Karponský park donedávna vlastnil jeden skvostný unikát. Byla jím fontána, co uměla plnit přání. Po příchodu první a zároveň poslední návštěvnice však fontána nadobro ukončila svou činnost. Karel Lendl se k ní i přesto vypravil. V ruce třímal dopis, poslal mu jej předevčírem kdosi neznámý. Když Karel k fontáně dospěl, jemně se dotkl její vodní hladiny, avšak nic se neudálo. Přeci jen před fontánou chvíli posečkal a pak se v posmutnělé náladě vydal nazpět, když tu náhle cosi zašumělo. Karel se v naději za sebe otočil, avšak onen šum pouze patřil ptačím křídlům ledňáčka říčního. Ten se následně vznesl do oblak a odlétl.
Karlova naděje tak zase viditelně poklesla, posmutněl ještě více, původně totiž měl dojem, že ten zvuk náležel fontáně, hned nato však odkudsi ze stromu, z něhož ptáček vylétl, mu přímo do dlaně dopadl papírek a v něm stálo: otoč se a znovu poslouchej.
Karel tak učinil, a tu se parkem počala rozléhat velice příjemná melodie se zpěvem. Když Karel k fontáně podruhé dospěl, dál pěla svou tuze překrásnou píseň a na její vodní hladině plavala jakási krabička. Karel si ji hned přisvojil, odklopil víko a našel v ní druhý vzkaz: tvůj kamarád na tebe bude čekat dnes o sedmé hodině večerní v kavárně Santa Monia. K psaníčku byla přiložena i jeho fotografie.
Karel přikývl a fontáně se pouze poklonil, také jí nic slovně nesděloval, respektoval hru tiché pošty. Pak z vlastního bloku vytrhl list a napsal na něj: děkuji ti za přízeň. Z papírku následně vyrobil lodičku a uložil ji do fontány. Její vzkaz, fotografii a krabičku si však Karel rozhodl ponechat u sebe coby památku na setkání s něčím ojedinělým. Když pak najisto z parku odcházel, na jeho vstupních dveřích tam náhle stálo: já tobě děkuji za přízeň též. Jakmile Karel překročil jejich práh, zpěvná melodie nadobro utichla