Mé magnetické pole (8)

Jaké je to milé, přemilé, když se Jana Marková na mě zase usmívá a nesoptí výbuchy hněvu. Jak toto však podat, aby to nevyznělo jako jedno velké klišé? Neboť hněv, to je něco, co je lidem napříč generacemi dobře známé, a o Janě či nějaké té marce taktéž v minulosti museli slyšet. A úsměv? O tom jakbysmet.

Avšak poslední dobou se dost často uvádí, že právě úsměvu je jako šafránu, že ho prý není nazbyt, tedy na rozdávání. On se vlastně ten úsměv rozdat dá, třeba prostřednictvím obrázků na pohlednicích, když toho lidské rty nejsou samy od sebe schopny, když na to nemají sílu. A tak i ona Jana Marková může být komukoliv dostupná, pokud je po její přítomnosti hlad.

Pohlednice měla Jana Marková vždycky velice ráda. Zaváněly jí příjemnou nostalgií. Mohla na nich oči nechat. Dokázala u nich vysedávat celé hodiny a hodiny. A také se při tom obešla bez přísunů energie. Na pročtení pohlednic vždy postačila svíčka a ta se zažehla sirkou. Dnes však jako by toto jíž neplatilo. Dnes jako by jakýsi šotek té krásné nostalgii učinil přítrž. Tomu fenoménu se prý říká elektřina. A onu pohlednici prý údajně imituje jakási obrazovka. A v té obrazovce je prý uložen jakýsi integrál. Ten název údajně zní ale trošičku jinak, míní Jana.

A ta obrazovka prý pohltí každé moderní oči, všechny oči, co k ní byť jen jednou přilnou.

Avšak Jana by vám stejně řekla, že u ní toto rozhodně neplatí. Jana totiž úsměv a postavy zvěčňuje ručně, na stále ještě v trafikách dostupné pohlednice. Dle Janiných slov to jde přímo od srdce, neboť dle Jany žádná moderní obrazovka a její naprogramované vymoženosti nedokáží nahradit lidský vrozený um. A pokud se Jana ještě jednou vrátí k očím, tak ty jí ta obrazovka spaluje. A tak ta nostalgická svíčka je dle jedné ženy stále něčím, co se nedá vyčíslit penězi, je tedy čímsi k nezaplacení. A také ta svíčka nic moc nestojí a i něco stále ještě vydrží. I v dnešní moderní a přetechnizované společnosti! A na rozdíl od takové obrazovky i taková svíčka vícero pamatuje.

Takže když si Jana prohlíží dávné pohlednice, je to jako by se vracela v čase.

A na pohlednicích takový klaun zůstává pořád klaunem, kdežto ten integrál ho mnohdy znehodnotí k nepoznání. To už pak není ono! To se pak i pravý lidský úsměv nenávratně vytrácí.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé magnetické pole. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *