„Zajímavá poezie. Klidně by ještě mohla pokračovati,“ zamýšlím se ihned nad Vladimírovým úryvkem.
„Já vím, avšak jak jsem vám sdělil již prve, rád nechávám na čtenáři, aby si vše další sám domyslel,“ svěřuje se mi opět takto Vladimír, načež pokračuje: „Na delší úryvky mi zkrátka, jak se říká, nezbývá dech a obsáhlým románům se striktně vyhýbám. Spíše si teď píši už jen tak čistě pro radost, smířil jsem se s tím, že ze mě nikdy nebude věhlasný spisovatel.“
Překvapuje mě toto nečekané Vladimírovo doznání, já totiž měl vždy zato, že jmenovaný chtěl svými díly oslovit co největší počet čtenářů.
„Ano, na počátku to byl takový můj nesplnitelný sen, postupem času jsem však od něj začal upouštět, a tak se nyní zpovídám výhradně pouze vám, Tome, a to mě naplňuje.“
Pozvolna spějeme k jednomu z dalších významných mochnických míst, jímž je mýtina Svatého Andreje, kde staneme tváří tvář posvátné sošce.
„Andrejovi za mnohé vděčím. Kdysi jsem onemocněl paranoidní schizofrenií. Léčba trvala několik dlouhých let a byla neúspěšná. Vše se zlepšilo poté, co se mě ujal právě Winsternský rodu řádu lebonských lidí a na jeho doporučení jsem poté zavítal právě na toto místo, abych si ono zdraví pojistil.“
„O tom jste se mi ještě nikdy nezmínil,“ překvapuje mě Vladimírova nynější výpověď.
„Až doposud jsem k tomu nenašel odvahu, avšak mýtina Svatého Andreje mě nyní o tom nutí hovořiti.“
Následně mě Vladimír poučuje, jak se to s onou místní legendu okolo mýtiny Svatého Andreje má. Daná posvátná soška může zájemci ochotně splnit jakékoliv přání, pokud jí bude uctívat a k tomu předvede svůj vlastní um. Vladimír proto neváhá a sošce nahlas předčítá jednu ze svých povídek.
Následně dochází k velice zajímavému úkazu. Mýtinou se rozezní skladba od skupiny ADIEMUS s názvem AMATE ADEA, což je jinak Vladimírova srdeční záležitost. Winsternský rod řádu lebonských lidí tedy o naší návštěvě mýtiny musí vědět, jinak si to nedokáži vysvětlit. Vladimír ovšem nezůstává dlužníkem a poté, co skladba odezní, se sošce Svatého Andreje pokloní a danou povídku následně vytrhne z bloku a uloží do truhly, která je pod ní umístěna. Jak se záhy mám možnost na vlastní oči přesvědčit, daná truhla rozhodně nezeje prázdnotou a ukrývá celou řadu dalších darů a prosebných a děkovných přání od poutníků. Dokonce obsahuje návštěvní knihu, jež je, jak se ihned utvrzuji, poté co do ní nahlédnu, zaplněna podpisy a vzkazy od spokojených žadatelů. Vladimír ani na moment nezaváhá a do návštěvní knihy přidává vlastní děkovný komentář, načež mě vzápětí ponouká: „Pokuste se i vy Svatému Andrejovi vyjeviti něco svého niterního osobního, po čem z celého srdce bezmezně toužíte.“
„A myslíte že mi to pomůže vyplnit dané přání?“ dávám na sobě znát jisté rozpaky.
„Jsem si jist, že ano,“ praví Vladimír, načež mi dodává potřebné sebevědomí. „Na oplátku však musíte sošce předvést svůj vlastní um,“ připomíná ono důležité.
To je ale dilema, přichází mi ihned na mysl. Když se tak na tím zamýšlím, co vlastně umím?
„Tak zkuste rovněž něco sepsati a pak to interpretovati sošce. Za pokus rozhodně nic nedáte,“ nabádá mě Vladimír.
„Myslíte?“ váhám neustále.
„Nebojte, soška Svatého Andreje má pro ty, co v něco věří, vždy pochopení,“ přesvědčuje mě horlivě Vladimír. „A kdyby se čirou náhodou přihodilo, že by vás odmítala vyslechnouti, tak v záloze máme ještě onen Winsternský rod řádu lebonských lidí,“ dodává.
Nakonec tedy Vladimírovi vyhovuji a beru si od něj blok a propisku. Společně usedáme před posvátnou sošku a já se odhodlávám sepsat svůj vlastní příběh formou básně, který pak před ní následně nahlas předčítám.