Michal Hanuš
CESTA K RECOVERY
Jmenuji se Michal Hanuš, narodil jsem se po poledni dne 5.5.1987 v pražské porodnici u Apolináře. Mojí mamince bylo v době, kdy jsem se narodil, 32 let a nebyla vdaná za mého biologického otce. Studovala tehdy FVL UK. Podle jejího sdělení jsem však byl naplánované a velmi chtěné dítě, na které se hodně těšila. Také mi potom z určitých důvodů dala přednost před dokončením svého studia na VŠ. Moje současná úzká rodina sestává z matky Milušky, nevlastního otce Ivana a sestry Martiny (máme společnou maminku *1990). Otec Ivan mě přijal za vlastního ( mám i jeho jméno ) – s mamkou se vzali, když mi byly tři roky. Od mého dětství bydlíme na Žižkově, nikdy jsme se nestěhovali. Z mých prarodičů mi zbyla už jen babička Eliška (maminka z otcovy strany ).Velmi mě mrzelo, když na rakovinu pankreatu zemřela babička Miluška (maminka z matčiny strany) v prosinci 2008 – těsně před Vánocemi. Její smrt jsem očekával, ale stejně mě to zasáhlo tak, že jsem nebyl schopný ani jít na její pohřeb. Byl to nejmilejší člověk, kterého jsem kdy znal! Babička mě vždy velmi podporovala ve všem, co jsem kdy dělal a pokaždé jsem u ní našel útočiště, když jsem měl pocit, že mi doma rodiče nerozumí. Že jsem později z blbosti tak trochu její lásky zneužíval mě teď mrzí, ale napravit to už nemohu. Dědečka Josefa z matčiny strany si moc nepamatuji. Byl jsem velmi malý, když zemřel na nonHodgkinovu chorobu. Jen si jen matně vzpomínám, že když jsme byli u něho a jeho druhé paní Vlasty na návštěvě v Sokolově tak jsme byli všichni společně na procházce. Zato druhého dědečka Františka (druhého manžela babičky Milušky) – “nevlastního”- si pamatuji moc dobře. Neměl svoje vlastní děti a celý život si přál syna, takže si se mnou užíval “tátovské” radosti (fotbal, lezení po stromech, vození ve Felindě na pouť na naší chalupě v Jižních Čechách…). Trochu mi nahrazoval tátu (spolu s mamkou jsme u babičky a dědy bydleli). Bohužel zemřel také na rakovinu ještě před mojí divokou pubertou (tuším někdy 2002).
Z MŠ si pamatuji jen tolik, že jsem v jejím rámci chodil na počítačový kroužek. Mamka mi doplnila ještě další – kreslení, flétnu a mimo MŠ také angličtinu a cvičení v Sokole. Na základní školu (první stupeň) jsem chodil na Havlíčkovo náměstí – měl jsem to kousek od baráku, asi 5 minut cesty pěšky, což byla veliká výhoda, když jsem do ní běžel na poslední chvíli :). Na prvním stupni ZŠ jsem se učil dobře a měl jsem velmi dobré známky – pravidelně jsem jednotlivé ročníky končil s vyznamenáním. Při škole jsem měl spoustu koníčků a kroužků, do kterých jsem během prvního stupně ZŠ docházel jak na ZUŠ na Žižkově tak v Holešovicích. V ZUŠ v Šimáčkově ulici to byly Rock & roll, keramika a hodiny sebeobrany. Od 5ti let (1992) jsem zde také začal zpívat v pěveckém sboru Pueri Gaudentes a v 6ti letech jsem už hrál v zájmovém lidovém souborku. Mimo ZUŠ Šimáčkova jsem navštěvoval na ZUŠ na Žižkově další kroužky – výtvarnou výchovu a dramatický kroužek. V 9ti (1996) letech jsem začal také docházet do Foglarova chlapeckého 2. skautského oddílu Hochů od Bobří řeky. Skaut byl velmi zábavný – každý týden jsme měli družinové schůzky a jednou za 14 dní v pátek oddílovou schůzku následovanou sobotní výpravou vždy někam blízko Prahy nebo přímo v Praze. O prázdninách jsme také měli měsíční tábor, který byl velmi tvrdý na naši disciplínu. Sami jsme si ho asi týden stavěli a na něm jsme si také sami po skupinkách i vařili (samozřejmě po domácím tréninku pod dohledem maminek). Vše se bodovalo – nejen tedy vaření, ale i úklid stanů, Úseky Celotáborové hry a různé další naše schopnosti a dovednosti. Tábory pro mě byly nejlepší a nejtvrdší místo, kde si člověk ozkoušel, co všechno dovede a dokáže a také vydrží (hned můj první skautský tábor celý propršel – všechny čtyři týdny !!!). V rámci tábora byla také táborová olympiáda, kterou jsem jednou vyhrál (víckrát to nešlo – pak už se vítězové každé další olympiády mohli účastnit jen mimo soutěž, aby dostal příležitost vyhrát i někdo jiný – byla to motivace pro ostatní kluky, ovšem podařilo by se mi takto vyhrát ještě jednou). Po delší době jsem začal i vést družinku a vůbec jsem si hry i posléze přípravu her pro chlapce moc užíval. Za mé další životní hudební směřování může tak trochu moje třídní ze ZŠ paní učitelka Dusbabová. Ve třetí třídě řekla mým rodičům, že mám absolutní sluch a že bych měl hrát ještě na něco jiného než jen na zobcovou flétnu (hráli jsme na ni totiž v rámci výuky i ve škole, takže měla možnost mě sledovat). Naši mi sice dali vybrat, na který hudební nástroj bych chtěl hrát, ale když jsem si zvolil housle, táta prý prohlásil, že bych je při své divokosti brzy rozšlapal (asi měl své zkušenosti ze své vlastní školní “kariéry” houslisty), další volba byla klavír. Začal jsem na něj hrát také v ZUŠ Šimáčkova na Praze 7 spolu s docházkou na hodiny hudební nauky.
Na gymnázium Jana Nerudy mě po ukončení prvního stupně ZŠ nasměrovala zase paní učitelka Dusbabová, která věděla, že hudební zaměření této SŠ je v Hudební škole hl. m. Prahy na Žižkově na Komenského náměstí (zase blízko mého bydliště). Nastoupil jsem tedy na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením po páté třídě. Byl jsem sem s klavírem přijatý na osmileté gymnázium na základě přijímacích zkoušek, které jsem absolvoval jako dvanáctý z 35 uchazečů, které přijali, ačkoliv jsem totálně propadl z hudební nauky. Ale zkouška z klavíru to vše napravila. Když jsem začal chodit na střední školu většina mých koníčků kromě skauta a sboru (ten jsem opustil až v kvintě – 2002-2003) pro mě skončila. Ale zato nastala léta příjemných posezení s kamarády po škole v hospodě, ačkoliv jsem byl ještě mladý. Ve třetím ročníku jsem změnil hlavní nástroj z klavíru na klarinet a protože jsem byl talentovaný, přijali mě na škole i do folklorního souboru Špalíček, se kterým jsme měli pár výjezdů do zahraničí – do Francie, Švédska a mnohé cestování po České republice, nejvíce pak do Domažlic a okolí Plzně. Zkoušky jsme měli každý týden a když začala vánoční sezona, tak jsme měli v prosinci denně koncerty a nebyly výjimkou i denně 2. Bylo to velmi stresující a naše paní profesorka Hana Metelková byla velmi náročná. Ovšem mě se hraní v souboru velmi líbilo, protože jsme hodně cestovali a poznali odlišné kultury. Na různých akcích jako třeba firemní večírky, svatby, hostiny, výročí, a podobně se hrálo vždy v lidovém kroji a ten nám moc slušel. Se Špalíčkem a do té doby i s mým mladším nejlepším kamarádem – spoluhráčem klarinetistou Jakubem Hrdličkou jsme natočili také CD s lidovkami od známého skladatele folklorní a lidové hudby Jaroslava Krčka. S klarinetem jsem měl ještě jiný úspěch – jeden ročník soutěže Josef Suk uvádí mladé talenty, který naše škola pořádala jsem vyhrál a zahrál jsem si jako sólista s orchestrem v pražském Rudolfinu. V té době mě také velmi zajímalo, co dělá můj biologický otec. Ten byl i na mém vystoupení v Rudolfinu, ovšem od té doby jsem nějak pochopil, že když se o mě nezajímal dosud a já svého tátu Ivana mám po všech stránkách, že se zajímat o toho biologického vlastně ani nemusím. Ke konci studia na SŠ jsem Začal také docházet do Pražského Filmového Orchestru, s kterým jsem si hodně užíval jak hraní, tak posezení s kamarády i spolužáky – zkoušky byly dvakrát týdně v Kobylisích v ZUŠ. Koncerty mě moc bavili, hráli jsme filmovou muziku. Prima až kvarta na gymnáziu probíhaly celkem v pohodě, i když už jsem neměl ani zdaleka vyznamenání, pořád to šlo. V šestnácti letech jsem začal mít velké problémy s učením a také s rodiči. V sextě a septimě jsem v září dělal reparát z jazyků – první rok z angličtiny a druhý – nepoučen znovu angličtina a aby toho nebylo málo ještě k tomu i němčina. Maturitu jsem udělal s odřenýma ušima v podzimním termínu, kvůli dalším reparátům.
Po ní jsem se na pár let odstěhoval z domova. Moje kariéra coby klarinetisty velmi záhy skončila tím, že jsem si kvůli mé hlouposti a naivitě nechal klarinet ukrást v jedné počítačové herně (kde jsem později docela slušně rozjel kontakty s marihuanou). Po odchodu (vyhazovu) z domova jsem se začal stěhovat po kamarádech. Nejdříve jsem chvíli bydlel na Bulovce s kamarády ze skautu, ale protože jsem měl problémy s prací a placením nájmu, tak jsem se záhy odstěhoval ke kamarádce ze školy Elišce Hurábové. Ta mi bydlení u sebe nabídla a pomohla mi i se zařízením si zaměstnání. Začal jsem pracovat jako pokladní v IKEA na Černém Mostě. Tato práce a bydlení ale netrvaly dlouho. Přibližně v této době jsem také přestal docházet do skautského oddílu, také proto, že jsem v 17ti začal kouřit cigarety a neměl jsem ze sebe dobrý pocit kvůli mladším klukům a “nepsaným pravidlům”, která kouření zakazovala. Chvíli jsem potom bydlel ve stejném baráku jako rodiče, akorát o patro níž u babičky, které se mě zželelo a nechala mě tam bydlet samotného (sama bydlela se svým přítelem na chalupě). Po krátkém čase mě babička přece jen musela – ač nerada (moc jsem ji zklamal) – vyhnat. Po nějakém jí nedovoleném divokém mejdanu jsme jí to tam poničili. Z této doby je všechno tak trochu rozmazané díky trávě, co jsem denně od 20ti začal kouřit. Navštěvoval jsem často Battlezone – počítačovou hernu, kde jsem měl hodně přátel a kamarádů a přes ně i velmi snadný přístup k marihuaně. Zde jsem měl možnost se setkat i s jinými drogami, ale ty jsem odmítal. Tady mi také nakonec někdo ukradl ten můj klarinet. Protože jsem byl bez peněz, hledal jsem si brigády a snažil se vydělat si je, ale neměl jsem moc úspěchů. Až do doby kdy jsem nastoupil přes kamarádku do kavárny Cukr Káva Limonáda (2007). Když jsem začal pracovat v kavárně, vše se najednou zlepšilo, měl jsem i dost peněz na běžné aktivity, i na marihuanu, ale ty peníze, když nad tím zpětně přemýšlím, se daly použít jinak. V kavárně jsem pracoval na černo a dostával denně peníze na ruku. Protože jsem si neplatil zdravotní pojištění a neměl jsem ani stálé pevné zaměstnání, na nátlak rodičů jsem se nakonec přihlásil na Úřadu práce jako nezaměstnaný absolvent SŠ. Protože jsem ale neměl odpracovanou potřebnou dobu pro přiznání podpory v nezaměstnanosti (leda tak na černo, což mi samozřejmě nikdo potvrdit nechtěl a oficiálně odpracovaná doba na brigádách přes pracovní agentury nebyla dostatečně dlouhá, zůstával jsem i nadále bez stálých finančních prostředků. V této době jsem se také dostal do konfliktu se zákonem. Nevím, co mě to tenkrát popadlo, ale přivlastnil jsem si cizí telefon. Po nějaké delší době setrvání v evidenci nezaměstnaných na ÚP a nemožnosti se uchytit v žádném ze zaměstnání, které mi nabízeli z ÚP (fakt je ten, že jsem se ani moc nesnažil – celkem mi vyhovovalo pracovat občas v kavárně a díky různým svým “aktivitám” a občas soucitu okolí – babička, rodiče – ti se skřípěním zubů, kamarádi…jsem zase tak velký nedostatek peněz nepociťoval), jsem si s pomocí mamky zařídil na ÚP rekvalifikační kurz Pracovník grafického studia, který jsem velmi úspěšně dokončil. Ale hledání práce v tomto oboru je o to těžší, že všude požadují praxi, kterou ale nelze jinak získat, než jen zaměstnáním v tomto oboru, ale kde se zase požaduje předchozí praxe a tak stále dokola bez výsledku.
V Battlezone jsem se také seznámil s kamarádem Martinem Veselým, který bydlel za Prahou a když mi za malý poplatek nabídl bydlení, tak jsem se rozhodl začít žít sám se vším všudy. Za Prahou jsem se také seznámil s mladší holkou Andreou Francovou, do které jsem se zamiloval a se kterou jsem sdílel zájem o kouření trávy. V roce 2009 jsem přestal pracovat v kavárně, odkud mě vyhodili, že jsem byl nespolehlivý a začal se spoléhat na peníze od Andrey, neboť se mi nedařilo najít si novou práci. Tenhle vztah nedopadl dobře a rozešli jsme se ve špatném (i “rvačkou”). Těsně před tímto rozchodem jsem si našel práci v Costa coffee v Praze kde jsem získal zaměstnání dokonce na dobu neurčitou. Já jsem se mohl přestěhovat zpět do Prahy na krátkou dobu domů k rodičům s podmínkou, že si najdu do měsíce najdu podnájem. Ten jsem našel na Jižním městě u jedné starší paní, se kterou jsem neměl moc vřelý vztah, jelikož mi stále lezla do pokoje a chtěla se se mnou bavit. I když jsem byl pouhým podnájemníkem, musel jsem jí venčit jejího psa a byl to asi jeden z nejnepříjemnějších podnájmů, v kterém jsem byl. Po Costa Coffee, kde jsem měl problém sednout si se svojí šéfovou manažerkou, jsem si našel asi za měsíc práci v Burger Kingu na Chodově, takže jsem to od baráku měl do práce asi 15 minut metrem, ale okolnosti mě nenechaly a dostal jsem ataku Psychózy z marihuany a pak to šlo rychle z kopce. Byl jsem hospitalizován od srpna 2010. V nemocnici jsem se trochu zlepšil a marihuanu jsem vypustil z hlavy. Byl jsem hospitalizován skoro 2 měsíce do 7. října.
Poté jsem se vrátil k našim a nastoupil léčbu v dením psyschoterapeutickém sanatoriu Ondřejov na denním stacionáři. Jelikož jsem ale měl snadný přístup ke kamarádům, tak jsem se ke kouření trávy vrátil, sice už jen občasnému, ale stejně to nemělo dobrý dopad na mojí léčbu. Stacionář – Velký denní program – na Ondřejově jsem úspěšně dokončil po desetitýdenním docházení a zkusil jsem začít normálně pracovat. Našel jsem si práci v KFC na Národní třídě a měsíc pravidelně docházel do zaměstnání. Měl jsem ale problém se sílící chutí na marihuanu a depresemi a opět ukončil zaměstnání. Byl jsem znovu v pracovní neschopnosti a zařizoval jsem si nastoupení do stacionáře Sananimu s výhledem na pobyt v Mýtě v komunitě, kam jsem na celý rok nastoupil a zdárně absolvoval. Mýto mi ukázalo směr, jakým mám ve svém životě dál jít.
Po zařízení chráněného bydlení od Baobabu jsem se dostal do bydlení na Pražského Povstání s mým spolubydlícím z Mýta (Dušanem). Po příjezdu do Prahy (16.4.2012) jsem měl celkem štěstí a hned další den jsem nastoupil na zkušební dobu jako výpomoc do DTP služeb – do firmy RAFO s.r.o. – ze začátku jsem pouze vypomáhal se samolepkami a nažehloval jsem folie s motivy na trička a po dvou týdnech nastoupil na hlavní prac. poměr na dobu neurčitou jako plotrista. V práci jsem byl ze začátku šťastný, protože jsem měl přesně to, po čem jsem toužil si ozkoušet. Od návrhů v grafických programech až po finální výrobu tiskových a řezaných samolep. Později jsem měl i vlastní klientelu v rámci firemního e-mailu. Ve volném čase jsem chodil za svými starými kamarády, kteří kouří marihuanu do počítačové herny a nebo chodil na pivo se spolubydlícím. Rok a půl jsem vydržel k marihuaně ani nepřičichnout, ale časem jsem chtěl vyzkoušet, jestli se k ní mohu, jako občasný kuřák, vrátit. Bohužel to byl začátek konce. V září 2013 jsem měl ataku ale pomocí psychiatričky a léků a vysazení trávy jsem se z toho dostal. Ovšem zůstaly hlasy. V té době jsem se také přestěhoval s Dušanem a mým nejlepším kamarádem Michalem Uhlárikem do samostatného podnájmu z chráněného bydlení na Vyšehrad. V lednu se Michal odstěhoval ke své přítelkyni a přistěhoval Jindřich Pfeifer se svou přítelkyní – další z lidí, kteří byli mými přáteli z dob mého největšího vykuřování si hlavy.. Bohužel měli problémy s penězi a já byl nucen platit i několik nájmů ze svého sám. I to byl stresový faktor, který mě nutil stále vracet se k trávě a “neřešit” každodenní problémy. Začaly mi vadit i večírky, které se u nás začaly provozovat a já kolikrát šel nevyspalý do práce. Začal jsem z toho mít hrůzné stavy a psychososmatické problémy, kdy jsem prozvracel celou noc, nebo mi bylo úzko a rozbolelo mě břicho, když jsem měl jít do práce – bylo to i tím, že jsem začal vnímat jinak lidi v práci a neuvědomoval si, že jejich negativní řeči nemusím vztahovat na sebe.
Stavy které jsem z toho měl a hlasy, které potom následovaly byl dobrý motor pro to přestat kouřit . Poslední potahy z trávy jsem měl o velikonocích 2014 na chatě u Michalova tatínka s kamarády a zařekl jsem se, že už nebudu kouřit. V září 2014 jsem na tom byl v práci už tak špatně, i díky spolubydlícím a jejich neplacení, že jsem měl i měsíční nemocenskou a prostě jsem se domluvil s majitelem a odstěhovali jsme se. Máma mi docela hodně pomohla a našla i u své známé na Břevnově nové bydlení – měl to být dobrý začátek. Moje stavy v práci – vyčítání od ostatních, že jsem byl dlouho nemocný a narážky, které jsem často bral osobně – ovšem jen prohloubily moje “hlasové vjemy” a já se cítil bezpečně pouze doma u počítače nebo v posteli. V práci jsem si nejdříve domluvil poloviční úvazek, ale v říjnu jsem poměr ukončil dohodou. Požádal jsem psychiatričku o další pobyt v Mýtě a začal jsem se připravovat na další změny. Odstěhoval jsem z Břevnova z bytu svoje věci k našim na Žižkov a odjel do Mýta v prosinci. V Mýtě jsem vše “znovu” vzal jako nový začátek.
Začal jsem na sobě po všech stránkách – jak fyzicky, tak psychicky – pracovat a zlepšoval se ve svých dovednostech a schopnostech (hlavně posilování, malování a kreslení). Komunita mi dokázala dát režim, čas na sebe a svoje myšlenky a utřídění vztahů a to hlavně v rodině. V únoru 2015 jsem nastoupil do komunity ve Slavětíně a dál na sobě pracoval i jinak – staráním se o zvířata, fyzickou činností, lepším vařením… V té době jsem už měl chuť svou zkušeností pomáhat ostatním – dělat peer pracovníka. Čas jsem začal vyplňovat smysluplněji a věnoval se ve volném čase dál zdokonalováním sebe. Pracoval jsem na své zodpovědnosti a na tom, jak být znovu na volném trhu práce a v běžném životě “použitelný”. Ve Slavětíně jsem našel svůj prostor k zamyšlení nad sebou samým a nad mým životním směřováním, za kterým si chci jít. Ze Slavětína jsem si původně začal zařizovat znovu chráněné bydlení a chráněnou práci, aby mé kroky k uzdravení byly snazší. Ovšem přišly nenadálé události, která velmi mile ovlivnily moje další jednání. Měl jsem možnost se dát dohromady se svojí stávající přítelkyní, odstěhovat se do Prahy v říjnu 2015 a začít pracovat jako peer konzultant v Bohnicích.