PÁN TEMNOT
Tento vlak osedlal vilný průvodčí. Ochomejtal se kolem mě, když chtěl lístky a byl mužně žoviální. Asi jsem krásná. Řekl, že se ještě vrátí vypsat mi lístek na kolo, ale nevrátí se, nechá mé milostné kolo jet zadarmo, protože je mi nakloněn, protože je bodrý, a protože mě má rád. Veze si mě vlakem jako vzácný drahokam, docela pyšně, jako bych byla jeho, ten vlakupán, ten černý pán, jehož mocný smích otřásá tělem vlaku když se řítí tunelem temnot. (13.5.2014)
HLOUBĚTÍN
Pražský Hloubětín v sobě tajnosnubně ukrývá jedno starší, mnohem horší jméno, které bylo v nové době kvůli studu místních obyvatel obratně vykořeněno přejmenováním na Hloubětín. Nicméně nám původní pojmenování Hloupětín zní nevinně a romanticky a proto v jeho užívání nadále hrdě pokračujeme. Možná díky této otevřenosti se nám začaly odvážně zjevovat mytické postavy Hloupětínských dějin i horké současnosti.
Je tomu již dávno, co jsme poprvé spatřili samotného Idiota Loci schouleného pod rozkvetlou višní, v jeho doupěti. Vídáme ho nadále na mnoha místech, někdy i na billboardech.
Ukazuje se, že je to postava mocného rozmachu a vlivu, jež dokáže proniknout i zdmi. Není pochyb o tom, že pravidelně mluví do duše sousedce pod námi a způsobuje jí demenci, díky které se mění v rozlíceného Poltergeista. Je to naštěstí poltergeist plachý a pouští se do lidí přímo jenom když si je jistý svou kauzou, například když vytopí byt. V přímém kontaktu je bohužel ona postava stejně úderná jako když mlátí do topení. Kromě nadávání netlumeného zdí si člověk od ní může poslechnout několik minut nepřerušovaného zvuku zvonku, pokud je například zrovna na toaletě a nemůže jí jít hned otevřít. Sice je její nadávání často rušivé a znepokojující, přesto ale obdivujeme její schopnost rozvíjet stále stejné téma na toliko způsobů a vždy když jdeme kolem jejích dveří, napínáme uši, abychom zaslechli úryvek té divoké poezie.
Dalším místním zjevením je žena, které jsem přezdila Bosá karmelitánka. Každý pozná její nadpřirozený původ, když ji vidí vždy rozzářenou bosky kráčet na metro, zvláště pak v mrazu. Pohled na ni je jako pohled na vždy stejnou mytickou postavičku v orloji, která vychází v pravidelných časech a blaží oko turisty.
Ostatní obyvatelé Hloupětína, myslíme si, jsou epikurejského vyznání. Místo na kostele zde zvoní zvony na Staré hospodě, v které se jako v mnoha dalších každé úterý srocují nahotinky jako na Petrových kamenech a obsluhují s holými ňadry připomínajíce obludné mořské pany. Tyto epikurejské mše jsme si docela oblíbili a staly se nám jádrem naší předměstské hrdosti.
K našemu patriotismu samozřejmě patří znalost místních legend, která se u nás postupně rozvíjí. Kromě osobní obeznámenosti s duchy místa se k nám donesla legenda o samotném našem domě. Prý zde původně stával hřbitov, o čemž ovšem na internetu není zmínky, proto víme, že se jedná o legendu a pohádku o pravdě. Jsme rádi, že je náš dům opředen pavučinou mýtu a hodláme v ní být dobrými pavouky.
Nyní pár slov k přírodním památkám. V tomto směru se Hloupětín může chlubit hned několika rezervacemi s bezdomovci, realizovanými v zahrádkářských koloniích v okolních lesích. Slíbili nás po nich provést Filipovi rodiče shodou okolností bydlící v bytovce přes silnici. Sami bysme se tam báli a oni působí z vyprávění jako světáci a dobří průvodci s talentem vidět místo reality umění.
Kromě těchto hodnotných rezervací divokého života se zde těšíme přírodnímu koupání v nedalekém Kyjském rybníku. Koupaliště je klidné, nepříliš lidnaté, neboť se tam koupeme jenom my a místní chudina. Ke Kyjskému rybníku přiléhá překrásná hospoda se zahrádkou, milá a útulná jako všecky epikurejské podniky v kraji.
A nyní k samotnému domu. Veškeré zvuky, které v domě slyšíme, jsou velmi příjemné. Dokonce i hlas rozčílené paní pod námi nám zdomácněl a neslyšíme-li jej, strachujeme se o její zdraví. Též nám nevadí, že je náš dům v jisté vzdálenosti z obou stran lemován proudícími magistrálami, zní nám to jako šumění divoké řeky. Obzvláště jsem ráda, že se k nám donese zvuk nedaleko projíždějících vlaků, neboť mi to připomíná dávno zašlé dětství. (24.5.14)
ÚDOLÍ STRACHU
V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem. (srpen 2014)
PŘÍRODA
Když metro zastavilo ve stanici, lidé se rozevřeli jako vysoká tráva v savaně, když jí důstojně prochází šelma. Jakoby i oni byli tou přírodou, kterou tak miluji. Náhle jsem si uvědomila tu báječnou pravdivost těch slov. Ano, oni jsou přírodou, my jsme příroda! A teď, dlouho utajovaný čirý proud lásky se ze mě valí temně jako modrý inkoust. (22.10.14)
TEĎ I V HODINU SMRTI
Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.