Světem opět zmítal válečný neklid, jenž si své oběti vybíral každým dnem. Lidé se snažili přežívat pokud možno bez úhony, leč něco takového bylo zhola nemyslitelné. Obdobně se o to samé již pátým rokem pokoušeli i manželé Lautusovi, neboli Manfréd a jeho žena Anežka.
Manfréd jakožto doktor musel přijímat rozmanitou klientelu, mezi níž se řadily i persony z řad zrádců a nepřátel. A jedna taková Manfréda navštěvovala s téměř pravidelnou přesností. Ne že by ho to nějak obzvláště těšilo, ovšem musel tak činiti. Fatima, dcera daného válečného důstojníka, totiž byla vážně nemocná a popravdě, nikdo si s ní nevěděl rady. A tak volba nakonec padla právě na Manfréda. Ten tak neměl na výběr, neboť v případě odmítnutí léčby mu hrozila jistá smrt a postih pro celou jeho rodinu.
Onen neodbytný válečný důstojník se jmenoval Fakir Al Sandrí. Bohužel, ani v Manfrédových silách zjevně nebylo jeho Fatimu možno zachránit. A přitom by tak rád učinil opak – ne kvůli jejímu otci, nýbrž kvůli sobě a Anežce. Neboť v případě selhání jemu i jí viditelně hrozil krutý postih. Nešlo se tedy diviti tomu, že Manfréd býval často dosti náladový a to kolikráte vedlo i k tomu, že se s Anežkou pohádali, byť třeba šlo o pouhou malichernost.
Manfréd jinak poslední dobou veškerý svůj čas trávil převážně v nemocnici a nepřál si být nikým rušen. Domů se navracel kolikráte až hodně pozdě v noci. Anežka se o svého muže přirozeně strachovala. Jenže co naplat, nebyla s ním mnohdy kloudná řeč. Samozřejmě i Anežka si uvědomovala, že v případě manželova selhání v léčbě Fatimy by to pro ni i pro něj mělo fatální následky, na rozdíl od svého muže se však snažila i nadále plnohodnotně žít. Nešlo to sice snadno, ale snažila se.
Jenže i tak, ony osamocené procházky městem pro Anežku mnohdy nebývaly jednoduché. Musela překousnout nejednu nespravedlnost. Tu narazila na smutné obličeje rychle chvátajících lidiček, tu zase spatřila ohořelé tanky či poničené domy od náletů válečných letadel.
Ani návraty domů pro Anežku nebývaly kolikráte příjemné. Často nacházela Manfréda s lahví alkoholu v ruce, nebo jak se dezorientovaně malátně pohybuje po bytě a přitom nadává na celý svět. V záchvatu vzteku pak nešel daleko pro ránu, takže Anežka nejednou do práce přišla s podlitinami. To pak zase nastalo horlivé vyptávání se, co že se jí to nemilého přihodilo a ona se opětovně pohotově vymlouvala na nějaký ten nechtěný úraz. I tak Anežce došlo, že si její kolegyně a zákazníci o tom myslí své.
Anežka pracovala v kadeřnictví a právě tam se pravidelně probíralo aktuální dění ve světě. Dotyčná se mimo jiné dozvěděla, že Islámský stát, jenž celosvětový konflikt původně vyprovokoval, se nemíní jen tak snadno vzdát a ústup rozhodně neplánuje. Dále se k Anežce doneslo cosi o bombardování Říma, při němž přišlo o život na desítky obyvatel. Mezi posledními nehostinnými zprávami, které ještě Anežka zaznamenala, byla zmínka o jakési sošce v Damašku, co ustála nálet válečných letounů, zatímco chrám, v němž se původně nacházela, zcela lehl popelem.
Ani když Anežka toho dne přišla z práce domů, neprožívala příliš šťastné okamžiky. Svého muže tentokráte našla zhrouceného v křesle. Nebyl na něj moc hezký pohled. Anežka však zbytečně neotálela a alespoň poklidila prázdné lahve od alkoholu a přikryla Manfréda přikrývkou. Věděla, že nemá cenu ho budit a nanovo se s ním hádat. Nechala ho tedy v klidu spát a sama se vydala na kutě.
Druhý den ráno Anežka svého muže, schouleného v křesle, již nespatřila. Usoudila tak, že odešel do nemocnice. Vyspal se ze své kocoviny a prostě bez pozdravu dobrého rána zmizel. Anežka to nijak nedramatizovala, nehněvala se na svého muže, ona sama se pak vydala do kadeřnictví, kde klientela obdobně probírala obvyklé válečné dění.
Anežka se toho večera nenavracela domů obvyklou trasou. Její kroky směřovaly k místní kašně. Inspirována onou soškou v Damašku, jež ustála válečné příkoří, po vhození mince vyslovila své tajné přání.
A co se nestalo?
