Trnité růží (1)

Alfréd vběhl do soupravy metra doslova na poslední chvíli. A patrně udělal dobře, neboť tak nadobro utekl šéfovi místního policejního sboru a mohl se nerušeně vydat vstříc své nové lásce. Ano, ta dívka, co seděla ve vedlejší soupravě metra, se vyznačovala značnou pohledností. A byl by hřích ji neoslovit, tedy až souprava metra zastaví na jedné z příštích zastávek. „Pokud ta dívka vystoupí, učiním tak také, a pokud mne odmítne, rozhodně neodmítnu já ji. A pokud mou nabídku k bližšímu seznámení ona dotyčná přijme hned napoprvé, budu tím nejšťastnějším člověkem na světě, na celé téhle zeměkouli.“

Takto Alfréd smýšlel a bylo navýsost jasné, že mu dané myšlenkové vize jen stěží někdo rozmluví, o zadýchaném šéfovi místního policejního sboru, co zavčas nestačil naskočit do soupravy metra, nemluvě. Alfréd má zkrátka ve všem jasno: nikdo mu nebude diktovat, jak má naložit se svým budoucím životem a nikdo mu rovněž nebude mluvit do jeho citů. A Alfréd to klidně vykřičí do celého širého světa, na celou zeměkouli, pokud to bude zapotřebí, jak je právě šťasten, že zase nalezl svobodu a má od odvodů klid, a že ve vedlejší soupravě metra se nachází jeho tajná láska, která ještě nemá potuchy o tom, že něčí tajnou láskou je. Ale až se tu radostnou zprávu, přímo z Alfrédových úst, ona dívka dozví, dozajista bude v sedmém nebi, neboť to tak již bývá, že když se jeden druhému vyzná z citů, tak je ten druhý v sedmém nebi, a ten první posléze jakbysmet. A to pak platí napořád, na celý dlouhý pozemský čas a ten samý čas pak má platnost i v dimenzi posmrtné, neboť tam život dále pokračuje, tudíž navazuje na ten pozemský a to v rámci zdokonalování vědění, protože vědění je pokaždé zapotřebí.

A zapotřebí je taktéž oné lásky. Ano, bez ní jakýkoliv život nemá pražádný smysl. Zkrátka když život není naplněn onou láskou, považuje se za absurdnost. Co naplat, že lásky někdy i bolí. Leč Alfréd je skálopevně přesvědčen, že tato nová láska ho určitě bolet nebude. Co určitě, v žádném případě ho nebude bolet! Alfréd totiž ledacos vydrží a pro svou novou lásku je ochotný i hory překonávat a jít za ní třeba i světa kraj.

Nyní však krátce z opačného úhlu pohledu: co je to vlastně ta nenávist? To je jedno velké vleklé čiré zlo… Ne, ne, od tohoto je lepší držet se dále! DÁLE! DÁÁÁLE!

Ale Alfréd tento případ nebude, ten Annu Neznalovou pojme za svou životní lásku a později i za svoji choť! To jméno Alfréda zkrátka nyní napadlo a pro tuto chvíli si ho nenechá nikým rozmluvit, dokud se mu ta překrásná dívka z vedlejší soupravy metra sama osobně nepředstaví. A ať už pak řekne jakékoli jméno, tak Alfréd ho pojme za to nejkrásnější na světě.

A vida, přišla tu řeč na krásu. Ano, na světě je mnoho krásného, jen ono krásno umět najít a nabrat do dlaní a ty poté přiložit k srdci. Vedle životních lásek jsou krásné například takové květiny: omamně a především překrásně voní a jsou dokonce schopny i leccos provonět: například pramínky vlasů vaší milované lásky.

Tak ještě absolvuji tento tunel a za ním už se bude skvět stanice jménem Ráj,“ namlouval si při svém fantazírování Alfréd. „Ach ano, Ráj, RÁJ, RÁJ! Jak nádherně to slovíčko zní.“

Leč náhle ono nenávistné zlo si nenechalo dlouze poroučet a udeřilo směsicí pum a bomb.

A tak sbohem má neznámá, Anno Neznalová, snad se v tom posmrtném Ráji, pokud existuje, spolu shledáme, o jednu nebeskou stanici dále.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Trnité růží. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *