji Janu.“
Emu by naopak ani v těch nejdivočejších snech nikdy nenapadlo, že by otcův šéf vůbec kdy mohl jejím tvůrčím aktivitám přisuzovat nějakou váhu. Zároveň nebylo od cti si v rámci připodobnění znovu vybavil nějaký ten výjev z už tak dosti obehrané pohádky: Jana, tak se přece jmenovala jedna z královských postav. Opět tedy shoda šťastných okolností nebo dopředu propracovaná taktika lidského podvědomí, jehož je Ema vlastníkem? Toť další otázka pro odborného psychologa.
„Nebýt vaší dcery, Evžene,“ pokračoval po další volbě pečlivě zvážených slov Jaroslav Hovora, „možná by Jana už dávno nebyla mezi živými a já tenhle podnik jednou provždy rozpustil, neboť bych neměl dostatek sil na jeho záchranu, případně na jeho další chod ve funkci vedoucího.
Zajisté si i vy pamatujete na onen dokument s Martou Vodochodskou. Vysílaly ho v televizi v rámci Třináctých komnat obyčejných lidských osudů a posléze se o něm objevily zprávy v časopisech a novinách.
K něčemu podobnému došlo i ve včerejších večerních pozdních hodinách. Tiskem to ještě nestačilo proběhnout, i tak by v něm ale v nejbližší době mohlo být klidně otištěno: Při večerní srážce kamionu s Mercedesem zahynuli tři lidé, další dva byli zraněni lehce, jeden těžce. Celkem šest osob doplatilo na svou pošetilou hru s osudem!


Jenže jich mohlo být celkem rovných sedm! Ze šťastné sedmičky se mohla stát sedmička toho nejhoršího možného významu! Naštěstí jsem Janu ale téměř násilím donutil, aby nikam nešla. Ona se samozřejmě vzpouzela, křičela na mě, nadávala mi, jako snad ještě nikdy v životě, načež při vyslovení Emina jména na její adresu rozhodně nešetřila hubovatostí, protože ve škole, kam obě chodí, o ní kolují různé řeči… že je to holka z jiné planety, která uvažuje o naprostých nesmyslech.
Jenže tyhle na první pohled řečené nesmysly Janě možná včera zachránily život. Zkrátka, Emina PĚNKALINKA jako by v sobě nesla jisté varovaní před něčím zlým. Samozřejmě že na to mé včerejší rozhodnutí měly rovněž vliv i ony hádky z minula. O té partě sám vím svoje, jaká je to pěkně rozverná banda, že jim jízda pod vlivem alkoholu, trávy a nepřiměřené rychlosti nečiní sebemenší potíže, takže již několikrát v minulosti jsem chtěl Janě přirozeně ty bujaré výlety projednou zakázat, ale nenašel jsem k tomu příhodnou odvahu.
Až vaše dcera mi ji konečně pomohla dodat, a já tak Janě najisto a rozhodně do očí řekl: ,Tak dost, už ti ty výlety nebudu dál tolerovat! Co kdyby se ti něco stalo?? A Jana se mi jako obvykle vysmála, že jsem paranoidní, že vůbec nemám páru o tom, co mladí dneska chtěj. Tak jsem jí pár vrazil a nakonec zamknul u ní v pokoji.
To bylo včera? A dnes? Dnes z pokoje nechce vytáhnout paty na krok, bojí se byť jen vteřinového průjezdu auta kolem našeho domu a je na tom dohromady hůř, než když jsem se s ní dříve pravidelně přel.


Ale žije. ONA VÁŽNĚ ŽIJE, EVŽENE! Stále ji u sebe mám – sice k smrti pořád vyděšenou, ale živou. Na rozdíl od rodičů těch dětí, co to nepřežily, se Jany můžu dotknout, můžu na ni mluvit. A to vše díky vaší dceři, Evžene! Ani nevíte, jak moc jsem jí vděčný za to, co pro mě udělala, aniž to ona sama tuší.
Pokud vše půjde tak, jak si přeji, aby šlo, že se Jana z toho šoku zas plně vzpamatuje, a že podnik za nějakou tu dobu od SMOLNICKÝCH PĚNKALINEK zase přejde ke svému plánování, slibuji vám, že vás učiním svým zástupcem a nechám vás dělat na prestižních zakázkách dle vašeho výběru. Ale i tak vás prosím, až se s Emou dneska, Evžene, shledáte, nezapomeňte jí za mě ještě jednou dodatečně poděkovat.“
Ema se cítila, jako by někdo s jejím bytím otočil o sto devadesát stupňů, tolik komplimentů jí v pouhopouhé jedné minutě ještě nikdy nikdo v životě nesložil. Rázem jako by se nenacházela v Bohem zapomenutém podniku a městě kdesi ve STŘEDOČEŠÍ ale přímo u nejmocnějšího muže planety, jenž jí jako spasitelce světa teď daroval nejvyšší možné čestné uznání. Emin vnitřní poetický šotek to rozhodně nemínil nechat bez zdárného přiživení a tak se Ema od něj hned začala dozvídat, že ony tři promarněné životy vlastně vůbec ve skutečnosti promarněné nejsou, neboť se staly symboly skutečného života, neboť tři rovná se pokaždé tři, a tudíž oni tři zesnulí nesou jména oněch třech živých, tedy Petra, Elke a Antonína, to jest osob, které Emě otevřely své nitro a tak se na věky věků staly jejími nerozlučnými přáteli, stejně jako Ema otevřela nitro Jaroslavu Hovorovi tím, že mu vrátila dceru, a když si Ema Janu zase znásobí třemi, tak jí to dá…
Ema radši obratně spolykala několik Joskových pomerančových tabletek a nenápadně se z Hovorovy kanceláře vykradla na chodbu. Zkrátka toho na ni bylo moc, potřebovala se co nejrychleji dostat na čerstvý vzduch.
„Tak co, nepadneme? Budeme zase dál budovat? Mám opět obhajovat post anděla strážného v dolní hlídačské butničce?“ volal za Emou naléhavě Bořivoj Suka, když spěšně metelila chodbou do přízemí, jako by jí už s jistotou i náležel ředitelský post po Hovorovi, načež hlas vitálního dědečka na sebe strhával pozornost ostatních zaměstnanců firmy. Někteří Emě dokonce přímo před očima mávali narychlo sesmolenými překlepovými PĚNKALINKAMI a nutili ji tak k jejich předběžnému zhodnocení, v některých případech dokonce k přímému schválení.
KONEČNĚ SNAD ZASE SAMA! Konečně za Emou klaply hlavní vstupní dveře a ona tak mohla nasát venkovní pravý zimní vzduch. Ano, mohla, kdyby jí nebyli bývali nepřepadli další naléhači.
„Emo! Emo! EMO!“ bafla jí takřka do ucha Elke. Po boku jí tam asistovaly další dvě známé osoby: Petr s Vinckem.
Ema na všechny zírala, jako by i ona právě procitla ze stoletého spánku. Ještě stále se nevzpamatovala z toho, čeho byla před pár okamžiky svědkem. Až pak jí to konečně došlo: „Tak přece jste se všichni vzájemně našli.“
I přesto oční posuňky Eminých kamarádů dávaly tušit cosi moc špatného.
A pak se nečekaně ozval Vincek a zdrceně Emě sdělil: „Víš… no… je to dost vážný. Víš… Bludimír, ten můj učitel z hudebky, on… asi jsem to s tím temnem fakt přehnal. Ono ho to dost vzalo… a teď… leží v nemocnici… a… a asi umře. Prý z toho mýho kvílení dostal infarkt.“

Posted in City Means II. - Město plné dialogů | Leave a comment

Kapitola 16 – Divadlo rozmanitých forem (nová restaurovaná verze s obrázky!)

O středě se říká, že je takovým zlomovým dnem v týdnu: ve studentském mochnickém kalendáři například symbolizuje vrchol hory, na níž stojí panáček vzhlížející do údolí. Onen nebezpečný spád do něj pak předznamenávají čtvrtek s pátek, zatímco sobotu s nedělí vyobrazuje menší pahorek, na nějž je však potřeba se vždy vyškrábat z menší tůňky (ta se naplňuje podle toho, jak byl který student od pondělí do pátku úspěšný). Z těchto dosavadních údajů tedy jednoznačně vyplývá, že právě pondělí a úterý se nesou ve znamení horolezeckých aktivit. Právě ty Ema měla konečně zdárně za sebou a nyní z vrcholku pomyslné hory konečně shlížela dolů. Ano pomyslné, neboť se ve skutečnosti nacházela na menším kopci, to však v rámci připodobnění vůbec nevadilo. Ema si dodala potřebné odvahy, opřela se do řidítek a cestu z kopce úspěšně zdolala, načež při dojezdu mohla slavit hned dvakrát (jen o fous minula řeku).
Proč ale Ema tenhle bláznivý kousek vůbec podstupovala? A kde se najednou vzala na okraji Oborověnky – navíc z její druhé strany? Byl to snad další z jejích snových výjevů? Kdepak, ty Ema měla již nějakou tu dobu rovněž zdárně za sebou. Snění trvalo pět hodin, v pět se Ema taktéž probudila, ručička na hodinkách nyní ale pomalu už spěla k oné šesté ranní.
Ema ve svém počínání tentokrát byla mnohem opatrnější. Novou porci rodičovského večerního běsnění přečkala jen díky tomu, že myšlenkami neustále setrvávala u své přetavené PĚNKALINKY, právě ta v ní vzbuzovala naděje v lepší zítřky. Navíc Ema podruhé v životě zažila, že jí někdo při prezentaci ochotně naslouchal, což také pomohlo. A jako pomyslně ovlivnila bytí Marty V. prostřednictvím několika stran papíru, pokoušela se nyní o něco podobného i v reálném světě pro jiné.
Eminy „ranní jízdní kroky“ měly stanoveny jasný konkrétní cíl: podrobně probádat včerejší nalezená místa, která svou podstatou nějak souvisela s Vánkovým královstvím. Netrvalo dlouho a Ema postupně všechna znovu navštívila. Z pomyslné Lipové studánky nabrala vodu a to stylově do lázeňské konvičky – lázně přece mají za úkol léčit, není tedy nasnadě pro úschovu lepší volby.
Následně se vydala k čihadlu, toť ona věrohodná kopírka Vilemíniny chaloupky na můří nožce, a tam přeci jen po náležitém průzkumu našla cosi pro sebe originálního – vysloužilý telefonní seznam se stranou devadesát devět, na níž se skvělo velice příhodné číslo pro devátou komnatu – 739 559 639. Ema ho červeně orámovala, stránku ze seznamu vytrhla a zandala do modrého šanonu – ten pro ni symbolizoval nebesa plná svěžího vzduchu, zatímco ono červené orámování zase plně funkční srdce. Podzimní vítr sice bouřlivě dorážel a několikrát otestoval dřevěnou konstrukci jménem žebřík, když po něm Ema nazpět šplhala dolů, ale stejně mu to bylo pramálo platné.
O obdobné kejkle se počasí pokoušelo po celou následující dobu, to už Ema mířila k jeskyni, nic si z toho ale pořád nedělala, zkrátka si na ty čachry zaklela jako na Černou paní a bylo to. Načež se následně v jeskyni ani příliš nemusela namáhat s hledáním kamínku, jenž měl symbolizovat onu magnetickou kuličku v podobě duše. Příhodný kamínek pak uložila do obálky – ty přece mají ve zvyku cestovat světem, a pokud obsahují cosi ve smyslu dobrých zpráv, vždy to druhou stranu jen a jen potěší a dodá u ní potřebný klid – na čem jiném než na duši.
A pak už zbývalo pouze navštívit pole a Juráška. Na polním prostranství to byl povadlý klásek, co si získalo Eminu pozornost, ten se pro ni stal symbolem všeho, co jí toto místo dalo v rámci skutečných i snových výjevů. Klásek nakonec našel své právoplatné místo – jak jinak – v herbáři, avšak nikoli jako nástroj na pozici lisomučení, jak by to zajisté trefně nazvala Justýna. Ne, ne, tentokrát tomu bylo přesně naopak, Ema z herbáře vysvobodila jednu fólii a do ní klásek umístila jako do pohodlné sedačky – v Emině terminologii přece šlo o urovnání lidských sporů a o oživení postupně odumírající lidské půdy, tolik potřebné pro životní bytí.
Ještě tedy zbývalo navštívit Juráška. V tuto časnou ranní hodinu to ale byl úkol nad Eminy síly. Jenže ta si věděla rady za každé situace, takže kde momentálně nedostupnost bránila v získání skutečného objektu zájmu, zastoupila ji opětovně dostupnost připodobnění. Ema se nemusela namáhat zbytečným rozmýšlením, komu Dynýskův post tedy nakonec připadne. I tato postava se – opět z časových důvodů – nemohla onoho začlenění zúčastnit, po ní tu však zůstala dosti viditelná stopa.
Dub Radovana Litevského nic nemohlo přimět, aby zčistajasna změnil své působiště. Nevyzpytatelné počasí a pod jeho mocným vlivem nedobrovolně i okolní příroda se za pouhou noc snažily vykonat vše možné (i nemožné), aby co nejvíc trpěl, jenže i kdyby živly dub pokořily, stále by tu po něm zbyl byť třeba jen nepatrný střípek přítomnosti a i ten by Emě stačil k tomu, aby odemkla pomyslný zámek, jenž v jejích snových představách představoval klíč k vyřešení všech strastí. Ty si ona coby kouzelná postava přála navždy utišit. A klíč nutně potřeboval mít svůj zámek a ten Ema u sebe měla. Onen zámek ale musel být funkční, aby do něj příslušný klíč správně pasoval. To trochu zavánělo problematikou, zámek byl již zastaralý, potřeboval tedy nutně promazat. Ona na první pohled nedostupná mast ale přece jen dostupnost umožňovala – vyvěrala ze stromové kůry a ona kůra nenáležela jen tak ledajakému obyčejnému stromu. Byl jím právě onen dubový – HEŘMANOVSKÝ, jak by ho správně pojmenovali ve Vánkovém království. Právě on měl ony zázračné účinky, avšak tento skutečný za ním nijak v kouzlech nezaostával, i on uměl léčit bolavou duši, nahradit prázdnotu, vyvést člověka z bludného kruhu bezmoci.
Ema již déle neváhala, menší vrstvou smůly, kterou kapičkou vody z čisté studánky pomyslně překřtila na štěstí (toť inspirace od Justýny), zámek promazala a následně do něj vložila klíč a otočila jím. Světe, div se, zámek opravdu povolil.

Nastal čas vydat se na zpáteční cestu. Ta byla o dost krušnější, pravá krutá zima se čím dál víc nemilosrdně hlásila o svou pozornost. Ema nad ní ale vítězila – kde neuspěl lidský zrak, vypomohlo osvětlení kola, kde skutečná realita začala ustupovat oné snivé, zavčas zasáhly tabletky předané Joskou (na chuť nebyly vůbec špatné, měly příjemnou pomerančovou). A pokud se přece jen při cestě vyskytla nástraha, jíž v lidských silách nebylo možno zdolat (za své vzala ona lávka s „lupími laky“, o níž Ema Elke humorně básnila, a kterou dnes cestou sem ještě úspěšně přešla), tak Ema zbytečně nepanikařila, věděla, že vždy existuje cesta jiná, daleko bezpečnější a jistější, k níž za to stojí se vypravit, i kdyby to nějakou dobu trvalo. A Ema byla najisto přesvědčená, že se na ono místo úspěšně dostane, neboť kdo jiný než ona by teď mohl dokončit to, co si dokončit umínil? A právě víra ve své vlastní sny, ve vlastní tužby, jež se postupně naplňovaly, způsobila, že Ema přes nepřízeň počasí a bez ujmy nakonec skutečně z jiné strany dorazila ke Slepému ostrůvku a z něj už to do města bylo jen pár krůčků.
Ještě tu však byla jedna drobná maličkost – hmota tvaru srdce, kterou Ema při letmém průzkumu spatřila ležet na plácku. Proč ji tu ale nacházím takto vcelku a ne rozlámanou na kusy? říkala si. No nic, třeba se bude ještě hodit, dospěla nakonec k závěru a opatrně ji uložila do modrého váčku – dalšího symbolu života – a ten následně mezi ostatní nálezy do velkých modrých desek a ty pak do své brašny.

Školní chodby tentokrát překypovaly studenty, Ema mezi nimi přesto proplouvala vcelku obstojně nenápadně, až ji to samotnou překvapovalo. Že by ten tajemný pohyb rukou, co před gymnáziem učinila, než vstoupila do jeho útrob, opravdu neviditelnost způsobil, jak si přála? Vážně to tak vypadalo. Avšak nutno poznamenat, že ke všeobecnému skrytí spíše vydatně vypomohla jistá neočekávaná nepřehlednost v podobě záhadného dýmu, ten se na chodbu valil z chemického kabinetu a vedlejší laboratorní učebny. Vše nasvědčovalo tomu, že toto nejspíš nebude dílem Libušky Liptákové řečené Libjušenky, co ráda sušjenky, nýbrž jiného adepta z profesorského sboru. Největším paradoxem bylo, že ona omamně prosakující vůně nejen že zamořovala ušní a oční orgány a nosní a ústní dutiny, ona je navíc i uváděla do stavů lačných pokušení.
„Co ses… ces to tady tó, ehm… dě… děje… do pr… do pr… déle?“ spustil zmatečně Antonín Hauser, když konečně v celé své kráse dospěl do epicentra dění. A jelikož mu na to nikdo nedokázal podat srozumitelnou odpověď, neboť on sám postrádal srozumitelnost ucházejícího hlasového projevu, tak si pro sebe dál notoval: „No, ehm, tohle se bude muset… to nějak… no prostě… vystřelit…teda vyřešit… no, mňo, todlec… todlecto ňák.“ Zakrátko se už i u něj projevily první viditelné změny v chování, to když mu do oka padla neskutečně pihatá studentka třetího ročníku. „Hmmm, Ka… Kateřino Stivá, vy… vy jedna kujónko, vy… vy jste dneska ale ně… nějak chti… chtivá.“
To už Ema nevydržela a začala se nahlas smát (sama mezitím radši odběhla do bezpečného úkrytu, aby se proti výparům plně pojistila). Teprve až když již dokonale omámený Antonín Hauser začal očima poulit do míst její úschovny, raději dál nic neriskovala a po schodech se spěšně vydala o patro výš.

Ema doufala, že tam spatří Petra nebo Elke. Při tom chaosu dole se nestačila dopídit toho, zda v davu zvědavců oba náhodou nebyli přítomni. No a pokud Ema bude místo nich mít štěstí na Ditu Haufnerovou, tak se tenhle svět určitě také nezboří. Nu což, minulé shledání jsem s ní přežila, takže dnes by to nemělo být o nic horší. A pokud by to byl pro změnu Vincek Kazimír, tak s ním to určitě taky nějak půjde, opakovala si v duchu.
Ema zkrátka věděla, že něco z toho, co právě obtěžkávalo její brašnu, jednomu z nich musí najisto předat, načež při tom ještě nesmí opominout své znepřátelené rodiče (ráno si s nimi neměla možnost rozumně promluvit, neboť si na svou ranní vyjížďku přivstala, zatímco oni ještě spali).
Nakonec Emě do oka padla úplně jiná osoba. Už při nedělním setkání se tvář jinak sportovně založeného chlapce zdála být poměrně dost bledá, stejně tomu bylo i nyní. Hlavu i tentokrát halila zastaralá čapka, i ona dávala tušit, že něco není v pořádku. Stejně tak chlapcovo tělo: jindy tak vypracované se teď značně pohublé shrbeně vzpouzelo u okenního parapetu a ruka, jindy tak mrštná, teď sotva svými třesivými tiky udržela menší skrojek chleba, na nějž ústa pravděpodobně ani neměla chuť.
„Ahoj,“ pozdravila Ema Antonína Novotného. „Co ty tady tak sám?“
„Ahoj,“ oplatil Antonín Emě zdravíčko, zdařilo se to ale jen na takových slabých patnáct procent. „Čekám. Neviděla jsi někde Ditu?“
„Ne přímo, ale možná se tvá přítelkyně zdržela v přízemí, neboť tam právě pod vlivem chemizovaných erotomanských pesticidů probíhá nedobrovolné párování školních národů,“ nadhodila zvesela Ema, neboť doufala, že se tak chlapcova nálada alespoň o tu šupinku zlepší (toť opět vliv Vánkového království, kde vodník Breburda topil své nalovené dušičky, a až po nějaké době si uvědomil, že něco na tom dělá špatně).
Antonín to vytušil: „Závidím ti ten tvůj svět, Emo, taky bych jeden takový nyní rád vlastnil – pro lepší rozpoložení.“
„Prožíváte s Ditou krizi? To se určitě zas spraví,“ mínila Ema vyhýbavě. „Vlastně vám oběma tak trochu závidím. Já jen… sama jsem ještě nic takového nezažila… tedy když spolu dva… no prostě k tomu ještě nebyla příležitost.“
Ema se se svým „singlem“ netajila. Antonín na ni jako jediný z Ditiných „lidí“ vždy dělal dobrý dojem, jako jeden z mála si z ní neutahoval – koneckonců to byl právě on, kdo se jí onen nedělní podvečer zastal. I přesto Ema nemohla pochopit, jak se ti dva vůbec mohli dát dohromady, dle ní se k sobě vůbec nehodili: Antonín byl totiž jinak velmi pohledný chlapec, na něhož letěly i jiné holky, navíc byl klidné, nevznětlivé povahy, kdežto Dita tohle všechno postrádala a navíc se vztekala, kde jen mohla, nekontrolovatelná zloba z ní zkrátka čišela třeba kvůli nepatrným trapným maličkostem. Nyní tedy pravděpodobně nastal čas, aby se Ema o tomto páru dozvěděla mnohem víc.
„Na Ditu se nesmíš zlobit, Emo. Pokud ti způsobila nějaké svízele, tak se za ni – a samozřejmě i za ostatní, co tě pomlouvali – dodatečně omlouvám. Chci jen, abys o nás dvou již neměla žádné další pochybnosti, proto věz, že Dita pro můj život hodně znamená, neboť stále věrně stojí po mém boku, a kdyby byla opravdu tak namyšlená, jak si ty nejspíš pořád myslíš, tak by se se mnou již dávno rozešla.“
Antonín následně Emě předal cosi, co jí nebylo zas až tak úplně nepovědomé. A když onen katalog rozevřela, domněnky se najisto potvrdily. „Myslím,“ ujal se znovu slova, „že Ditě hodně imponuješ. Závidí ti štíhlou postavu, přirozenou krásu, smyslné rty, jiskru v očích… no zkrátka to, žes občas měla možnost fotit jako modelka, což jí se doposud nepodařilo. Už ani nevím, kolikrát jsem jí o tom za celý náš vztah slyšel mudrovat.
Dita si pořád připadá nehezká, a já už opravdu nevím, jak jí vysvětlit, že se mi líbí taková, jaká je, že nezáleží jen na vzhledu, ale i na tom, jaký je člověk uvnitř sebe, jaké má srdce. A věř, Emo, že Dita ho má na správném místě.“
Ema pozorně naslouchala těm slovům. Vůbec nebylo pochyb o tom, že si Antonín nevymýšlí. On by toho snad ani nebyl schopen, dospěla k prostému závěru.
A pak z jeho úst vyšlo něco, co připomínalo bodavý nůž zaražený přímo do onoho srdce. „Trpím rakovinou žaludku, Emo. To je možná ten důvod, proč s některými svými vrstevníky Dita nedokáže normálně vyjít, proč je tak náladově vznětlivá. Bojí se o mě a svůj vnitřní vztek, který je v sobě v jednom kuse nucena dusit, si pak zkrátka v jednom nechtěném okamžiku u někoho vybere svou daň.“
Ema tušila, že něco z toho přijde, i tak ji ta zpráva dostatečně šokovala. Hádky – právě v nich vždycky spatřovala jakousi povinnou třináctou komnatu, jenž k posmutnělému životu bohatě stačí (koneckonců zejména Dana Moronová toho byla léty prověřeným důkazem), ale nemoce, války, násilí a přírodní činy – to u ní pokaždé bylo něco, co dopředu v rámci bytí jednoznačně zavrhovala. Jenže tyto kruté rány pana Osudu, jak to Ema sama občas nazývala, si ji stejně pokaždé nějakým způsobem samy od sebe našly. Vedle telekomunikačních vymožeností jako televize, kde ony kruté lidské třináctky měla možnost sledovat jakoby z povzdálí, se tedy Ema konečně dostala do přímého kontaktu s člověkem, který něco z těchto nemilých komnat přímo vlastnil.
Ema ale i jim podvědomě chtěla vyhlásit válku; kuráž k onomu odvážnému kroku dodával MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR, kterého se podařilo zachránit. Antonín jako by opětovně vytušil, kam právě směřují Eminy vnitřní myšlenky, protože ji poprosil: „Nezasvětila bys mě do svého niterního světa, Emo? Nenašla bys tam pro mě něco, co by mi dalo nějakou naději v doufání, že se dnešek pro mě bude nést jen a jen na těch nejpozitivnějších vlnách, tudíž že testy prokáží, že jsem tu zákeřnou potvoru jednou provždy porazil?“
„Pokusím se,“ vyslovila to Ema chvějivě, najednou totiž plně porozuměla Elčiným, dříve tolik diskutovaným obavám o druhé. Ani ten nejlepší herec na světě by přece neuměl s přesvědčivou přetvářkou zahrát něco skutečně moc vážného, něco, co ho doopravdy strašně moc trápí, natož zcela obyčejný kluk jako Antonín, vždyť ani Josef Humler, jinak pověstný svým nevyčerpatelným humorem, nedokázal přenést přes srdce, že by měl ve škole nadobro skončit, a vlastním emocím sám podlehl.


„Vše začalo jako obvykle.“
Ema se rozpovídala o své poslední návštěvě pohádkového království. Stylově začala onou bezejmennou, osvětlenou ulicí, ze které se ladně přenesla k dubovým vratům, a jak pak už stačilo velice málo, aby se otevřely. A pak už Ema básnila o tom, co měl návštěvník v jejím podání vždy možnost jako první spatřit.
„To tvá cesta vždycky začíná takto?“ dovolil si do hovoru vstoupit Antonín.
„Ne pokaždé,“ přiznávala dodatečně po pravdě Ema. „Ten začátek, dejme tomu ano, ale při vstupu do Vánkového království nikdy vlastně pořádně nevím, co mě čeká. Hodně při tom záleží na psychickém rozpoložení, na prožití dne, co se v něm odehrálo, a tak. Když jsem v pohodě, dokáži si snění užívat naplno, pokud ale nastanou nepříjemnosti, mohou mě znenadání ovládnout přidružené negativní síly, které mi znemožní řídit vše tak, jak sama chci.“
„A jak tomu tedy bylo tuto noc?“ naléhal Antonín.
„Opět jsem měla hned zkraje namále, včerejšek se mi totiž zrovna dvakrát nevydařil.“ Ema Antonínovi stručně vylíčila, co jí vše provázelo za tragédie, ty následně trochu vyvážila oněmi šťastnými okamžiky s Petrem, Elke, Justýnou a PĚNKALINKOU. „Možná právě proto,“ pokračovala v líčení svého snu, „jsem nápor rukou tentokrát ustála a postarala se o jejich zmizení, když se mi je podařilo obměkčit pomocí těchto tabletek.“
Antonín se zájmem pohlédl na Joskův pomerančový dar na rozloučenou.
„Neboj, jsou naprosto neškodné, ve skutečnosti mají pouze za úkol snížit chutě na snění.“
„A jéjej, to nezní příliš optimisticky pro další vývoj,“ mínil Antonín, jenže Ema si přece věděla rady za každé situace.
„To ale platí v tomto skutečném světě, avšak v onom fiktivním vnitřním, když se člověk intenzivně snaží a o něco velmi moc moc stojí, s jejich pomocí klidně může pozměnit chod běžných zákonů a onen prvek tak použít pro uskutečnění pravého opaku.
A tak jsem pod vlivem ještě intenzivnějšího snění s těmi nejpozitivnějšími možnými účinky celkem obstojně dosáhla toho, že se mi vás všechny postupně podařilo přivolat.“
„Tak to už mi lahodí o mnoho mnoho více,“ podotkl Antonín a konečně to ocenil pravým poctivým úsměvem. „Kdo tedy jako první měl tu čest podlehnout tvému oživovacímu kouzlu?“
Emu opětovně potěšilo, že Antonínovi neuniká žádná maličkost, že se o její vyprávěnky, jak to někdy nazývala, zajímá a nejsou mu lhostejné.
„První, přiznám se vám, pane Novotný,“ vypomohla si po humornu, „byl ctěný to pan Horecký, řečený Petr. To víš, ten, jakmile se tam vedle mě zjevil, okamžitě naléhal, že z temného lesa musíme co nejdřív zmizet pryč, že by se v něm Černá paní co nevidět mohla objevit a oběma nám vyčinit. Jenže ona toho, chuděrka, nebyla vůbec schopná.“
„Aha, to je ta tvá temná favoritka vší počestné zlosti a nenávisti, že? Po škole o ní kolují docela strašidelné zvěsti, že prý je převtělením Moroniných zlobných sil.“
Ema se zničehonic nekontrolovatelně naplno rozesmála. „Ha ha, ta? Ta… ta kdyby se Černé paní připletla do cesty, tak ta by s ní pěkně vyběhla! Nevypočitatelná hysterka versus vychytralá čarodějnice, to vážně moc nejde dohromady, ty dvě by si jen překážely. Vážně, věř mi, to už je lepší do sebe spárovat a zaplátovat ježka s křečkem a vyšlechtit z nich něco na způsob ježí křeči, co si ne vždy protiřečí, jak by to určitě trefně vystihl Humler.“
Ema si otřela uslzené oči. Dokonce v tom zápalu nečekané euforie přeslechla Antonínovu další otázku. „Promiň, na co ses teď ptal?“
„Jak se ti podařilo Petra přivolat.“
„Hodně mi v tom z reálna vypomohla jeho sluchátka, v nichž ukrýval svou potenciální relaxační hudbu. Ta se totiž záhy rozezněla celým lesem, neboť jsem o to moc moc stála,“ přiznala Ema. „Petr se mi totiž teprve až včera svěřil se svým niterním světem, nezbývalo mi tedy, než mu to oplatit – tedy alespoň takto na dálku prostřednictvím světa vlastního. No a hned po něm se mi před očima zhmotnila Elke, ta ovšem sama od sebe.“
„Možná se budu opakovat, ale proč ke zhmotnění Elke došlo právě takto? Copak to nejsi pokaždé ty, kdo jako hlavní ve svém pohádkovém světě o náhodných znovuzrozeních rozhoduje?“
„Ano, to však s včerejší platností nadobro skončilo. Svou duší jsem totiž Elke pokřtila její proutek a tím ho učinila kouzelným, takže mi od té chvíle do snění může kdykoli dle vlastního přání zasáhnout a klidně mě i něčím překvapit – třeba tím, že si s sebou přivede kamaráda.
„A tím byl?“ vyptával se dál se zájmem Antonín. Sice se sotva držel na nohou, ale Eminou nynější přítomností jako by jejich malátnost přestal vnímat.
„Vincek Kazimír,“ řekla to Ema v naprostém klidu, i když Dita by určitě pár námitek proti němu vznesla; nebylo pochyb o tom, že se příteli o Kazimírovi také hodněkrát zmínila, vždyť ti dva spolu seděli v lavici. Antonín na Vincka ale žádnou špínu neházel, opravdu měl srdce na správném místě. „A pak jste konečně přišli na řadu ty a Dita,“ doplnila.
Antonín dle Emina očekávání na tváři vyloudil ten nejzářivější úsměv. Výstižněji už nemohl dát najevo, jak moc mu na Ditě záleží, že je pro něj skutečně vším na světě.
„Tady ovšem nastaly takové menší komplikace,“ musela Ema nakonec neochotně připustit.
„Ale ne, jen to ne,“ zvážněl i Antonín. Vše, co Ema vyslovila, si bral až příliš k srdci.
„To víš,“ chopila se objasnění, „s Černou paní holt není radno si zahrávat, ta prostě neodpouští, teprve když jí někdo naruší slibně načaté dílko. Původně totiž v mé nepřítomnosti docílila ukořistění všech vašich duší, pouze tu svou se mi podařilo nějak zázračně osvobodit, což pro mě také byla dost nezáživná momentka, neboť k tomu došlo při hodině s Moronkou.“
„Takže proto pak nastala ta pěkná mela,“ vyjádřil se k tomu v obavách Antonín.“
„To si piš.“
Ema očima zamířila k oknu. Za ním to pěkně vřelo. Vítr tam skučel a mlha znemožňovala výhled, pouze kdesi v dálce se skvěly záře pouličních lamp a těch domovních. Jen se rozesněžit. Ema pocítila nesmírnou úlevu a začala v duchu panu Osudu děkovat, jak při ní stál, v takovém nečase by teď z Oborověnky jen stěží hledala zpáteční cestu.
Počasí si opět s Eminou myslí zrádně pohrávalo, takže teď Antonínovi předvedla, jak se to má s pomerančovou tabletkou v tomto reálném světě v praxi. Když nechtěné chmury postupně ustoupily na únosnou hranici snění, rozhodla se Ema Antonínovi vše vylíčit pěkně postupně za sebou. Takže se opět dozvěděl, jak při vstupu na onu bezejmennou ulici Emou zmítal neklid, jenž se záhy navýšil, když branou vstoupila do Vánkového království. Všude ve vzduchu tam byla cítit přítomnost obávané čarodějnice a podle toho krajina rovněž vypadala: pole zela prázdnotou a povadlostí, nedaleké jezírko bylo zamořeno tak, až se z toho jednomu zvedal žaludek, načež jinak vzdálené hory tentokrát zas až tak úplně vzdáleně nepůsobily, naopak se velmi nebezpečně přibližovaly, jako by se posunovaly po výrobní lince, takže dřevěnou chaloupku po pravé straně doslova zneviditelnily, což se rozhodně nedalo říct o vraním osazenstvu, vznášejícím se všude možně nad zemí.
Ema se ale nedala, takže si do oné svébytně vytvořené temné atmosféry vlastně Černá paní zle notovala naprosto zbytečně. Ema se prostě začala řídit Joskovými a Elčinými radami a pokusila se trýznitelce konkurovat bez ohledu na tématicky zavedené obsahy Vánkového království, takže černé vranstvo záhy vzalo za své a naopak ho dokonale zastínil MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR – ten čeho se dotkl, to začalo symbolizovat něco krásného, šťastného, prostě něco pozitivního, z čehož ono zákeřné, kruté, no prostě to nespravedlivě zlé dostávalo strach. A tak černé vrány podlehly onomu mocnému modrému kouzlu a po převtělení se staly jeho nedílnou součástí.
Černá paní kdesi ve větru skučela ještě víc a vyslala do akce trnisko o těch nejhrubších hrotech, jím ze všech stran ohraničila dřevěnou chaloupku, Ema ale pohotově zakročila a v rámci připodobnění ho lusknutím prstů přeměnila v několik pomyslných HEŘMANOVSKÝCH dubů, které nyní ve větším množství představovaly onen Radovanův. V jejich područí chaloupka teprve vykvetla do patřičné krásy. Bylo vidět Vítka mladšího, jak po dubech šplhá, a slyšet hlas Vítka staršího: „Ty rozhodně nepokácíme.“
Ema následně spatřila ještě Bětčinu a Dorčinu tvář. Navzdory přítomnosti prozatím neviditelné Černé paní si mezi sebou celá rodinka vyměňovala úsměvy. Emě to symbolizovalo něco velmi osobního – sblížení jejích rodičů a jí s nimi.
Černá paní v rámci zoufalství na Emu konečně vykoukla zpoza mraků a nasadila co možná nejzlobnější obličej, jehož by nebyla schopná ani Dana Moronová. Ten měl ze strany čarodějnice doposud největší efekt, jako střepy nemilosrdně píchal do očí a pohlcoval krajinu kolem. Ema se však tomu nechtěnému tlaku odmítala podřídit, uplatnila Joskovy pomerančové tabletky, takže nápor zmírnila a vzápětí pohledový účinek dokonce proměnila v pravý opak, to když do pohotovosti povolala onu bezejmennou tvář a dle vzoru za vším zlým vždy hledej jen to hezké ji proměnila v jednu z nejšťastnějších na světě.
Černá paní byla v jednom ohni hněvu, ten se však postupně ztrácel ve změti nakažlivého smíchu neznámého vojína. I přesto se z nebes na zem počaly snášet ony tolik nevyzpytatelné ruce, tentokrát si však při svých náletech počínaly značně dezorientovaně, takže to vedlo k tomu, že se z celku jejich jedna dobrá čtvrtina utopila v zaneřáděném jezírku a ona druhá se zas při dopadu na zem zpřelámala na ještě menší kousíčky. To druhá polovička rukou byla o něco šikovnější, té se Emu sice podařilo vyzdvihnout do výšin, jenže i této kratochvíle brzo skončily: Ema si ony zbylé ruce takzvaně omotala kolem těch svých, polovinu z nich po vzoru Justýny poslala vyčistit jezírko a onou poslední se jako král následně nechala zanést do lesa, do míst, kde Černá paní měla své teritorium. A protože čarodějnice skutečně byla bojovnice a navíc jí došlo, kam že to má ta pohledná brunetka nejspíš namířeno, vydala se v jejích stopách.
„Jenže já zkrátka byla rychlejší, a než se její vliv dostavil, už jste všichni statečně stáli po mém boku a naopak ona neměla šanci se ani jednomu z nás postavit, když nevlastnila ani jednu z duší.“
„No to ale musel být v lese pěknej hukot,“ okomentoval to krátce Antonín, přičemž jako by stále zvažoval, zda si skutečně má ukousnout kousíček z chleba. Patrně se pořád bál toho, že on a Dita nakonec přece jen došly nějaké úhoně.
„Takže jste oba první nápor Černé paní ve zdraví přežili a mohli s námi pokračovat v cestě na hrad, kam se čarodějnice mezitím odklidila. Právě tam mohla najít poslední bezpečné útočiště, neboť si v rámci satisfakce alespoň přivlastnila duše celé královské rodiny.“ Ema záměrně na ono slovo položila důraz, aby dodala Antonínovi další potřebný klid. Ten totiž její vyprávění nadále bral naprosto vážně, stejně jako sporty, v nichž tolik vynikal. Emu potěšilo, že zas nacházel pozvolnou chuť k jídlu, něco takového po těch všech chemoterapiích zajisté šlo jen velmi stěží. „Za úplné vysvobození a plné zhmotnění sebe a Dity ovšem musíš poděkovat Elke, to ona se o to zasloužila, nezapomněla, jak se jí Dita zastala na hřišti před Kutákovou.
„Až ji potkám, učiním tak,“ slíbil Antonín. „Teď bych se s tebou ale rád přenesl na ten hrad.“
„Prosím, spanilý rytíři, bude mi nesmírnou ctí,“ vyslovila to Ema noblesně, načež nezapomněla ani na úklonu. „Slyšel jsi od Dity už o Dynýskovi?“
Antonín dal najevo, že v jistém konkrétním spojení ano, to ale radši nechtěl jmenovat, vyznačovalo se prý hrubou neslušností – co kdyby se to teď proti němu obrátilo jako kletba?
„Tak to je on, budeme k němu ale přistupovat pouze jako k příteli, neboť tento běloušek se druhým výhradně snaží pomáhat, no a pokud jsou ti druzí holt nenapravitelní svou neposedností, tak se je vždy pokouší zkrotit a nějak usměrnit.“
„Tak to se mi ulevilo.“ Antonín se konečně odhodlal nejen pořádně zakousnout do patky chleba, ale i napít, načež si po vzoru Emy znovu zažertoval: „Co myslíš, Emi, mohli by v tom tvém království existovat i nějací chemotrpaslíci, co si žilou pouští karkulovinky a nedělají při tom žádné velké kravinky… no však ty zajisté tušíš, kam tím teď mířím.“
Ema se neudržela a podruhé se naplno rozesmála. Těšilo ji, že Antonín postupně získává na lepší náladě. Následně se v sobě ale smích snažila potlačit, aby mohla pokračovat ve svých dalších vyprávěnkách. V nich se přenesla do jejich další části, kde se v podobě svého dvojčete společně s Antonínem a se všemi ostatními vznesla do oblak.

Do služby povolaný Dynýsek jako zázrakem získal křídla a stal se tak nepřehlédnutelnou ikonou Vánkového království. A dostál i Eminých dřívějších slov, v jeho přítomnosti jako by opravdu docházelo k uvolnění atmosféry. Oblohou se počala linout relaxační hudba a Petr si jednotlivé motivy doslova užíval, neboť v jednom kuse vykřikoval, jak jsou skvělé, a jak je rád, že je konečně slyší naživo.
Hned za Petrem a Eminým dvojčetem byli přítomni Elke s Vinckem, a i když se to na první pozorný pohled nezdálo, tak Ema, jež kolem Dynýska coby hlavní snímatel postupně kroužila ze všech stran, nakonec přece jen musela uznat, že jim to spolu náramně sluší, že opravdu působí jako dvě hrdličky, jako skutečný zamilovaný pár, což Vincek dokázal tím, že přestal přežvykovat tužku a místo toho s ní sám od sebe na obloze vykouzlil překrásné srdce, takže Elke z toho rázem byla v sedmém nebi.
„A jak jsme si vedli já a Dita? Nekřičel někdo z nás dvou náhodou o pomoc?“ vstoupil Emě do hovoru Antonín. Zase ho tížila nejistota z nových možných okamžiků, proto bohužel onen výraz pro nebe chápal z onoho druhého úhlu pohledu.
„Neboj, ani vy dva jste v cukrování nezůstávali pozadu.“ Ema Antonínovi vypověděla, jak se za zvuků Petrovy relaxační hudby oba postupně oklepali z toho, že se stali součástí planety Emochard. „Dita si na něco zrovna stěžovala, když jsi ji znenadání objal a domlouval, že pořád moc věcí řeší, tak ať toho zanechá a jako ty se kochá ojedinělou krajinou, do níž se nebude mít možnost třeba už nikdy podívat.“
„A jak se mi něco tak skoro nemožného mohlo povést? Také v tom sehrála roli srdeční záležitost?“ čišel nedočkavostí Antonín.
„To si piš!“ zdůraznila Ema, navztek venkovnímu počasí, které se nyní zdálo být čím dál zrádnější a nevyzpytatelnější.
„Rád bych si tvou radu vzal teď k srdci, jen bych po ruce potřeboval mít to Vinckovo tužítko.“
„Zanech hledání a nanovo zapoj svou představivost, svou fantazii, v ní všechno potřebné najdeš. Připraven?“
„Připraven.“
Opětované hřejivé doteky dvou zamilovaných hrdliček v Emině novém vyprávění sehrály své (možná dobře, že to skutečná Dita pocházející z planety Země neviděla), zato ta aktuální z planety Emochard si jich v náručí svého vyvoleného užívala plnými doušky, neboť se pro ni Antonín sám překonal: za pění zpěvačky Manastia a jejího naléhavého Marast In The Rain v oblacích vykouzlil tuž. Antonínovo srdce vzápětí vyplulo z těla na povrch, vniklo do tuže, překrásně se v ní zbarvilo do červena a rozdvojilo, přičemž jedna polovina připadla Ditě a ona druhá se Antonínovi vrátila na původní místo. Zbylá tuž v oblacích se následně pod vlivem Elčina proutku zbarvila do průzračného modra a vzešlo z ní překrásné MALOVÍ hejno.
„A to pak Dynýska a nás doprovázelo až k hradu.“
„Krásně to vyprávíš, opravdu moc krásně,“ zahrnoval Antonín Emu náhle zase superlativy, i když mu to nedalo a vzápětí vyrukoval s podezřením: „Jen jestli si to pokaždé něčím neokrášlíš, abys mě ušetřila nervů.“
„Ne, můžeš být v naprostém klidu, Antonínku, vše ti líčím tak, jak se to seběhlo v mém podvědomém vínku, nic si nepřikrášluji a ani o to nestojím. Vážně, nesabotuji!“
Ema po tomto básnění dál pokračovala ve vyprávěnkách. Vše se slibně vyvíjelo. Atmosféra tam dole v podhradí náhle byla srovnatelná s tou v oblacích. Doposud zkamenělí lidé (toť kouzelná práce Černé paní) se náhle probouzeli k životu. Ona srdeční záležitost tam kdesi ve vzduchu automaticky zapůsobila i na samotné obyvatele Vánkového království.
A pomyslně nejen na ně! Osazenstvo Dynýska, jak sestupovalo níž a níž k zemi, v některých tvářích či charakterových prototypech obyvatel pohádkové říše v rámci připodobnění dokonce spatřovalo něco z místních rodáků jejich rodné Katalné Mochny. Oním svérázným sádelnatým hostinským Podpantoflíčkem nemohl být nikdo jiný než profesor Humler. (Jeho osobitá hláška „jdu na jedno pivo a ejhle – ono to je vlastně jedno pito“ zkrátka už patřila mezi ty nezapomenutelné), zatímco králův osobní rádce Hubkobrad neměl díky dialogů daleko k aspiracím profesora Nevady. („Tak tenhle panáček bydlí v Rusku a tenhleten z Brazílie se ho právě hodlá navštívit“.) Mastičkářka Štěpánka zase jako by profesorce Liptákové z oka vypadla. („Pesticidečky, ferbicidečky, fosforečkové – tito všichni tvorečkové jsou součástí matky vědy chemie a jen tak něco je nahradit nedokáže.“ Načež dvojčata Petersenovic na to vždy shodně odpoví: „Jistě, až na pastičky, farbičky a fast foodek, kde jsou ony dečky k dostání zadarmiko.“)
Mezi dalšími svéráznými obyvateli pohádkového království se taktéž jakoby mimochodem mihly i mimoškolní postavy: Bořivoj Suka svou vitalitou obstojně kopíroval ještě zdaleka ne vysloužilého sedláka Kostitřasa, zatímco miniaturní Vojtěch Bludimír neměl svou výškou daleko k trpaslíkovi Volínovi, který sice neuměl hrát na žádný hudební nástroj, zato ale měl obstojně shodné dorozumívací a vyskakovací metody, jimiž se sám snažil učinit o něco nápadnějším a tak přítomnějším. O tom, že by Feru Joskovi z fleku slušel post moudrého exotického lékárníka Jemena Pomocného (toť kombinace oněch rad a darovaných pomerančových tabletek) nemohlo být rovněž pochyb. Zato vedoucí podniku PROJEKTANT EXPERT pan Jaroslav Hovora ze všech zdědil asi jednu z nejzásadnějších rolí: zastával funkci obchodníka a navíc bonusově i znalce a zároveň výrobce toho nejlahodnějšího vánkového vína široko daleko.
„No né, co se jednou člověk o svých lektorech a jejich vedlejšácích všechno nedozví?“ okomentoval to pak s notnou nadsázkou trefně Antonín.
„Přesně tak,“ přitakala Ema.
Venkovní počasí jako by stále připomínalo kýžený tah na bránu v područí Černé paní, neboť na oboustranné veselí rozmlouvačů záhy odpovědělo nejkrutějším možným náporem na skelnou okenní výplň.
„A teď to přijde, co?“ vytušil po vzoru skutečných živlů Antonín.
„Ano, teď přijde nejstěžejnější pasáž celého mého nočního snění,“ přitakala souhlasně Ema, načež se snažila zakrýt jistý druh povzdechu, nepovedlo se jí to však úplně, takže podle toho také Antonín zvážněl. „To víš, že o nás Černá paní měla tušení, jen se neodvažovala nám vyjít vstříc.“
„Ale ještě to nevzdávala, co?“ zareagoval pohotově Antonín – onen povzdech zkrátka sehrál své.
„Ne,“ odvětila Ema krátce.
Ozvalo se řachavé buch, to jak se o pozornost hlásily hned tři větrné poryvy najednou. Na Emu zase byly díky pomerančovým tabletkám vesměs krátké, umocnily však její následné pohádkové vyprávěnky, v nichž z podhradí přesídlila do samotného hradu. A rozhodně to nebyla pouze její dvojnice a pětice kamarádů ze školy, kdo jí i nadále dělal společnost. Přidali se k nim ostatní obyvatelé Vánkového království. Mezi nimi teď především vynikali svérázná Lojzička, vášnivá to pernikářka, jíž by určitě paní Kernesová záviděla ještě větší kila i to, že nemusí držet žádné diety (ta sama od sebe dav nabádala, aby té prokleté čarodějnici jednotně ukázal, za kolik vydá jejich společný loket), a harmonikář Loutníček, od něhož by se František „Fantomas“ Fanderský mohl učit, jak správně nakládat s hudbou (ten k oněm okázalým proslovům kypré ženy vyhrával své nejznámější melodie).
„V tak hojném počtu jsme všichni na Černou paní vyrukovali? No ta zas musela mít radost,“ nenechal si Antonín ani tentokrát vzít příležitost pro osobní vyjádření.


