„Tak oni se z pošty domů hezky v pohodičce vezli v dvoupatráku, zatímco my všichni na hřišti málem podlehli záplavě,“ brblal neustále Martin.
„Ano. A pan Pája nám při svém rozvozu pouštěl i zábavná videa,“ dodala už nejméně po sté Nola.
„Chmm,“ vzdal to k její nevýslovné úlevě konečně Martin. Bylo úterý, sedmá hodina večerní a on, Nola, Kristián a Alexandra spěli parkem pomalu na náměstí, kam měla dorazit Vera. Ta už tam na ně dokonce čekala.
„Jé, ahoj!“ vítala ji Nola nadšeně už z dálky.
„My se neznáme, já se jmenuji Alexandra,“ oznámila naopak decentně dotyčná. To už všichni byli na místě pospolu a podávali si ruce na pozdrav.
„Á, tak to jsi ty, ta spanilá dívka, jíž se podařilo získat Martinovo srdce? Těší mě, že tě konečně osobně poznávám.“
Martin, když padlo jeho jméno, celý zčervenal.
„A tohle musí být určitě to tvé výtečné cukroví. Moc děkuji… ehm, famózně vynikající,“ rozplývala se Vera po okoštování stejně jako předtím Teodor.
„A jak se u nás dlouho zdržíš?“ zajímalo Kristiána.
„Dneska přespávám tady u Noly a jedu až zítra ráno. Mimochodem,“ obrátila se k dotyčné, „gratuluju, že ti Rollo zas po delší době napsal. Tak co, kam vyrazíme?“
„Co třeba do Rajdy?“ navrhl Kristián.
Podzemní rajonáda se nacházela v prostranství Pasangerovky a scházelo se do ní dolů po schodech. Všechny překvapila svou poklidnou pohodovou atmosférou. Kdo by hádal, že se tu v minulosti vyjímalo chladné skladiště zamořené hlukem? Místo teď působilo velice klidně, až nezvykle tiše. Ze všech koutů sálalo tolik potřebné teplo. Lidé tu seděli u menších sotva viditelných stolečků nebo jen tak na kobercích, něco popíjeli, hráli hry a téměř neslyšně se mezi sebou bavili. Vše umocňovaly různé aromatické vůně.
„Srdečně vás u nás vítám.“
Kristián si potřásl rukou s ještě vyšším mužem než byl on sám. I ten ale měl jeho metody v krvi. Při vzájemném představování se začali oba předhánět v tom, kdo tomu druhému předvede lepší úklonu. Muž měl, podobně jako Kristián, hlavu téměř holou, jen byl o něco více při těle a z brady mu trčel poměrně dlouhý blond plnovous.
„Tak tohle je Olaf,“ představil Kristián muže ostatním. „Tak co, nepůjdem se usadit? Zamluvil jsem tu pro nás takový jedno nenápadný, dosti útulný místečko.“
Kristián všechny zavedl hned za nedalekou plentu do postranního kouta, kde se vyjímal delší stolek s lavičkami po obou stranách. Zasedli tedy.
„Tak prosím, tady jsou nápojníčky a samozřejmě v nich naleznete i něco dobrého k zakousnutí,“ přispěchal ke stolku hned Olaf a všem rozdal jakési knížečky, což Martina zarazilo, a když tu svou otevřel, tak už vůbec nestačil vycházet z údivu. Výběr nápojů mu připadal naprosto nepovědomý: mátové saté, javorová moldala, ovocný výpal – nic mu to neříkalo.
„To máme výběr, co?“ pochvaloval si vedle něj naopak Kristián. „Už ses rozhod, co si dáš?“
„Já každopádně zkusím to mátové saté,“ oznámila Alexandra.
„No, a my s Verou zas tu javorovou moldalu, soudě dle názvu určitě bude mít dosti zajímavou chuť,“ konstatovala Nola.
„Tak fajn. A já ovocnej výpal. A jako dezert navrhuju rostolskou roládu. Z ní si každej bude moct vzít, kolik jen bude chtít,“ navrhl Kristián a pak se otočil zpět k Martinovi, který byl stále na pochybách. „Dej si výpal taky, je moc dobrej, pročistí ti buňky a tak,“ radil mu.
Martin souhlasil, jenže přece jen mu to nedalo a znovu začal do knížečky pozorně nahlížet, teď však ale kvůli něčemu úplně jinému.
„Poutavý příběhy, co?“ vytušil Kristián, co jeho kamaráda nejspíš tak moc nanovo zaujalo (Olaf mezitím odběhl připravit požadovanou objednávku). „Ty tam píšou hosti, když tu maj dlouhou chvíli a tak. Klidně tam můžeš něco vlastního připsat nebo přikreslit i ty.“
Požadovaná objednávka byla Olafem podána zhruba do čtvrthodiny.
„Páni, ty naše moky ale překrásně voní,“ zapěla slastné ódy Vera, když přičichla ke své javorové moldale.
„A výborně i chutnají,“ přidala se Nola, když ze svého hrníčku trochu upila.
„Každej si vemte i kus tý rostolský rolády, je fakt výborná,“ ponoukal všechny Kristián.
Martin se přesvědčil, když mu Alexandra nabídla své mátové saté k okoštování, že není zas tak špatné: v podstatě chutnalo jako teplá mátová šťáva, jen možná s tím rozdílem, že ona máta tu byla patrná až nezvykle moc živě. Obdobně tomu bylo u ovocného výpalu: patrně šlo o vybranou velkoplošnou ovocnou směs. Moldala zas měla připomínat chuť javorových lístků a rostolská roláda byla ve skutečnosti pařížským dortem, který svým tvarem roládu pouze imitoval, i přes tradiční polevu však v sobě nesla cosi navíc v podobě bylinných směsí.
„Tak co, jak vám šmakuje?“
Vera s Nolou Kristiánovi dali s plnou pusou okamžitě shodně najevo, že velmi. To Alexandra k tomu přistoupila v režii vlastní vkusné decentnosti: když zaslechla otázku, ve vší počestnosti nejprve elegantně z lžičky dojedla sousto, zapila jej, bezpečně polkla a až pak odvětila, že je to vynikající.
„Jo, není to špatné,“ připustil znovu i Martin, když si kousek rolády nandal na svůj talířek. „Trošku jsem se toho zpočátku tady bál, ale zřejmě asi zbytečně. Jinak… dost mi toto místo připomíná čajovnu.“
„Jo, ta atmosféra a prostředí jsou si celkově dost blízký,“ souhlasil Kristián. „Je tu vážně příjemně.“