Tom Patrick

LÍDA

Lída za celou dobu pobytu na horách

Udělala jedinou fotku, jak ze střechy visí

„krápníky.“

Dle mého názoru to byly rampouchy

Tak jsem jí to řekla.

Bylo to v autě cestou ze Špindlerova Mlýna,

Kterým s námi jel Bůh.

Řekl: „Neboj, Lído, mně to nevadí.“

 

PÍSEŇ POPCORNU

Taťkovi, který si pěstuje popcorn na zahradě

 

Popcorn je zázrak

Překročení přirozených zákonů

Je to ufon mezi kukuřicemi!

Jeho obilky

Se obrátí celé naruby

Když se zahřejí

Čímž odhalí

To ohyzdné tajemství

Že jejich vnitřní povrch

Je mnohem větší než ten vnější.

Když jím popcorn, věřím,

Že „uvnitř Země je ještě jedna větší“

 

AKROBACIE

Je to akrobacie

Cítit se sám sebou

V obchodě se sklem

Nelidském, chladném

Neustále hrozícím rozpadem

Když na chvíli přestane být sochou

Zkamenělou za pultem.

 

CO KDYŽ I

Co když mě budou mít za někoho jiného

Mnohem horšího než jsem

Co se stane s tím původním já?

 

CHUDOBA

Chudoba chutná jako chléb

Ne jakožto vězeňská strava

Ale chléb Páně

 

Její chuť je jasná

Vynikne mezi ostatními požitky

 

Chudoba chutná jako chléb

Kterého si vážíme

Že je ho málo

A můžeme se na něj plně soustředit

A plně se mu oddat.

 

HLAVNĚ NENÁPADNĚ

Abych lidi nevyplašila, jako srnky

Abych nerozšlápla jejich porcelán, jako slon

Aby mě nepřetrhli, jako hada.

 

KDO

Lidé nemají rádi dokolečka stále stejné věci

Já jsem lidé

Vařím si už třetí kafe

Pravidelně cvičím pravidelně pracuju pravidelně chodím spát

Mám tendenci nenávidět svůj život

Posílat se do vyhnanství za hranice života

Dokud mi nespadnou klapky z očí

Které jsou lidmi

Kteří nemají rádi dokolečka ty samé věci

Pak miluji svůj život

Jen když nejsem lidé jsem já

Která miluji vše

I ošklivé a vypasené sviňky které nám běhají v koupelně

Ta krásná stvoření která nelze vymýtit

Ze strachu z jejich smrti.

 

ZÁZRAK

Zázrak je událost

s nekonečně malou pravděpodobností  výskytu.

 

Zázrak může vypadat jako sen.

Jako obrazová realizace myšlenkového materiálu.

Jako symbol pravdy.

 

Má snová hmota mě dnes doprovázela v metru.

Neboli: metro bylo dějištěm zázraku.

Neboť nepovažuji za příliš pravděpodobné aby:

 

Potom, co jsme s žákem probírali Müllerovu vilu ve Střešovicích,

Architektonické dílo 20. Století

Kolem 19.30,

 

Se kolem 20.30 když jsem jela metrem

Objevila mezi cestujícími dívka, která

Se jednou rukou držela madla

 

A v druhé svírala Mülerovu vilu

Z lepenky a špejlí

…

 

KVĚTUŠKA

Na pokladně v Albertu

Včera

Seděla a pracovala

Květuška

Hrdinka Špalíčku pohádek

Prozradily ji

Její nadpřirozeně rudé vlasy

Bohaté jako

Bájný poklad Májů

A tvář bílé holubice

Kterou prostince nastavovala

Rozčíleným zákazníkům

Jako tenkrát

Zlé paní Zimě

Kterou nakonec porazila

svou čirou láskou

a odhodláním.

 

MŮJ DŮM MŮJ HRAD

Sedím v pokoji

Jako v zašpuntované lahvi vína

Otráveného

Venku přízrak dne

Všechny předměty, lidé, místa

Ztratily smysl

Hry, přátelé, svět.