„Štěstí zkrátka stálo opět při nás, co krásnějšího si přát než početnou společnost, jíž není lhostejný tvůj ani její vlastní svět.“ Ema si těmito slovy připomínala, co pro ni znamená, když jí je někdo ochoten bez přetvářky naslouchat. „A protože jste mi jako věrná pětice pořád nestačili, tak jsem si k vám a vánkovému davu z dovolením dovolila ještě přikouzlit četné osazenstvo z řad našich studentíků, abych alespoň prostřednictvím snění nabyla dojmu, že i ono stojí na mé straně. Dokonce se mi někteří jedinci omluvili za to, jak si na mě a Elke ukazovali, když jsme za halasu Moronové metelily chodbami a prchaly ze školy pryč.“
„A kdepak jsme na Moronin pohádkový klon nakonec narazili, co?“
„V královské komnatě,“ odvětila Ema. A ihned Antonínovi začala popisovat, jak do ní cesta probíhala, že rozhodně velice živě. Rozvěšené obrazy po stěnách chodeb pod dohledem Vilemínina kouzelného proutku povstávaly z mrtvých a portréty na nich se hlásily o slovo, načež jednotně sekundovaly: ,Jen jí ukažte, čarodějnici jedný vlezlý, kdo je tady skutečným pánem! Žeňte ji odsaď a rozhodně nešetřete! Vánkové království si zaslouží věčný mír!?
Někde poblíž bouchlo okno, takže Emu i Antonína opětovně vytrhlo ze snění. Jako by venkovní čina tušila, kdo se to v královské komnatě ukrývá. Avšak nebylo nic snazšího, než okno prostě a jednoduše zavřít, vřavě za skelnou výplní ukázat paroháčka, a když jí zkrátka ani to nepoučilo, tak na její táhlé hůůůů Ema skromně zahlaholila své „hůůůůůůůš!“ a bylo to.
„Tak se nám tu meluzínu společnými silami podařilo alespoň trochu ukecat,“ oddechl si Antonín, jenž Emě se zavírání okna pomáhal.
„Dík, kdybys mi neasistoval, tak by na nás ještě teď dotykově dorážela.“
„Stejně jako ty obrazy, co?“ podotkl Antonín. „Jejich obživení v těch zvratových chvílích pro tebe jistě muselo hodně znamenat?“
„Nesmírně moc,“ přikývla souhlasně. „To ony se staly hlavní inspirací pro mé PĚNKALINKY, a právě Vilemínina oživovací kouzla mi daly popud k tomu, abych se začala zabývat Herdenovými RÁMOVANKAMI naplno a po svém. A i když vím, že s nimi nespasím svět, tak přesto alespoň vždy tak trochu doufám, že někdy v budoucnu snad někomu právě v mém podání přinesou to pravé uspokojení.“
A protože byl Antonín neskutečně zvědavý, tak i toto mimotéma ho přirozeně zajímalo. Možná stále nemohl uvěřit tomu, že za pár okamžiků už on a Dita budou ve společné místnosti s obávanou čarodějnicí a ona je možná omámí nebezpečným kouzlem, po němž již jeden druhého v životě nikdy nespatří, neboť je čarodějnice připraví o duše, což by znamenalo smrt. Emě odbočka nečinila žádné potíže, ráda Antonínovi podrobně vylíčila příběh o Martě za přispění SMOLNICKÉ RÁMOVANKY.
„No co na to říct? Zase jsi našla způsob, jak dát někomu najevo, že to s ním pořád není tak nahnuté, jak si pořád dokola musí namlouvat,“ dal Antonín najevo své vnitřní emoce. „Leč hrobníkovi z lopaty nelze unikat věčně.“
„Tak ho společně konečně pojďme se vztyčenou hlavou chrabrého rytíře navštívit.“
Ema začala líčit, jaké to bylo, když vstoupili do královské komnaty. Ta byla celá potemnělá. Skutečně to v ní vypadalo, jako by tu svou roli obstojně sehrávala nicota. A Černá paní? Ta se skláněla nad královskou postelí, v níž leželi všichni tři její členové – Jana, Jan starší a Jan mladší. Jejich bledé tváře mluvily za vše.


Leč ani Černá paní rozhodně nepůsobila zdravě, sama se tvářila dost sešle. Hýřila únavou! Ledově chladné oči nezvykle pokrývaly stopy po slzách (toť patrně pozůstatek po „útoku“ oné vesele se smějící tváře). Avšak i tentokrát čarodějnice dokázala z ničeho vykřesat své pomyslné želízko v ohni a to v podobě duhových obláčků vznášejících se ve vzduchu a symbolizujících právě ony duše.
„Tak to je ona?“ zeptal se Emina dvojčete Antonín, který do královské komnaty jako druhý vkročil hned po něm. Za nimi se pak dovnitř snažili vměstnat ostatní.
„Ano,“ odvětilo.
Černá paní to rozhodně nenechala bez povšimnutí a z posledních sil se jala příchozí slovně uvítat. Slovně proto, neboť to jinak v jejích silách nebylo možné.
„Tak vida, přece jen jsi našla odvahu sem zavítat, Emo Chardová,“ nadhodila zkusmo pro začátek. „A jak se tak dívám, nepřitáhlas sem sama. Ani nevíš, jakou mi tím činíš radost.“
Emě i dvojčeti bylo jasné, že čarodějnice střílí od boku a snaží si uchovat neporazitelný post.
„Dnes je ale tvá cesta nadobro u konce, Emo Chardová – vlastně vás obou, nelze opominout tvou chráněnkyni, co všechno poctivě snímá.“ Černá paní svýma dost pokleslýma očima v záchvatu falešné radosti pak spočinula na duších, aby tak svá slova ještě více umocnila. „Kdepak, Emo Chardová, žádný z těch tvých nebeských posedů (to zřejmě měla na mysli Dynýska) mi v tom již nezabrání. Budou už navěky patřit jen mně, a pak si vezmu i všechny ty vaše, a zase to budu já, JEDINĚ JÁ, kdo tu bude mít hlavní moc.“
„Něco takovýho si jen zkus a zpřelámu ti všechny kosti v těle, ty šeredná sviňoušská ropucho!“
Emu i její dvojnici to dokonale zaskočilo. Ani jedna se teď rozhodně nezasloužila o to, že se Dita pustila do řečnění. Učinila tak sama od sebe, na základě toho, jak se čarodějnice uhrančivě a dosti nevrle zahleděla na jejího přítele.
Leč Černá paní přece jen v sobě našla nějaké ty kouzelné síly, aby jejich prostřednictvím dala vědět o své nedávné velké moci, takže Antonín zničehonic na místě udělal jakousi piruetu a několika skočnými otočkami doplachtil do právě se zjevivšího žaláře.
Jenže Dita se nedala. Zlostně dupla nohou, takže žalář se v tom samém okamžiku rozletěl na kusy a Antonín z něj obdobně připlachtil k přítelkyni nazpět.
Dav to ocenil bouřlivým potleskem, někteří Ditě dokonce přímo začali sklánět komplimenty. A jakmile se Antonín z těch otoček vzpamatoval, tak svou přítelkyni políbil. Dita si ta všechna „ocenění“ užívala naplno, jako by pro sebe právě ukořistila titul královny krásy.
U Černé paní si to vybralo daň. Odumřela jí ruka, z níž ono kouzlo, které se obrátilo proti ní, vzešlo. Zároveň tak vzala za své jedna z duší. Náležela Janovi staršímu.
Čarodějnice i přesto dokázala vzbudit nový neklid, to když se z onoho šoku oklepala a její novou obětí byl přinucen se stát Vincek Kazimír.
„Ty prý v sobě ukrýváš dostatečné množství tvůrčího nadání v podobě morbidit, to se mi líbí,“ pohlédla mu naléhavě do očí. V komnatě nastalo hrobové ticho, zase jí začala zmítat ona dobře známá nejistota. Vincek na čarodějnici zíral s otevřenou pusou dokořán. Elke, jež mu věrně stála po boku, se obávala nejhoršího.
Černé paní lidská nervozita opět činila převelikou radost. „Tak jen mi pěkně pověz něco z těch tvých morbiditek, Kazimírku. Jen se neboj vyjít mi ve své nápomocnosti mile vstříc,“ vyzývala Vincka hlasem, jenž náležel všem postavám, jimž Ema vůbec kdy post této čarodějnice přisoudila.
Namísto posměšného zvolání o nepřemožitelnosti se však záhy z úst Černé paní vydral smrtelně bolestný výkřik. Vincek jejímu přání sice vyhověl, avšak jeho morbidita o smyslné dívce s logem Lega, jež ráda sbírá ty nejtrnitější šípkové keře a s oblibou si z těla rve srdce, to vše jen proto, aby svému milému ukázala, jak moc ho miluje, nečekaně vyzněla tak překrásně jemně poutavě, že by jí snadno podlehl nejeden milovník hororových romancí, jen labužník těch nejkrvavějších příběhů bez špetky lásky, porozumění a něhy ne. Černá paní se bohužel vždy počítala do oné druhé skupiny.
I Vincek se tak dočkal aplausu všech zúčastněných postav – jak pohádkových, tak i těch ze světa skutečného – a od Elke si po zásluze vysloužil první nefalšovanou pusu na rty. Elke navíc potěšilo, že to Vincek zvládl bez jejího kouzelného proutku.
Černá paní se jako ta největší hromádka neštěstí snesla k zemi, i druhá ruka jí vypověděla službu a to logicky vyústilo ve ztrátu další duše. Náležela Janově choti Janě. Celé osazenstvo královské komnaty napjatě sledovalo, jak čarodějnici postupně vypovídají službu i obě nohy, tudíž ani po podlaze v jejím případě již nešlo lézt, nešlo se šourat, nešlo, byť třeba jediným pohybem, naznačit prosbu o pomoc, o slitování, prosbu o udobření. Na svědomí to teď měl Petr. Černá paní si jako na třetíto dělala zálusk právě na něj, Petr ji ale přechytračil tím, že po celou dobu zamilovaně pokukoval po Emině dvojnici a málem že jí při tom nevískal vlasy.
Ozvalo se tedy poslední plopt, to za své vzala duše nejmladšího královského potomka.
„Neza… nezabíjej mě, prosím… ne… nedělej to… pro… prosím… Já… teď pro… prosím te… tebe o slitování… Em… Emo. Emo! EMO CHARDOVÁ!“
Emě, jejímu dvojčeti i všem ostatním bylo jasné, že Černá paní na ně tentokrát nic nehraje, že se skutečně nachází na onom pověstném dvojcestí, na křižovatce ŽIVOTA A SMRTI podobně jako kdysi Marta V.. Emě teď dost věrohodně připomínala onoho mola bezvládně trčícího z mucholapky. Oba spolu náhle měly až příliš mnoho společného, problémem se pouze ukazovala ona nemilá skutečnost, zda opravdu vůbec stojí za to zachraňovat někoho, kdo celou dobu nemá nic lepšího na práci, než druhým věčně usilovat o život.
Netrvalo to ale příliš dlouho a Ema i její dvojnice měly jasno i v této otázce. Zatímco lidé ze školy i obyvatelé Vánkového království se prakticky vesměs shodli na likvidaci čarodějnice (výjimku tvořili pouze Petr s Elke), portréty náležící Vilemíně, jež se nečekaně přemístily do královské komnaty na stěny, smýšlely jako oni dva, tedy zcela opačně: poukazovaly na pojem za vším zlým se vždy snaž najít něco hezkého.
Nikdo z přítomných, až opět na pár jedinců, čerstvě rozšířených o Vilemínu samotnou, ta slova nechápal.
„Co to do těch tvých obrazů zas vjelo, Vilemíno? Jakým přípravkem je kurýruješ, když je čistíš? To se nedivíme, že se v jednom kuse mezi sebou hádají a melou páté přes deváté, když k tobě přijdeme na poradu!“
Jenže Vilemína své čaroděje a čarodějky protentokrát nemínila napomínat, dokonce vybídla Albínu, onu baculku trpasličí postavy, aby dále ve svém  proslovu pokračovala, a pak obě povzbudivě mrkly na Emino dvojče. A to pochopilo, stejně jako to pochopili Petr, Elke a nově i Justýna s Radovanem Litevským, kteří se davem do popředí prodrali až nyní. Poukazovali při tom na MALOVU a dušovali se, že i ona by si to tak určitě přála.
„Ano, i přesto, že Vilemínu v jednom kuse ničíme svou náladovostí, nic to nemění na tom, že k ní pociťujeme bezmeznou vděčnost za to, jak se o nás pěkně stará a tak nám dopřává posmrtný luxus. Nutno poznamenat, že velmi příjemný posmrtný luxus, jenž jsme za skutečného života, my portréty, toliko nezažily, neboť jsme byly nuceny toliko bádat a toliko čarovat.
Uvědom si, Emo Chardová, že paní Smrt výrazně ovlivnila nejen náš pohádkový posmrtný život, ale i ten, v němž ty musíš trávit nejvíce svého času, tedy onen svět reálný. Ona Marta V. je v něm jen jednou z mnoha lapených obětí paní Smrti, ty jsi z této černé dámy přesto dokázala vykřesat pro ni toliko potřebnou novou naději, onoho nového pana Života, života s velkým Ž, když jsi z popela vzkřísila jejího jediného syna, stejně jako pro nás, když jsi ve svých snových výjevech nezapomněla na pár vysloužilých čarodějek a čarodějů. Ale nebylo by se tak stalo právě díky oné paní Smrti, onoho na první pohled výhradně zlobného prvku.
A o významu paní Smrti již naposledy. I Černá paní nás všechny jí vždy strašila. A ta slova se obrátila proti ní, načež jsi to právě teď ty, Emo Chardová, kdo je může naplnit ve vrchovaté míře. Avšak zároveň s tím, Emo Chardová, pozorně zvaž, zda skutečně dokážeš někoho jen tak zabít, a především, jestli je něco takového v daném okamžiku nezbytně nutné! Zamysli se, Emo, nebyla to právě Černá paní, kdo ti jako první sdělil, že i když ti nikdo nenaslouchá, tak přece jen dva z tvých přátel by toho byli schopní, kdybys k nim nalezla cestu na bázi společné mluvy? Nebyla to Černá paní, kdo také narážel na to, že jsi sama sebou tak zaslepená, že si něco takového neumíš připustit? A nebyla to Černá paní, kdo prověřil tvé kouzelnické schopnosti, jež z pomyslné paní Smrti vždy vykřesaly nového pana Života? Cožpak už jsi zapomněla na onen pohádkový souboj vás dvou na onom polním prostranství? Sama jsi z úst svých přátel před chvilenkou zaslechla onu pasáž o MALOVĚ. Cožpak i ji hodláš zavrhnout, když jsi jejímu vzkříšení byla svědkem v onom druhém světě, světě reálném, světě, kde se nadpřirozenem obvykle opovrhuje?
Nyní tu všichni tvoji věrní stojí po tvém boku, Emo. A díky komu? Díky Černé paní! Cožpak stále lpíš na samotě, Emo Chardová? Ne, nelpíš. Ať už jste si ty a Černá paní spolu nepočítaně vjely do vlasů, měj na paměti, Emo, že i ona jistou chvilenku stála na tvé straně, po tvém boku, aniž sis to sama stačila uvědomit. Teď je jen na tobě, jaký k ní zaujmeš postoj, jakou budoucnost daruješ tomuto pohádkovému království i sobě samé v onom světě reálném. Teď už vše závisí jen a jen na tobě.“
Během nynějšího proslovu postav pocházejících z Vilemíniných obrazů šum přítomných v královské komnatě postupně ustával. Všichni se nad nimi snažili zamyslet, tedy přehodnotit své původní postoje. Ema však již byla plně rozhodnuta a nic na světě to nemohlo změnit. Směrem k Černé paní pozvedla svou duši a z ní se ve změti všech možných hlasů, náležících postavám vánkovým i těm skutečným, ozvalo: „I když jsi nám všem způsobila hodně bolesti, přece jen ti daruji srdce plné lásky, abys už nikdy nepodlehla zlu, jenž teď ve všech jeho fázích ruším a nahrazuji jej pouze vším dobrým. Staň se tím, čím já chci, abys ses stala.“
Královskou komnatu prozářilo omamné světlo, a když pominulo, z míst, kde se ještě před okamžikem zmítala na smrt zbídačeně schoulená postava, se náhle vyrojila postava zcela jiná. Postava s andělskou tváří!

Ona sama oním andělem byla, cítila se naprosto zdravě, mohla se plně hýbat, nic ji nebolelo. Když se plně z dané proměny onen anděl vzpamatoval, usmál se na Emino dvojče, pak na ostatní a řekl: „Děkuji. Děkuji za nový život.“
„A to slovo děkuji neznělo nijak falešně. Z Černé paní se prostě v jednom okamžiku stala paní Moudrá, jež několika jedincům přímo na místě dala do pořádku jejich zdravotní neduhy. Pak se proměnila v překrásnou bílou holubici, vylétla z komnaty ven a v její režii Vánkové království nadobro procitlo do plné krásy,“ dospěla Ema ve svých vyprávěnkách až na jejich samotný konec.
„A tak bylo ono rčení za vším zlým vždy hledej jen to hezké po zásluze ve vrchovaté míře naplněno,“ doplnil Antonín.
„Ano, tak se stalo,“ přitakala Ema, načež vyčarovala ten nejzářivější úsměv.
„Díky, Emo, hned se zase cítím líp,“ opětoval Antonín ten úsměv a z očí mu po tváři steklo několik těch pár slz. Nebyly však symbolem smutku, byly symbolem radosti, symbolem nové životní naděje.

Posted in City Means II. - Město plné dialogů | Leave a comment

kapitola 15 – Devátá komnata (nová restaurovaná verze s obrázky!)

*„Petře! PETŘE!“

*Dotyčný, jakmile z oněch smyslných úst zaslechl své jméno, sice zareagoval hbitým vstáváním a okamžitě se dal do spěšné chůze, nikoli však směrem k volající.

*„Tak zastav! ZASTAV PROSÍM! VRAŤ SE!!“

*Druhá osoba byla mazanější a pohotovější zároveň: s halasením nemarnila čas a Petra jednoduše doběhla. Než se nadál, už mu jemně drtila zápěstí a jako neposlušného pejska si ho po pěšině vedla k lesu.

*„Hele, nech toho, chodit umím sám!“ vzpouzel se. „Navíc mám naspěch!“ snažil se vymluvit.

*„Své spěchy budeš muset odložit,“ oponovala Elke. „Ema tě teď hrozně moc potřebuje a ty ji ostatně také.“

*„Ne, nepotřebuje mě a ani já ji! Ta si bohatě vystačí sama se sebou a s tou svou PRNKALICÍ!“

*„Pojď a neodmlouvej.“

*„Nech mě!“

*„Pojď a neodmlouvej!“

*„Nech…“

*„Pojď…“

*„Jsem snad tím tvým nerozlučným psím mazlíčkem?!“ Petrovi se konečně podařilo Elke úspěšně vyprostit ze sevření, Emě už pohledem ale stejně uniknout nedokázal, neboť ta se během sporu oběma vydala naproti.

*„Ahoj,“ pozdravila tiše Ema. To už se s Petrem setkali tváří tvář a jemu rázem poklesla čelist. Zase ho udolaly ty podmanivě snivé oči.

*„Tohle nemá, Emo, cenu,“ odvážil se Petr přeci jen jako první prolomit ledy mlčení.

*„A co podle tebe tedy cenu má?“ Ema alespoň byla ráda, že se trošičku uklidnil, a proto i ona zvolila podobný přístup.

*„Já… pro tohle naše polemizované řečnění se snad ani nedá najít kloudná odpověď.“

*„Tak se o ni snaž a já se pokusím o to samé.“

*„Já… to je přesně ono!“ vyštěkl znovu Petr přísně, takže mírumilovnost vmžiku vzala za své.

*„A co?“

*„Tyhle ty tvý zasněný pohledy!“

*„Nikdy ti nevadily!“

*„Ale… Emo… Ty… ty tvé pohledy a taj…“

*„A ty snad žádné tajnosti přede mnou nemáš?! Co ta sluchátka?!“

*„No vidíš, super, už se zase hádáme!“

*„Tak s tím zkrátka přestaňme a je to!“

*„A ty myslíš, že něco takového jde vyřešit pouhým lusknutím… nebo ještě líp – za pomocí té tvé rádoby kouzelné hůlky?“

*„Když už na to svádíš řeč, tak to byl kouzelný proutek… no nic, to je pro tebe přece jen ubohý detail!“

*„Tak detail?!“

*„Avšak pro mě poměrně podstatný – stejně jako pro tebe ta tvá sluchátka!“

*„NENARÁŽEJ ZAS!“

*„Já?! JÁ! TO TY TO DĚLÁŠ!“

*Elke po bedlivém naslouchání chtěla do sporů nějak šetrně zasáhnout, nakonec se o to ale nečekaně zasloužil někdo úplně jiný.

*„Je smutné dívat se na dvě sympatické tváře, jak mezi sebou vedou pře.“

*Ema s Petrem, jakmile ten mile zlobný hlásek zaznamenali, okamžitě s hádkou přestali. Tak velkou moc opět měl. Elke nasadila velmi přívětivý úsměv.

*„Jestli mám opravdu být tím milým rádcem, říkal jsem si, jestli bych taktéž neměl něčím přispět do vínku.“ Profesor Litevský vyndal z aktovky kšiltovku, podobně jako mince měla dvě protichůdné strany: palmové ražení a černé temno. „Ať tedy vždy při vás stojí jen ta veselá letní část a ona pekelná vás pokaždé nasměruje jen k oné prvotní. Těším se s vámi na další pozitivní shledání.“

*Radovan Litevský se následně s trojicí, z níž se momentálně nejpřekvapeněji tvářil Petr, zase hned rozloučil a vykročil tentokráte ve šlépějích ostatních béčkařů.

*Petr i nadále zaraženě stál na místě a díval se za profesorem, jak odchází, jako by skutečně byl nějakou pohádkovou bytostí, nejlépe oním kouzelným dědečkem s příměsí moudrého rádce, jehož rady není nikdy radno brát na lehkou váhu. Petrova euforie se ještě navýšila, když si Ema před ním začala neohlášeně pohrávat s darovanou kšiltovkou a v pravidelných intervalech na ní přehazováním rubu a lícu volila kombinaci peklo – ráj. Nejinak tomu bylo v případě Elke, ta Emě do taktu přesně frázovala svým proutkem.

*„Ne, ne, ne,“ pokusil se Petr konečně chopit nějakého slova a na vše se podívat okem znovuoživeného buřiče, „vy… vy jste se na mě všichni domluvili… vy dvě… chcete… vy dvě mě chcete svým přístupem zničit! ZNIČIT!“

*Jak se ale téměř záhy ukázalo, zničen pravděpodobně byl kdosi jiný – patrně nikoli za přispění lidské agrese, nýbrž oné mnohem nevyzpytatelnější – přírodní.

*„Musíme ji urychleně zanést k Justýně,“ rozhodla se ve vteřině Ema a sebrala bezvládnou MALOVU ze země.

*„Žije?“ pípla sotva slyšitelně Elke.

*„Jo,“ hlesla s úlevou Ema.

*„Do čeho ji ale dáme?“ uvažoval právě Petr, kterého pohled na překrásně modrého příbuzného ledňáčka rovněž nenechal lhostejným. Na to, že by se měl hádat, dočista zapomněl. A aniž by věděl jak, samo od sebe z něj dodatečně vypadlo: „Co třeba do tohohle?“

*„Jo, to je skvělý nápad,“ přitakala souhlasně Ema, načež se očima znovu střetla s těmi Petrovými.

*Už chtěla MALOVU najisto uložit do Radovanovy kšiltovky, když Elke takřka na poslední chvíli vykřikla: „Pozor! Černá! SMRT!“

*Ema naštěstí význam oněch slov ještě zavčas zaregistrovala a rub a líc kšiltovky stačila prohodit. Modře zářící ptáček tak byl nakonec uložen do „palmového ráje“, jenž obepínala „černá nicota“. Ema, Petr a Elke se okamžitě shodli na názvu HROBKA NADĚJE.“

*Justýna naštěstí v Oborověnce ve své záchranné stanici byla a okamžitě se návštěvy láskyplně ujala. „Ach, chudáček maličký, co mu to jen to zatraceně proradný počasí zas vyvedlo za nechutný sprostotiny!“ Tak zněla její prvotní reakce, když v Radovanově daru spatřila ležet ono posmutněle vyhlížející stvoření.

*To, že se Justýna jako první ujala slova a takto rozumně promluvila, především zaimponovalo Elke. Ta ji prozatím pouze zběžně znala z Emina vyprávění a upřímně řečeno – na první „živý“ pohled na ni milý dojem zrovna dvakrát neudělala. Na svědomí to měl onen punkový vzhled, takže černá strana kšiltovky nakrátko sehrála svůj prim. Ano, pouze nakrátko, neboť jakmile Justýna normálně „lidsky“ promluvila, dostavil se u Elke onen pomyslný „palmový ráj“. A ihned to tak při seznamování Justýně rovněž vylíčila.

*„Dík za upřímnost, Eli, a také za to milé přirovnání k pekloráji. Někteří lidi v mém případě v tom bohužel nedělaj pravelký rozdíly a soudí jen podle toho, co vidí,“ vyjádřila se k tomu s potěchou hostitelka. „Tak přece pojďte dál a hned se do toho MALOVÍHO marodoléčení dáme.“

*Justýna položila kšiltovku na stůl a opatrně z ní raněného modrého ptáčka vylovila. Pro jistotu ze stolu raději ještě sklidila vše černé. „To abyste se, vy mé dušinky, zbytečně nenervovaly, už tak to s naším miláčkem máme dost nahnuté,“ zněl její pádný argument.

*„To… to jako vážně zemře?“ polkla vyjukaně Elke, která něco takového odmítala přijmout, načež hledala u Emy okamžité zastání, že tomu tak v žádném případě nesmí být. Ta ji svědomitě upozornila na to, že přece u sebe má svůj proutek a ona zas navrácenou duši, takže z toho jasně vyplývá, jak to s MALOVOU nakonec dopadne. Elke se viditelně ulevilo. Jenže následně zas poněkud přitížilo, to když spatřila, jaképak to nádobíčko si Justýna na modrého ptáčka chystá.

*„Přece… přece ho nebudeš léčit touhle… touhle břečkou.“

*„Jen klid, Eli, za momentek bude čistá jako ta nejprůzračnější studánka. VJEDJOSTENSJENKY se nám o to postarají,“ nadhodila Justýna přece jen optimisticky. „Pro začátek se musím přesvědčit, zda MALOVA nemá protrhnutý váček a jestli dokáže přijímat svou potravu,“ dodala na objasněnou.

*Ema s Petrem si vyměnili souhlasné pohledy, oba věděli, oč kráčí, Elke ale očividně ne, neboť nasadila ještě udivenější výraz.

*„MALOVA neboli MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR,“ rozpovídala se Justýna, „potřebuje k životu vodu stejně jako člověk, na rozdíl od něj je to pro ni či něj, skloňuje se totiž v mužském i ženském rodě, bohužel jediný způsob obživy, když nepočítáme zobání podružných bobulek.

*Ze všeho nejdůležitější pro tohoto SKOROLEDŇÁČKA ŘÍČNÍHO je, aby měl vodní zdroje vždy čisté, to jest neznečištěné špínou, a proto jsou pro něj po celé Oborověnce různě rozmístěny kašny, z nichž v zimních měsících může čerpat vodu.“

*„Ema ale říkala také cosi o sněhu,“ připomněla Elke, zároveň ale bedlivě pozorovala, jak Justýna MALOVU prohlíží a zkoumá v oblasti hlavičky, kde měla ony pověstně nadité váčky.

*„Jo, to souhlasí, sníh je voda v pevným skupenství, že? Ten si MALOVY koneckonců obstarávají sami, v zimě ho tu ostatně mají dostatek a drobné nečistoty z něj vcelku hravě zredukuje jejich ústrojí, se zamořenou vodou je to však mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem komplikovanější.“

*O tom se Elke vlastně hned na vlastní oči přesvědčila, když Justýna po kalu sinic přejela ukazováčkem a měla ho pak celý nazelenalý. I přesto vzápětí dokázala učinit menší zázrak, to když kalnou břečku během pár vteřin kompletně proměnila v průzračně čistou vodu. Stačily jí k tomu pouhé dvě věci: naprosté ticho a třikrát po sobě srozumitelně a nepřerušovaně zopakované „VJEDJOSTENSJENKY“, za přispění trojnásobného prstového zašolichání.

*Justýnino počínání přineslo téměř okamžitě kýžené ovoce i zasloužené ovace z řad přihlížejících: MALOVA otevřela oči a začala popotahovat zobáčkem. Justýna nelelkovala a mokrou rukou jí ho přejela. MALOVA za to byla nesmírně vděčná, instinktivně zatoužila po misce, po níž by před minutou neštěkl ani ten nejzbídačenější pes.

*„Hurá, už nás vnímá!“ vydechla s úlevou Elke; málem že to s ní neseklo, jak ji tato novinka potěšila.

*„Nechceš ke stolu přirazit židli, Eli? Jak tak koukám, tak tě ty nečekaný úkazy dost berou, co?“

*A než se Elke nadála, už seděla vedle Justýny a dělala jí zdravotní asistentku. Jak se totiž ukázalo, MALOVA měla váček skutečně protrhnutý, bylo jej potřeba co nejdříve zašít a tak zabránit dalším odtokům krve. Justýna v tom naštěstí byla pregnantně zběhlá. Nezaháleli ani Ema s Petrem, oba se starali o to, aby ptáček dostával pravidelný přísun tekutin.

*„A sem tam se nebojte taky pronést nějaký to přívětivý slovo, MALOVY to dokáží ocenit, na rozdíl od jiných ptačích druhů si dost pamatují a umějí projevit vděčnost,“ dodatečně poradila Justýna.

*Záchranná MALOVÍ mise trvala dobrou hodinu a měla celkem hladký průběh. Rovněž k tomu přispělo, že se Justýna dopodrobna rozpovídala o dalším ojedinělém stvoření, o němž se před momentem letmo zmínila. Elke se tak z jejích úst konečně dozvěděla, co jsou zač ony VJEDJOSTENSJENKY, že to jsou na první pohled nenápadné zlatavé rybičky – zato ale s velkým přínosem, právě ony totiž mají na svědomí očišťování kalné vody v jezírkách, kde se zdržují.

*„Přimět je k tomu dokáže výhradně člověk. První zmínky se o nich objevily v knize nesoucí název Tvorové v naší mysli i (ne)mysli, tu ve svých románech nanovo zpopularizoval jistý místní rodák Herbert Kolbert. O původu VJEDJOSTENSJENEK ve Středočeší se však vedou různé teorie. Údajně to byla sama příroda, kdo jim vnuknul ony vzácné léčivé vlastnosti, byl to ale až člověk, kdo je prý dokázal plně využít.

*A ten název? Jedná se o spojení několika slov dávné mochnické terminologie: vjedjo znamená cosi ve smyslu vědro a ony stensjenky zase symbolizují tenké spojení.“

*Elke bedlivě naslouchala každému slovíčku a ani ona rozhodně nebyla troškařkou, takže jakmile Justýna s vyprávěním skončila, pustila se do poutavého líčení, jak došlo k tomu, že moře nabralo slanou chuť. Historka o chudém rybáři, co ke štěstí přišel, když za několik koláčků od trpaslíků darem dostal mlýnek, co nepřetržitě chrlil sůl, pravděpodobně nenadchla jen trojici naslouchajících, ale také MALOVU samotnou, ta totiž náhle začala vydávat skřehotavé zvuky. A když Elke přidala na napěťovém akcentu a jeho prostřednictvím zmínila bratra rybáře, bohatého floutka, co se jinak topil v penězích a neprávem si pak onen solný mlýnek přivlastnil, to už modrý ptáček nevydržel a začal bolestivě chrčet, jako by onoho zloducha viděl před sebou a chtěl se mu pomstít.

*„…a protože ten bídák měl rozum neandrtálce a všude kolem sebe viděl jen peníze, nesmírné bohatství a ne lásku a přátelství, tak mu mlýnek po zásluze z loďky spadl do moře a to ji pohltilo společně s ním. A právě od té doby se traduje ona slanost.“

*MALOVA sebou znovu poplašeně trhla a dožadovala se dalšího doušku čisté vody.

*„Co… co se to s ní děje?“ utichla okamžitě Elke, když si konečně povšimla toho, čeho už předtím její tři kamarádi.

*„To nic, všechno je v poho, Eli,“ konstatovala nevzrušeně Justýna, načež jemným dotykem MALOVU navrátila do spánkového transu, „je naprosto skvělý, jaký na ni máš pozoruhodný vliv. Díky tobě nám krásně vylila své city, jen co je slyšnou.“

*„Jejda… já nerada,“ kála se omluvně Elke.

*„Já tě přece nekárám, právě naopak, to že to MALOVA udělala, předznamenává, že je na nejlepší cestě za plným uzdravením.“ Justýna udělala poslední tah jehlovým štětcem a uložila MALOVU do připravené klícky. Byl na ni velice zvláštní pohled, do zobáčku měla teď zavedenou trubičku, jíž dle potřeby nasávala z misky vodu. „Necháme ji v klidu odpočívat.“

*„A to už jí to takhle v té pusince zůstane nadosmrti? To snad ne?“

*Justýna se zakřenila, Elke to přece vyslovila zase tak mile nevinně. „To víš, že ta nápomocná podivnost z jejích útrob co nevidět zmizí, Eli,“ spustila zase ona nanovo po svém typickém humornu, „teď ale potřebuje nabrat novou sílu do života. Váček má zašitej, takže vše je zas O.K. stav. Jinak dík za JUSTYPUNKOVOU asistenci, Elči.“

*Podaly si ruce.

*„No a když teď máme MALOpadla, co kdybychom přesídlili a společně se změnově zase zašili my? Nejdřív třeba do celých Oborověnkových míst venkovních a z nich pak rovnou k nám?“ snažila se teď rádoby nenuceně nadhodit Ema.

*„Copinkat, slečno Chardová, vám už snad má bytová lesní říje přestává vonět?“ nadhodila zas rádoby po přísném učitelsku Justýna.

*„Aha, ty nemůžeš, někoho čekáš, co?“ vytušila Ema.

*„Mňo, tak nějak trochu něco na ten princip,“ začala se Justýna vykrucovat, škodnou ale kamarádce neudělala, neboť hned nato dodala: „Ale tak ať si jinoch počká, že? Aneb, jak se říká, kdo si dočká, ten se počká, nebo něco na ten oznamovací způsob – to abys holka taky věděla, že i u mě je duch vašeho všemi oblíbeného biologáříčka Radovánka rovněž pečený vařený.“

*Všichni čtyři se tedy vydali napříč Oborověnkou směrem k Slepému ostrůvku. Než k němu ale společně dospěli, chvilku to trvalo, Jurášek byl prostě k popukání a Elke se od něj ne a ne odtrhnout.

*Následně se pozornost od této sympatické dvojice postupně přenesla na Petra a jeho taje. A stejně jako v případě Elke ani nyní se Ema nenudila a stávala se nedílnou součástí jí doposud skrytého světa svého, nyní snad již zase nejlepšího kamaráda. A tak se v jeho podání před Emou, Elke a Justýnou počala linout a rozvíjet malebná krajina oblak, jež se pozvolna kombinovala s jezerní krajinou pozemskou a následně také masivy horskými. Tím vším prostupovala sympatická dívčí postava a to za zvuků příjemné relaxační hudby, ta ale za žádnou cenu neměla působit nahodile. Nečekaně tu sehrávala velice podstatnou úlohu, každá hudební ukázka se totiž vyznačovala osobitým názvem i právoplatným interpretem.

*„Škoda jen, že ta hudba nejde přenést do reálu,“ postěžoval si Petr, když dohovořil. „Tu zpěvačku Menu Menansovou s vesmírnou árií Legendy In Mrakone bych vážně bral.“

*„Neboj, Péti, až Japonci vymyslej přístroj na zhmotňování myšlenek, tak už na sobě konečně nalezneš pokoj a mír v duši. Uvidíš, to zajisté nebude trvat příliš dlouho,“ nadhodila povzbudivě Justýna.

*I tak si vedle Petrova celkem vážného líčení všichni při toulkách krajinou užili i poměrně dost uvolňující zábavy. Tu obstarávala především Justýna, neboť se cestou proháněla na velice stařičkém kole, co mělo jedno kolo menší a to druhé logicky o něco větší, takže když na něm Justýna nutila jet ostatní, tak to teprve byla jízda k popukání (Elke s Emou nejednou málem skončily v nepříjemně kalném jezírku, mohly se tak na vlastní kůži přesvědčit o oné nepříliš lichotivé historce).

*Pro Petra víceméně bylo nejen důležité, že si s Emou konečně zase rozumí, ale i to, že se teď rozhodně neprojevuje jako suchar a svému parťákovi k dobru přihazuje několik nových fiktivních interpretů a to i s osobitou koncepcí jejich potenciálních písní. Elke zase obšírně prozkoumávala okolní krajiny a přilehlá mračna, v nichž by se mohly ukrývat předobrazy oněch snových výjevů.

*Úterní odpoledne se tak pro jednu místní čtveřici stalo jedním velkým úletem napříč zámochnickými místy, a tak to netrvalo dlouho a duo Maja Podvodnija se skladbou Podvod A Nedvod či skupina Airbus Station a jejich Hukot In The Rain byly rázem na světě. Petrovi se tak postupně plnil notýsek a z dobré čtvrtiny tak už mohl konkurovat Emině zabavené PĚNKALINCE.

*„Hmm, jen vážně škoda té hudby,“ nedal s tím Petr pokoj, když se po dobrém tříhodinovém maratónu klátil únavou na lavičku. To už se všichni zmítali na plácku za městem a prohlíželi si fotografie nebes a pozemských jezírek, které pořídila Elke.

*A Emu něco spásného přece jen napadlo: „U nás doma se v tátově počítači jistě nějaké ty šumy a relaxace najdou, tak co, jdem? Stejně jsem vám to slíbila.“

*Elke okamžitě nadšeně souhlasila, konečně se jí naskytne příležitost více se dozvědět o Emině tajné tvůrčí vášni. Ani Petr nebyl proti, jen Justýna váhala: „No já nevím, co na to řekne ten můj potenciální ctitelík?“ Nakonec ale i ona podlehla tlaku zvědavosti.

*Jakmile všichni čtyři vklouzli do Květované, už Ema měla tu čest svým kamarádům představovat – zpočátku sice jen jednoho z místních svérázných obyvatel, i tak to ale stálo za to.

*A hlavně za vidění. Dotyčným totiž byl František Fanderský, Ema mu však výhradně přezdívala Fantomas. A hned bylo jasné proč. Tento muž měl přes hlavu – prý údajně bez ohledu na stav ročního období – vždy přehozený černý kulich na způsob mafiánské kukly (ani dnešek samozřejmě nebyl výjimkou). Ten pravidelně nosil od té doby, co mu uši poprvé – a zároveň i naposled – zalehly omrzlinami.

*„Toto ale rozhodně není jediná pikantérie tohoto človíčka, však vás o tom sám brzo přesvědčí,“ dodatečně ještě připomněla Ema.

*Vystihla to naprosto přesně. Čtveřice ještě nestačila zapadnout do Eminy bytovky a už se přes ulici, kde František bydlel, z jeho otevřených oken počaly linout podivné hudební motivy o průměru pěti až patnácti sekund, které se spolu navíc nesourodě prolínaly, jakož i ruchy náhodně naladěných a posléze přeladěných stanic. Co to teď ale bylo v porovnání s vozotajem čtyřkoláku domácí Lédové, před ním všichni čtyři doslova pádili o život jako diví – to vše jen proto, aby tlačičce nepadli do očí.

*Byt, do něhož posléze vstoupili, čišel prázdnotou, tedy alespoň na první slyšnou, následně jím totiž cosi proběhlo, byl to však opět jen Mourek.

*„Jděte prosím sem, hned za vámi dorazím.“ Ema kamarády nasměrovala do svého pokoje a šla se k otci shánět po nějakých těch relaxačních kazetách.

*Hosté se ještě nestačili po Emině pokojíku pořádně porozhlédnout a už jejich hostitelka dorazila – a to nejen s nahrávkami, ale i s menším pohoštěním. Předala Petrovi nálezné, avšak krátce nato mu ho zase zabavila, neboť si uvědomila, že se jí vlastně bude hodit.

*Začala šmátrat pod postelí, odkud následně vytáhla objemnou krabici. Jakmile víko odpadlo, naskytl se všem pohled na sadu obrazů. Ema vyndala hned ten krajní, vyjímaly se na něm květiny. Jakmile ale v blízkosti plátna naznačila pohyb rukou, nejméně z pěti kvítků zčistajasna vyrašilo pět srdíček.

*„No tohle!“ valila na to Elke oči.

*„Fakt zajímavý kouzlíčko,“ přidala názor Justýna. „To by Herbertík panečku koukal. On totiž podobný barevný sklíčka ve svým obchůdku prodává.“

*„No vždyť to taky jsou jeho RÁMOVANKY,“ podotkla Ema důležitě.

*„No né, nekecej, fakt? No to si snad děláš prdel!“ vyprskla Justýna celá překvapená. „Jé, promiň, Elči, asi jsem se nechala Eminýma slovíčkama až přílišně dost vláčně unést, co?“ mírnila se zas, neboť myslela, že ji ohodila slinami. Zahlédla totiž její překvapený obličej, ten se ale spíše vázal k novým mochnickým tajům než k Justýnině hubomluvnosti.

*„Prrrrdééééél, Dito rééééééééj!“ Jak slyšno, Šamlatovi se JUSTYPUNK docela zamlouval, takže Emě nezbývalo, než papouška z místnosti nakonec vykázat.

*Klid na prezentaci půvabná hostitelka přesto neměla. Přes ulici se začaly linout další divnoúryvky. Fantomas si pro vnitřní uspokojení a nervy domorodců z Květované pustil nový mix nelogických stopáží, načež paní Kernesová mu k tomu shora pěla, sice o něco logičtější zato ale i tak už dost odposlouchané hubnoucí ódy. A aby toho nebylo málo, tak kdesi na ulici se rozeštkala domácí Lédová o těžkých kilogramech sběrného odpadu.

*Ema si pro svou prezentaci nutně potřebovala sjednat klid. Rozhodně si nepřála, aby to začínalo zrovna takhle. Jako první za své vzalo okno, posléze strop, a protože se Lédová už šourala kamsi nahoru po schodech, tak i dveře – to vše za přispění otcova speciálního těsnění.

*„Jak jsem dospěla k onomu triku?“ chopila se konečně stabilního výkladu. „Ten sám o sobě není nějakým velkým tajemstvím. Ne, opravdu není… tedy alespoň pro nás místní,“ upravovala to postupně, když Elke nasazovala stále zasněnější výrazy, kterými se pozvolna čím dál víc podobala svému plyšáčkovi. „Herdenova TAVARESKA se pravidelně specializuje na podobné vylepšováky, právě SMOLNICKÉ RÁMOVANKY patří k jejím předním nákupním a také vývozním artiklům.“

*„Jo, to je fakt, Elči,“ vstoupila do hovoru Justýna, „ty jsou mezi námi místními fakt dost populární.“

*„A pak,“ pokračovala Ema, „žel bohužel už jim hoví spíše zahraniční delegace z Ruska, Ukrajiny, Pobaltí, případně Německa.“

*„To víš, poutníci pobožníci,“ upřesnila Justýna.

*„To teď ale ponechme stranou,“ rozhodla Ema a kamarády pobídla, aby si nabídli z tácků. „Mnohem zajímavější je už onen samotný název – náchylný ke smůle. Tou výrobce skutečně myslel onu stromovou, původní obrazovou výplň RÁMOVANEK totiž tvořila zejména příroda.“

*Ema znovu „magicky“ přejela rukou. Květiny začaly pozvolna mizet. Na pár okamžiků se spojily s lesní krajinou, která se postupně začala plně rýsovat. Ta pak v plné kráse – i když opět na pár okamžiků – na obrazu zaujala své právoplatné místo. Co zůstalo neměnné, byla ona srdíčka. Stačil však další magický ruční tah, aby se na odpovídajícím místě u jezírka zjevil nakreslený přívětivý portrét neznámé ženy a asi dva řádky nad ní jakoby v nebesích vyšrafovaný text: Za vším zlým vždy hledej něco pěkného.

*„Páni, ty jsi snad opravdová kouzelnice!“ vyslovila to opět v unešeném transu Elke.

*„Důležitou roli tu sehrávají dva faktory: lidská fantazie a s ní spojená tvořivost,“ odpovídala poněkud vyhýbavě Ema. „A samozřejmě ukryté možnosti RÁMOVANKY.“

*Ema si ještě několikrát ručně pohrála s obrazovou výplní, takže se ona právě portrétovaná tvář přeměnila v tu samou skutečnou – avšak velice velice posmutnělou, a za své vzala i ona původní pozitivně laděná věta, ta zmizela a na pomyslném řádku pod ní ji vystřídalo srdcervoucí souvětí: Mou třináctou komnatu připomíná tento můj posmutnělý obličej, však hodlám žít pouze onou komnatou nejšťastnější – devátou. Následoval zcela opačný ruční tah a rázem se vše navrátilo o úroveň zpět. Jako by se člověk měl možnost libovolně rozhodnout, jaký životní úděl hodlá přijmout.

*„Celý ten trik spočívá v takovém nenápadném…“ Ema už málem Elke ukázala tajemství posunu či náhodných proměň jednotlivých obrazových náplní v rámu, nakonec ale od toho upustila. „Nač vysvětlovat podrobné detaily, tím by se pro tebe vše kouzelné znevážilo, takže pokud mermomocí o to stojíš, můžeš si kompletně prostudovat návod k použití.“

*Ten však Herbert Herden pro všechny zvědavce beztak náležitě zpestřil četnými nečekanými odbočkami, jak se Elke následně přesvědčila: Tak už si mě, můj nový majiteli, konečně vyndal. Musím přiznat, že jsem na tebe přímo nažhavený, tak neváhej a udělej mi to. Už na to čekám. No tak, nelelkuj a místo toho se mnou pořádně zatřep, ať se ti náležitě odkryji v co možná nejlepším barevném odstínu. Hraj si se mnou, obměňuj mé polohy, nálady, touhy, vůně a při tom mě svlíkej svým pohledem – pokud ti za to tedy stojím.

*„To zas tak moc neřeš, Elči,“ bavila se Justýna tím, jak její kamarádka poctivě luští slovo od slova ze všech těch rozmanitých světových jazyků, „místo toho se radši po příchodu domů porozhlédni po bytě, jestli tam náhodou po stěnách nějaké ty RÁMOVANKY po menších či dokonce větších počtech taky třeba nemáte.“

*Elke si však nedala říct, dodatečně ještě jednou nalistovala české vstupní instrukce, když jí do oka znovu padlo ono slovo o vůni.

*„I to je možné.“ Ema znovu udělala tajemno a z obrazu se počala linout omamná vůně lesních plodů, na tlesknutí rázem ustala a na další pohyb zareagovala objevená relaxační hudba.

*„Jak jsi vlastně docílila toho postupného srdcového triku?“ To se poprvé za celou dobu, co vešli do bytu, konečně ozval Petr.

*„No to by zajímalo i mě,“ přidala se Justýna, zatímco Elke z toho všeho byla pořád celá paf.

*„Hned uvidíte,“ poznamenala skromně Ema, a protože u sebe neměla požadované PĚNKALINKOVÉ poznámky, musela se spokojit s jednou narychlo sestavenou.

*„To má být jako ono?“ žasl Petr zhruba po deseti minutách nad čtyřmi popsanými listy formátu A4. Na každém řádku se vždy vyjímalo po jedné větě. Při podrobnějším pročtení ale Petr zjistil, že se vlastně jedná pouze o věty dvě, zato precizně ručně nakopírované.

Nenávidím tě, ty jedna prokletá potvoro!

Chcípni a už mi nikdy nelez na oči!

*„Víc nic nepotřebujeme, k rozluštění PĚNKALINKY nám postačí pouze dvě věci: vybrat tu správnou emoční větnost a mít zrak hodný ostříže, to až v textu budeme nalézat překlepové chyby, které by nás měly dovést k požadovanému uklidňujícímu tvaru.“

*Teď už to nebyla jenom Elke, kdo Emu uhrančivě pohlcoval očima, ta však teď pouze řekla: „Jen hezky hledejte chybičky, vybíjejte si do papírků svou traumatickou frustraci z něčeho vážně hrozného, a kdo ví, třeba onen tajemný tvar útěchy opravdu celý naleznete. Musíte se k němu propracovávat kousíček po kousíčku, ve skutečném životě také nelze krásné nalézt hned a ona cesta k němu nějaký ten čas trvá, než ono zlé najisto pomine.“

*Nastal neuvěřitelný hodinový maratón. Byl nesmírně náročný, neboť náhodné překlepy představovaly byť třeba jen chybně napsané čárky namísto žádných či nesprávně zobrazené mezery mezi slovy. Po úmorné dvouvětové piplačce a semknutí čtyř papírů k sobě se „luštitelům“ konečně naskytl pohled na něco, co již celkem věrohodně připomínalo klenot. A to zdaleka ještě nebylo jisté, zda se na nějaký skrytý překlep čirou náhodou nezapomnělo!

*„Jo, tady jsem ještě narazila na poslední tři,“ všimla si Ema a třemi ladnými pohyby diamant dovedla do výsledné podoby. „Jestlipak už někdo z vás tuší, co jsem vám tímhle vlastně chtěla vzkázat?“

*„No že ta tvá PĚNKALINKA je dostatečně nevyzpytatelně kontroverzní PĚKNÁ LINKA, jen co je pravda,“ vyjádřila se jako první a opět po svém Justýna.

*„V náznaku máš pravdu, ano, s oněmi linkami a jejich schválnostmi to vážně má co dočinění, avšak pravá pointa přece jen tkví v něčem trochu jiném. Petře?“

*„No, ehm… mně to přijde jako takový nový rébusový vylepšovák,“ podotkl.

*„Dobrá, dejme tomu,“ připustila znovu ochotně Ema. „A co si myslíš ty, Eli?“

*„Že ten tvůj rébus má základ v oné nechvalně proslulé třinácté komnatě – toť ony dvě nemilé větičky – a má postupně spět k oné komnatě veselé, jíž ty považuješ za naprosto šťastnou – toť ona vzácnost, o níž člověk usiluje, a jež mu přináší uspokojení.“

*Elke nezklamala a Emu svým názorem opětovně dojala. „Ty jsi opravdu mé rovnocenné dvojče.“

*Hned nato se Ema chopila podrobnějšího vysvětlování: „Ano, je to tak. Svým osobitým, pro někoho možná zvláštním stylem se prostřednictvím něčeho zlého snažím zpopularizovat něco hezkého. To pro mě představuje takzvaná devátá komnata. Devítku mám jako číslo ráda, navíc v matematických soustavách vždy ukončuje jednu číselnou řadu a zároveň se stává předbranou pro onu následnou, takže svým způsobem pokaždé dává tušit změnu.

*Pokud bereme v potaz, že se matematika dost hojně využívá ve spojení s penězi ve smyslu čím vyšší cifra, tím vyšší majetek, v oné PĚNKALINKOVÉ podobě by ona devítková předbrána měla symbolizovat předobraz toho samého, ovšem ve formě hromadění štěstí a lásky.

*Z oněch nemilých útrap by se měl být člověk schopen nějak šetrně vypsat, avšak tak, aby sám sobě ještě víc neublížil. Proto doporučuji vše zaonačit do co možná nejmenšího počtu vět a z nich pak už normálně po kousíčkách, jak jen bude psychika schopná, sestavovat svůj vysněný objekt či subjekt, který by ono štěstí kompletně zahrnoval.“

*„Hmm, tohle, co nám tu právě líčíš, zní sice moc hezky,“ ozval se nečekaně Petr, „jen si ale těžko dokážu představit, jak si na smrt složený jedinec sám do textu dělá ony překlepy, navíc přesně tak, aby z nich najisto sestavit to, po čem touží. Promiň, Emo, ale to dle mého názoru moc dobře asi nejde.“

*Ema se mile pousmála, z čehož Petr okamžitě rozpoznal, že s touto otázkou dopředu počítala, tudíž na ni i dokáže srozumitelně odpovědět. „Důležitá je spolupráce s někým, kdo dotyčného – dotyčnou v dané nemilé životní situaci podrží. Něžné pohlaví povětšinou vždycky najde spřízněnou duši u nějaké své nejlepší kamarádky, jíž se vyzpovídá, u mužské populace to pravděpodobně ale bude o dost složitější, ta povětšinou končí někde u piva…“

*„Aha, takhle to teda je,“ neudržel Petr pusu na uzamčené uzdě, „trpící si prostě formou krátkých vět na několik papírů namnoží vztek a jejich skuteční přátelští vnímatelé si pak dávají tu práci a formou vlastních překlepů mu sestavují to, oč tolik touží. Chápu to doufám správně?“

*„Ano, přesně takhle by to mělo probíhat. Alespoň se tím prokáže, zda na dotyčném – dotyčné někomu skutečně záleží a ono přátelství není jen fingovanou lží,“ přitakala souhlasně Ema.

*„Ne ale každý někoho blízkého ,“ přispěchala dle Emina očekávání s protimluvem Elke. Patrně si teď v oné trýznitelce představovala Marii se svými vnitřními touhami, a ona že jako nejlepší kamarádka v jejím životě nikdy neexistovala.

*„Tohle je bohužel ta horší situace,“ přiznala bez obalu Ema, načež se u toho začala nesměle pitvořit, ze začarovaného kruhu si přesto pomohla oklikou: „SMOLNICKÉ RÁMOVANKY v sobě nesou kouzlo moderních vyspělých technologií. V podstatě si dávají za úkol zpopularizovat ty velkoměstské posuvné reklamy, co se navzájem míjejí a střídají pod vlivem onoho stroječku, co to má na svědomí. To je sice moc hezké, jenže když se to tak vezme, jde vesměs jen o reklamu přímoúčelovou, jenž má z lidí za úkol vyždímat co možná nejvíc peněz. Já bych ale byla do budoucna ráda, kdyby se podobně posuvné RÁMOVANKY zdokonalily v podobě počítačového systému, jenž by sám dokázal navrhovat varianty tvarů a náhodných překlepů.“

*„To vše samozřejmě pouze pro lidskou potěchu a útěchu zájemce či zájemkyně, s možností vlastního návrhu, tedy formou náš zákazník – náš pán,“ doplnila to takto krásně poeticky, jako kdyby sama byla oním výrobcem, vždy dobrácky smýšlející Elke.

*„Přesně tak.“

*„No vida,“ neudržela se tentokrát Justýna, „a nový křížovkářský rébus máme rázem na světě. No fakt, kdo má pořád luštit jen ty osmisměrky z předem daných tahů, tyhle ty tvý devítisměrky jsou o dost zábavnější a mnohem náročnější na psýchu. Já je dělat, tak snad těm papírům propíchnu všechny čtyři rohy, pokud bych se teda ne a ne a ne onoho požadovaného překlepu nemohla dobrat.“

*„I tak se nemáš za co stydět, Emo,“ projevila navenek své klidnější emoce Elke. „Mně ten nápad náhodou přijde dobrý.“

*„Dík,“ ocenila to Ema. „Dík vám všem třem za názor. Hodně to pro mě teď znamená.

*Hovor na moment ustal. Všichni si opětovně z tácků nabídli nějaké to pohoštění.

*„Nastává tedy čas,“ pokračovala zhruba po minutě Ema, „abych onu PĚNKALINKU, jíž jste tak pečlivě budovali, konečně uvedla na pravou míru. Předem podotýkám, nejednalo se o žádnou smyšleninu, její hlavní nechtěnou hrdinkou se stala skutečná žena. Ta v jediném okamžiku přišla o svého jediného syna.“

*Ema se tak ještě jednou rozpomněla na článek, který nedávno četla v novinách a posléze i v časopise. Právě k němu se vázal dokument, z něhož asi nejemotivnější částí byly živý přenos z pohřbu a následná zpověď ženy o svém zesnulém synovi. Právě o těchto pasážích rokovala Joskovi, a právě ty se rovněž jako jedny z posledních objevily v zabavených PĚNKALINKOVÝCH poznámkách.

*Ema alespoň vyndala časopis, kde byl celý článek oné nešťastnice uveřejněn v rubrice Prohřešky osudu:

*Začíná to jako každý jiný všední den. Vezu svého syna Pavla do školy a vše se zdá být naprosto v pořádku. Pavel sedí na sedadle vedle mě a normálně spolu rozmlouváme. Náhle

se mi svěřuje s tím, že hrozně moc miluje jedno děvče z vedlejší třídy – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle!“ Samozřejmě že to přísně říkám jen v žertu, Pavel to také tak přijímá, neboť mi se stejnou nadsázkou okamžitě odpovídá: „Tak se, mami, kvůli tomu na mě přestaň čertit a místo toho radši začni plánovat jednu menší seznamovací oslavu.“

*Jenže následně nás toto žertování málem stojí život. Zapovídali jsme se, já přestala věnovat pozornost řízení, a málem že do nás na hlavní křižovatce nenalítl projíždějící kamion. Naštěstí na poslední chvíli stačím trhnout volantem a zabrzdit.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvil. Až pak se Pavel odváží zeptat: „Dobrý, mami, v pohodě?“ A já mu stejně chvějivým hlasem odpovídám: „Jo a ty?“ Když mi to samé Pavel dává najevo letmým kývnutím, uleví se mi. Právě jsme se oba podruhé narodili.

*Po náležitém oklepání z nečekaného otřesu se znovu dávám do jízdy a pro jistotu se na každém rohu dívám všude možně kolem sebe. Není mi to však příliš platné, netrvá to dlouho a mě a syna čeká další šok. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se nedá jet dál

– hádejte kvůli komu? Ano, opět v tom mají prsty kamiony. Na náměstí se právě koná jejich slavnostní sraz. Některým místním to však také není příliš po chuti, nějaký stařík právě nadává elegantně urostlému hromotlukovi, co zrovna vylézá ze svého „fára“, že jsou všichni nechutně slušní (to ještě vyznívá jako slušnost), a ať okamžitě jeden po druhém jdou do pr…. (to už si vyžádá první vážnější hádku).

*Nebudu tuto pasáž dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné starosti: Pavel potřebuje urychleně zavést do školy (nachází se hned za náměstím, stačilo by jím tedy jen projet!!!), načež já zas spěchám do práce. (Další paradox – toto ráno mám dělat rozhovor s jedním zvukařem na téma hluk, pracuji totiž pro jednu výzkumnou stanici!!!) Jenže i na mě v tento moment jdou mdloby, i na mě je toho rachotu kolem nějak moc. Vystupuji tedy ven z auta a Pavla ubezpečuji, že to nic není, že ta nevolnost zase rychle přijde, že zas hned pojedeme dál.

*A zase nechybělo málo a měli jsme oba namále. Tedy spíš já, málem to do mně napral další kamion. Podařilo se mu zastavit, ale bylo to o chlup – přední kola od mých nohou snad dělily nepatrné centimetry.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Chci z tohohle místa co nejrychleji vypadnout, ale to není vůbec snadné. Stres na mě doléhá ze všech stran: řidič z toho svého „buldozéra“ okamžitě vylézá ven a začíná na mě ječet, co mu jako stojím v cestě, tak ať se okamžitě s tou svou škvárou (to myslí mého Forda) koukám klidit pryč. Do toho se o kus dál mezi sebou pořád hádají účastník akce se staříkem, k němuž se přidávají další nespokojení nájemníci z okolních bytovek. I mně to dochází, akce zřejmě není dopředu vůbec ohlášená, nikde totiž nevidím hlídkovat policejní složky, tudíž ani nemohou být zajištěny potřebné objížďky.

*Ten člověk na mě pořád křičí: „Tak vypadni, tak sakra vodsaď vypadni!“ Ani se nenamáhám s odpovědí, za to mi ten buran vážně nestojí, i když jsem jinak slušně vychovaná a něco takového mi nečiní potíže. Jenže ty pravé teprve přicházejí, zničehonic mi nejde nastartovat, takže mi nezbývá nic jiného, než opětovně vylézt z auta a podívat se, v čem je problém. Onen buřič a tlučhuba – jinak ho už vážně nelze nazvat – místo toho, aby mi pomohl, si naopak na pomoc přivádí své kamarádíčky „z placu“, aby mi během pár vteřin předvedli, kdo z nich je větší přeborník v té či oné hubovaté nadávce.

*Opět to zkrátím. Mezitím, co probíhá „má venkovní potyčka“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: z nedaleké budky zavolá svému kamarádovi, co se o kamiony naštěstí musí zajímat pouze jen sporadicky a to v rámci oprav, neboť je to automechanik. Dále mi pak můj syn navrhuje, že si s ním nemusím dělat starosti, že se do školy dostane na kole (to má uložené v kufru auta). Přeje mi hodně štěstí a ať jsem v naprostém klidu, že kamarád je již na cestě, a on že se vydá do školy – nikoli však přes neprůjezdné náměstí, nýbrž po oné nechvalně proslulé silnici, které jsem mezitím v duchu začala přezdívat silnice Smrti. To ale ještě netuším, jak moc těch slov budu posléze litovat.

*Pavlův kamarád do pěti minut skutečně přijíždí a s opravou je hotov téměř okamžitě (bylo to pouze v zapalování). Naštěstí to konečně také „zapaluje“ i „milovníkům jaderných motorů“, přestávají mě konečně šikanovat svými nemístnými poznámkami a klidí se i s tou svou „vrčivou parádou“ za svými „vrstevníky“. I tak si jich cestou zpátky opět nelze nevšimnout, proto mě alespoň těší, že Pavlův kamarád (jmenuje se Jan) přijímá mé pozvání na zpáteční odvoz (sám přijel na kole, Pavel ho o nastalé situaci dopodrobna informoval).

*Nemám však šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna málem smetl kamion. Jenže jeden takový tam zase stojí, jako by čekal, až se k němu přiblížím „na dotek“. Jenže on tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček v buřince, z něhož se záhy klube policejní příslušník, a vedle pak urostlá žena. O čemsi vášnivě diskutují. Ba co hůře, nakonec se ukazuje, že tam oba mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a vášnivě si vjíždět do vlasů, nedaleko nich se totiž zmítá ještě kdosi třetí. Ten však nestojí, nemává nad hlavou vášnivě rukou jako ti dva, nevede po jejich vzoru halasný hovor. Leží tam u nich na zemi. Nehýbá se. Je jasné, že ten spor se vede kvůli němu, on na něj však již nikdy nebude moc zareagovat.

*Pavel se skutečně nehýbe, pouze jeho oči naznačují nepatrné tiky. Jako divá zvěř vybíhám z auta a hned se nad ním začínám sklánět. Doufám, že mi můj jediný syn alespoň něco řekne, alespoň jedno to půlslovíčko, ani to však už není v jeho silách. A pak náhle i to ustává, a já vím, že už mi nikdy nic nepoví, že už nikdy neuslyším jeho příjemný hlas.

*Netrvá to dlouho a vrhám se do víru hádek. Vím, jak k tomu došlo, nemusím být detektivem. „Nenávidím tě, ty jedna potvoro! Chcípni a už mi nikdy nelez na oči! Můj syn, můj jediný syn byl pro mě vším, byla to ta nejdůležitější osoba na světě, a tys mi ji vzala. Ty vůbec nevíš, co pro mě znamenal, byl něco jako pro zlatníka diamant, jehož celek představuje ucelenou lidskou duši.“

*Takto nečekaně vyrukuju na majitelku kamionu, jíž je asi padesátiletá žena. Ale ve mně nic takového nevzbuzuje, pro mě už navždy zůstane tou odpornou hyenou, co zabila mého syna.

*Má zuřivost překračuje všechny meze. Policejní příslušník zabraňuje nejhoršímu, snaží se nás od sebe odtrhnout, což mu činí poměrně velké potíže – má zuřivost neslábne, načež majitelka kamionu Smrti to rozhodně nenechává bez povšimnutí, neztrácí nic z temperamentu svých „kolegů“. Samozřejmě vše svádí na mého Pavla, na jeho zbrklost, avšak já vím, že pravda je úplně jiná.

*Dnes je to na den přesně rok, co jsem o Pavla přišla. Od té doby žiju sama, manžel se se mnou rozvedl. Neunesl to. Dle něj to vše byla má vina, neměla jsem Pavla samotného pouštět.

*Podobných příběhů denně zajisté slýcháte nespočetně, ale nyní již i já z vlastní zkušenosti vím, že je zapotřebí o nich vědět. Moc dobře si uvědomuji, že mé vyprávění mi syna nevrátí, snad tedy alespoň jistou skupinku motoristů přiměje k zamyšlení a rodiče svých ratolestí k opatrnosti.

Marta V.

*V místnosti bylo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Největší pohnutky k něčemu takovému samozřejmě měla Elke. Ema toho pohotově využila a nanovo povolala do pohotovosti PĚNKALINKOVOU RÁMOVANKU. Na obrazové ploše se objevilo následující:

Začíná to jako každý jiný den. Vezu svého syna Pavla na posvícení, jež se koná na nedalekém náměstí, a úplně vše je báječné. Pavel sedí na sedadle vedle mě. Rozmlouváme spolu. Náhle se mi svěřuje s tím, že o ulici dál bydlí překrásné děvče – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle.“ Samozřejmě že to neříkám nijak přísně, říkám to přímo radostně, a obdobně na to reaguje i můj Pavel: „Tak se, mami, u Eleny hned stavíme a společně uspořádáme jednu menší seznamovací oslavu.

*Následně nám ono žertování plnými doušky obohacuje život. Sotva se takto zapovídáme, přinutí mě na hlavní křižovatce zastavit nádherná limuzína. Elegantně trhám volantem a přiměřeně brzdím.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvit. Až pak se mi Pavel odvažuje říct: „To je ona, mami, má Elena. Jak se ti libí?“ A já mu stejně uhrančivým hlasem odpovídám: „Nemohl sis vybrat lépe.“ Když mi Pavel to samé dává najevo povzneseným mrknutím, těší mě to o to víc. Právě oba vstupujeme do další životní etapy.

*Po přestupu do nádherné limuzíny se Pavlova vyvolená okamžitě dává do jízdy a na každém rohu jí ostatní vozy dávají přednost. Tato zdvořilost ze strany druhých se nám vyplácí – netrvá to dlouho a mě a syna čeká další milé překvapení. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se dá dojet k restauraci, u níž se nachází na první pohled nenápadný obchůdek se suvenýry. Až teď mi to dochází, vždyť Pavel má dnes svátek, málem bych na to dočista zapomněla. Avšak ještě zavčas stačím chybu napravit – hádejte díky komu? Ano, opět na tom mají podíl limuzína a Pavlova přítelkyně. Poté, co si Pavel jeden suvenýr vybere a společně všichni krátce poobědváme v restauraci, je načase spěchat dál. Na náměstí se přece právě koná onen slavnostní sraz přátel všeobecného veselí. Místní se tu dobře baví a vycházejí novým návštěvníkům ochotně vstříc. Nějaký stařík právě rozmlouvá s jistým řidičem kamionu. V žertu se baví o tom, jak se vozy v průběhu let neustále mění, že je to docela pr…. (to samozřejmě míní pouze v jemném žertovném nadhledu).

*Tuto pasáž nebudu dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné radosti: Pavel s Elenou to společně chtějí roztančit na parketu (hudba začíná právě znít, a jaké překvapení, zrovna hrají Pavlovu oblíbenou píseň!!!), načež já zas spěchám k nedaleké rozkvetlé třešni. (Další příjemný paradox – pod ní je právě přítomen můj dávný přítel z dětství, jenž mi nikdy nebyl tak úplně lhostejný!!!) Náhle se cítím jako v sedmém nebi, ona malá překvapení neberou konce. Ondřej mé city opětuje a ubezpečuje mě, že nic není nemožné, že to krásné opojení určitě jen tak rychle nepřejde, a že by bylo skvělé uspořádat nějakou společnou cestu.

*A zase stačí tak málo a já a můj syn zažíváme nové vzrušivé opojení. Tedy spíš já, Ondřej do mě pere jednu galantnost za druhou. Pak se mu komplimenty podaří nečekaně zakončit a je to tady – jeho rty od mých už nedělí ani těch pár centimetrů.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Najednou chci z tohohle místa někam vypadnout, jsem ráda, že to je tak snadné. Ondřej ve mně probouzí rozkoš: ladně mě přenáší do limuzíny, dál svléká pohledy a začíná hladit. Pak se spolu vydáváme na cestu, a naopak je to kamion, kdo nám vždy ochotně uvolní místo, když potřebujeme jet dál. Pavlovi a Eleně však naše odloučení nevadí, dále spokojeně tančí na pódiu. I oni za své taneční kreace zažívají zasloužené ovace. Dokonce i policejní složky, které z povzdálí dohlížejí na pořádek, se neudrží a dle páru „nanečisto“ zkoušejí několik „tanečních objížděk“.

*A mezitím v limuzíně Ondřej ke mně promlouvá: „Tak nádherná, tak moc jsi nádherná!“ Velmi ráda a ochotně se namáhám s podobnou odpovědí, za to mi ten můj bonvián opravdu stojí, vždyť jsem stejně jako on slušně vychovaná a něco takového mi činí potěšení. To pozvolna narůstá, zničehonic dochází benzín, takže nezbývá, než dojet ke kraji vozovky a vyčkávat, co pěkného nastane dál. Onen krasavec a šarmantní milovník v jednom – Ondřeje už vážně nelze jinak nazvat – mi v tom ochotně vychází vstříc. Na pomoc si zve vlastní spřátelené touhy „z oblasti vášní“, aby mi jejich prostřednictvím během neskutečně dlouhých minutových vteřin předvedl, jaký že je to velký přeborník v laskavých polibcích.

*Zkrátím to (i když přiznávám, že velmi nerada). Mezitím, co probíhá „mé autokempování“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: prstýnkem Eleně stvrdí svou oddanou věrnost, jejímž svědkem se stává jeho nejlepší kamarád Jan. A já tak alespoň vím, že si o něj nemusím dělat starosti, že se dostal do správných rukou. To vše se dozvídám na této proslulé silnici, které v duchu začínám přezdívat silnice Života. To ale ještě netuším, jak moc těm slovům budu následně vděčná.

*Do pěti minut nám do nedaleké budky volá Pavlův kamarád a jako správný „milovník jaderných motorů“ nám grátis posílá několik kapek benzínu. S jeho pomocí znovu nahodím motor a se svým milým pokračujeme dál v jízdě. Cestou narážíme na několik svých, rovněž zamilovaných „vrstevníků“, kteří se podivují té naší „vrčivé parádě“, my si z nich však nic neděláme (jako by jim Pavel dal echo, že okolo nich budeme v oné nablýskané limuzíně projíždět).

*I přesto nemám šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna právě toliko okouzlily Elena a tato limuzína. Jedna taková, zato nebeského ražení, tam opět stojí, jako by čekala, až se k ní přiblížím „na dotek.“ Jenže ona tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček a vedle něj pohledná žena, oba zastávající role andělů. O čemsi vášnivě hovoří. Ukazuje se, že tam mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a navzájem si vášnivě natřásat vlasy, na zemi před nimi se totiž cosi zmítá. Nemává to nad hlavou vášnivě rukou, ani nevede halasný hovor. Jen to tam leží a nehýbá se to. Je jasné, že ona radost andělů se vede kvůli oné věci, jež na lidské emoce nemá šanci jako neživý to předmět svou neživou mocí zareagovat.

*Diamant se však přece jen dává do nečekaného pohybu, naznačují to jeho nepatrné tiky. Jako ladná laňka vybíhám z limuzíny a hned ho vábím do svých dlaní. Skrze něj okamžitě začíná promlouvat můj jediný syn: „Mám tě rád, mami, jsi pro mě vším.“ Pavlův hlas neustává, stále ho slyším, je tak příjemný.

*Netrvá dlouho a i já se vrhám do víru vášnivých debat. Netuším, proč k onomu zjevení došlo, nemusím však být detektivem, abych na to nalezla odpověď, sami andělé mi ji ochotně podávají: „Buď pozdravena Marto, tímto okamžikem naše vyvolená. Jsme velice potěšeni, že tvůj diamant nese jeho oči. Ano, tvůj syn, tvůj jediný syn i nadále pro tebe zůstane vším, jako nejdůležitější osoba tvého života bude i nadále vyrůstat do krásy po tvém boku, načež ty se s Ondřejem spojíš v jedno pouto tím, že si ho vezmeš. Ano, je ti to souzeno, Marto, ty sama moc dobře víš, co pro tebe láska a tvůj jediný syn znamenají, Pavel je pro tebe něco, co pro zlatníka diamant, který právě svíráš ve svých dlaních, a jehož celek pro tebe představuje ucelenou lidskou duši.“

*Nadále obdivně vzhlížím k majitelům vesmírného povozu, kteří se náhle přede mnou rozplývají a zůstává po nich obláček dýmu. Tváře obou andělských postav pro  mě byly milým zjevením, neboť mi vzkázaly, že mého syna budou ochraňovat na každém kroku jeho života.

*Má jasnozřivost překračuje všechny meze. Postupně spěji k onomu nejlepšímu, s Ondřejem se od sebe nedokážeme odtrhnout. Jsem ráda, že by mi něco takového činilo potíže – má jasnozřivost neslábne, a majitelé vesmírného povozu to rozhodně nenechávají bez povšimnutí (i když je již nevidím). Nic z temperamentů svých „nebeských kolegů“ neztrácí ani Pavel s Elenou. Elena mého syna svádí, opětuje jeho věrnost – to vše pozoruji prostřednictvím onoho magického diamantu. Vím, že se nejedná o lež.

*Dnes je to na den přesně rok. Pavel právě přichází. Žijeme tu společně. Ondřej se se mnou oženil. Neunesl být sám. Dle něj je to má zásluha, vždyť to byl můj Pavel, kdo jako první pouto osamění prolomil. Právě za ruku drží Elenu a rozhodně ji nemíní pouštět. Všichni prožíváme dny plné štěstí a užíváme si života plnými doušky.

*Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními vnitřními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti!

Marta V.

*Nebyla by to však ta pravá PĚNKALINKOVÁ SMOLNICKÁ RÁMOVANKA, kdyby se Emin takto upravený text na orámovaném plátně formou posunu či náhodné přeměny hned po úvodní větě nezačal propojovat s přidruženými obrázky jednotlivých prostředí a dále pak s fotografiemi, vůněmi a relaxační hudbou – to vše uvolněnou atmosféru pomáhalo navozovat, to vše tato vzácnost z TAVARESKY nabízela uskutečnit. A i mnohem mnohem víc. Plátno, na němž se nejdříve vyjímaly posmutnělá tvář rozmlouvající ženy a skutečné záběry z oné srážkové nehody, při níž zahynul její syn, se okamžitě proměnilo. Objevily se na něm velice pozitivně laděné tváře – oba hlavní aktéři příběhu byli náhle zachyceni v dřívějších šťastných dobách a to ve vzájemném obětí. Emě se do děje dokonce po svém podařilo zapojit Pavlovu exotickou přítelkyni, jeho nejlepšího kamaráda Jana, oba anděly a také Ondřeje, jejichž obrazové medailónky v časopise chyběly. Atmosféra byla o to více emotivnější, že upravený proslov sice namluvila Ema, SMOLNICKÁ RÁMOVANKA však uměla zařídit, aby se její hlas stal hlasem Marty, a tak to navenek skutečně věrohodně působilo, jako by se dotyčná osoba právě nacházela v této místnosti.

*„Tohle je zdlouhavější, tedy ta náročnější PĚNKALINKOVÁ verze, s jistou nadsázkou ale nahrazuje onu prvotní zkrácenou verzi s povinným vytvářením textových překlepů,“ vzala si slovo Ema, když jakoby hlas Marty z plátna nadobro odezněl. Závěr obrazové prezentace umocnilo převtělení všech pozitivně laděných tváří v jejich věrohodně laděné autoportréty.

*„Jo, je to super, co děláš, Emo. Fakt, vážně, na mou čest a taky budoucí smrt – pardon, chtěla jsem vlastně říct život mýho JUSTYPUNKU,“ vyjádřila se k tomu Justýna.

*„Hmm, dík za upřímnost.“

*„Ne, hele, vážně, za něco takovýho se přece nemusíš stydět, když je to pro lidi,“ vypravila ze sebe rychlostí blesku hned nato zase Justýna, když si povšimla, jak rozpačitě její argument Ema přijala.

*„Já se na tebe přece nezlobím,“ pokusila se optimisticky nadhodit, „jen se trochu obávám, aby se to mé snažení neobrátilo jaksi proti mně. Ty sama přece moc dobře víš, jaké to je, když k někomu chceš být po svém upřímná, no a on tě kvůli tomu ještě víc nesnáší a bere to jako provokaci.“

*„Jo, tákhle! Pravděpodobně zas narážíš na tu mou historku hysteriu s tím otravným dědulou, co?“ Justýna mávla rukou jako že nic. „To nesmíš všechno brát úplně doslovně, Emči, tohle to tvý razení náhodou něco do sebe má, co, Elči?“

*„Justýna má pravdu, Emo, vždycky budou existovat tací, co tvůj výtvor nedocení, ale pokaždé se najde i někdo, komu tvůj nápad usnadní život – nebo dotyčného člověka alespoň dovede k zamyšlení nad sebou samým. Mě osobně nadchlo, jak jsi do děje svou fantazií na fotografiích zapojila Elenu, Jana a navíc Ondřeje, který původně vůbec neexistoval. To přece vypovídá o tvé všestrannosti. Prostě je mi sympatické, jak se snažíš dát Martě do života novou naději.“

*„Mně nezbývá, než souhlasit,“ přidal se Petr. „Vlastně bych se ti měl omluvit za to, jak jsem na tebe prve vyjel. A ještě něco.“ Tentokrát se ale vyzývavě podíval na Justýnu s Elke.

*„Budu hádat, statečný jinoš a sličná ženština si spolu hodlaj popovídat formou samotky.“

*„Něco na ten způsob,“ odvětil Petr. „Když vy dvě tedy laskavě dovolíte?“

*„Je nám to jasný. Elči, odhopkáváme vedle.“

*Justýna a Elke sotva stačily udělat dva kroky, když se dveře pokoje prudce rozletěly dokořán. Na to okamžitě zareagovalo okno a dveře napodobilo, takže do místnosti nanovo pronikl Fantomasův hudební mišmaš. Jenže nezůstalo jen u toho, za své vzal i strop a jeho molitanové těsnění.

*„TAK TOBĚ TO MINULE NESTAČILO, TY SES NEROZHODLA POUZE SPÁCHAT URÁŽLIVÝ ATENTÁT NA SVOU RODNOU ŠKOLU A VŠECHNY JEJÍ PROFESORY, TY JSI DO TOHO JEŠTĚ ZATÁHLA CELOU NAŠI RODINU!“

*„No tak, Evžene, nepřeháněj!“ snažila se Emina maminka manžela krotit, když proti dceři takto nebezpečně vyjel. Jenže od toho téměř rázem upustila, neboť jí do oka padla Justýna a její punkový vzhled. A když se vedle ní náhle vynořila Elke s provinilým kukučem, byla v ještě větším šoku. Potřebný klid nedodal ani Petr, ten se právě levou rukou přidržoval nočního stolku a onou pravou k sobě Emu vábil.

*„ŠIKANUJE UČITELE, ZESMĚŠŇUJE JE PŘED CELOU ŠKOLOU! A NEJEN TO, NAVÍC SE CHOVÁ JAKO ÚPLNÝ BLÁZEN!! MÁ JEDINÁ DCERA!!!“

*„Hele, tati, Fantomas jede do práce,“ nenapadlo Emu říct na obranu nic lepšího, když zaznamenala, jak hudba utichá, a posléze bylo slyšet, jak kdosi nasedá na kolo. To se František jako každý jiný podvečer vydával na post nočního hlídače.

*„RAUUUU!!!“ Zněla otcova odpověď.

*Na to okamžitě zareagoval hlas shora: „Miláčku, jsi v pořádku?“

*„NE, TO ROZHODNĚ NENÍ!“ zakřičel do těch míst Emin otec, takže se mu na to od paní Kernesové dostalo okamžité odpovědi: „To nejsem já, Bertíčku, to dole pod námi haleká úplně jinej Čertík Bertík!“

*„A MÁM TOHO TAK AKORÁT!“ A Emin otec dupl zlostně nohou, div se s ní neprobořil o patro níž. „TOHLE JE VÁŽNĚ UŽ VRCHOL! NA TOHLE JÁ UŽ VÁŽNĚ NEMÁM DOSTATEK SIL!! ANI NÁLADU!!!“

*„No vždyť to na vlastní uši teď slyšíš, broučínku,“ začala se nanovo hájit paní Kernesová, „to dole pod námi nejspíš Emička pořádá nějakou sešlost, tu její LADU ale osobně neznám!“

*„A VEN!“ zavelela nečekaně Emina maminka, kterou ta hláška pobouřila. Patrně zastávala názor, že zamýšlenou osobou má být přímo ona sama. Elke, Justýně a Petrovi to nemusela připomínat dvakrát. A jakmile za nimi na chodbě vrzly dveře, už se z těch míst ozýval potěšený hlas domácí Lédové na téma stěhování národů.

*Ema ve svém pokoji osaměla. Byl to až vstup do Vánkového království, co jí dodalo novou společnost. A když se po několika hodinách intenzivního snění probudila, věděla, jak se věci mají. Zase byla o něco moudřejší.

Posted in City Means II. - Město plné dialogů | Leave a comment

Kapitola 14 – Naslouchatelé (nová restaurovaná verze s obrázky!)

„Chci, abys věděla, že se na tebe nezlobím. Chápu, že to máš těžké.“
To se Ema a Elke již nějakou tu chvilku, doposud mlčky, loudaly lesem a postupně oklepávaly z antisympatií k neblaze proslulé profesorce Daně Moronové. Ono pomyslné shazování uzlíčků nervů bylo vcelku příjemné: stromová rozmanitost dubů, buků či bříz působila nesmírně uklidňujícím dojmem a menší rozlehlá jezírka a bažiny lesu zase dodávaly na pestrosti a kráse. Ještě nějaký ten zvířecí tvor – třeba onen pro místní tolik typický MALOVSKÝ – a iluze o dokonalém světě by se okamžitě naplnily do nejvrchovatější možné míry.

„A co všechno chápeš?“ zpozorněla Ema, načež přestala naplno vnímat jemný deštík, jenž je provázel od školy.
„Třeba to s tím předmětem, který jsi Moronové odcizila z té krabice. Určitě pro tebe musí mít významnou hodnotu.“
Ema přestala vnímat i uvolněnou lesní atmosféru a začala Elke věnovat plnou pozornost. Pohotově vyndala magnetickou kuličku z kapsy a pak Elke položila další otázku: „A s čím si ji spojuješ?“
„S tím tvým… sněním.“
Elke si definitivně získala Eminu přízeň.
„A určitě to má co dělat s tím Vánkovým královstvím a s tou… paní.“
Ema souhlasně přikývla a pokusila se na rtech vyčarovat dobrotivý úsměv.
„A… a ta paní… říká se jí Černá, nebo, ehm… ten přízrak za okny ji tak alespoň nazýval.“ Elke teď na sobě přece jen dávala znát jisté známky obav. Na ten tajuplný hlas se opravdu nedalo jen tak zapomenout. Elke – podle toho, jak se právě tvářila – patrně zastávala názor, že na ně monstra v černých hábitech co nevidět vybafnou i tady, zpoza stromové smrkové školky, jež se jim při cestě právě vyjímala po pravici.
„Hele, Eli,“ snažila se tomu Ema rázně učinit přítrž, „na zlé věci teď nemysli, já se na ně také pokusím zapomenout, ano?“
„A-ano,“ polkla statečně Elke.
I tak to nedalo ani Emě a rovněž se zamyslela nad tím, k čemu o přestávce došlo. Opravdu by byla schopná Černou paní skutečně obživit pro svou potěchu a strach druhých? Osobní výpověď o obávané čarodějnici a ta doprovodná venkovní vřava, navíc v těchto časech… nic z toho zajisté nespadalo do obvyklých pozemských jevů příznačných pro zimu a trochu to nadpřirozenem zavánělo. Ale co když, a to již Emu napadlo několikrát, to tak úplně být nemusí? Ona sama se přeci již několikrát pokoušela obávanou Černou paní vnitřně přimět k životu, ale ještě nikdy se jí to nepodařilo (toť ony soukromé oživovací pokusy v koupelně před zrcadlem a následné bezvýsledné otáčky za sebe). A ta bouřka, déšť, krupobití… něco z toho přece probíhalo už dávno před tím, než upadla do snění a podala výpověď o zlé čarodějnici; Ema vlastně klidně mohla odpřísáhnout, že to byl Vincek, kdo se o tu venkovní spoušť postaral, a to svým falešným hraním. A ty hlasy jakoby vycházející z jiných dimenzí, i pro ty by se zajisté našlo nějaké věrohodné vysvětlení.
Následně Emě ještě přišlo na mysl, že Katalná Mochna náladovostí, co se počasí týče, trpí poměrně dost často. Nachází se sice ve středních Čechách, v oblasti nížin, kde obvykle bývá nejtepleji a kam se zima mnohdy dostavuje takřka na poslední chvíli, jenže taktéž nelze popřít fakt, že město je ze všech stran obehnáno plejádou polabských porostů, které nejen brání výhledu do širokého okolí, ale rovněž přitahují a zadržují srážky.
Na druhou stranu Ema nemohla zase popřít, že její snění je velice intenzivní, že mnohdy u ní stačí jen zamhouřit oči, a dokáže si vybavit, co chce, což vliv na okolí rozhodně mít může, i když si to v ten moment nestačí uvědomit. Ema tak byla nakonec alespoň ráda, že jí Elke v přání vychází prozatím vstříc a na Černou paní se již nevyptává.
„Co tedy ve tvém snění předznamenává ta kulička?“
„Duši.“
„Patrně někoho, o něhož hodně stojíš, že ano? Nebo…“ Elke na Emu vypoulila oči, „nebo to jsi přímo ty, koho se to týká? Vážně, jsi tím člověkem opravdu ty, Emo?“
„Ano,“ přitakala, „i když… v pravém slova smyslu vlastně jde o mé dvojče. Ve snu mám tu vzácnou možnost zhmotnit sebe samu, když o to stojím.“
„Pane jo!“ žasla Elke.
„Ty bys to taky dokázala, kdybys měla pevnou vůli.“
„No já nevím,“ váhala teď Elke, „to přece není jen tak. Chtěla jsem vlastně říct… já tedy snům rozhodně velet nedokáži a pochybuji, že to někdo jiný svede. Ty ale…“ a v očích se jí zjevil vzrušený výraz, „pro tebe je něco takového prostě hračka, že?“
„Přiznávám,“ snažila se to teď Ema vyslovit tak, aby to nevyznělo příliš vychloubačně, „nejspíš skutečně mám jakýsi vrozený dar nahlížení do oblíbených snových výjevů dle vlastního výběru, aniž by mi v tom cokoliv bránilo.“
„Tyjó!“ vypískla jako v transu Elke. „A ta duše, tu ti chtěla vzít… ta… Černá paní?“
„No když zas na ni narážíš…“
„Jé, promiň, já…“
„To nic. Ano, je to tak,“ odpověděla po pravdě Ema. „Ale neber to tak vážně,“ dodala honem, když se Elke opětovně začala tak nějak nejistě tvářit, jako by se tu každou chvílí čarodějnice měla objevit. „Prostě ji ber jako něco pouze myslitelného ve snu, uvnitř lidské duše, co z ní nemá přístup do skutečného pozemského světa.“
„V tom případě ale,“ zamyslela se teď hluboce Elke, „bys už ale nikdy nespatřila samu sebe, kdyby se ti to bylo bývalo nepodařilo – to s tou duší. To by pro tebe muselo být dost ubíjející, že?“
„Naštěstí jsem nepozornosti čarodějnice využila ve svůj prospěch, takže až se třeba tuto noc zase rozhodnu do Vánkového království nanovo vstoupit, bude mi tam dvojče věrně stát po boku – no a ty také, když na tom budu trvat. Jinak by mě samozřejmě mrzelo, kdyby mě čarodějnice o dvojče dneska nadobro připravila, to už bych se s ním vážně příště setkat nemohla.“
Hned nato však Elke řekla něco, co Emu ohromilo: „Promiň, ale v tomhle s tebou vlastně vůbec nesouhlasím. V tom sebeoživováním – ne mým, ale tvým…. já věřím, že bys svoji dvojnici určitě oživit dokázala, Emo, i kdyby tě Černá paní o její duši najisto připravila – klidně v jiném snovém výjevu, kde bys na tu čarodějnici nenarazila. Anebo,“ a Elke na rtech vykouzlila ještě odhodlanější výraz pro patřičnou obhajobu, „že bys také dokázala změnit, co je z pohledu snových výjevů a Černé paní již neodvratitelně nemyslitelné. Je to přeci jen sen, vše záleží jedině na tvém dobrém psychickém rozpoložení a tak – pokud tedy zůstaneme u verze, že se zázraky dějí pouze v tvém vnitřním vědomí a do skutečného života jejich nadpřirozena přímo nezasahují, tedy, že to s tím počasím prostě nemá co dělat, že se pouze jednalo o nešťastnou shodu okolností, a ty jsi všechny ve třídě pouze poplašila svými vnitřními emocemi, když jsi jakoby o Vánkovém království mluvila ze spaní.“
Ema Elke vůbec nepoznávala. Kdo ji to jen teď očaroval, říkala si právě. Z nesmělé a občas i truchlivé dívčiny se tu před jejími zraky náhle měnila v ojedinělou vyspělou osobnost s nesmírně zajímavými názory, které rozhodně nešlo brát na lehkou váhu.
Jak tak Ema Elke obdivně pozorovala a ona k ní vlídně vzhlížela jako spásný anděl, vzpomněla si okamžitě na výrok, který Černá paní pronesla tu noc, co se spolu setkaly tváří v tvář vůbec úplně poprvé: „…obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že JEDEN NEBO DVA z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou.“ Ema si dodatečně ještě připomněla, co na to čarodějnici onehdy odvětila: aby mlčela. Jenže Černá paní okamžitě oponovala slovy: „Proč nechceš slyšet pravdu?“ Ale to nebylo všechno. Z jejích úst ještě následovalo: „Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království.“
„Emo, děje se něco?“
Ema Elke o všem pověděla a rovněž ji informovala o tom, jakého možná cenného ponaučení se prostřednictvím slov Černé paní právě dopídila.
„Takže… takže já jsem jednou z těch osob, které bys měla naslouchat, aby ses necítila naprosto zbytečnou? No to je úžasné!“ byla Elke opět v sedmém nebi. „Vždycky jsem si přála kamarádit s někým, kdo je v něčem jiný, než ostatní. A tím člověkem, Emo, jsi pro mě byla právě ty.“
„Vážně?“ zarazilo to tak trochu Emu, neboť na chválu ze strany jiných příliš zvyklá nebyla. „To já jsem si vždycky zase myslela – promiň, že to teď takhle vyslovím – že ses o mě zajímala jen proto, že máš dobré srdce, a tak se pokaždé šplhounsky snažíš každého dostat z bryndy, jen aby ses mu z povinnosti zavděčila.“
„Ne, tak to není. Vlastně mi chybí přátelé, nebo mám ten pocit, že to tak je,“ upřesnila Elke.
„Jak to? Co třeba dobře známé Hankopeterské skrebelnice, nebo Petersenovic dvojčata? A co teprve Petr? Kolikrát jsem viděla, jak s nimi normál…“
„Neposadíme se sem na lavičku?“ řekla Elke poměrně naléhavě; patrně teď Emě chtěla povědět cosi veledůležitého, cosi, o čem se jen tak někomu na potkání nesvěřovala. Zase se jí v očích zračil onen odhodlaný výraz.
„Jo, proč ne?“
Zasedly.
„Víš…“ spustila Elke, když se po Emině vzoru i ona dostatečně vynadívala na dub, svým tvarováním věrohodně připomínající posmutnělé torzo člověka. „Ehm, no jak bych jen… prostě tihle všichni jsou moc fajn a tak, ale já hledám skutečně někoho, kdo by mi nejvíc sedl, někoho, kdo by přímo zapadal do mé krevní skupiny. A tím vyvoleným jsi pro mě ty, Emo. Závidím ti tu tvou fantazii, ten tvůj vlastní niterní svět, i když samozřejmě vím, že to s ním navenek nemáš jednoduché a pro druhé se tak kvůli němu mnohdy stáváš snadným terčem posměchu. Mně svými názory na svět ale hodně dáváš, i když si to možná ani neuvědomuješ. Proto ti vždycky ráda pomohu, kdykoli o to budeš stát, šplhounství v tom ale rozhodně nehledej.
A s tou Moronovou si nedělej těžkou hlavu, já se o to samé taky pokusím. Vím, že musím ze sebe jednou provždy shodit ostych a být před ní tak statečná, jako jsi pokaždé ty. Oproti tobě ale mám co dohánět. Vím, nebude to pro mě snadné, ale pokusím se o to. Nerada bych tě jako kamarádku ztratila, Emo. Už kvůli Marii ne.“
„Marii?“ Emě už tak dost zaimponovalo, jak o ní Elke krásně básní, a teď tu najednou z jejích úst padlo jméno, o kterém neměla vůbec potuchy, komu náleží.
„Marie,“ pokračovala teď s přemáháním avšak dál celkem vyrovnaně a odhodlaně Elke, „to byla má nejlepší kamarádka z dob, kdy jsem ještě žila u nás v Dánsku. Také ona měla dar snít a rovněž naplno dokázala prožívat vlastní niterní fantaskní světy. A stejně jako ty i ona vlastnila celou řadu zajímavých titulů, k nimž se vždy ráda vracela, které odčítala nazpaměť takřka na potkání. Znáš Svatou Kláru?“
Ema zavrtěla hlavou.
Elke, celá zase zářící štěstím, jí dopodrobna začala líčit příběh o dívce, jež měla dar předvídat a číst lidem na dálku myšlenky. A nevyprávěla to nijak nezaujatě. Naopak. Elke se snažila do hlavní hrdinky vcítit naplno a před Emou sehrát Mariin post tak, aby nabyla přesvědčení, že tu vedle sedí místo ní. A když z Elčiny strany na závěr přišla řeč na jistého mága, div že po Emě neskákala radostí.
Ema nevěřila vlastním uším. Znovu si v duchu připomněla: tohle že je to nesmělé, poťouchle se tvářící děvčátko, co pravidelně za mnou sedává v lavici? Ema najednou měla pocit, jako by Elke v tomto novém bujarém rozpoložení znala celou věčnost, popravdě o ní ale pořád věděla strašně málo. Například ji zaráželo, proč po opětovném vyslovení Mariina jména pokaždé strašně zvážní a nasadí provinilý výraz.
„Marie byla moje nejlepší kamarádka, s nikým jsem si nerozuměla tak jako právě s ní,“ jala se Elke konečně podrobnějšího vysvětlení. „O tom, jaký to byl velký snílek, již víš. Jenže…“ a zničehonic se jí zase rozechvěl hlas, „jenže nezůstalo jen u toho. Ona také chtěla být druhým užitečná za pomoci svých vnitřních vizí, také chtěla být v něčem ojedinělá jako Klára.“
„No já teď ani pořádně nevím,“ připouštěla Ema nejistě, „jestli mé snění je v pravém slova smyslu druhým opravdu k užitku. Každopádně ti děkuji za předchozí milou lichot…“
„To víš, že je. Nic se neděje jen tak samo od sebe, bezúčelově, nebo by to tak být alespoň nemělo. NE, NESMÍ TO TAK BÝT!“ Elke to poslední doslova hubovatě zakřičela, jako by se na moment stala Ditou Haufnerovou. Pak se přeci jen mírnila: „Nesmíš se podceňovat, Emo, to bys nikdy ničeho nedosáhla. Tvé sny jistě nemají spět k záhubě, jejich prostřednictvím se určitě máš dozvědět něco, co ti otevře cestu k ostatním – nejen ke mně. Jen si víc věř a vše se v dobré obrátí, uvidíš.“
„Teď ti nerozumím, proč jsi zmínila to strašné slovo?“ zeptala se v obavách Ema. (Předtím samozřejmě ještě zbystřila při Elčiných zlobně znějících napomínkách, ale necupovala ji za to.) A pak jí to došlo: „Co se Marii stalo?“
„Prostě si snažila namluvit,“ pokračovala Elke v rytmu smutné agónie, „že i ona v sobě má dar předpovědí a předtuch jako její filmová hrdinka Klára. Něco takového však nejde naráz zařídit, to zkrátka musí mít člověk vrozené. I přesto Marie doufala, že se jí ono tajné přání vyplní – jaký by pak měl život vlastně smysl, kdyby se jeho touhy nestaly skutečnými – tak pokaždé zněl její neoblomný argument.
A pak se jednoho dne dočkala. Přišlo to tak náhle, tak nečekaně: Marie měla velice živou předtuchu – ve svém životě bohužel první a zároveň poslední: v jistých fázích se jí údajně začala zhmotňovat holčička, bezvládně ležící na trati za městem – v konkrétní den a konkrétní hodinu na tom samém místě. Marie to brala jako naprostou samozřejmost, kterou si od nikoho nenechala vymluvit. Jenže vše se událo večer za průtrže mračen, a pak…“ Elke se na moment odmlčela. „Když Marie na ono místo dospěla, tak pravděpodobně skutečně uvěřila, že tam na trati někdo bezvládně leží a nemůže se hýbat. Byl to ale jen kámen, KÁMEN A NE BEZVLÁDNÉ LIDSKÉ TĚLO, na co nevědomky začala volat – tak to alespoň tvrdili lidé z okolních chatek, co bydleli poblíž a jako první byli obeznámeni s onou tragédií. Slyšeli, jak nějaké děvče zoufale křičí o pomoc. Jenže když Marie patrně přišla na to, že se jedná o omyl – vlivem té dešťové průtrže nebylo vidět na krok, navíc foukal děsivý vítr – tak… tak ji srazil vlak. V té tmě si zřejmě neuvědomila, na jak nebezpečném místě se to vlastně nachází. Pro její rodinu i mě to byl děsný šok, když jsme se dozvěděli, že… že je… že už…“
Elke dopovídala téměř chvějivě, ale nerozplakala se, ustála to. Radši honem sáhla do kapsy kalhot a vyndala z ní jakousi fotografii. Na ní byly dvě postavy. Smály se a držely v objetí. Ema okamžitě poznala o dost mladší Elke, onou druhou osobou tedy bezpochyby byla Marie. Při opětovném náhledu to však vypadalo, jako by tam s Elke právě postávala ona. Marie Emě v obličeji byla neskutečně podobná.

Nastalo ticho.
„Povíš mi teď na oplátku vše o svém tajném světě, o svém vlastním snění a jeho výjevech? Prosím, moc o to teď stojím,“ poprosila asi po minutě vzájemného mlčení Emu Elke, když se obě opět dostatečně vynadívaly na onen dub zvěstující člověčinu.
Ema na Elke nevyzvídala, zda-li si rovněž myslí, že vypadá jako Marie. Totožnou odpověď ostatně okamžitě vyčetla z jejích očí, nepotřebovala ji tudíž slyšet nahlas. Ema rovněž neměla důvod si před Elke hrát na tajnůstkářku. To, že ji od těchto chvil považovala za svoji nejlepší kamarádku, pro ni hodně znamenalo.
Ema se bez ostychu pustila do líčení příhod, které zažila se svým dvojčetem. Také se vše snažila vylíčit co nejpoutavěji. Elke tak dopodrobna poprvé slyšela o princi Janovi, o Vítkovi a jeho početné rodince, i o příchodu Černé paní a o tom, jak se s ní celá Vítkova rodina i Ema s dvojčetem dostali do křížku a co všechno z toho vzešlo. Když Ema ve vyprávění volně přešla k Tomášovi a zmínila se o Dynýskovi, objevil se v Elčině obličeji téměř milostně zasněný výraz. U pasáže s Tlučmordovníkem jí naopak dost zčervenaly tváře – patrně studem, jak někdo dokáže být na jednu stranu takové nemehlo a na onu druhou zase panovačným morousem.
Další snový úsek, kdy Markétka s Tomášem dorazili k Vilemíně, předali jí kouzelný proutek, a ona je za to na oplátku obdarovala věčnou láskou, Elke naopak ocenila uznalým kývnutím, které pravděpodobně mělo značit: tak by to mělo dopadnout pokaždé – nejen v pohádkách, ale i ve skutečném reálném světě. Ovšem Emino opětovné mocenské zakončení v režii Černé paní a další zmínka o  tváři neznámého muže jako by Elke zase naháněly husí kůži.
I tak to celé Elke, když Ema s vyprávěním skončila, ocenila potěšeně táhlým: „Ohromné!“ A ihned k tomu připojila: „Obzvlášť ta druhá pasáž s Dynýskem a s tím nevypočitatelným loupežníkem se mi moc zalíbila.“
„Vážně?“ Emu to poněkud zaskočilo. Spíš počítala s tím, že Elke jako zlatý hřeb své nejniternější pozornosti bude jmenovat pasáže s Černou paní, u které jí stávaly vlasy hrůzou už předtím, kdy na ni přišla řeč, nebo romantické souznění Tomáše a Markétky, kdy naopak dala dost výrazně najevo, jak moc si cení paktu jejich věčné lásky. A hned to tak Elke také sdělila, načež to ještě obohatila o své vlastní postřehy. Právě ty Elke udivily ze všeho nejvíc.
„Cože? Petr jako Tomáš, já jako Markétka… Petr a já?“ žasla nad takovou úvahou, načež přirovnání Dany Moronové k Černé paní svorně přijala.
„No, vy dva… chodíte přece spolu?“
„Petr a já? Ne, to vůbec ne. Kdo ti něco takového nakukal? Já myslela… že naopak ty… ty a Petr… že právě vy dva spolu něco má…“
„Ale kdeže. Jsme jen přátelé… vlastně ani to už teďka ne. Strašně jsme se spolu chytli. Ty o tom asi moc nevíš, nebyla jsi zrovna ve třídě, když naše hádka dosáhla nejvyššího možného stupně vzájemné nesnesitelnosti.“
„I tak je to Petr, komu bys měla naslouchat. Musíš to jen chtít, Emo,“ tvrdošíjně mínila Elke.
„Proč myslíš?“
„Copaks už zapomněla na slova Černé paní? Možná že jeden nebo DVA jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat, a právě to je její slabinou,“ připomněla Elke. „Mně už jsi svou přízeň prokázala, teď je tedy na řadě Petr. Chápeš? Ta předpověď se postupně naplňuje. Pochopilas mé trápení, Emo, protože jsi mi dokázala naslouchat. Tvá slabina není ve snění, které jiným možná připadá zvláštní, to naopak sehrává velice důležitou roli, jen se v něm donekonečna nesmíš trápit samotou, žalem, smutkem a utíkat do něj před ostatními. Sny o Vánkovém království máš od toho, abys jejich prostřednictvím měnila lidské osudy v tomto skutečném světě – světě reálném.“
Elke teď na Emě doslova visela nejen očima, ale i rukama, jako by byla hodnou sudičkou a spásným andělem zároveň. „Povolala jsi zpátky své dvojče a jeho prostřednictvím učinila zázrak v podobě triku s myší, obdarovala toho žebráka a tím mu věnovala plnohodnotný život, pomohla jsi Dynýskovi proti obávanému loupežníkovi a tak způsobila, že Tomáš s Markétkou k sobě navěky našli zalíbení.“
„To poslední dokázala Vilemína bez mého přičinění,“ podotkla vyhýbavě Ema.
„Tys to ale načala a následně uspíšila,“ přispěchala Elke s další pohotovou nevyvratitelnou výmluvou. „Jako režisér a kameraman v jedné osobě jsi obratně poskočila v ději kupředu.“
Ema musela Elke nakonec dát za pravdu. Právě o Petřino a Markétčino vzájemné sblížení strašně moc stála, také to byl ten hlavní důvod, proč tak učinila. Ve stvrzení jejich věčné lásky za Vilemínina přispění spatřovala usmíření rodičů (když už ne věčnou lásku mezi Elke a Petrem, což Elke okamžitě vyvrátila, ale od toho tu přece byla, aby ji některé věci pomohla uvést na pravou míru).
„Kéž bych měla moc onoho kouzelného proutku!“ vyslovila Ema nahlas s povzdechem; když totiž některé věci dodatečně přehodnotila, dospěla přeci jen k názoru, že právě onen pakt věčné lásky se jí možná nepovedl dovést do zdárného konce.
Nakonec to chtě nechtě musela připustit i Elke, když si Emino vyprávění znovu přehrála v hlavě, i tak ji začala chlácholit: „Zato sebe vinit nesmíš, Emo, to byla práce Černé paní.“
„Jo, já vím, “ zamračila se, načež si dodatečně vybavila její slova plná nevole: „Láska nikdy nepřemůže moc krutého zla. Nastalý osud nezmění lidský rozum. Zlo se samo o sobě naplní. Lidská touha a naděje s tím nic nezmůžou.“
„Nic z toho nenastane!“ vyslovila Ema důrazně a na důkaz, tentokrát těchto slov vlastních, pevně stiskla magnetickou kuličku, kterou si už navždy dala do spojitosti se svou duší. „Nevydáme se zas na cestu? Ta lavička je docela mokrá.“
„Napřed si to, k čemu jsme dospěly, ale shrneme,“ navrhla Elke a ihned se do toho pustila: „Najisto víme, že dva lidé stojí o tvoji pozornost – jedním z nich jsem já, oním druhým Petr. Děje se tak proto, neboť každý z nás tě má něčím obohatit a svou přítomností a přízní ti rovněž dát najevo, že ti je schopen naslouchat, a tak zabrání, abys neustále netrpěla pocitem malocennosti, osamělosti, pocitem viny, že ti nikdo nerozumí.“
„A když k vám najdu cestu, vyslechnu vaše smutné příběhy a ujistím se, že jste mi opravdu nakloněni přízní,“ přebrala mluvní štafetu Ema, načež ji zase dojalo, jak ji Elke pěkně načala, „mohu ve váš prospěch začít konat zázraky.“
„A protože jsi to již nesčetněkrát prokázala ve světě snů,“ pokračovala Elke, „světě navíc dosti nevypočitatelném, kde je jiným obyčejným smrtelníkům něco takového jako ovlivňování zaběhnutého děje, jenž řídí lidské podvědomí, automaticky znemožněno, máš právo něco podobného učinit i v tomto světě – tedy reálném.“
„Některé důležité postřehy prostřednictvím svých vybraných snových pasáží jsem již zaznamenala, dokonce i vlastním přičiněním,“ ujala se řečnění zase Ema. „U mých rodičů je to na dobré cestě: jejich pře utichnou, nerozejdou se, takže Lédová jen mířila od boku a naschvál provokovala, o čemž podává důležité svědectví takzvaný pakt věčné lásky mezi Tomášem a Markétkou – tedy za předpokladu, že se nenaplní ona zlobná slova Černé paní, která ho zřejmě přerušila a tím pádem i narušila.“
„S největší pravděpodobností k tomu ale nedojde. Nezapomeň na onu soudržnost rodiny, ta také ustála tlak Černé paní, když jí společnými silami dokázala vzdorovat,“ připomněla Emě Elke.“
„Vidíš, tohle mě vůbec nenapadlo. Já tebe nemít…“
Ema a Elke si vyměnily potěšené pohledy.
„Ano, máš pravdu, Vítek starší,“ uvažovala následně Ema, „to je vlastně, když se to tak vezme, můj otec. Ten coby projektant pracuje na plánech, no a Vítek je zase dřevorubcem, to spolu souvisí. A oba i poměrně dost často cestují: můj otec v rámci svého podniku, Vítek zase coby králův pobočník.“


„A tvá maminka,“ napadlo Elke, „ta by zase z fleku mohla představovat Dorku či Bětku, nebo snad ne?“
„Myslím, že mamka je mixem obou: jako Dorka má pro druhé pochopení a dokáže se jich zastat“ (Ema si okamžitě vzpomněla, jak se o něco podobného její maminka pokoušela, když otec naléhal s tím psychologem a zvyšoval u toho nepřiměřeně hlas), „a podobně jako Bětka se o ně přehnaně strachuje a taky stará“ (Ema si vybavila, jak se její maminka pokaždé starostlivě tváří, když procitne z obzvlášť živého snění, no a na neustálé vyptávání se ohledně Petra, na to co je zač, zda s ním Ema něco nemá, a jestli jsou i nějací jiní kamarádi na obzoru, tak to se rovněž nedalo opominout).


„A co ta Černá paní? Koho ta ti připomíná?“ zajímalo dodatečně Elke.
„Tak tu v tomhle mém reálnu představuje vícero lidí. Záleží vždy na konkrétní situaci. V našem domě hraje čarodějnický hlavní prim nepříjemná domácí Lédová,“ a Ema Elke okamžitě začala líčit, jak na ni natrefila na chodbě, jak moc si Lédová přála rozchod rodičů, a jak do jejich příbytku hodlala nakvartýrovat jistého pana Poděsu, kterému bez dlouhého přemítání teď Ema přihrála post černé vrány.
„Hmm, škoda jen,“ uvažovala teď Elke, „že se čarodějnicí dnes stal i Haufner.
„To Moronoce a Kutákový jsou posty Černé paní ale ušity přímo na míru,“ neodpustila si dodatečně připomenout Ema, načež to před Elke dál nehodlala tutlat a zmínila se jí o tom, co viděla při své poslední kraťoučké návštěvě Vánkového království.
„Takže… takže kromě té neznámé tváře a své jsi tam vážně zahlédla i tu mou, Petrovu, Ditinu a toho jejího přítele?“
„No vlastně tam ještě byly další, ty zase náležely celé královské rodině, no a také… málem bych ještě zapomněla na Kazimíra.“
„O-opravdu, i…i Vincek tam byl přítomen?“ Elke při zaznění jeho jména nasadila ještě udivenější výraz, zatímco Emu to nechávalo poměrně chladnou; prostě zastávala názor, že Vincek se jí tam zjevil jen proto, že si ho prve dala do spojitosti se sněním předchozím. „Co to ale předznamenává, Emo?“
„Mňo, nejspíš se na záchranné akci Vánkové země máte se mnou nějak podílet.“
Ema si záhy povzdechla, když si vybavila, jak jí tam Dita dělá společnost. Být s ní, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Elke však přispěchala s pomocným protiřečením: „Nakonec, je to pořád jen sen. A třeba se ti v něm Dita ukáže v lepším světle.“
Vstaly a úzkou pěšinkou se vydaly na další cestu lesem. Míjely nová rozlehlá jezírka a další neprostupné bažiny.

A když zanedlouho dospěly k něčemu, co v sobě mísilo obojí, obeznámila Ema Elke s příhodou, jíž figuroval zbloudilý turista, co se v těchto místech rozhodl na noc pobýt. Ten se bohužel o půlnoci probudil žízní a příliš pozdě mu došlo, že se nenachází v jižních Čechách, tudíž že ono nedaleko od něj není žádné malebné jezírko, nýbrž dokonalá bažina made in Rumunia, a že od ní není vzdálen na pouhých devět kroků, jak se původně domníval, ale dokonce na plných deset, takže dotyčný vandrovník měl alespoň to štěstí, že mu nezkornatěl hlas a zavčas se dovolal pomoci, když do oné břečky zahučel. Poražená bříza mu naštěstí byla po ruce, takže se nemusel zbytečně obávat úplných případných stahů až pod onen nemile vonící podvodní povrch. No a pomoc že nakonec přeci jen zavčas dorazila, takže vandrovník následně dospěl k názoru, že se vlastně nic zvláštního nestalo, načež svého zachránce pozval na panáka, co ho měl s sebou v ruksaku. Žel bohužel se ráno probudil bez peněženky a dokladů, zato s velkou sklerotickou kocovinou, což pro něj bylo daleko horší, než onen předchozí půlnoční kolaps.
Elke se tomu chabě zasmála (toť opět důkaz její starostlivosti o druhé) a svou pozornost zaměřila na zdejší porosty, k nimž opětovně vzhlížela s velkou posvátnou úctou. Teď se slova zase ujala ona a poreferovala Emě o tom, jak kdesi ve Skandinávii až na jejím samém chladném severu žije jeden starousedlík, který tam po celý rok pečuje o pobledlé lány zasněženého stromořadí, a jak tady ve středu Evropy se jim naopak daří o poznání lépe, takže je moc ráda, že má již delší dobu tu možnost, co bydlí v Katalné Mochně, obdivovat porosty zcela nové, mezi nimi například takové břízy, které jí zbarvením hodně připomínají zebru. Na to Ema pohotově zareagovala hříčkou z mochnických studentských deníčků, na níž si obě dívky následně málem vylámaly jazyk, jak se jim neustále pletla.
Byly to zase stromy a jejich pukliny, v lidských očích utvářející konkrétní obrazce, co dívky znovu přimělo přemítat o oné bezejmenné tváři.
„Třeba náleží nějakému válečnému veteránovi,“ uvažovala Elke. „Juj!“
„Pozor!“ napomínala teď kamarádku Ema. „Naše buky sice vydají za tři statné kluky, ale v podobě lávek někdy mají tendence sestupovat až k oněm nechvalně proslulým podlávkám,“ dodala ironicky, když Elke vyrovnala ztracenou rovnováhu tím, že se zachytila jejího ramene.
„Takže to s největší pravděpodobností bude válečný veterán – letec, námořník, parašutista – zajisté ještě žijící, to by se jinak nezjevoval,“ uvažovala dál Elke, když s Emou lávku úspěšně zdolaly a zase pod nohama měly pevnou lesní půdu.
„Jenže nemluvící,“ povzdechla si Ema.
„Třeba…“ přispěchala Elke s možným vysvětlením, „třeba by ti rád sdělil, co ho trápí, ale nejde mu to, protože v sobě stále přemáhá šok z něčeho strašného – a válečné konflikty jsou přece strašné odnepaměti. Proto se ti ta tvář zjevuje pokaždé až po výstupu Černé paní, po výstupu něčeho zlého.“
„Jenže komu patří? Kde jsem ji už mohla vidět?“ přemítala dál horlivě Ema, leč, sama na to nakonec nedokázala přijít.
Na to ani Elke bohužel neznala odpověď. Ema tedy hovor přenesla na jiné téma. Vzpomněla si, že Elke stále cosi dluží. „A jak ti tedy mám být nápomocná? Kdo je tedy tím tvým vyvoleným, když ne Petr?“ Stále totiž doufala, že ji to Elke přece jen souhlasně potvrdí. Jenže s tím, s čím záhy přišla, Ema nepočítala ani v těch nejdivočejších snech.
„Vincek.“

„Cože? Kazimír?“
„Ano, ten.“
„Ale on… to přece nemyslíš vážně.“
Elke Emu tentokrát obšťastnila vyčítavým pohledem a na Vinckovu obhajobu ze sebe začala pohotově soukat: „On není tak strašný a nemožný, jak si někteří z ročníku myslí. Potřebuje jen pochopení a poznat něčí opravdové přátelství – jako ty, Emo. To otec ho v jednom kuse plísní a deptá řečmi o tom, že správný muž má chodit do hospody, pít pivo, umět se poprat a být vždy nad věcí, protože on dle vlastního názoru jako správný policista takový prostě je. Jenže Vincka tím spíš deptá a on se pak chová jako utržený ze řetězu. Proto jsem doufala, že se všem ukáže v lepším světle a projeví své skutečné, nefalšované emoce, když před třídou vystoupí coby umělec.“
„Tak to jsi byla ty, kdo se postaral o to Kazimírovo soukromé vystoupení u nás ve třídě pod Bludimírovou taktovkou?“ vyvalila na Elke užasle oči Ema.
„Ano, já,“ přisvědčila Elke a zarděla se. „Osobně jsem se setkala s Vinckovou maminkou, ta na rozdíl od svého manžela ve svém synovi zase vidí mazánka, alespoň ho ale vede k hudbě.“
Elke se dále rozpovídala o tom, jak ji Vincek zval na oslavu svých narozenin, kde se s jeho maminkou právě poprvé setkala, a jak ji tím zpočátku příliš neoslnil, nýbrž dostatečně vystrašil, neboť se o celé záležitosti zmínil, jako by všichni Kazimírovi byli místo slušně spořádané rodiny vyhlášenou kartelovou narkomafií, podnikající na opačné straně zákona – ne tedy na té správné, na níž zbrojí Vinckův otec, velký to zastánce práva a pořádku. Ema se tomu ani koutkem úst nezasmála. Konečně dostála odpovědi, proč se Vincek Kazimír vyžívá v mochnických morbiditách, a že tudíž na planetu Vinkaz, kterou mu při posledním vzájemném rozhovoru sama v duchu přidělila, víceméně utíká z nutnosti, stejně jako ona do svých snových výjevů, aby si tam prostřednictvím probodnutých tílek a zamordovaných nátělníků kuchyňskou linkou vybil všechny vnitřní frustrace, které mu způsobuje otcův policajtský diktátorský režim.
„Co myslíš? Je vážně naděje, že se Vincek dokáže změnit k lepšímu a naváže s někým opravdový přátelský kontakt? S někým, komu bude schopen opravdu naslouchat, a podělí se s ním i o své trápení, o své tajné touhy a city, pokud o to ten druhý bude stát? Třeba se mnou?“
Ema už Elke nehypnotizovala nechápavými pohledy, naopak, plně chápala její starostlivost. Okamžitě se snažila nad Elčinou prosbou co nejdůkladněji zamyslet a najít pro ni co možná nejpozitivnější řešení. „No, jistá naděje na lepší vyhlídky by tu byla,“ konstatovala, když si Kazimíra vybavila na postu Tlučmordovníka. „On se Vincek vlastně chová stejně jako on: taky v jednom kuse trousí ty své rozumy a k druhým nevědomky přistupuje přehnaně nepříčetně. No a ty,“ usmála se na Elke, „ty samozřejmě nejsi nikým jiným než Markétkou, dívkou, která má k loupežníkovi, tedy k Vinckovi, pokaždé nějaké výhrady. Tlučmordovník se neustále na Markétku snaží udělat dojem, brání mu v tom však špatné výchovné móresy stejně jako ty jeho alkoholové excesy, no a Vincek v tomhle není bohužel jiný.“
„A myslíš,“ zopakovala Elke s nadějí v hlase, „že by byla jistá šance, aby se Vinckův přístup k druhým změnil k lepšímu?“
„No,“ dumala dál Ema, „šance na proměnu se tu rýsují. Já osobně zastávám názor, že Tlučmordovník není zas až tak záporná postava, v podstatě je docela zábavná, i když se loupežník usilovně snaží, aby z něj šla na okolí co největší hrůza. Dokonce snad nepřeháním, když uvedu, že by se on a Markétka klidně mohli dát dohromady, kdyby o to loupežník opravdu hodně moc stál a uměl naslouchat jejím niterním citům. Markétka by ho určitě dokázala patřičně zkrotit. To by ovšem nesměl existovat žádný Tomáš.“
„V mém životě nikdo takový není,“ podotkla horlivě Elke.
„No tak v tom případě máš u Vincka šanci uspět,“ oznámila spokojeně Ema, „pokud tedy z jeho hlavy nadobro vyženeš ty jeho neduhy, které bych z pohledu Vánkové pohádky viděla v Tlučmordovníkových přiblblých pobočnících, co mu v jednom kuse spíš královsky škodí, než pomáhají.“
„Pokusím se,“ vyslovila to odhodlaně Elke. „Jen škoda, že nevlastním ten Vilemínin kouzelný proutek, nebo nemám k dispozici Dynýska.“
„Co není, může být.“ Ema bez rozpaků jeden vkusně zachovaný proutek sebrala ze země a následně ho Elke předala. „Počkej ještě.“ Na moment si ho od ní ještě vzala a několikrát po něm přejela magnetickou kuličkou. Pomyslný rituál pak zakončila jednou z památných Vilemíniných hlášek o naplnění věčné lásky. „A co se týče Dynýska, tak o jednom takovém bych věděla. Sice se jmenuje Jurášek, ale i tak je to krásný statný bělouš. Určitě se ti bude líbit, až ho spatříš.“
Elke si teď připadala jako v sedmém nebi, jako ve skutečné pohádce.
Zase přidaly do kroku. Zakrátko vyšly z lesa a ocitly se na hlavní cestě. Tu přešly a rázem stanuly na Slepém ostrůvku. Tam se Ema, stále překypující nesmírnou radostí, že konečně našla opravdovou kamarádku, Elke svěřila, že právě tohle místo se pro ni a Petra při jejich toulkách okolní přírodou stalo posvátným. Elke, jakmile to jméno znovu zaslechla, samozřejmě ihned Emu začala verbovat do usmiřování. Takže se pod vrbou příliš dlouho nezdržely a okamžitě zamířily na jedno z polí, kde na Petra a ostatní ze svého ročníku mohly narazit. Ano, právě toto bylo opředeno nejistotou. Hrozilo, že tomu bude jinak, že za profesora Litevského si hodinu právě odbývá Ludmila Kutáková, což by vedle tělocvikářských radovánek automaticky znamenalo i konec těm biologářským. Dívky se to ale rozhodly risknout. Povzbuzeny tím, co jim přinesly poznatky z Vánkového království, odhodlaně vyšly Oborověnce vstříc. Prostě si namluvily, že tam na stařičkého pana profesora musí narazit, už kvůli herbáři, na němž všichni intenzivně pracovali od podzimu minulého školního roku.
Ema a Elke to opětovně stylově vzaly lesem. A zakrátko oběma padlo do očí, co moc chtěly spatřit: Ema nalezla přesnou kopii Lipové studánky v jednom malebném jezírku a Elke o pár metrů dál zase natrefila na posed, jenž věrohodně kontrastoval s Vilemíninou chaloupkou na můří nožce.

A také došlo na obávaný úkryt Černé paní. Sice se nejednalo o žádnou hradní zříceninu, pouze jen o vstup do menší jeskyně, i tak ale jako možný přístěnek působila věrohodným dojmem.
„Co to?“ zpozorněla náhle Elke a zvedla hlavu ke korunám stromů. Neznámé stíny v nich však mezitím nadobro zmizely. Ustal i šum křídel.
„To nic, to si MALOVY zřejmě provětrávají křídla před zimou,“ oznámila vcelku lhostejně Ema. „Tys o nich za celou dobu, co tu u nás žiješ, ještě neslyšela?“
„Ne,“ odvětila Elke, načež prahla nedočkavostí se o nich dozvědět co možná nejvíc.
Ema jí tedy začala vyprávět o modrých ptáčcích, kteří ožívají na podzim, žijí zimou a na jaře se zase ukládají k spánku, aby celé léto prospali v korunách stromů a přečkali ho za pomocí svých naditých váčků, v nichž mají ony zásoby ukryty. „Pokud se některá z MALOV čirou náhodou dostane do nebezpečí, má tak poměrně velkou šanci na přežití,“ zakončila to.
„Jé, s těmi bych se tak ráda setkala!“ nadchla se hned pro tu myšlenku Elke a zatvářila se při tom jak Alenka z říše divů, „Ty o nich tak krásně vyprávíš, že té myšlence vůbec nejde odolat.“
„No, ehm,“ pitvořila se Ema, „Justýna je přeci jen v těchhle proslovech daleko zběhlejší. Jen si teď říkám, jestli ještě na ně není příliš brzo. Zatím žádná pořádná zima vlastně ani nenastala a sníh taky nepadá. Ale třeba…“ dodala honem, když Elke nasadila posmutnělý výraz, „třeba na nějakého cestou narazíme, jestli si to teď hrozně moc přeješ. Kouzelný proutek už máš, já zas svou duši, tak ještě natrefíme na přesnou kopii Dynýska, abychom to přání najisto zpečetily, a o další úkaz bude rázem postaráno, co říkáš?“
S tím posledním si nemusely dělat příliš těžkou hlavu. Byly přece v Oborověnce a za Juráškem coby Dynýskem se kdykoli mohly stavit. Teď však kroky dívek směřovaly na opačnou stranu k nedalekému poli.
Netrvalo dlouho a dolehly k nim známé hlasy jejich spolužáků. Emě a Elke se ulevilo: Ludmila Kutáková zůstala ve škole kdesi na stráži a v rozvoji moudrostí dala přece jen přednost starším, daleko zkušenějším učitelům – respektive jednomu z oněch povolaných. Radovan Litevský tam na poli seděl na stoličce a zapisoval něco do třídnice. Občas od ní odtrhl oči, to když mu nějaký student přinesl ukázat kytku, jak to právě teď činila Petersenovic dvojčata.
„Pane profesore, je tohle BEDRNÍK VĚTŠÍ?“ pochlubila se s nálezem Lena.
„A toto PIMPINELLA MAJOR, pane profesore?“ zajímalo zase Jelenu, i když šlo o to samé.
„Ano, ano, ctěné dámy, jest tomu tak a ne jinak,“ konstatoval s potěšeným úsměvem Radovan Litevský.
„A tohle, pane profesore, tohle náhodou není ten KOZÍ PYSK řečený BLEDULE JARNÍ?“ To se právě s čímsi přihnal Vincek Kazimír.
„Bohužel, pane Kazimíre, bohužel,“ vzkázal mu nesouhlasně profesor, „vámi zmíněná BLEDULE kvete až v únoru, je mi líto. To, co mi právě nabízíte k pohledovému okoštování, je jen pouhé uschlé stébélko kukuřičného klásku.“
„Hmm, tak to je f*ck vážná hustilka,“ zadrmolil Vincek, pravděpodobně zas po vzoru svého otce, a namáhavou chůzí lenochoda se šoural pryč, sám v obličeji bledý jak stěna po pátém špatném nátěru.
„Ale pokud vám někdo ze studentů nějakou tu BLEDULKU ochotně přenechá a vy si ji zandáte do vlastního herbáře, samozřejmě proti tomu nic namítat nebudu,“ snažil se Litevský Vincka na dálku povzbudit. Ten to sice zaslechl, na rtech však vyčaroval jen nepatrný úšklebek, jako by mu profesor po vzoru Moronové právě oznámil, že místo pět minus dostal pět plus.
Ema s Elke to vše pozorovaly z okraje lesa, kde se skrývaly v přítmí stromů; nechtělo se jim mezi ostatní hned tak naráz vpadnout.
„Vidíš, co jsem říkala?“ informovala Emu Elke. „Vincek je psychicky úplně na dně. Otcovy poučky do života ho totálně vyčerpávají, chudáčka.“
Ema to, co jí teď Elke sdělovala, vnímala asi tak napůl. Mnohem víc ji zajímaly dvě jiné osoby: Petr brouzdal polem kdesi vzadu s hlavou zabořenou do svého herbáře, zatímco Ditu nikde nebylo vidět. Ema dospěla k závěru, že se dneškem na školu prostě už definitivně vykašlala – kvůli komu, to jí bylo předem jasné.
„Milí studenti,“ zvolal náhle profesor Litevský při pohledu na hodinky, „hodina se nám nachýlila ke konci!“
Žáci zanechali kytičníkového bádání, jak to minulý rok vkusně nazvala Lena Petersenová, a začali se shlukovat kolem biologáře.
„Uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne. To víte, už nejsem nejmladší…“
Tak profesor Litevský reagoval na obšírné prosby studentů, aby zůstal na postu učitele místo Kutákové. Kdyby ne, to by pak prý klidně i hrozilo, že by Ludmila všechny donutila herbář kompletně přepracovat a po vzoru Moronové by všem napařila pětky, sardele a koule, s odůvodněním, že nasbírané kytky nestojí ani za zlámanou grešli, jak by zajisté o tom poreferovala školní radě.
„Uvidíme, uvidíme,“ zopakoval Litevský.
„Takže už o tom vědí,“ povzdechla si Elke.
Ema dál pozorovala Petra. Ten se jako jeden z mála k odchodu neměl. Dřepl do pole a zadumaně tam začal studovat svůj herbář. Na uších mu nechyběla ona pověstná sluchátka. Ten mi neuteče, říkala si Ema v duchu, takže teď zase plnou pozornost věnovala profesorovi biologie. Zatímco studenti po polní cestě pozvolna mířili pryč, Radovan Litevský si to po ní rázoval opačným směrem, k Emině nezměrné radosti zrovna do míst, v nichž se s Elke stále zdržovaly. Profesor, jakmile přistoupil k jednomu z krajních dubů, rozpřáhl ruce do bouřlivé uvítací pózy a začal strom objímat.


„Nepočkáš?“ šeptla jí do ucha Elke. Zjevně ji zaujalo, co Litevský právě dělá.
„A neměla bys teď mít nějak naspěch? Jinak ti Kazimírek uteče,“ oponovala zas Ema, když vzhlédla nazpět k poli. Vincek se po něm pohyboval, jako když ho do hlavy uhodí blesk, a skrebelnice mu tam dodávaly kuráž.
„To bude dobrý, uvidíš,“ chlácholila ho Hanka.
„Nechtěl bys teď na problémy na chvíli zapomenout a vydat se s námi do Vídně?“ přidala se Petra a cosi Vinckovi podala, patrně políčko ze skreblu. Kazimír něco nesouhlasného zamumlal, opilecky pokrčil rameny a vydal se za ostatními odchozími. Hanka s Petrou si z toho nic nedělaly; jednoduše zasedly na pěšinu a rozehrály tam svou obvyklou partičku.
„To počká. Teď jsem strašně zvědavá na tvůj rozhovor s Litevským,“ vytušila Elke, co má Ema v plánu.
„Aha, tak to si nejspíš ještě poč…“
„Dobré dopoledne nebo spíš už poledne přeji, dámy.“ Radovan Litevský očividně ten hovor zaslechl, neboť se přestal oddávat stromové agónii. Dokonce od dubu poodstoupil až k dívkám a obdařil je zářivým úsměvem. „Co že jste na mou hodinu dorazily tak pozdě? Ach pardon, už vím, co to – nebo spíše – kdo to měl asi na svědomí.“
Ema si nepamatovala, že by profesor na ni nebo na třídu vůbec kdy křičel, proto si nedělala těžkou hlavu ani z toho, že by na ni a Elke teď běžel žalovat do školy. K tomu samému zřejmě dospěla i druhá jmenovaná, neboť se ho bez ostychu zeptala: „A tohle s tím stromem děláte často, pane profesore?“
„Dalo by se říci… ano, v podstatě ano, je to takový můj dlouhodobý rituál,“ odvětil Radovan Litevský přívětivě. „Z tohoto dubu pokaždé čerpám energii, která mě s věkem opouští. Vždy mě to celého báječně pročistí. Je to, jako bych našel ztraceného přítele z mládí.“
Ema tušila, kam tím profesor míří. Litevský již delší dobu žil sám, takže mu nezbývalo než chodit buď do společnosti, nebo prostě někam, kde by za ni i svou zesnulou ženu našel adekvátní náhradu.
„Mohu to taky zkusit? Sama jsem kdysi měla…“ Dál se Elke nedostala, neboť se jí zadrhl hlas. A Ema samozřejmě okamžitě vytušila proč, nehodlala to teď ale rozpitvávat.
„Mohla bych s vámi mluvit, pane profesore?“
„Ale jistě.“
Ema počkala, až se Elke do stromového rituálu naplno pustí, a pak s profesorem popošli stranou.
„Tak copak máte na srdci?“
Ema Radovanu Litevskému vypověděla o svých snových výjevech, a jak to vše dle Elke má podstatný význam v reálném světě. A samozřejmě si dodatečně neodpustila zaklít na účty dvou nerudným dam – Moronové a Kutákové.
„Vše je to nesmírně zajímavé,“ ocenil to takto Litevský, když Ema dohovořila, „snad mi ale prominete a neurazíte se, když vám teď sdělím, že pravděpodobně ze všeho nejvíce mě na tom vašem vyprávění zaujala…“
„Ta tvář, tvář onoho bezejmenného, nemluvného člověka!“ skočila Ema biologáři do řeči.
„Ani se nemusím namáhat s odpovědí, vždyť vy dokážete číst lidem myšlenky!“ dal povzneseně najevo profesor.
„Opravdu… vážně… vážně jste měl na mysli to, co já?“ žasla Ema.
„No pokud se bavíme o té záhadné tváři, co se vám pokaždé zjevuje na konci každého vašeho snu, pak ano,“ přitakal souhlasně.
„Víte, totiž…“
A Ema se rozpovídala o tom, k jakému závěru s Elke dospěly.
„A to by nemusela být zas taková mýlka, dokonce bych na to vsadil i jeden z prstů pravé ruky, pokud by na to přišlo,“ zamýšlel se Litevský do hloubky nad tím, co mu Ema právě pověděla. „Já osobně bych také hledal odpověď v nějakém válečném konfliktu, a rozhodně bych se nebál značnou pozornost zaměřit na ty, které jsou ve světových dějinách považovány za ony vůbec nejhorší.“
Emě neušel důraz na ono slovo. „Takže máte na mysli ony dvě světové války, říkám to správně, pane profesore?“
„Ano, přesně tak,“ potvrdil. „Pokud by tedy ta tvář měla souviset přímo se mnou, osobně bych volil přeci jen onu druhou. Jí jsem se osobně zúčastnil, po boku mi tam stálo několik věrných spolubojovníků, které jsem po jejím skončení již neměl možnost znovu spatřit, a rád bych to klidně změnil – pokud se tedy správně domníváte, že daná tvář by měla náležet právě jednomu z nich.“
Ema dala najevo souhlas, zatímco Radovanu Litevskému se zalily oči slzami. Naštěstí jejich proudění zabránila Elke. Tu už zřejmě stromový relax omrzel a tak se rozmlouvajícím rozhodla dělat společnost.
„Tak co, zapůsobilo to na vás?“ zeptal se jí vlídně Radovan.
„Ano, moc!“ přitakala horlivě Elke. „Totiž… snažila jsem si při tom namluvit, že se dotýkám někoho, koho již nemám možnost v životě spatřit.“
„Plně vás chápu,“ přisvědčil potěšeně profesor Litevský.
Ema věděla, kam tím Elke zase míří, zároveň cítila k stařičkému profesorovi hluboký respekt, že se Elke naopak on horlivě nezačal vyptávat na nemilé podrobnosti oné tragédie.
„Vlastně za setkání s vámi vděčím tady Emě,“ a Elke na ni vyzývavě zamrkala, „i za ten strom,“ a oční gesto zopakovala. Určitě sem občas zajdu a zkusím z něj vysát další energii. Opravdu to na mě hluboce působilo.“
„Tak to jsem rád, že slečna Chardová má tu moc konat zázraky,“ konstatoval potěšeně Radovan Litevský. „Ano, i na první pohled neživá stvoření jako tato stromová,“ pokračoval, „člověku mohou nahradit někoho blízkého, někoho, koho ztratil a s nímž by se rád chtěl setkat. Dotyčný však o tom nesmí jen snít, opravdu o to musí usilovat, jinak mu toto tajemství přírody navždy zůstane nepoodhaleno.“
„To my s Emou moc dobře víme, pane profesore. Jsme rády, že jste nám o tom podal důkaz právě vy,“ sdělila Elke Litevskému, načež na Emu zase vyzývavě mrkla. Ta až teď pochopila, co se jí tím snaží sdělit. Vše to opětovně mělo souvislost s Vánkovým královstvím: tentokrát se to týkalo výstupu, v němž se Černá paní zmiňovala o HEŘMANOVSKÉM DUBU, o posvátném to stromu s ozdravnými účinky. Kdo ví, pomyslela si Ema záhy, třeba ta dnešní zkušenost Elke skutečně bude do budoucna nějak ku prospěchu a dub jí Marii v jistém smyslu nahradí. Rozhodně se nemuselo jednat o zcestné myšlení, Radovan Litevský svým vystupováním a dokonce i hlasovým zabarvením dost věrohodně imitoval Dynýska v lidské podobě. A co Emu těšilo ze všeho nejvíc, bylo, že mu o tom v klidu zase mohla poreferovat, bez obav, že by ji za to nějak plísnil a tak považoval za člověka z jiných světů.
„Co tedy radíte vy, pane profesore?“ zeptala se dodatečně.
„Rozhodně ono snění nepodceňovat a dál ho rozvíjet. Dobré je však při tom pamatovat na rčení: všeho s mírou.“
„Pokusím se tím řídit.“
A Ema k Radovanu Litevskému znovu vzhlédla, jako by byl oním bájným Dynýskem v lidské podobě. Následně pohled přenesla do polí, na němž se v dáli ztráceli spolužáci. Emě to připomínalo onen obávaný úprk lidí před Černou paní, kdy se nečekaně navrátila do Vánkového království, aby místním nahnala opětovnou hrůzu. Jako by tu skrytě byla dál přítomna: Petr dál zaraženě posedával v poli, Vincek kdesi v jeho pozadí kličkoval jako smyslů zbavený mezi ostatními odchozími (ti se zas mezi sebou neustále dohadovali o tom, zda Litevský opravdu nadobro odejde), načež poblíž u lesa sedící Hanka s Petrou zničehonic propukly v ostrou skrebelskou hádku, v níž figurovala slova muž, žena, nevěra a pověra. Ema z toho vypozorovala jediné: nastal nejvyšší čas pustit se do napravování starých křivd. A proč právě zde, v prostranství polí? Na to si Ema rovněž položila jednoduchou odpověď: rozlehlá krajina a v ní právě ony polní lány, to bylo vždy to první, co spatřila, když dubovými vraty vstoupila do Vánkového království. Takto to Elke také následně vylíčila, načež ji ihned pojala za svou zhmotněnou dvojnici, neboť Elke dokázala plně nejen naslouchat snovým výjevům, ale navíc teď u sebe měla i Mariinu fotografii. Obě dívky se tedy následně rozloučily s Radovanem Litevským, který se beztak nazpět do města hodlal vydat přes les, společně se pak dotkly jeho „posvátného dubu“ coby pomyslných dubových vrat, a obdobně, jako jedno tělo, jako jedna duše, naráz vešly do prostranství polí.

Posted in City Means II. - Město plné dialogů | 1 Comment