Martin v bytě podruhé osaměl. Tentokrát však nebyl schopen ze židle hned vstát. Na vině byl Alexandřin přístup k Helmutovi, který ho dokonale odzbrojil tou její dokonalou řečnickou načasovaností a bezchybným precizním výstupem, jemuž nedokázal odolat ani Helenin manžel. Martin nakonec ale tuto vnitřní zábranu srdnatě prolomil a odhodlal se k tomu, co si v průběhu Helmutovy návštěvy usmyslel: prohledat dívčiny šuplíky a zjistit o ní co možná nejvíc.
Martin tedy začal hned tím prvním. Jakmile ji otevřel, hned mu do oka padly známé místní Kataloročenky, které tam byly chronologicky uspořádané podle měsíců. Martin tedy vyndal hned tu na vrchu a nalistoval si stránku věnovanou seznamovací rubrice. A skutečně, hned v třetím příspěvku se našel. Alexandra si jeho inzerát červeně označila. Když ho Martin letmo pročítal, tak mu znovu začaly červenat tváře, a říkal si, jak něco takového vlastně byl o sobě schopen napsat, a který šotek si to s jeho slovíčky tak pohrál.
Nakonec Kataloročenku zandal na původní místo a vyndal si tu další. Znovu v ní vyhledal seznamovací rubriku a nestačil se divit podruhé. Ten, koho si v ní Alexandra červeně zakroužkovala tentokrát, byl o hodně starší než on a prezentoval se jako velký dobrodruh a cestovatel. Doma dle svých údajů dokonce choval cizokrajná zvířata, mezi nimiž nechyběly amazonské anakondy či afričtí jedovatí pavouci.
„Stále máš o mně jisté pochybnosti, pořád tě cosi nutí mi nedůvěřovat, že mám pravdu, Martine? Obáváš se naprosto zbytečně, já proti tobě rozhodně žádné zlé praktiky podnikat nehodlám, v tom si nijak obzvlášť nelibuju. A pokud, tak to jen tehdy, když mi k tomu někdo dá popud, například zrovna ten, o němž sis zajisté teď stačil něco výmluvného přečíst.”
Martin sebou poplašeně trhnul a Kataloročenka mu vypadla na zem. Tak náhlý Alexandřin příchod vůbec neočekával. Dívka si jeho zbrklosti všimla, v poklidu k němu došla, poklekla před něj a začala ze země Kataloročenku sbírat, přičemž se její průzračně pomněnkové modré oči opět vzájemně propojily s jeho. Jelikož se Martin při tom neměl příliš k obhajování svého záměru, vzala si Alexandra opět slovo.
„Podle mě je správné, že se o mně snažíš zjistit co nejvíc. I já jsem si vědoma toho, že to naše setkání proběhlo patřičně narychlo a za dost výjimečných okolností.”
„No právě,” vychrlil ze sebe horečnatě Martin.
„Kataloročenky jsem opravdu odebírala proto, že jsem se cítila sama a chtěla se s někým seznámit. Bohužel se to však pokaždé nějak zvrtlo a obrátilo v můj neprospěch. Tenhle první, kterého jsi objevil v té předešlé, byl jedním z nich. Po prvním přečtení mi ten inzerát vyzněl dost ojediněle, a tak jsem se na něj rozhodla odpovědět a sjednala si s dotyčným schůzku. Nakonec se z něj ale vyklubal dost arogantní neohrabanec, který místo cizokrajných zvířat doma choval jen prachobyčejné venkovské králíky. Což o to, to by mi vůbec nevadilo, jedno malé roztomilé zvířátko úplně stačí, jenže tenhle jinoch kromě toho, že měl prolhanou pusu, se ještě nepřiměřeně, dosti nevybíravě, a značně tvrdě navážel do svých údajných přátel, rodiny a známých. To už na mě bylo vážně moc, a proto jsem se s ním nadobro po týdnu rozešla.
Ten další byl o něco povolnější, i on ale měl své vrtošivé vroubky. Při našem prvním společném setkání jsme si hned padli do oka. Choval se ke mně velice mile, dokonce mě sám od sebe pozval na romantickou večeři. No, a pak jsme zašli k němu domů, tedy jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Byla to vila, v níž nechyběly snad žádné nákladné vymoženosti dnešní doby: od nepřehlédnutelného krbu, přes domácí kino a vestavěnou místnost s bazénem až po venkovní menší golfové hřiště. Mně ale přesto největší radost udělal jeho kokršpaněl, ovšem záhy jsem ho začala přehořce litovat. Z jeho domnělého páníčkatého elegána a boháče se totiž nakonec vyklubal jen obyčejný donchuán, který ten svůj domnělý palác měl pouze pronajatý od rodičů a vodil si do něj zástupy svých přítelkyň, na něž se tak snažil udělat hluboký dojem, přičemž jednu před druhou hezky zapíral. Tentokrát nezůstalo jen u facky, vztah s ním jsem zakončila rázně po svém a to tak, že jsem ho shodila do toho jeho bazénu, naházela mu tam ty jeho golfové hole plus nějaký ten drahý porcelán navíc, a až potom definitivně od něj odešla a nadobro překročila práh toho jeho sídla neřesti.
Asi zatím vůbec nejnadějnější vztah jsem prožila s chlapcem, který byl povahově srovnatelný s tebou. Nebyl arogantní a ani se nepovyšoval nad ostatní. Vše se ale změnilo poté, co jsem mu pověděla o svých Vantelbooklistech neboli o těchto svých lidských spisech, pro jaký si dnes přišel i Helmut. Pro to už bohužel nenašel pochopení, dle mého názoru se toho dokonce zalekl a začal o mně pozvolna mít klamná mínění. Kdo ví, do očí se mi to nikdy neodvážil přímo říct, ale možná že mě v tu chvíli začal považovat za čarodějnici. Jeho obavy se rázem ještě navýšily poté, co si o tom popovídal se svými kamarády, a ti, mu samozřejmě okamžitě doporučili, ať se z mé společnosti co možná nejrychleji vytratí. A on na ně skutečně dal. Mě osobně to v tom okamžiku zamrzelo dvojnásobně: ten vztah se od počátku vyvíjel slibně a v podstatě ho ukončilo jen smutné nedorozumění. Budiž, osud tomu tak chtěl a prostě se to stalo.”
Martinovi teď přišlo, jako by v Alexandřiných očích na vteřinku zahlédl matnou slzičku, která se ovšem hned kamsi vytratila. A zároveň z dívčina milého hovoru hned vypozoroval, že se z její strany v žádném případě nejedná o předem připravené smyšlenosti, že o tom všem mluvila od srdce. I Jeremiáš, který teď přiběhl z druhé místnosti, o tom musel vědět své, neboť tentokrát po Alexandře nežádal míček ani pavouka, ale vklouzl jí hlavou do klína. Pak vzhlédl k dívčiným očím a cosi zakňučel.
„Víš, mně opravdu hodně dává, že jsi tu teď se mnou a že jsi našel pro mé záliby a poslání pochopení a nezaujal vůči nim zpátečnický odstup. Já moc dobře vím, že i ty v sobě máš mnoho pozitivního a ojedinělého, čeho si já na tobě budu moct vážit, a co se stane i předmětem mého obdivu vůči tvé osobě. I když si možná o sobě stále myslíš, že jsi něčím nezajímavý, tak já to tak rozhodně nevnímám. I vážnost v sobě nese něco krásného, poutavého, poetického. A když se jí nechá volný průběh, tak člověk navenek projeví a odhalí i své prozatím skryté vlohy, mezi něž patří průbojnost a chuť mluvit o všem, co dotyčný dle svého úsudku považuje za důležité druhému sdělit.”