Tom Patrick

Být tím stínem prověřený,

vodou lehce povzbuzený,

přítelkyní nasycený,

za mřížemi probuzený,

básník jest jen poblouzněný,

i tím svědkem odsouzený.

K pokloně Já předurčený,

pod záminkou propuštěný,

od pasu snad narovnaný,

parfémem Tvým napojený,

člověk – bohém přirozený,

svým dítětem vytvořený.

Ohněm rudým opojený,

bronzem, stříbrem vyvážený,

citem v koutku pozlacený,

překážkami vytížený,

bytím lidu – přednést stranný,

přitom znovu, a, ni stejný.

Býval plamen uzavřený,

větrem, vzduchem zalíbený,

za minulost pokáraný,

přes přítomnost přenesený,

s budoucností vždy smířený,

život darem připravený…

… znavený… … smyšlený…

… pokorný… …plamenný…!

Sama sebou?

Nebo tou tmou?

Zimou?

Či nocí krásnou?

Předtím, než usnou.

Uteču,

snad schovám se…

Určitě?

Mezi stromy

nezáleží na kráse…

Určitě,

i bez toho floka v kapse!

Přidáš se?

Půjdu na večerní procházku.

Nechci běhat už po lese.

Když vím,

že bez Tebe neznám se…

Když vidím tvé oči jiskrou plát,

stává se to někdy o půlnoci..

Prach hvězdný sbírám z tvých hustých řas

polibkem úst pro Tebe, no Tebe přeci!

Když večer ulehám jak ten pták divoký,

chtěl bych ve svém hnízdě mít tě jen pro sebe.

Nezbylo mi nic víc než vzpomínek pár

a nad hlavou v dáli krásné modré nebe..

Ref.:

To jsem celý já a má kniha kouzel

pocit zapomnění a splynutí v touze.

Kde já ve snech zapad na tisíckrát,

nechám si o Tobě má milá zdát

Už se smráká a stíny jdou spát

a já dál tu čekám jenom na Tebe

Srdce se chvěje, jak já tě mám rád,

vítr fouká a nos mě trochu zebe.

Však Ty se mi vrátíš jednou z dáli,

jak rudá krev, tak pravda jistá.

Dál sním o Tobě, má muzo, má paní,

navždy uzamčena v mé duši tak čistá..

Otisk v rohu

Myšlenky v oblacích

a pak hned na lících,

ruměnec střídající strnulost…

Oblaka v myšlenkách,

bez svitu na rukách,

dým, jenž halí minulost…

S rozumem u konce

a s láskou připomínající emoce,

čisté plátno se objevilo znovu…

S rozumem v začátcích

zpívám si o básních:

pravdivým slovem, nápadem i v činu.

Sen je Tvůj život.

Nesni už tu lítost –

jen Tvůj čas je ten zloděj..

Život je Tvůj sen.

Každý upřímný nový den,

bez nových chmur jíti ven.

Ticho

Slunce mě pálí do očí,

myšlenka hlavou proběhne,

že je ten svět krásný..

Mravenec s běhu si poskočí,

kolem mě jak blesk se mihne

a zas píšu básničky vzácný.

Světlo, ačkoli za dne se otočí,

měsícem v noci si posteskne.

Každý jdeme dokola za sny.

Máte život jako já – jepičí?

Ticho je prázdné, když ulehne

a hluk jako řeka bortí všechny zdi.

Zrození

Jméno vtiskli mi do dlaně…

Časem proměna čeká i mě.

Teď souzněním cítím se však opojen,

můžu být stále jen připraven?

Okamžik teď a tu; a už je pryč…

Srdce říká: “vždyť máš klíč!”

Tik, tak – a pak pochodující hodiny.

Rozum křičí: “veď, hlavo rodiny!”

Změna možná mě leká..

Přítomnost se vpíjí, srká.

Jen Náš boj je předzvěstí úspěchu,

časem v družce najdeme svou útěchu.

Kámen s hrudi zas shodíme..

Bůh jen tuší to, co my víme:

že občas jen o málo žádáme:

“nic já, ni jiný, nestrádáme”!