Jen věčně vyrážím do boje

Zapřažen pár umouněných

Přízračných zrůd

A zmoklá, zbitá, špinavá

Se vracím do prázdného

A mrtvého hradu duše

Kde světly jsou jen

Skomírající pochodně

Hořící nadějí v šťastné zítřky.

 

SVĚT ZA JEJICH OČIMA 

V metru není potřeba být v bezvědomí

Nevnímat

Odříznout se od těch světů za jejich očima

 

Je třeba pulzovat tepem krve

Tou vášní exhibicionisty

Který odhalil svou duši před tím

 

Zlým světem za jejich očima

Obrovským soudním kladivem

Které ti přiřkne trest smrti za to

Že jsi si lidi prohlížel – díval se jim do očí

To se nedělá

Že jsi předstíral, že si čteš a lhal jsi

Lhát se nemá

Že jsi se hrbil a ošklivě tvářil

A nenáviděl své okolí

A měl strach

To se nedělá

Každý má být cool jako všichni okolo

Lhostejný.

Zajímat se o druhé znamená

Rušit jejich soukromí

 

Ale to vše zůstává tajemstvím

Utopeným v nekonečně spekulativním

Světě za jejich očima.

 

Nemáš právo se bránit

Proti všem těmto soudům

Co když nikdy neexistovaly?

 

KRÁL NÁDRAŽNÍ HALY

Bezdomovec? Ale kdepak.

Král nádražní haly. Bodrý, bujarý a smělý.

Sám sobě šaškem když se kácí zpitý

K nohám svých hostů,

Kteří si, z úcty k jeho majestátu,

netroufají podat pomocnou ruku.

 

NÁVŠTĚVA V PŘEDPEKLÍ

Chřtány pekelné se dnes opět prolily

dvaceti hektolitry krabičáku.

Pak rozcapeně zely před mými zraky

V Nymburské nádražní hale.

Pohledy jejich propadlých duší

Se do mě vpíjely jako dnešní nekonečný déšť,

Který mě jako vetřelce vehnal do jejich domu, jejich hradu,

A všechny vlaky měly zpoždění.

Usadila jsem se na jejich gauči pod informačními tabulemi

a čekala na spasení.

Mezitím se těla bezdomovců zpitá vlnila jako ohnivé jazyky

A halou se jako chrámem pekel rozléhalo jejich sprosté hudrování,

zpěv sirén táhnoucí poutníka k ztroskotání.

Kdyby můj vlak měl jen o pět minut delší zpoždění

Už by mi nebylo pomoci.

NEBI NA ROZLOUČENOU

Temný Styx mého svědomí se vzduje a matka vlčice zařve ze své sluje když opět se do hospody chystám. Rdousící svědomí mě zmohlo a vyznání matce nepomohlo Styx vzpurný uklidnit. V duši mí alchymisté další vinny k vinně hlavní mísí a trestající zrůdu sedmihlavou k žití křísí výpary ohnivými. Saň zpojená hříchy mými domnělými kráčí krokem dunivým ohlásit panu na nebi ať bez soudního stání odmítne mi své slitování. Do hospody teď kráčím zbitá, hlavu svěšenou, vypít svůj pohár piva nebi na rozloučenou.

 

ÚZKOST I. 

Úzkost je temný mahagon

Almara zatuchlá

Které chybí vůně léta

Dětí po louce rozběhlých

Je to zlá tráva do máku setá

Která dusí smích panenek makových

 

HAIKU

Na stole stojí sůl čaj a plyšový stegosaurus.

Vzduchem se nese šumění vody

jak Ondra myje nádobí.

 

„THE HORROR“

Nečti mezi řádky

– Tam JE

Mezi fantazií a slovem

– Se vztyčila jako Babylon

Mezi dechem a prvním i posledním vzdechem

– JE

 

Rychlé zpomalí

Bystré otupí

Krásné pohřbí zaživa

 

This – million times a day and still one more

Beware! Beware! – see

It seldom comes nevermore.

