„Á, tak i ty jsi nakonec objevil mé malé tajemství, jež je ukryto v textu dvou navzájem rozmlouvajících lidiček,” začala Martinovi již plně věnovat pozornost Alexandra. „Musím přiznat, že mnohým z těch, co se s mým výtvorem měli možnost v minulosti rovněž seznámit, to připadalo dosti neobvyklé. Avšak já dané beru jako jedno z posledních možných východisek, jak někomu strádajícímu pomoci a vyvést ho z trápení – ať už se to týká osob skutečných, jež dotyčného nedobrovolně opustily, nebo naopak těch žijících až na úplném konci planety, s nimiž se nikdy nemůže potkat. Anebo pouze těch fiktivních, ukrývajících se v mysli dotyčného, které on nikdy nedokáže z vnitřního vědomí přenést na tento svět.”
Martin znovu nalistoval počáteční stranu rozhovorů Heleny a Helmuta a tentokrát si ji pořádně nastudoval. Při druhém čtení z výkladu obou rozmlouvajících již pochopil mnohem více a při tom třetím si již utvořil svůj vlastní názor.
„Tak co, přišel jsi již na to, v čem to celé spočívá?” zeptala se Alexandra, přičemž začala procházet další svazek svých spisů, kde byl na titulní straně pro změnu vyobrazen portrét asi tak patnáctiletého chlapce.
„Ano, myslím, že už jsem z těch zápisků leccos pochopil,” spustil Martin. „Vezmu to tedy postupně. V tomto celém jednom svazku je zaznamenán rozhovor mezi dvěma lidmi – Helenou a Helmutem – kteří se do sebe kdysi zamilovali, což nadále přetrvává. Skoro na každé stránce jsou vyobrazeny Heleniny fotografie, které ji zachycují na různých místech. Tady na té druhé stránce je zrovna vidět, jak sedí v křesle v jakémsi altánku, a hned na stránce další se zase houpe v křesle. Onou místností je nejspíš pokoj v jejím rodném domě. Z toho tedy pro mne vyplývá, že ji ten Helmut musí mít velmi moc rád, a proto také zastávám názor, že pro něj Helena hodně znamená. Jenom mě na tom všem zaráží, proč to je všechno vyjádřeno touto cestou. Já být na Helmutově místě, tak si to s tou Helenou vyříkám přímo z očí do očí, za slova se přece nemusí jeden před druhým stydět. Ale možná je to takhle pro oba lepší, třeba si ty věci do očí stydí říct přímo a proto volí tuto textovou podobu, která je pro ně přijatelnější.”
Alexandra přestala listovat svým svazkem. V obličeji poprvé nasadila mnohem vážnější výraz. „Překvapuje mě, jak jsi to dokázal dojemně vylíčit. To se snad ještě nikomu nepodařilo. Ti před tebou se tomu povětšinou jen posměšně ušklíbli.”
„Opravdu?” podivil se Martin a trochu se při té lichotce zastyděl. „Já si původně totiž myslel, že si to sem k tobě někdo jen ukládá. Tak trochu mi to tu totiž připomíná…”
„Ano, vím, co chceš říct, že to tady vypadá jako ve firemní kanceláři a tohle že jsou jen administrativní lejstra. Avšak ujišťuji tě, že tady rozhodně nikomu neposluhuji. Tohle vše dělám jen ze své vlastní vůle.”
„Jo, chápu.”
„Alexandra ke stolu přinesla ještě jednu židli a vyzvala Martina, aby se posadil. Když tak učinila i ona, vzala si od něj desky s Helenou, znovu je rozevřela a zopakovala předešlé body ohledně poslání své práce.
„Aha, tak proto ty dvě osoby. Z toho tedy ale vyplývá, že Helena musí být nějaká slavná osobnost a Helmut její beznadějný obdivovatel. Proto i ta spousta fotografií, to aby iluze skutečnosti pro něj byla co nejdokonalejší,” usoudil hned Martin a pokračoval: „Helmut zkrátka musí nabýt přesvědčení, že Helena není jen jeho pouhý výplod fantazie, že si s ní skutečně povídá a vidí ji sedět naproti v tom křesle, přesně jak je tady vyobrazena na té další fotce. Že mám pravdu?”
„Ano, přesně tak by to na něj mělo zapůsobit. Jsi opravdu velice všímavý, Martine,” pochválila ho Alexandra a odměnila novým úsměvem.
„Jenže teď mě při tom listování ještě tak napadá, že to pro toho žadatele musí být i docela dost velký nápor na psychiku,” zapochyboval hned nato Martin, když se mu Heleniným svazkem opětovně podařilo proklestit až na úplný konec (na poslední straně se pak vyjímala velká fotografie s jejím jménem, stejně jako tomu bylo na samém počátku).
„Ano, psychika člověka zde sehrává rovněž svou podstatnou roli, v mnohém záleží právě na ní,” nadhodila souhlasně Alexandra. „Proto jsou v deskách na jednotlivých stránkách přibližně takové otázky a odpovědi, které by žadatel od své vyvolené osoby rád osobně slyšel a jež by jí také rád osobně položil. V mém podání tak musí nabýt přesvědčení, že s ní právě v onom okamžiku skutečně rozmlouvá…”
„A to mu právě navíc usnadňují ty přidané fotografie!” skočil do toho Alexandře náhle Martin.”
„Ano. A pokud se to povede, sám člověk pak nabyde přesvědčení, že je to právě on, kdo s dotyčným či dotyčnou sedí v jedné místnosti a baví se s ní, o čem chce.”
„Aha, takže takhle je to tedy. Z toho vyplývá, že Helmut je tvým žadatelem a ty mu deskami o Heleně vycházíš laskavě vstříc,” neodolal pokušení říct nahlas Martin, jemuž to náhle celé přišlo rovněž jako něco naprosto samozřejmého a tím pádem se Alexandry přestal obávat. „Jak jsem říkal, Helmut k Heleně cítí více než jen přátelské pouto, je do ní zamilovaný, ale navenek se jí to nikdy neodváží přímo říct. A proto si zvolil tuto cestu. Než by riskoval, že ho Helena třeba v reálném světě odmítne, a než by se kvůli tomu do konce života věčně trápil, objednal si u tebe radši psanou formu. Jeho nenaplněný vztah se tak rázem stane naplněným a on tak porazí nepřízeň svého nepřejícího osudu.”
Alexandra odpoutala oči od patnácté strany a znovu se na Martina přívětivě usmála. Na fotografii tam byla zachycena usměvavá Helena s jakýmsi obrazem v náručí. Za ní se pak rozprostírala malebná venkovská krajina s větrnými mlýny v popředí. K tomu se patrně vztahoval i spodní text, neboť když se Martinovi opět podařilo z Alexandřiných očí šťastně vymanit a zabředl do něj, tak vyčetl, jak Helmut roztouženě rozmlouvá o Holandsku a pobytu v něm a Helena mu láskyplně odpovídá, jaká je tu překrásná krajina a jak moc se jí líbí ten obraz, jenž před chviličkou zakoupila v jednom nenápadném obchůdku na Kampenském nábřeží.
„Zase jsi mě dojal, jak jsi to dokázal uváženě, bez přetvářky vyslovit.” Alexandra hned nato smetla z fotografie smítko a Helenin úsměv se náhle vyjasnil v plné své kráse. „V Helmutově případě je tomu však trošičku jinak. Helena není jeho tajnou láskou, již nemá dostatečnou odvahu oslovit, je jeho zesnulou ženou.”