Úvod
*Dnes vyrážím ze svého domu raději s menším předstihem. Jsem rád, že už neprší. Ostatně těch dešťů za posledních pár týdnů bylo ažaž. Celkem příjemná změna, říkám si. A určitě v tom nejsem sám.
*Na kole se vydávám směrem k Labi a podél něj pak k mostu coby důležité spojnici mezi Poděbrady a okolním světem. Když most úspěšně zdolám, neodbočuji doprava. Kdybych tak učinil, míjel bych zanedlouho Jízdárnu a záhy by mě vítal Polabec. Kdepak, já pokračuji hezky v jízdě dál po hlavní výpadovce na Prahu směrem ke Kluku, ovšem ani ten se nestává mou cílovou zastávkou. Jen jím prosvištím, přičemž se na jeho konci na moment zastavím u jednoho z jezer, abych se pokochal zdejší krajinou a nasál trochu toho svěžího vzduchu.
*A tím se vlastně i připravil na nadcházející schůzku. Přeci jen z ní trochu obavy mám, i když ten, s nímž ji mám smluvenou, si k mé maličkosti ještě nikdy nic podlého nedovolil. Mé případné obavy spíše byly spjaty s jeho tvorbou, jež ve čtenáři budila značné emoce a z jisté části se i dala považovat za kontroverzní. Právě tak to nyní opětovně cítím, když si znovu procházím jednotlivé básně.
*Poté, co s tím skončím, nasedám na kolo a od jezera se vydávám zpět na hlavní cestu, jež je spojnicí mezi Klukem a Polanským Chvárem. Ano, Polanský Chvár, právě to je to město, kam se mé jízdní kroky momentálně ubírají, a Martin zas jest jméno toho, jehož tam hodlám navštívit. Martin Jabkenič – přesněji řečeno.
*A tak má cesta pokračuje. Míjím další lesní prostranství a četné polní lány a po zhruba čtvrthodině mě dané město osobně již vítá. Okamžitě vím, kam mé jízdní kroky budou dále směřovat. Stejně jako Katalná Mochna má rovněž i Polanský Chvár svoji chloubu, jíž je třeba si hýčkat. Ano, Dubová a v ní skvostná Dubjenková restaurace, to jest ono posvátné místečko, jenž je pro turisty lákadlem, stejně jako pro Poděbrady promenáda a tamní lázně.
*Leč nedlouho poté dostávám na mobil zprávu, abych se z Dubové přesunul do Chmelové. Kdysi jsem v ní celkem pravidelně navštěvoval jistou Táňu, jež se mi svěřila se svým niterním životním příběhem. Nyní tomu pravděpodobně nebude jinak. Jen prostě z hlavní Chmelovou neprojedu úplně až na její konec, pouze postačí, když zastavím hned u jedné z krajních bytovek a zazvoním na příslušný zvonek.
*„Ano, už scházím dolů!“ mává na mě ihned z okna právě ta osoba, s níž mám na devátou dopolední smluvenou schůzku.
*„Jste přesný jak hodinky,“ vítá mě u domovních dveří značně zadýchaný Martin. Dle toho, jak to teď s námahou v hlase vyslovil, musel schody brát nejméně po pěti. Ale jinak vypadá celkem spokojeně. Že by jej právě pohltila nová inspirační múza?
*„Něco nového se rýsuje,“ informuje mě Martin, když stoupáme do třetího poschodí, kde bydlí. „Nerad bych dané ale v předstihu zakřikl,“ obratem k tomu doplňuje.
*Byt, do něhož zanedlouho vstupujeme, zdá se, žádných výraznějších podstatných změn od posledně nedoznal. Když však společně s Martinem vejdu do jeho pokoje, nelze si nově nepovšimnouti jistých svazků na stole u okna. A Martin se pak okamžitě ujímá výkladu:
*„V tomto prvotním, jemuž náleží básně, jež jsem vám zapůjčil k pročtení, se krom nich, jak máte nyní možnost vidět, zde budou trvale nacházet i tyto tvářičky plus další výňatky věrohodně imitující danou atmosféru mé práce po inspirativní stránce. Vše jest vystřiženo z různých časopisů a novin. A v těchto svazcích dalších,“ dává mi následně nahlédnout i do třech zbylých, „by tomu mělo být obdobně.“
*„Nesmírně poučně zajímavé,“ skláním Martinovi okamžitou poklonu. Záhy se skláním i k zemi, abych mu byl ve sběru jeho básnického umu osobně nápomocen, neboť ten se během hovoru odporoučel právě tam.
