Výzva (9)

Výzva (9)

Každý z nás zajisté měl někoho velmi blízkého, s nímž si rozuměl a jenž již bohužel není mezi námi živými. I já nejsem výjimkou. Konkrétně nyní mám na mysli svého dědu, k němuž jsem za života vzhlížel a to nejen pro jeho dobrosrdečnou povahu. Dodnes žiji v přesvědčení, že kdyby se děda stal veřejně známou osobností, zajisté by se v anketě o Největšího Čecha umístil na předních místech. Vedle Marka Ebena či Karla Čtvrtého.

Ano, tak výjimečná persona to byla!

Můj děda nikdy neodmítl pomoci druhým. A to i tehdy, když na tom po zdravotní stránce již nebyl zcela v pořádku. Proto se nelze diviti, že se něco z něj promítlo i do mé tvorby. Hned v prvním City Meansu je jím částečně inspirována postava Evžena Velmana, knihovníka z Katalné Mochny. Vetší prostor poté můj děda dostal v druhém City Meansu a to hned dvakrát: coby Jaroslav Hovora, pracovník firmy zabývající se projekcí bytů a coby Radovan Litevský, profesor vyučující na mochnickém gymnáziu biologii. Tato persona se následně objevuje i v dalších pokračováních věnovaných právě Katalné Mochně. Ovšem nejvěrohodněji je můj děda, z hlediska literárního námětu, zpracován v šestém City Meansu, na němž intenzivně stále dělám. A rovněž tomu je pak v osmé bonusové povídce Radovana Litevského, jíž do budoucna rovněž hodlám přidat sem na svoji webovou stránku a zakončit tak definitivně čtvrtý City Means s podtitulem Město plné názorů. Právě v oné bonusové osmé povídce se čtenáři mohou mnohem podrobněji seznámit s dědovým skutečným životem jakožto s jeho pozdějším nelehkým údělem, kdy na tom již nebyl zdravotně zcela v pořádku.

Je to již dlouhých šestnáct let, co nás opustil. A po stejně dlouhou dobu rovněž vlastním jeho pokoj. Avšak obdobně, jako hrdinka ze šestého City Meansu, jsem se ho nesnažil nějak zásadně předělávat k obrazu svému. Vyklidil jsem jen pár skříní, jež jsem zaplnil svými osobními věcmi, a nahoru se pak přemístil z dolní jídelny pracovní stůl společně s velkým počítačem s disketovou mechanikou. Jinak vše původní zůstalo zachováno: rodinná alba, rodinná výbava.

Dědův nečekaný skon i po letech stále bolí. Někdy dokonce mám pocit, jako by tam na druhý břeh zcela úplně neodešel a část jeho duše tu přebývala mezi námi živými i nadále. To když čas od času procházím ona rodinná alba. Právě ta mě částečně inspirovala pro vytvoření onoho legendárního Vantelbooklistu, o němž se tu poměrně často zmiňuji. Vážná životní tragédie, jako je nedobrovolná ztráta někoho blízkého, mne utvrzuje v jeho významu pro jedno reálné upotřebení.

Taková rodinná fotoalba totiž bývají často jedinou vazbou pro spojení živých s již zesnulými. Abych se vám po pravdě přiznal, tak i mě osobně smrt poměrně dost děsí!

Děda se tenkrát ale držel statečně a nehodlal jen tak vzdát svůj život, jenž jinak prožil v plném pracovním nasazení a i přes ony občasné těžkosti byl vesměs pěkný, naplněný přátelským rodinným zázemím a láskou oněch nejbližších, jimž obdobně rozdával radost.

Rád na dědu vzpomínám. Jak jsme se spolu učili, jaké to byly krásné časy na chatě, kde jsme chodili do lesa na houby či jen na delší procházky a pak večer hráli společenské hry. Zkrátka kdy tu děda byl pro mě a já zase pro něho.

Bohužel, po zbytek mého života, už zůstanou pouze jen ony vzpomínky a ona rodinná fotoalba, v nichž je uchována památka na toho, jehož jsme já a celá moje rodina tolik milovali. Sejdeme se všichni pospolu, až nadobro opustíme tento svět? Toť jedna velká neznámá.

A jak na své zesnulé nejbližší vzpomínáte vy, vážení čtenáři? Také vám rovněž jako mně chybí? Jste přesvědčeni o tom, že se s nimi jednoho dne sejdete v oné posmrtné říši? Nebo v něco takového vůbec nevěříte?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *