Nola teď na sobě dávala viditelně znát zdráhavý postoj. „No já nevím, nepůsobilo by to třeba nějak moc nahodile? A třeba by to ani nedosáhlo požadovaného účinku,” pokoušela se z toho nějak ohleduplně vykroutit, Kristián se však výjimečně a velmi rád k oné Martinově prosbě hned připojil.
„Já si to rozhodně nemyslím. Náhodou je to docela dobrej nápad,” dušoval se. „Možná je to v těchle chvíli skutečně jedna z mála možností, jak se setkat s někým, s nímž tě pojí přátelský pouto. Já na tvém místě, Nolo, bych od toho rozhodně ruce pryč nedával.”
„No když to říkáš… dobře, tak to vyzkoušíme,” ustoupila a ihned se začala shánět po nějakém nepopsaném sešitu. „Ajaj, žádný takový u sebe momentálně nemám,” zkonstatovala, když pečlivě prohledala všechny šuplíky svého pracovního stolu, tašku i přilehlé okolí. „Vážně musí být úplně čistý?”
„Měl by být, už třeba jen kvůli tomu, co nám ty zápisky mají samy o sobě sdělit. Přeci jen, kdyby na titulní stránce byla v příslušné kolonce vepsaná fyzika a na těch dalších pak rovnice a s nimi související teorie, už by to ten výsledný záměr značně narušilo,” zaprotestoval ohleduplně Martin.
„Moment, já možná jeden nepopsanej u sebe mít budu,” zajiskřilo v očích Kristiánovi a hned se vehementně pohroužil do své aktovky. „Jo, hele, je tady a ještě ho ani nemám nadepsanej. Původně jsem si ho koupil na matiku, ale pro tenhle okamžik ho klidně rád obětuju. Je to teda formát á čtyřky, jestli to jako nevadí, takže pokud, Martine, potřebuješ menší, nemohu ti bohužel už sloužit.”
„Jé, výborný, přesně ten se mi teď hodí!” vypískl radostně Martin, vzal si od Kristiána sešit a pak mrkl na Nolu, ať mu věnuje pozornost. „Tak jo, jdeme na to,” rozhodl najisto, předložil před Nolu sešit, poprosil ji dodatečně ještě o barevné fixy a doslova se třásl na to, co bude teď přítomným ukazovat za divy. „Takže…”
Martina bohužel záhy přerušilo náhlé otevření dveří a příchod Noliny maminky, což bylo ještě umocněno jeho znovu se opakujícím kručení v břiše.
„Ano, mami?” pohlédla na ni Nola.
„Ne, nic, drahoušku, jen jsem ti přišla oznámit, že už s tatínkem odcházíme, tak až půjdete i vy, tak nezapomeň pozavírat v jídelně okna a zamkni.”
„Jo, jasně, neboj.”
„Tak fajn.” Nolina matka už byla na odchodu, když se ještě jednou zastavila a otočila znovu k dceři s poslední prosbou. „A taky nezapomeň vyndat z trouby tu svoji delikatesu.”
Nola na to mamince už jen stačila říct táhlé hmm a všichni se s ní rozloučili.
„Máš opravdu velmi ohleduplné a dost starostlivé rodiče, to se musí nechat,” neodpustil si připomenout Martin, když Nolina matka za sebou najisto zavřela dveře a následně zavrzaly i ty vchodové, což byl signál, že oba její rodiče právě odešli z bytu. „Přesně jako u nás.”
„To víš, dostáváme se do věku, kdy s námi cloumají city a touha po svobodném životě, takže není divu, že si o nás v jednom kuse dělají starosti,” přidala Nola k dobru celkem zvesela. „Já jim to ani tak moc za zlé nemám, vím, že to myslí dobře.”
„Hmm, to u mě to občas platí dvojnásob,” přidal se do nečekaně vzešlé diskuse i Kristián, „to když se rozhodnu podniknout nějakou neplánovanou cestu do dalekejch krajin a řeknu jim o tom asi tak pouhou hodinu před tím.”
„A to tě vážně pokaždé pustí? To mně by něco takového nepovolili ani náhodou,” podotkl s údivem Martin.
„Jo, pustí,” dala mu na to odpověď nečekaně Nola. „Alespoň tedy, co mi Kristián říkal. Ty jeho zážitky z cest jsou opravdu famózní. Občas mu to také někdo nevěří a strašně se diví, že se dá stopem během pár dnů dojet třeba až do Portugalska, ale když mu pak dá Kristián nahlédnout do fotek, co tam pořídil, pochybnosti jdou rázem stranou a nahradí je patřičný údiv.”