Jsem bytost – tělo, mysl, emoce
jsem vše, čeho chci dosáhnout,
přečkám všechny nemoce.
Vše je energií v myšlence,
mého nitra projekce.
Sebedůvěra je mým bičem,
mým ostřím, které brousím
každý den, mým cílem.
Mým soukromým v zámku klíčem
Mým veřejným chtíčem.
Pocit je mých myšlenek stín,
v srdci nalézám skrytou oporu,
ve fantaziích pak barvím.
Lásko jsi to ty, o čem sním.
Pěknou myšlenku v děj měním.
Emoce není totéž, co já sám.
Je to stav, který sdílím,
který rád každému dám.
Zpětný obraz sebe samého, já tam.
Pečlivě však druhého vybírám.
Má vášeň je mým vyznáním.
Čeho chci dosáhnout v básních?
Jsou mým osudů řízením,
mým bez studu řešením.
Vše, co znám, vím a umím.
Mé přesvědčení je mým chováním.
Často sebe schovám takto
a pohledem jiným zachráním.
Pro druhé laskavostem už se nebráním,
stále je ta hranice tenká, to vím.
Mou vírou má jsou přání.
Mým jednostranným mostem,
mým větrem na skráni,
mým pohybem bez stání.
Věřím, že Země nás ochrání.
Nebráním se své přirozenosti.
Nikdy nebylo čeho se bát.
Není to strach ani bolesti,
neexistující děs ani ve zlosti.
Jen to, co je a bude v příležitosti.
Má mysl stále pracuje:
klidná i žádostivá,
mírná i nedá mi pokoje
přesně podle vlastních představ o sobě.
Má mysl ovládá čas mého děje.
Mé myšlenky se zastavit nedají.
Stále v pochodu, občas
nahlas, často i potají.
Nemusím je poslouchat, když dumají.
Ty důležité nikdy nezmírají.
Mojí volbou je můj názor.
Další příležitost k diskusi.
Některé rostou jako nádor,
některý vzniká nad kávou,
jiné jsou třebas společný výtvor.
Svou meditací se učím klidu –
není to to, na co myslím,
je to prostor za myšlenkami lidu.
Objevuji vesmír, čas a nirvánu.
Vždy znovu zas na něco přijdu.
Mé tělo je jako stroj –
v žilách proudí energie,
kůži nosím jako zbroj,
hurá do hemžení v ten roj,
vše jak má být – oblečení jako kroj.
Jsem sama příčina – já sám.
Žít, že jsem čehosi
důsledkem – přestávám.
Vždyť sám sebe tak dobře znám!
Vše, co jsem kdy chtěl, mám!