Po dobu Helina vyprávění nikdo ani nedutal. Na všechny do jednoho její povídání i film hluboce zapůsobily. Avšak nejvíce to asi bylo znát na úplných nováčcích, mezi něž patřilo kromě Martina ještě několik dalších lidí. Nevěřícně poulili oči, zda to, čeho se tu nyní stali svědky, neměla snad na svědomí jakási fata morgána. Tak poutavě a nesmírně originálně ten příběh vyzněl, a to jak po slovní, tak i po filmové stránce.
Hela to měla velice přesvědčivě natočené. Detail po detailu, střih po střihu, takže měl divák pocit, že dívka musí umět kouzlit a manipulovat s přírodou jako velký čaroděj. Na celém filmu bylo znát, že si s ním uplynulý rok určitě mnohé protrpěla, výsledek však znamenal vynikající podívanou. Hele se vydařil každý sebemenší záběr, a z toho tedy jasně vyplývalo, že ona místa, jež její pásek zachytil, musela mít dopředu přesně vyhlédnutá a dobře zmapovaná. Nejvíce na všechny asi zapůsobil moment, když Helina dvojnice položila ruku na zamrzlou vodní hladinu a ta následně ožila a nabídla pohled pod svůj povrch. Hela za svůj autorský počin získala bouřlivý potlesk, uklonila se, vyndala z přehrávače pásku a šla se posadit zpět do první řady. Několik nadšenců si s ní ještě hezkých pár minut třáslo rukou a vyptávalo se na to, jak dokázala docílit tak poutavých záběrů.
Poté přišel na řadu brýlatý chlapec, o něco mladší než Hela, který se představil jako Kamil. Ten namísto deníku zvolil jako doprovodný materiál poutavé obrázky hor, a na plátně se pak objevil v jeho vlastní režii dokument o vzdálené krajině kdesi na jihu Japonska. Toto téma Kristiána neobyčejně nadchlo, ale opojné chvíle netrvaly příliš dlouho. Téměř v ten samý moment do stanu nahlédl dlouhán s modrýma očima, který předtím postával u chatek. Kristián k němu okamžitě odběhl, právě když se s ním chtěl Martin opět začít bavit. Jeho obličej tentokrát veselostí ale příliš zrovna nezářil.
„Fajn, tak ses konečně vrátil, máš pro mě to cédé s fotkama?”
„No, ehm, bohužel jsem to někam zašantročil, takže z toho asi nebude nic, promiň,” pokrčil dlouhán rameny a strčil si do pusy cigaretu.
„Jenže já to nutně potřebuju, Ivane. Žádám tě o to už přes rok a za tu dobu jsi ani jednou nebyl schopnej mi to donýst, a to přesto, žes moc dobře věděl, že tady dneska budu. To se s tou tvou omluvou teda fakt moc neslučuje.”
„Jo, já vím, no co se dá dělat, že jo?” snažil se to Ivan všelijak překrucovat, přičemž při tom dál celkem nerušeně pokuřoval.
„Jo, jenže já to všechno od tebe nutně potřebuju už dneska večer. Mochnický noviny ke mně byly už dost dlouho povolný, ale jejich šéfredaktor mi včera dost výrazně dal najevo, že pokud mu to nedodám, tak už se mnou napříště rozváže spolupráci, což by se mi teda zrovna dvakrát moc nelíbilo. A to jsem ti to cédéčko jenom půjčil na ukázku. Kdybys mi alespoň přinesl jen ty fotky, tak bych to ještě všechno stihl nějak dát do kupy, ale takhle je to všechno už docela složitý, řekl bych poměrně dost neřešitelný.”
„Já se po nich teda dneska nebo zítra ráno mrknu, když o to tak stojíš,” vymlouval se Ivan seč mohl, z jeho slov ale bylo znát, že ho víc zajímá zapálená cigareta, na nichž byl pravděpodobně dost závislý.
„No, to jsem teda fakt zvědavej, jak jim to tam zítra budu vysvětlovat, pokud se ti to nepodaří najít. To už by opravdu bylo asi lepší, kdybych tam radši zašel osob…”
Kristián však myšlenku už nestačil dokončit. Po obou mírně se hádajících chlapcích se totiž začalo otáčet několik zvědavců z řad sedících a dokonce to narušilo i Kamilův proslov o jihu Japonska. Menor to ale vzal opět s nadhledem.
„Jak to vypadá, tak jste na toto téma zahájili závažnou debatu. To je pozoruhodné, Kamil vůbec nedoufal, že se k jeho noblesnímu dokumentu bude někdo vyjadřovat již v průběhu jeho promítání. Neskutečně impozantní krok.”
Kamil a ostatní se tomu od srdce zasmáli. Každý z nich hned pochopil, že to bylo míněno jen tak v žertu, takže to nikoho nemohlo urazit.
„Jo, promiň, my půjdeme ven,” omluvil se Kristián a odešli s Ivanem před stan. Pak zase šum utichl a Kamil dál nerušeně pokračoval ve svém vyprávění.
„Pane jo, ti se spolu nějak chytli, co?” špitl Nole do ucha Martin, neboť ani jemu ten chladný spor neušel.
„Toho dlouhána jsem si všiml už při našem příchodu, už tehdy za ním Kristián odběhl a o něčem se spolu začali náruživě bavit.”
„Jo, já jsem ho u té chatky taky zmerčila. Byl tady i minule. Jmenuje se Ivan Lauch. Kristián mi říkal, že nyní začíná pracovat jako grafik, ale vedle toho se prý vášnivě věnuje i šamanismu.”
„Vážně?” ožil náhle Martin a vypoulil na Nolu oči. „To jsem vůbec netušil!”
„Jo, je to tak. Kristián mi Ivana tehdy osobně představil a sdělil mi, že prý úplně propadl bubnování a že je o sobě přesvědčen, že dokáže prostřednictvím hudby komunikovat s duchy, kteří ho poslouchají na slovo a dávají mu to, po čem touží.”
Na to už Martin málem zareagoval slastným zamlaskáním a radostným výskokem z horní lavice, kde s Nolou zaujímali svá místa. Martina v ten okamžik pohltilo nespoutané blaho, což vedlo k tomu, že Kamilův výklad začal najednou brát jako něco naprosto úžasného. Odráželo se to i v jeho tváři, takže kdyby ho sledovaly pohledy všech, co byli ve stanu s ním, určitě by je hned neomylně napadlo, že Martin je Kamilovým velkým nadšencem, a že z jeho výkladu hltá každé slovo.
Martin si najednou připadal neskutečně šťastný a naprosto bezstarostný. Každá z následujících prezentací mu přišla lepší než ta předchozí, což u něj byla věc dost nevídaná. Za normálních okolností by si zajisté začal stěžovat, že už se ta relaxační hudba nedá poslouchat. Měl by ji značně oposlouchanou, a dožadoval by se náležité obměny. Martin toto úskalí ale tentokrát pohodově překračoval bez sebemenších útrap, přičemž ona hudba jako by pro něj úplně přestala existovat. Nyní mu v hlavě utkvěla bláhová představa, že má po bůhvíjak dlouhé době konečně navrch nad Kristiánem. Ten totiž, jakmile se vrátil poměrně pobledlý zpět do stanu, měl zrovna přijít na řadu se svým poetickým dokumentem o Sahaře. A i když to celé měl pečlivě propracované jako Hela, bylo z jeho projevu výrazně znát, že si své povídání neumí dostatečně vychutnávat; Ivan ho zřejmě stále v mysli vytáčel.