Mé magnetické pole (11)

Tak utíkej Leno před tím tankem, beztak tě brzy doběhne. A pokud kulka bude mířit přesně, možná že tě stihne vcelku příjemná smrt, při níž nebudeš nijak zvlášť moc trpět. Rád bych ti přiřkl zcela jiný osud, ale není to v mé moci. Kdybych tu uvedl pravý opak, jen bych všem lhal, zpochybňoval dějiny této hrozné války.

Vážně věříš na nějakou vyšší moc, Leno, že je tam nahoře ten věčný Ráj a ty v něm budeš zanedlouho žít? Obávám se, že ne, že tomu tak není. Rád bych ti potvrdil opak, bohužel však ani já jsem Toho tam nahoře za svůj život nikdy nespatřil, takže spíš řeknu: Ne!

Nechci se rouhat, Leno. A samozřejmě vím, co kromě těžkého srdce třímá v podpaží tvé pravé podpaží. Třímá svazek básní. A to ne ledajakých básní, ano jsou to básně velice poetické a pro nejednoho trpícího zajisté i nesmírně hodnotné.

Leč, otoč se za sebe Leno, a uvidíš, že tomu tanku a jeho majiteli je to v této chvíli zcela jedno. Znenadání se před tankem zastavíš, začneš něco z těch básní předčítat a ten tam uvnitř to přijme jako provokaci a začne pálit. Pálit hlava nehlava! Pouze pokud bude překypovat alespoň špetičkou té „láskyplné“ benevolence, udá vchod pouze jeden výstřel, zato ale dobře mířený.

Bohužel já nevidím do jeho kabinky, tudíž netuším, čeho je ten voják tam uvnitř všeho schopen. Kdoví, třeba přeci jen zastaví, ale jen proto, aby se na tebe vrhl, znásilnil tě a pak dokonal, k čemu ho ospravedlňuje soudobý zákon.

Tank sám o sobě lidem neškodí, Leno. Protože tank se sám od sebe neumí uvést do chodu, to jen tvor z masa a kostí – člověk – mu umožnil tuto krutou vlastnost. A kdyby byl skutečně Ten tam nahoře, vážně si myslíš, že by něco takového dopustil, nechal tě opuštěnou běžet touto uličkou k smrti vyčerpanou, odsouzenou v krutý mord? Ne, tomu se mi nechce věřit. Kdo ví tedy, co to viděly tvé někdejší kamarádky za zvláštní úkaz tam na Opatském náměstí. Prý to mělo tvář anděla, doslechl jsem se od jednoho potulného zbloudilce, co mě omylem považoval také za popravčí četu.

Mám pro tebe, Leno, přeci jen jednu potěšující zprávu: jednoho dne umře každý člověk, nejenom tedy ty v tento jinak jarní den, který je však špínou, smogem a pachem kulek našedlý. A není lepší přeci jen dnes zemřít, Leno? Cožpak bys nadále chtěla žít někde, kde nejsi pánem svých tuh a představ, kde o soudu tvém a jiných rozhodují jiní?

Jedině smrt tě teď uchrání od další zhoubné pohromy. A třeba ta smrt bude rychlá, bezbolestná, věř mi to, Leno. Prosím, věř mi alespoň tato má slova! Ne, ne NE! Není v nich obsažena žádná zloba, to se mýlíš, Leno. To se, Leno hluboce mýlíš! Já ti totiž rozhodně nic špatného nepřeji!! Já tuhle válečnou genocidu nevyprovokoval!!! To jeden diktátor se o tohle všechno přičinil. Diktátor, co využil věku jaderných zbraní a prostě jednu takovou použil na rozpoutání třetího celosvětového pekelného šílenství. Bylo jen otázkou času, kdy k něčemu takovému dojde. Vážně, bylo!

Tak vida, tank přeci jen zastavil, i tak ale nemáš kam utéct, Leno. Beztak jsi v pasti jako ti ostatní, co se nemohou bránit. Promiň, ta slova jsou mi vážně líto, ale ty i já moc dobře víme, že je to tak, že ani jeden jsme to takhle nechtěli, avšak musíme se s tím prostě smířit.

Vidíš, Leno, ten pacholek si tě tou hlavní už zaměřuje. Teď je jen otázkou, zda-li si to s tím výstřelem rozmyslí, nebo ne a místo toho motor tanku uvede zase do chodu a proveze ho po tvém nevinném já.

Co ten pacholek říká?! Slyším ho! Vykoukl z tanku a něco ti říká! Co konkrétně?! Že to vyřídí později?! Co vyřídí?! Tebe?! Nerozumím tomu… ale podívej, ten pacholek někam odchází! Ale i tak, Leno, beztak jsi v pasti u téhle zdi slepé uličky. A ten voják to moc dobře ví, a až se vrátí nazpět, zase do tanku normálně zasedne a dokoná své dílo…

Co to děláš, Leno?! Počkej, zbláznila ses?! Snad si nemyslíš, že se ti ten tank podaří rozjet  a odjet s ním! A kam s ním vůbec hodláš jet, pokud by se ti ho podařilo uvést do chodu?! Já sám nevím, jak s ním zacházet. Navíc je to pořádný kus slona…

……

……….

…………PŘESTAŇ S TÍM POUČOVÁNÍM! Nemysli si, že když jsem jen obyčejná plečka na poli, že si s tímhle nějak sama neporadím. Ha! HA! Vidíš, slyšíš to?! Motor přece jen naskočil, karta se tedy obrací. A teď tomu vojáčkovi a ostatním zase hezky zahrozím já! Já Eleonora Dormanská!

Ano, milý Libore Polenský, vidíš, jak mi to jde, jak obstojně v té neútulné kabince, páchnoucí po tabáku a smrduté vojenské lůze, s tankem manipuluji? Nejen hudba bourá stadiony, také tank se o něco podobného může postarat. A teď to jsou části domů, co mu nedobrovolně podléhají. Vše z ulice, co nohy má, prchá, aby si zachránilo vlastní já.

A hle, hle našeho vojáčka! Právě vyšel z jedné z těch kantýn. Tak jen hezky pojď k mamince. Maminka na tebe čeká, aby tě znásilnila jednou monumentální chloubou, jak ty sám jsi jí to chtěl prve udělat! Ale neudělal. Tvoje vina!

Neutečeš přede mnou, nikde se přede mnou už neschováš. Buďto dělem zamířím, nebo prostě přidám na rychlostí a jako těsto tvé já rozmělním na vývar do polévky, kterou zajisté ocení krysy coby chutnou polévku a také nevinní obyvatelé tohohle města k dodatečnému lynčování, na něž mají bezmezné právo.

Ha, již jsem tě dostihla, prohnilý tankisto!

Wrum!

Vidíš, neutekl jsi z mých spárů. Co to tam dole zakřupalo, že by to byl trup, hlava, ruce, nohy, nebo dokonce ty coby v celku, vojáčku? Vidíš, dokázala jsem to, je po tobě….

…….

……….

………..Lena si náhle uvědomuje, co způsobila. Ona ještě nikdy nikoho skutečně nezabila (dokonce osobně ani to nebohé zvířátko ne!). A tak tank v jejím područí zastavuje.

Co pak následuje, je lehké si domyslet. Parta jiných vojáků Lenu nutí z tanku vystoupit a ona jim vychází vstříc, neboť je zmatena tím, čeho se právě dopustila: smrti člověka!

Následují výstřely z patnácti samopalů!

A Lena bezvládně upadá do věčných mdlob a bolest postupně ustupuje: jak ta fyzická, tak i ona duševní…

………………

……………….Ale co to, chtěl bys najednou říct?

Ano, jsem to skutečně já a po mém boku mi věrně stojí skutečně onen voják – mimochodem, jmenuje se Gedeon. Ano, tady jsme oba zase živi. A proč tu normálně posedáváme vedle sebe? Inu, tohle je již posmrtná dimenze, kde se dávné hříchy odpouští a kde se buduje zcela nový svět, onen pomyslný Ráj, o němž jsi ty, Libore, tolik pochyboval.

Ano, tohle je zcela jiný svět – svět nenásilný, kde se každému na požádání dostane, oč sám požádá. Budujeme tu všichni společnými silami jeden velký svět, takže až tam, na té Zemi, skončíš, přidáš se pak k nám. Již příští neděli, doneslo se mi! Do té doby se měj pěkně a užívej své poslední dny v dobru a v pokoji.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mé magnetické pole. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *