Nola v sobě pocítila značné tíživé napětí. To svědčilo o jediném: muselo se jí náhle přihodit něco naprosto strašného.
„Co se stalo? Proč se najednou tak divně tváříš?” zeptal se jí Martin.
„Bábovka! Ona… ona je pořád tam… tam vevnitř,” drmolila Nola, načež sotva lapala po dechu.
„Bábovka?”
„Ano, bábovka,” zopakovala Nola. „Ona, pořád je v té troubě. Já… já ji zapomněla vyndat a navíc i troubu vypnout. To… to bylo to, na co mě mamka před odchodem upozorňovala. Jestli to došlo už do toho stádia, k jakému jsem právě teď dospěla já… ne, jen to ne, jen to proboha ne! NE!”
Martin i Kristián na Nolu znovu vyděšeně pohlédli a vyměnili si mezi sebou ustarané pohledy. Pak očima znovu spočinuli na Nole a současně s tím přemýšleli, co nejrozumnějšího by se mělo podniknout.
„Plameny, oheň, spousta dýmu… jen to proboha ne, to by naši nepřežili,” utápěla se Nola v dalších strašlivých představách. Pak se ale rychle vzpamatovala. „Musím rychle běžet domů, než z něj zbydou ohořelé trosky.”
Nola jako rozběsněné tornádo vystřelila z knihkupectví. Její panikaření zaznamenali jak pan Velman, tak i ona starší paní, která byla také na odchodu a jíž Nola málem nechtěně odhodila stranou, jak se dveřmi mrštně prohnala ven.
„Vem si mý kolo, na něm tam budeš daleko rychlejc!” volal za ní ještě Kristián, načež to úplně poslední, co zevnitř Nola zaslechla, bylo Martinovo: „No nazdar, to tak ještě scházelo”.
Nola nasedla na Kristiánovo kolo a úprkem uháněla pryč z parku. Míjela léčivý pramen a vyjela na silnici. Při své zběsilé jízdě si na jedné křižovatce opět nedala pozor a málem se srazila s kamionem. Vše ale zdatně ustála a poté, co ještě projela několika dalšími ulicemi, se konečně šťastně ocitla ve své rodné Jalové. Jakmile stanula před svých domem, seskočila z kola, pohodila ho na zem a rozeběhla se ke dveřím. U nich na moment strnula a začala znovu panikařit. Nemohla totiž najít klíče. Po zevrubném prohledávání kapes jí naštěstí došlo, že má klíčenku zavěšenou na krku, proto si ji rychle sundala a hledala ten správný, přičemž vyděšeně pokukovala po oknu, zda se z něj neline kouř.
Nole se podařilo po menších peripetiích, co do zámku strkala nevědomky jeden špatný klíč za druhým, dveře konečně odemknout a vyběhla po schodech nahoru. Váhala však vkročit dovnitř. Při třetím nádechu a uvolněném výdechu si dodala potřebnou kuráž a dveře bytu opatrně otevřela. Hned v předsíni, když zavětřila nosem, ji překvapilo, že nic necítí a že se tudíž asi nic závažného nestalo. Všechny místnosti byly netknuté, nikde sebemenší stopy po nějakém zápachu. Nolu to překvapilo, moc dobře totiž věděla, že troubu nevypnula a na bábovku že dočista zapomněla. Ani nebylo moc pravděpodobné, že by se narychlo někdo z jejích rodičů vrátil – oba byli v práci – a i kdyby přece, zanechali by v jídelně na stole rozzlobený vzkaz. I ten tu však scházel.
Nola se odvážila vkročit do kuchyně. Tam ji čekal další šok. Trouba byla otevřená a skutečně vypnutá. Bábovku pak spatřila na vedlejším příručním stolku vyklopenou na talíři. Pod ním byl přiložen papírek.
„Aha, tak že by přeci jenom…” vyslovila Nola, když se z toho všeho náležitě vzpamatovala. Vysunula tedy zpod talíře papírek, na němž byl připsán jakýsi vzkaz.
Rázem Nola strnula znovu. Dle jemného rukopisu se sice s největší pravděpodobností jednalo o ženské písmo, rozhodně ale nepatřilo její mamince. Z papírku vyčetla následující:
Vše zlé by mělo navždy pominout a být nahrazeno jen dobrým. Osud by nás neměl vystavovat nebezpečným zkouškám a testovat, jak v nich nakonec obstojíme – zda-li špatně, či dobře. Ve svých vybíravých choutkách je bohužel pro nás nevyzpytatelný. Proto jsem sama za sebe ráda, že jsem jeho nekalým spárům protentokrát zabránila a uchránila před nimi jak tebe, Nolo, tak i celou tvoji rodinu. Právě proto ti do budoucna přeji více opatrnosti.
P.s. Jsem i přesvědčena, že své sny a touhy jednoho dne proměníš v živou skutečnost a tvé vnitřní strádání dojde zaslouženého vykoupení.
Přeji ti jen to dobré a nic jiného
S přáním L