Tu se Anežce zjevila múza v podobě zbožné Jany
ochotna ještě jednou vyslechnouti ono přání teď a tady
To smutný žalozpěv ji z kašny přivolal
jemuž by stěží kterýkoliv jiný boží posel odolal
Anežka, vědoma si této posvátné chvíle
zbožné Janě vyjevila své svízele
Za svého Manfréda ještě jednou orodovala
za jeho osvobození z rukou pomyslného kata se přimlouvala
Zbožná Jana utvrdila se hnedle
že Anežka je tuze dobrotivé děvče
že nemyslí jen na sebe nýbrž i na druhé
svým srdcem rozdala by se jim
vždy když by to bylo nutné
Volba to tudíž pro zbožnou Janu je nyní zcela jasná
pomůže Anežce aby byla opět šťastná
Tak dá jí milostivého božího požehnaní
ať za Manfrédem navrátí se v toužebném očekávání
Jako by světu zase na chvíli vládlo kýžené dobro
přichází Anežce na mysl když znovuobjeví ono křehké pouto
kdy Manfréd ji po příchodu domů ve dveřích láskyplně obejme
a za vše se před ní kaje omluvně
že na ni křičel a zlý byl
její dobroty si nevážil
Nyní však již to ví
ona, Anežka, je jeho štěstím životním
pro žádnou jinou v jeho srdci místa není
on, Manfréd, ji to nyní polibkem opětovně láskyplně stvrdí
Anežka nečinná nezůstane
svému muži domlouvaje
ať zítřejší operace neobává se
oba že v božích rukách jsou
a proto vše zajisté dobře dopadne
Tak rozhodující den nastává
kdy Manfréd spěje nesměle na sál
kde Fatimu coby hlavní lékař operovati bude
kdy po jejím ukončení vyslechne si z úst jejího otce svůj ortel
Zpočátku operace nevyvíjí se zcela podle představ
Fatima ztrácí mnoho krve a její zdravotní stav?
Dal by se nazvat kritickým
kdy potřebného života nedostává se
kdy smrt hlásí se o slovo gestem symbolickým
Otec Fatimy, onen významný to vojenský důstojník
hrozí nestále Manfrédovi coby pomyslný krutý hrobník
že pokud svůj post zachránce neobhájí
a jeho dceru před smrtí neochrání
zhyne pod palbou kulek nepřátelských zbraní
Zoufalý Manfréd, nevědíc si již více rad
rozhodne se pro spásné řešení
pokusíc se vykoupit z nehostinných to pozemských zrad
Po vzoru své milované Anežky
vzývá onu zbožnou Janu z posvátné kašny
Co událo se zakrátko poté
tomu uvěřil by snad jen ten kdo uctívá ono zbožné
ten kdo nedá dopustit na sílu božích zázraků
uskutečněných v pravou chvíli a bez násilných nátlaků
Manfréd a ostatní náhle svědky byli toho
jak srdce Fatimy prostoupilo omamné světlo
světlo nikterak nepříjemné přihlížejícím očím
jenž zacelilo krvavé rány na těle děvčete
a ukončilo tak strachy z probdělých nocí
Fatima zakrátko poté z nicoty procitá
na svého otce se usmívá
referujíc mu že viděla Boží nebe
kde sdělili jí že jejím domovem se opět stane její rodná Země
Manfréd svému slibu tedy dostál
jak však vůči němu zachová se ten kdo ho nemohl vystát?
Popravou jemu i Anežce v jednom kuse hrozil
pokud by se Onen nejvyšší na smrt nemocné Fatimy nadobro zmocnil
A tu se onen boží zázrak počal opakovati podruhé v onom čase krátkém
kdy omamné světlo pro změnu vystoupilo ze srdce muže v mundúru válečném
kdy dotyčný Manfrédovi kolem ramen nečekaně přátelsky padl
vděčen mu za záchranu dcery, se slovy jaký je to machr
Hnedle slibuje mu hory doly
hýří svou přízní
že věnuje mu tučnou peněžitou odměnu
v Praze tři movité domy
s rozlehlou zahradou a čtyřmi vzrostlými ovocnými stromy
Manfréd však vše se zdvořilostí odmítá
jen jedno na srdci nyní má
aby konečně domů mohl jíti za svoji Anežkou
a potěšil ji i nadále svojí přítomností pozemskou
Jako by světu zase na chvíli vládlo ono kýžené dobro
smýšlí pro změnu takto Manfréd
když navrací se jako zcela svobodný člověk k Anežce
aby ji popřál dobré jitro:
,Operace na výbornou zdařila se
a to jen díky tobě lásko má
v mírumilovného Boha modlíce se´
Anežka neváhá, padne Manfrédovi kolem krku, plačíce:
,Ach, jsem tak ráda že jsi zase doma
se mnou se tu objímajíce´
Načež oba opakovaně děkují oné posvátné kašně a Janě
co ochránila jejich pozemské životy statně
a oni tak opět svoji bez strachů mohou býti
dál tento svět obývati, dál spolu žíti
Hned druhý den ke kašně spějí
dvě zamilované hrdličky s děkovnou řečí
a to se nesmírně cení
i v těchto časech nelehkých válečných
jenž se mohou státi i sváteční
to když se víra v boží vůlí neztrácí
a dobro zlo poníží a na kolena srazí
A tak poučme se z tohoto příběhu
a vzývejme a modleme se pouze k tomu Bohu
jenž láskou k bližnímu svému promlouvá ve vší počestné hojnosti
a neponouká věřící ke krveprolití a kruté zlosti