Anastázie Hofmanová milovala hru na klavír. Pokaždé, když za něj usedla a udala byť jen náhodný tón, ke květině na okenním parapetu se to ihned doneslo a o něco povyrostla.
Anastáziino preludování na klavír mělo rovněž blahodárný vliv na lidské persony, konkrétně na ty ve sporu. Ty, jakmile zaslechly její slastné klavírní variace, poté prahly po jediném: po usmíření. Jen mrtvé svým hráčským umem Anastázie ještě doposud nikdy nezkoušela povolati nazpět do života.
Právě o toto ji požádal rodinný přítel Luděk Boček. Dívka ho klavírními melodiemi sice dokázala dojmouti až k slzám, jakmile však jejich účinek pominul, stal se z Luďka opět mrzout, co truchlil po své ženě Líbě. Anastázie si tedy od Luďka vyžádala skladby, jež jeho zesnulá měla v oblibě za svého pozemského života. Bach, Schubert, List, Janáček, Chopin tak opět ožívali pod jejíma hráčskýma rukama.
A co se nestalo, spojení bylo po několika marných pokusech nakonec úspěšně navázáno!
Luděk Boček náhle celý ožil a vše přijímal s neskrývaným vděkem. Zase byl své Líbě blíže.
Lída Formanová žila hrou na violu. Snad neminul den, kdy by se z jejího pokojíku nelinuly líbezné hudební motivy. Při jejich poslechu se vždy dostavila dobrá nálada a všechny lidské starosti jako by postupně přestaly nabývati na významu.
Leč na světě přežívali i lidé, jež nevýslovně trpěli. To byl právě případ Evženie Palinské. Ta celé dny a noci proležela na lůžku, nemožná jakéhokoliv pohybu.
A tu rodině nešťastné dívky jejich příbuzný pověděl o Lídě a o jejím hráčském umu.
Uplynul pouhý jediný den a Lída se svoji violou stanula u lůžka nemocné Evženie. Začala na violu preludovat a co se nestalo, Evženie zamrkala očima! Zazněl další líbezný violový tón a Evženie pohnula oběma rukama! Dozněla celá violová sonáta a Evženie se dokázala na lůžku posadit!
V domě v Ponocné ulici, v němž Evženie s rodinou přebývala, tak konečně zavládla kýžená radost ze života. Jak někdy málo postačí ke štěstí.
Ctibor Palička ovládal hru na zvonkohru. Byl v ní tak zběhlý, že široko daleko neměl konkurenci. Ctibor vyprodával velké haly lusknutím prstů.
Leč neprovázela ho pouze radost ze života. Jednoho dne se dozvěděl, že je HIV pozitivní. Tato zpráva by kohokoli jiného pohroužila do vleklých depresí, ne však Ctibora. O co více si svoji nemoc uvědomoval, o to intenzivněji se snažil vcítit do hudebních motivů zvonkohry. A tak nemilou životní zprávu vyvážil životní hudební výkon, jenž publikum ocenilo bouřlivým potleskem. Zhoubná nemoc jako by byla rázem v pozadí a ze Ctibora tak nadále čišel život, to když stál na pódiu, hrál lidem a na to špatné přestával myslet.
Jelena Veselovská milovala své violoncello. Když za něj usedla, jako by vše kolem ožívalo a nabývalo na kráse. Tak to alespoň vnímali posluchači – jak ti stálí, tak i ti náhodní.
Bohužel, na světě nepřebývají pouze lidé přející, ale i ti nepřející. Jednou takovou personou byla Lena Veselovská, sestra Jeleny. Lena nedokázala přenésti přes srdce, že je Jelena uznávanou osobností a ona nikoliv. Zatímco Jelena vyprodávala svým hráčským umem sály, Lena přemýšlela o pomstě.
A tak se potají vkradla do pokoje sestry, když ta tam zrovna nebyla, a zpřetrhala struny jejího violoncella. Jenže jaký to byl pro Lenu šok, když se zpřetrhané struny ihned samy od sebe zacelily. Lena tedy struny poničila podruhé, jenže ty se znovu zacelily. Lena tedy přitvrdila, s violoncellem třískla o zem a tak jej celé poničila, jenže nástroj se krátce nato stal zase nástrojem. Rozčilená Lena proto ve vzteku zlobně pohlédla na sestřin portrét a roztrhala jej na kousky. V ten moment ztratila vědomí. A když opět přišla k sobě, portrét Jeleny spatřila zcela neporušený. Tak velkou mocí oplývala Jelena Veselovská.
A lze se tomu všemu diviti? Vždyť:
Hudba to je mocný lék
jak nejeden básník řek
obohacuje lidské smysly
a nutí je uvažovat lidsky
Klavír, viola, zvonkohra či violoncello
to vše plodí jen krásné dobro
kdy radost ze života dostaví se
a lidské strádání tím ukončí se
Ať Rus, Řek či Arab jsi
na hudbu nezanevři
Nech se i nadále unášeti její melodií
a žij svůj život nekonečnou symfonií
Své přátele sezvi do divadla
kde part brilantního Telemana
zastane místní ochotník či pikolík
jemuž vzdáš hold, hluboký dík
Opera, opereta či muzikál
pokaždé zaplní se sál
v němž obecenstvo bude umělce si hýčkati
a potajmu jejich zpěvné melodie v duchu výskati
A až opona závěrem se zvedne
i ty ještě jednou rád poklekneš
před sólistu s pugétem růží
a vyslovíš jak náramně mu to sluší
jak po celou dobu hry a zpěvu lahodil tvým uším
jenž pouze šepot v sálu rušil
Domů poté vydáš se pln dojmů
jak famózní hra byla to na violu
jak klavír s violoncellem krásně se doplňoval
o zvonkohru obohacen neskomíral
Anastázie, Lída, Ctibor, Jelena
i ty můžeš jednou zazářit coby významná persona
když vynasnažíš se svoji hráčskou píli
neusneš na vavřínech, stupnice osvojíš si
A když v hudbě nepolevíš
uznání zakrátko zajisté obdržíš
Stane se z tebe nový Schubert či List
když zahraješ klavírní sólo a následně obrátíš list
Pak buď si stoprocentně jist
že publikum ocení tvůj rukopis
Rukopis ve znamení hudby
jenž každý podpoří podáním ruky
A tak stvrdí mocné záruky
že se již staneš navěky
umělcem ze světa kultury
osobností ze stránek partitury