*„Čtyři básnické svazky, to už vypovídá o něčem ojedinělém,“ míním. Martin tentokrát jen skromně letmo přikývne. Pak se opatrně zeptá: „Co kdybych s vámi teď postupně prošel ten prvotní?“
*„Může být,“ nemám žádných námitek, načež hostiteli předávám to, co on předtím mně. Bez toho by to rozhodně nešlo.
*„Předem se však omlouvám za případnou možnou obšírnost výkladu, toť ono mé básnické pedantství. Však vy víte.“
*„Ano, vím a vůbec mi to nevadí,“ přitakávám bez sebemenších známek odporu.
*Martin dané básně již slavnostně třímá v ruce, plně natěšen na svoji prezentaci. Vyzývá mě, ať se usadím do pohodlného křesla, on sám pak zasedne na to volné vedle, s prosbou, že pokud se budu chtít k něčemu vyjádřit, ať to klidně udělám. I to mi nečiní sebemenší problém.
*Nezbývá tedy než-li začít.
Obraz
*„Labuť a především malíř, co ji portrétoval. Tak tedy začíná ona má novela zahalená do básní, jež položila základ pozdějšímu ucelenému příběhu, pojednávajícího o nelehkých strastiplných cestách životem,“ zasnil se takto Martin při pohledu na jednu labuť konkrétní, plující po Labi. Nutno poznamenat, že na daném obrázku jí dělaly společnost i ony v textu zmíněné labuťenky. „Milá vzpomínka v jinak každodenní nelehké době plné pesimismu.“
*Samozřejmě že mi to okamžitě nedá nezeptat se: „Co přesně jste mínil tímhle posledním?“
*„Smutek, jenž je podle skryt za něčím, na první pohled naoko hezkým.“ V hlase je teď cítit mírné podráždění.
*„Můžete být přeci jen trochu konkrétnější?“ vybízím hostitele.
*„Zajisté.“ Martin nejprve labuť i její početnou rodinku na obrázku symbolicky pohladí a pak vypoví: „Stejně jako člověk tak i zvířata navenek dokáží projevit emoce, čímž dávají najevo svůj aktuální stav. I ona prožívají svá soukromá jakožto veřejná dramata a možná si v dané chvíli říkají to co my: ,Proč tomu tak musí být? Proč zrovna já?´ A až pak si pro ně přijde smrt a vše pro ně skončí. Celé tohle pozemské divadýlko je z tohoto úhlu pohledu dle mě naprosto absurdní. A přitom právě toto labutí foto,“ Martin na něj vzápětí znovu významně poukáže, „neměně vypovídá o opaku, tedy jako by něco takového vůbec neexistovalo a jednalo se o neměnné pozemské krásno.“
*„Leč… tak tomu bohužel je pouze, jak jste před chviličkou sám řekl, jen naoko,“ dovoluji si, tuto hostitelovu navazující vpravdě krásnou řeč, tak trochu narušit.
*„Ano,“ připouští znovu jen velmi nerad Martin, přičemž záhy své pozitivní poetické řečnění i on popře slovy: „Jenže co s tím, když i tento obrázek postupně bude napadat rakovina času a on jejím přičiněním zatuchne, nebo se dokonce kompletně celý rozdrolí na drobné prachové kuličky, jež následně zaniknou v naprosté nicotě.“
*Opět se v duchu musím pomyslně poklonit Martinovu básnickému talentu, jímž mě nepřestává uchvacovat.“
Marie
*„S Marií to nebylo jiné, i tu mi život nedovolil vlastnit. Přesněji řečeno nechutně přetrvávající vlezlá nesmělost mi to neumožnila. A přitom byla tou úplně první, jež mi zlomila srdce.“
*„Marie… Marie… Ach ano, už jsem v obraze, tak se přece nazývá ta druhá románová báseň!“
*„Kde jen…? Zatr… pardon.“
*„Dobrý, už to bude,“ chlácholím Martina.
*Konečně jsou básně, v Martinově mírně nervózním područí, seřazeny v tom pořadí, jak mají správně jít za sebou, takže snad už nic nebude bránit mně a jemu v tom, aby byly v klidu i probrány.
*„Byla to má tajná láska za dob studií na gymnáziu. Kráska, jíž jsem nikdy nedokázal oslovit, i když četné příležitosti k tomu samozřejmě byly,“ vyznává se, po zažehnání dalších menších útrap, Martin ze svých tužeb, přičemž znovu nasazuje zasněný výraz: „Ta její úchvatná nepopsatelná krása! Tu ani po zhruba oněch dvaceti letech nelze dostat z mysli! Stále to ve mně zamilovaně zajiskří, to když mi před očima vytane jako snová diva! Navíc… neznám její skutečné jméno, což ji činí ještě mnohem více tajemnější.“ Povzdech na závěr.
*„Ale v básni jste ho uvedl?“ připomínám.
*„Jedná se pouze o smyšleninu. Jak jsem již říkal, neznám jej. Když jsem ale tu báseň psal, rozhodl jsem se býti konkrétní a vybral pro ni takové, které mi něčím zaimponovalo.“
*„Dobrá, ale i přesto… to jste si o ní nezjistil něco bližšího? Třeba kde bydlela, jestli v té době měla přítele a tak? Takhle to pro vás muselo být na tom gymnáziu dosti flustrující?“
*„Jo, to bylo,“ připouští s opětovných povzdechem Martin, „leč tehdy to pro mě nebylo jen tak. Přeci jen se to všechno událo ve třetím ročníku, kdy člověk mého typu musel řešit i jiné starosti, například jak se vyhnout povinné vojenské službě, nebo kam dál na školu, případně co dělat, když se na žádnou nedostane, což v mém případě bylo více než reálné. Zkrátka,“ zakončuje dané Martin, „popravdě jsem nevěděl, co se sebou dělat.“
*Martin mi alespoň dává znovu nahlédnout do složky. Na jednom z obrázku se tam vyjímá pohledná plavovláska s panenkovsky nevinným obličejem. Následně však razantně otočí: „Ale mám svou Janu, jež mi později byla a vlastně stále je velkou oporou v nelehkých životních chvílích. Ona, když jsme se spolu sblížili, byla z mé strany se vším plně srozuměna, takže ji nijak nepodvádím – to uvádím jen tak pro upřesnění, abyste mě náhodou nezačal podezírat z toho, že jsem snad své přítelkyni nevěrný.“
Nemoc
*Snažím se pochopit Martinovu filozofii i jeho nápadnou podrážděnost z toho, jak „člověk míní a život mění“ , když z hostitelovy strany přichází řeč na další závažná témata.
*„Nemoc a Sen – tak jsem pojmenoval další dvě básně, že? Zajímavé, na první pohled dva protiklady, které rovněž zásadním způsobem ovlivňují život.“
*„Mohl byste, prosím, být opět konkrétnější? Jakou roli v tom pak sehrávají Marie a ta mořská panna?“ máním opatrně odpověď.
*„Vpravdě zásadní,“ odpovídá Martin nejprve neurčitě obecně, pak se ale rozpovídá: „Ona zavedená obava ze smrti a jestli život má cenu vlastně žít, když ona smrt je vždy tak nesnesitelně krutá. A pak i další obava z toho, zdali nadpřirozeno skutečně pomáhá, nebo je to pouhopouhé hnutí lidské mysli jako takové. To vše jako by se nás všech týkalo mnohem více než si sami připouštíme. Moji maličkost nevyjímaje.“
*Nevstupuji do Martinova proslovu. Vím, že vše podstatné se dozvím, jakmile můj hostitel dobře zváží svá následná slova. Nemýlím se.
*„Sám o sobě nevím, zdali i já jsem s vlastní smrtí smířen. Bojím se neznámého jakožto případných posmrtných soudů, neboť ani já se za svého pozemského bytí vždy nechovám tak, jak bych správně měl, byť ta má vnitřní tvrdost je převážně soukromého myšlenkovitého rázu. A s tím pak souvisí daná věrohodnost ozdravné sošky. Neboť pokud člověk v její moc věří a přesto se potřebný účinek nedostavuje, může to pak vážně poškodit jeho už tak dost nalomenou psychiku a dohnat k hrůzným činům.
*Rovněž si nejsem jistý, zda kdybych tenkrát tu dívku oslovil a pak bysme utvořili pár, bych s ní byl schopen utvořit onen vztah klasický, se vším, co k tomu patří – tedy i založit rodinu a vychovávat potomky. Myslím, že bych na to neměl, navíc s těmi všemi starostmi, co dané zahrnuje. A když k tomu ještě připočtu právě ty všemožné nástrahy osudu v podobě nemocí, asi bych si zase připadal obdobně ztracený. Realita je zkrátka v mnohém ošidná.“
*Já osobně následně oceňuji tuto Martinovu upřímnou zpověď, načež si při tom nelze nepovšimnouti, jak znovu umně jmenovaný dokázal nalézt spojitost mezi sebou samým a svými básnickými aktéry.
Sen
*„Ale přesto, ani vámi zmíněný sen se neobešel bez komplikací. I tam jistý mládenec musel bojovat o svou osudovou dívčinu. Tentokrát vše naštěstí skončilo šťastně,“ dovoluji si pak poznamenat.
*„Jak jste však správně řekl: ,dané se rovněž neobešlo bez komplikací,´“ zcela pohotově si vypomáhá Martin, načež vše zase dává do souvislosti se sebou samým. „Jeden podobný se mi zdál, dokonce jsem v něm hrál hlavní úlohu toho mládence, když jsem se ale pokusil s tou múzou navázat kontakt – prsk – prostě se přede mnou rozplynula a následně pak i vše kolem. Tu samou noc na něj o něco později navázal sen zcela jiný, ten se ale neodehrával dle mých počátečních představ, natož abych do něj, byť jenom náznakem, dokázal zasáhnout. Ach jo, proč i tohle není možné?“
*„Dovoluji si vás poopravit, nauka snů možná je a to jak ve vašem Polanském Chváru, tak i v Katalné Mochně.“
*„No vidíte, na to jsem vůbec nepomyslel. A to tu žiju od dětství.“ Martin zakroutí nevěřícně hlavou.
*„Nic si z toho nedělejte, kdybyste jen tušil, co já promarnil životních šancí…“
Dopis
*„Jenže to je právě to!“ Martin náhle rázně vyskočí z křesla. „Promiňte,“ krotí se a znovu na něj usedá. „Jen jsem chtěl říct, že člověku pak nezbývá než litovat promarněných šancí, že místo toho, aby je využil, se zabývá jinými zbytečnostmi, které se nakonec beztak obrátí proti němu samotnému.“
*„Například?“
*„Například, že místo toho, aby oslovil jedno pohledné děvče, si sám pro sebe píše pokusná romantická vyznání, která ale následně objeví příbuzní, rodiče, spolužáci, no a vlna vyptávání se a posměšných gest pak u takového ztroskotance nakonec způsobí jeden velký posttraumatický šok.“
Dům
*„Ale to snad trochu přeháníte…“
*„A s odstupem času,“ pokračuje v řečnění dál Martin, jako by moji narážku vůbec nezaregistroval, i když já vím, že spíše pravý opak je pravdou, „ s odstupem času si takový člověk pak vše vyčítá, třeba proč se přeci jen v dané době nepokusil vyhledat onen rodný dům smyslné ženštiny a ne až o mnoho let později, znovu pod hrozbou vlastních výčitek svědomí.“
*„Vykládám si to tedy správně, že původně v básni zamýšlené to jeho sesutí zároveň mělo i symbolizovat nenávratnou ztrátu vaší první osudové lásky?“ nedá mi takto se nezeptat.
*„Ano, v jistém smyslu máte částečně pravdu.“
*„I přesto jste ale dům, v němž Marie pobývala, nakonec, coby stavbu, zachoval?“
*„Prostě mi ho bylo ,“ uvádí soucitně Martin.
Pomník
*„Tak tomu však bohužel u Marušky a jejího milého nebylo. Oba skonali a tím pádem již mezi živými nejsou. A zase za to může válka.“
*„Nesmíte se kvůli tomu na mě zlobit. Vím, co si možná myslíte, že jsem ten největší necita na světě, avšak tak to není. Prostě se tak stalo a já to nemohl napsat jinak. Pak je tu i jistá návaznost z hlediska samotného příběhu, který jsem z jednotlivých básní poskládal,“ brání se případnému nařčení z mé strany Martin.
*„Já vás přece tradičně z ničeho neobviňuji, já jen, že téma válek se v poslední době objevuje – jak v knihách, tak ve filmech – stále častěji,“ uvádím vše na pravou míru.
*„V pravém slova smyslu to není o tom, že bych doslovně kopíroval oboje světové války,“ pokouší se o konkrétní vysvětlení Martin. „Na druhou stranu zase máte trochu pravdu v tom, že dané používám v souladu s holou skutečností, tedy že téma války, je dosti často propíráno v médiích, a tak se mu neubráním v básních ani já sám coby inspirativní látce,“ souhlasí.
*„Víte, docela by mě zajímalo jméno toho vojáka. Tím ,Paré´, předpokládám, jste měl zjevně na mysli město, odkud dotyčný pocházel, momentálně si však nedokážu vybavit rodné město té Marie.“
*„S tím si, prosím, nedělejte těžkou hlavu. Okolnosti tomu prostě tak chtěly a já na tom nehodlám nic měnit. Své básně zásadně nepřepisuji. V tom je ostatně jejich krása, já sám tak předem nevím, jaký příběh se z nich utvoří.“ Na Martinovi je znát, že si svého osobitého literárního postupu nesmírně cení a je na něj, jak se sluší a patří, náležitě pyšný. I já teď musím shodně uznat hostitelovu výjimečnost. A stejně tak jsem rád, že dotyčný nakonec Marii a jejímu milému dopřál společný posmrtný život.