 

GRENDELOVA MATKA

Jednotící princip mezi mnou a žákem který

Sedí ve vystrašené vzdálenosti mezi ním a matkou

A čeká

Dívám se na něj v totožné tichosti a ona hřmí

Jako Grendelova matka v souboji s Beowulfem

„Musíme z té Katky vymáčknout co nejvíc“

To pro nás oba znamená vykročit daleko za hranice lenosti.

Ačkoli jemu je 18 a mně 33 váže nás pouto hlubokého citu

V momentu kdy oba staneme před jeho matkou jako před oltářem.

 

SCHODY

Asi z těch schodů jednou schválně spadnu

V rámci expozice

Tedy „vystavení se obávané situaci“

Už mi leze na nervy jak mě při každém kontaktu s nimi

Pronásledují nekonečné obrazy mého pádu

Po hlavě s následkem zlomených končetin, zánětu žil, smrti.

Naše schody mají sklon 80°.

 

PARALELNÍ SVĚTY

Čtu si, hraje hudba, Ondra telefonuje, vaří se brambory,

Vevnitř svítí světlo, venku probíhá tma

Přemýšlím, píšu.

Za oponou počítače se děje celý svět internetových jevů

V současném průřezu časem, lze zřít

Celou plejádu paralelních skutečností.

 

PRAVDĚPODOBNOST JE VRAH

Rychle chodit znamená zabránit vraždě

Protože rychlost chůze je nepřímo úměrná

Pravděpodobnosti vraždy

v noci cestou domů.

Ale já dnes na jezdících schodech v 23.11

Stojím a pokojně čekám až mě vyvezou nahoru.

Je to opět expozice.

 

Kdyby ty schody byly dostatečně dlouhé

Bylo by pouhých milión ku jedné pravděpodobné

Že mě na nich nikdo nezabije.

 

Kdyby ty schody vedly až do nebe…

 

PŘEDSEVZETÍ

Budu existovat už jen jako text

Ne jako multimediální jednotka.

 

KVĚTY ZLA

Jenom se bojím

Aby mé černé srdce

Nepuklo

A lidé neviděli

Tu ohyzdnou

Mokvající

Černou růži

Která se vyvalí

Ze sevření těla

Jako rozzuřený vetřelec.

 

DÍTĚ

Má mysl je neposedná

Jako dítě

Nechce si číst

Nechce poslouchat

Je naprosto svá,

Spontánní, chová se

Podle své přirozenosti –

Přemýšlí.

 

POEZIE MÉ SESTRY

Poezie nicoty

Drtivá jako kladivo

Ale krásná a jedinečná

Nikdo není takový realista

Jako moje sestra. Vypráví

O svém příteli

– někdy přijde z práce a zalehne, usne –

Naprosto vybroušený fakt,

Cestou z nádraží její řeč

Odráží živá fakta okolní přírody

– Tady je ale krtin, jsou to vůbec krtiny? –

Její řeč postihuje nezmapované oblasti reality,

Srdce hmoty, které ostatní považují za

Zbytečné a samozřejmé

– To nevypadá jako čaj, to vypadá jako prázdný pytlík –

Vysloví nevyřčené

Tak jako ona nemluví nikdo

Nikdo neumí být tak perfektně obyčejný

 

JSEM BLÍZKÁ VŠEM LIDEM

Jsem blízká všem lidem

Kteří teď sedí sami v pokoji

Odstrašeni pompou společnosti

Šťastní že mají osobní varnou konvici

A nemusí se plížit na chodbu vyděšení

Že tam někoho potkají

Kteří milují zavřené dveře –

Nejlépe zamčené.

Kteří věří že homo homini lupus.

 

Jsem blízká všem lidem

Kteří bojují jako o život

O jediný hřejivý lidský pohled

A získanou přízeň opět ztrácejí

V nenasytné bažině nevíry v budoucnost.

 

Jsem blízká všem lidem

Kteří stráví více času přemýšlením

o tom co řekli

Než promluvou samotnou.

