Vladimír dopsal daný text a jeho obličej opětovně zahalil smutek. A mně ihned přichází na mysl: něco ho trápí.
„Ano Tome, tušíte správně, mám důvod být opět smutný,“ utvrzuje mě můj průvodce po okolí své rodné Katalné Mochny. „Pojďte, vydáme se zase na cestu,“ sděluje mi posléze hlasem, jímž mi dává najevo, že je pro něj velice přetěžké mluvit o konkrétních detailech. Nenaléhám tedy a poslušně ho následuji.
Tentokráte se při naší chůzi neřídíme žádnou značkou nýbrž křížkem, jenž je vyznačen nejen na lesních porostech. Ony obavy postupně nabývají na významu, když s Vladimírem cestou natrefíme na několik lidí v obdobném rozmaru. Co to jen může symbolizovat? Že by to souviselo přímo s onou Martinou, o níž mi Vladimír básnil? Ano, vím, že se mi zmínil o tom, že měla zhoubný nádor, lidem okolo Sylvie se jim ho, za přispění Winsternské kočky, podařilo ale úspěšně odstranit. A rovněž to, co mi o Martině Vladimír následně vylíčil, se neslo výhradně v pozitivním duchu.
Jenže oba dva ujdeme pouhých pár dalších kroků a opakuje se obdobná situace. Jenže v tomto případě nedojde pouze na oční výměnu, nýbrž onen manželský pár se s Vladimírem dává krátce do řeči. Ta se neomylně točí kolem Martiny. Zaslechnu cosi o jejím talentu, jež již nikdy nedojde naplnění a jak je nešťastné, že její účast již nikdy neokrášlí VELRAJSANOVSKÉ POSVÍCENÍ. Jako bych pomalu začal tušit, co se s Martinou stalo.
Mé tušení dochází reálného naplnění ve chvíli, kdy mě a Vladimíra onen křížek zavede na místo, kde je přítomen pomníček. Komu náleží, není těžké se dopátrati.
„Nyní Tome již víte, co bylo příčinou mého zvážnění. Martina si nezasloužila takto tragicky zemřít.“
A mě nezbývá než se Vladimíra zeptat: „A co zapříčinilo její smrt?“
„Jeden zbrklý řidič, který se zdejší silnici proháněl nepřiměřenou rychlostí,“ odpovídá mi Vladimír, jehož hlas neskrývá jistou pachuť zloby vůči danému viníkovi. „Bylo to pouhý týden po tom, co mi Martina zaslala dopis, jenž jsem před chvíli zpracoval po spisovatelské stránce a posléze vám ho přednesl.“
Nejen na Vladimíra ale i na mě opětovně doléhá tíže nehostinného života, to poté, co můj průvodce pokleká k pomníčku jinak sympatické mladinké dívky a na její posmrtnou počest zapálí svíčku. Ani já nehodlám zůstat nečinným a tak Vladimíra v jeho počínání napodobím.
„Toto se nikdy nemělo stát, Martina si zasloužila prožít dlouhý plnohodnotný život,“ svěřuje se mi posléze Vladimír.
„Jenže co s tím naděláte, když takto bylo osudem dokonáno,“ dovoluji si opatrně navázat.
„Pravda, onen osud, ona pomyslná složka, co rozhoduje nejen o lidském bytí – kdyby se s ní šlo normálně dohodnout. Leč to není možné,“ uvažuje nahlas Vladimír. „Člověk by klidně mohl přistoupit na takzvané povinné třinácté komnaty, které ho přímo neohrožují na životě, a za jejich splnění by mu právě osud mohl vyjít vstříc s něčím pěkným, co by ho potěšilo. Kdyby to tak bylo jen trochu možné,“ povzdechne si.
„Leč bohužel, tak tomu nebývá. Nešťastný, jinak čestný člověk mnohdy dál trpí, zatímco onomu nečetnému se od osudu dostane nových poct,“ vyjadřuji se k dané aktuální problematice.
„Tak alespoň doufejme, že někde kolem nás existuje onen posmrtný život, kde se zesnulým dostává onoho tolik potřebného kýženého štěstíčka a vámi jmenovaných pozitivních poct za ne zrovna šťastně prožité pozemské bytí.“
„Kdoví, třeba tomu tak opravdu nakonec je, přeci jenom o tom leccos vypovídají prožitky blízkosti smrti, jež se nesou vesměs v onom právě pozitivním duchu,“ navazuji na Vladimírovu řeč.
„Možná,“ přisvědčuje, „avšak škoda, že zatím nemáme plně ověřenou jistotu, že po tomto pozemském životě nás čeká vámi jmenovaný posmrtný po boku našich nejbližších. Bylo by to ale krásné. Tak hrozně rád bych se viděl se svými již zesnulými příbuznými.“
„Já také,“ ujímám se znovu slova, „zejména se svým dědou. Toho jsem měl moc rád, hodně mi pomohl zejména s učením odborných předmětů. Byl to opravdu moc hodný člověk, škoda, že již není mezi námi živými. Chybí mi.“
„Ano, vím, o tom jste se mi již několikráte zmiňoval,“ nachází pro mé tužby Vladimír pochopení. „Co zkusit znovu kontaktovat Alexandru Janovou a nechat si od ní vypracovat její pověstný Vantelbooklist, abyste s vaším dědou zůstal v kontaktu alespoň prostřednictvím fiktivních rozhovorů?“
„Ještě to zvážím.“
Od pomníčku Martiny se pak s Vladimírem vydáváme po silnici dále, obklopení z obou stran Oborověnkou a znovu přemítáme o životě a o osudu, přičemž můj průvodce rekapituluje dosud sepsané statě ze sbírky, jíž pojmenoval příznačně Trnité růží. Samozřejmě jak jinak než za přispění onoho nevyzpytatelného osudu, oné pomyslné neviditelné složky, jež lidský život dokáže učiniti jak šťastným a krásným, tak i zároveň nehostinným a problematickým.