 

Jsem blízká všem lidem

Dohnaným vlčími pohledy

Na okraj propasti sebepohrdání.

 

Jsem blízká všem vrcholně společenským lidem

Ze všeho nejvíc milujícím samotu,

Kdy mohou zvažovat inspiraci

Vzešlou z odolávání lidským pastem.

 

SLAVNOST

U Vrbatovy mohyly se procházel

Genius sto let zesnulého Hanče a Vrbaty

A snad ke kulatému výročí jejich smrti

Nad krajem dlela osudná mlha

Která vyzývala k následování.

Naše vzdorné přežití

Je jasným odrazem skutečnosti

Že nežijeme v pohádce

S jasnou osudovou strukturou

Ale v naprosto nevyzpytatelné

Realitě.

 

KUCHAŘ

Je faktem nesmírně poetickým

Že náš kuchař pije

Prasečí krev.

Říkali to kluci

Když jsme pojídali guláš

A tak k nám proniklo svědectví

O tom smyslně svatém obřadu

Který z kuchaře učinil pohádkovou bytost.

 

Víc jsem si ho potom vážila

Přesto že na mě vylítl jako pára z hrnce

Když jsem po něm žádala piva.

Víc se mi líbí tato chata

Když teď vím

Že náš kuchař pije

Prasečí krev.

(9.12.2015)

Výjev I

Zlatá láva

Se valí

Novinovými horami

 

Výjev II

Prosklenými dveřmi lze vidět

Ohlížející se

Komiksovou postavu

 

Důkaz

Tvá modrá pusa

Je důkaz

Že jsi jedla borůvky

 

Cesta lesem

 

Pomalu kráčíme lesní cestou

K mohutné Eiffelově věži

jež rozrazila temnotu

Jako vyplašený kanec

(10.12.2015)

 

Lidské maso

Abychom mohli jíst mrtvá zvířata

Musíme jim říkat „maso“

Nazývat je beztvarou bezduchou hmotou

Slovo „lidi“ vnímáme dost podobně,

Když se brodíme masou davu po vánočních nákupech.

Člověk jako jednotka slova „lidi“ zaniká

A dává vzniknout něčemu mnohem většímu

Bezduchému beztvarému děsivému monstru

Které hrozí, že nás ušlape.

(29.12.2015)

 

Mýtus o dobrovolné hospitalizaci

V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, které rezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kraluje podivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako by celý vesmír souhlasil, protože to byl osud. Snad dokáže nebohým pacientům předávat lásku, kterou k Neklidu chová, jak vyznala kdysi dávno našemu zvědovi. Prý se oddala Neklidu jako mrtvá nevěsta. A láska jí tak změnila vnímání, jak to ta potvora dělá, že celý ten ušmudlaný neklid obrátila naruby jako při praní prádla. Zatímco na jedné straně pacienti planou nenávistí, když procházejí středověkou mučírnou, na druhé straně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí, kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zla se sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“ A občas tu zbloudilý pacient tluče na dveře v touze nechat se sem dobrovolně přeložit, ať už přišel odkudkoli. Snad se mu zachtělo trávit čas mezi oběšenci a latentními vrahy, kteří straší v kurtech jako kostlivec v hladomorně. Snad si nechce nechat ujít ten strašidelný zámek zadarmo. Nebo věří, že pod svícnem je největší tma, a že na Neklidu dojde klidu, stejně jako tajuplná primářka. Přijďte i vy dobrovolně nahlédnout do této tajemné zahrádky, kde raší květy zla, nenechte si je urvat nedobrovolnými a nespolupracujícími pacienty! Buďte i vy ten mytický dobrovolný pacient Neklidu! Tlučte a bude vám otevřeno.

 

PF 2016

Naprosto nevzrušeni

Mi říkají

Sejdeme se v roce 2016

Ta závratná cifra s nimi ani nehne

 

Vánoční báseň

Lída pověsila na stromeček

Jakousi kakofonní ozdobu

Neměla naději

V tak dokonalé konstelaci

Ozdob které jsem na něj navěšela

V meditativním rozpoložení

 

Sushi

Sushi si mi stele v žaludku

Slastně se rozvalilo v peřinách

V představách se stále ještě plazí

Proužky syrového lososa

Wasabi dohořívá v krbu úst

V kuchyni kočka hoduje na řasách

 

Bohyně

Spatřila jsem ji na pokladně Nové země, Terra Nova, k níž se vinul dlouhý had zákazníků. Její kolegyně pomalu obsluhovala jednoho po druhém a druhá pokladna byla uzavřena. Zákazníci k ní vzhlíželi s nadějemi, že by se mohla uzavřené pokladny chopit, ale ona je povýšeně přehlížela a okázale při tom žvýkala. Pomaloučku vyměňovala bankovky v pokladně za mince a bankovky pečlivě rovnala do obálky podle hodnot. Kdybychom se do ní pustili s výčitkami, pošlapali bychom tu nádhernou svatou chvíli a bohyně sebedůvěry, nyní nestydatě rozcapená v gestech prodavačky, by zmizela. Tak jsme stáli a čekali v němém úžasu. Mezitím její kolegyně marně projížděla zákaznickou kartu čtečkou. „Zkoušela jsem to ze všech stran,“ stěžovala si. Bohyně ji s přehledem načetla čtečkou jedním ladným pohybem, ani na chvíli nezapochybovala. Samozřejmě, že fungovala.

 

Žebračka

Před fakultní nemocnicí na Karlově náměstí sedí žebračka. Každý si řekne „chudák holka,“ ale mýlí se. Je obelstěn vlastními předsudky a povrchností a tak nevidí, jak mocná je to čarodějka, ačkoli její vzhled by tomu odpovídal. Pomocí své performance chudoby důmyslně podtržené pozadím nemocnice tě lapí do sítě pocitů viny, že máš domov, rodinu, peníze. Chceš si s ní vyměnit osud? Nebo jí zaplatíš mýtné a ona tě nechá bez kletby projít?

 

Štědrý den

Ježíšku promiň

Že zrovna dnes

Beru tvé jméno nadarmo

 

Báseň o básni

Mimochodem, přečtu ti báseň

A ty mi řekni, jestli se dá prohlásit za báseň.

Mimochodem je samo o sobě dobré

Myslím, že se dá klidně prohlásit za báseň.

PÁN TEMNOT

Tento vlak osedlal vilný průvodčí. Ochomejtal se kolem mě, když chtěl lístky a byl mužně žoviální. Asi jsem krásná. Řekl, že se ještě vrátí vypsat mi lístek na kolo, ale nevrátí se, nechá mé milostné kolo jet zadarmo, protože je mi nakloněn, protože je bodrý, a protože mě má rád. Veze si mě vlakem jako vzácný drahokam, docela pyšně, jako bych byla jeho, ten vlakupán, ten černý pán, jehož mocný smích otřásá tělem vlaku když se řítí tunelem temnot. (13.5.2014)

HLOUBĚTÍN

Pražský Hloubětín v sobě tajnosnubně ukrývá jedno starší, mnohem horší jméno, které bylo v nové době kvůli studu místních obyvatel obratně vykořeněno přejmenováním na Hloubětín. Nicméně nám původní pojmenování Hloupětín zní nevinně a romanticky a proto v jeho užívání nadále hrdě pokračujeme. Možná díky této otevřenosti se nám začaly odvážně zjevovat mytické postavy Hloupětínských dějin i horké současnosti.

Je tomu již dávno, co jsme poprvé spatřili samotného Idiota Loci schouleného pod rozkvetlou višní, v jeho doupěti. Vídáme ho nadále na mnoha místech, někdy i na billboardech.

Ukazuje se, že je to postava mocného rozmachu a vlivu, jež dokáže proniknout i zdmi. Není pochyb o tom, že pravidelně mluví do duše sousedce pod námi a způsobuje jí demenci, díky které se mění v rozlíceného Poltergeista.  Je to naštěstí poltergeist plachý a pouští se do lidí přímo jenom když si je jistý svou kauzou, například když vytopí byt.  V přímém kontaktu je bohužel ona postava stejně úderná jako když mlátí do topení. Kromě nadávání netlumeného zdí si člověk od ní může poslechnout několik minut nepřerušovaného zvuku zvonku, pokud je například zrovna na toaletě a nemůže jí jít hned otevřít.  Sice je její nadávání často rušivé a znepokojující, přesto ale obdivujeme její schopnost rozvíjet stále stejné téma na toliko způsobů a vždy když jdeme kolem jejích dveří, napínáme uši, abychom zaslechli úryvek té divoké poezie.

Dalším místním zjevením je žena, které jsem přezdila Bosá karmelitánka. Každý pozná její nadpřirozený původ, když ji vidí vždy rozzářenou bosky kráčet na metro, zvláště pak v mrazu. Pohled na ni je jako pohled na vždy stejnou mytickou postavičku v orloji, která vychází v pravidelných časech a blaží oko turisty.

Ostatní obyvatelé Hloupětína, myslíme si, jsou epikurejského vyznání. Místo na kostele zde zvoní zvony na Staré hospodě, v které se jako v mnoha dalších každé úterý srocují nahotinky jako na Petrových kamenech a obsluhují  s holými ňadry připomínajíce obludné mořské pany. Tyto epikurejské mše jsme si docela oblíbili a staly se nám jádrem naší předměstské hrdosti.

K našemu patriotismu samozřejmě patří znalost místních legend, která se u nás postupně rozvíjí.  Kromě osobní obeznámenosti s duchy místa se k nám donesla legenda o samotném našem domě. Prý zde původně stával hřbitov, o čemž ovšem na internetu není zmínky, proto víme, že se jedná o legendu a pohádku o pravdě. Jsme rádi, že je náš dům opředen pavučinou mýtu a hodláme v ní být dobrými pavouky.

Nyní pár slov k přírodním památkám. V tomto směru se Hloupětín může chlubit hned několika rezervacemi s bezdomovci, realizovanými v zahrádkářských koloniích v okolních lesích. Slíbili nás po nich provést Filipovi rodiče shodou okolností bydlící v bytovce přes silnici. Sami bysme se tam báli a oni působí z vyprávění jako světáci a dobří průvodci s talentem vidět místo reality umění.

Kromě těchto hodnotných rezervací divokého života se zde těšíme přírodnímu koupání v nedalekém Kyjském rybníku. Koupaliště je klidné, nepříliš lidnaté, neboť se tam koupeme jenom my a místní chudina. Ke Kyjskému rybníku přiléhá překrásná hospoda se zahrádkou, milá a útulná jako všecky epikurejské podniky v kraji.

A nyní k samotnému domu. Veškeré zvuky, které v domě slyšíme, jsou velmi příjemné. Dokonce i hlas rozčílené paní pod námi nám zdomácněl a neslyšíme-li jej, strachujeme se o její zdraví. Též nám nevadí, že je náš dům v jisté vzdálenosti z obou stran lemován proudícími magistrálami, zní nám to jako šumění divoké řeky. Obzvláště jsem ráda, že se k nám donese zvuk nedaleko projíždějících vlaků, neboť mi to připomíná dávno zašlé dětství. (24.5.14)

ÚDOLÍ STRACHU

V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem. (srpen 2014)

PŘÍRODA

Když metro zastavilo ve stanici, lidé se rozevřeli jako vysoká tráva v savaně, když jí důstojně prochází šelma. Jakoby i oni byli tou přírodou, kterou tak miluji. Náhle jsem si uvědomila tu báječnou pravdivost těch slov. Ano, oni jsou přírodou, my jsme příroda! A teď, dlouho utajovaný čirý proud lásky se ze mě valí temně jako modrý inkoust. (22.10.14)

TEĎ I V HODINU SMRTI

Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.