Nová tvorba (autor – Kateřina Málková)

(9.12.2015)

Výjev I

Zlatá láva

Se valí

Novinovými horami

 

Výjev II

Prosklenými dveřmi lze vidět

Ohlížející se

Komiksovou postavu

 

Důkaz

Tvá modrá pusa

Je důkaz

Že jsi jedla borůvky

 

Cesta lesem

 

Pomalu kráčíme lesní cestou

K mohutné Eiffelově věži

jež rozrazila temnotu

Jako vyplašený kanec

(10.12.2015)

 

Lidské maso

Abychom mohli jíst mrtvá zvířata

Musíme jim říkat „maso“

Nazývat je beztvarou bezduchou hmotou

Slovo „lidi“ vnímáme dost podobně,

Když se brodíme masou davu po vánočních nákupech.

Člověk jako jednotka slova „lidi“ zaniká

A dává vzniknout něčemu mnohem většímu

Bezduchému beztvarému děsivému monstru

Které hrozí, že nás ušlape.

(29.12.2015)

 

Mýtus o dobrovolné hospitalizaci

V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, které rezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kraluje podivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako by celý vesmír souhlasil, protože to byl osud. Snad dokáže nebohým pacientům předávat lásku, kterou k Neklidu chová, jak vyznala kdysi dávno našemu zvědovi. Prý se oddala Neklidu jako mrtvá nevěsta. A láska jí tak změnila vnímání, jak to ta potvora dělá, že celý ten ušmudlaný neklid obrátila naruby jako při praní prádla. Zatímco na jedné straně pacienti planou nenávistí, když procházejí středověkou mučírnou, na druhé straně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí, kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zla se sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“ A občas tu zbloudilý pacient tluče na dveře v touze nechat se sem dobrovolně přeložit, ať už přišel odkudkoli. Snad se mu zachtělo trávit čas mezi oběšenci a latentními vrahy, kteří straší v kurtech jako kostlivec v hladomorně. Snad si nechce nechat ujít ten strašidelný zámek zadarmo. Nebo věří, že pod svícnem je největší tma, a že na Neklidu dojde klidu, stejně jako tajuplná primářka. Přijďte i vy dobrovolně nahlédnout do této tajemné zahrádky, kde raší květy zla, nenechte si je urvat nedobrovolnými a nespolupracujícími pacienty! Buďte i vy ten mytický dobrovolný pacient Neklidu! Tlučte a bude vám otevřeno.

 

PF 2016

Naprosto nevzrušeni

Mi říkají

Sejdeme se v roce 2016

Ta závratná cifra s nimi ani nehne

 

Vánoční báseň

Lída pověsila na stromeček

Jakousi kakofonní ozdobu

Neměla naději

V tak dokonalé konstelaci

Ozdob které jsem na něj navěšela

V meditativním rozpoložení

 

Sushi

Sushi si mi stele v žaludku

Slastně se rozvalilo v peřinách

V představách se stále ještě plazí

Proužky syrového lososa

Wasabi dohořívá v krbu úst

V kuchyni kočka hoduje na řasách

 

Bohyně

Spatřila jsem ji na pokladně Nové země, Terra Nova, k níž se vinul dlouhý had zákazníků. Její kolegyně pomalu obsluhovala jednoho po druhém a druhá pokladna byla uzavřena. Zákazníci k ní vzhlíželi s nadějemi, že by se mohla uzavřené pokladny chopit, ale ona je povýšeně přehlížela a okázale při tom žvýkala. Pomaloučku vyměňovala bankovky v pokladně za mince a bankovky pečlivě rovnala do obálky podle hodnot. Kdybychom se do ní pustili s výčitkami, pošlapali bychom tu nádhernou svatou chvíli a bohyně sebedůvěry, nyní nestydatě rozcapená v gestech prodavačky, by zmizela. Tak jsme stáli a čekali v němém úžasu. Mezitím její kolegyně marně projížděla zákaznickou kartu čtečkou. „Zkoušela jsem to ze všech stran,“ stěžovala si. Bohyně ji s přehledem načetla čtečkou jedním ladným pohybem, ani na chvíli nezapochybovala. Samozřejmě, že fungovala.

 

Žebračka

Před fakultní nemocnicí na Karlově náměstí sedí žebračka. Každý si řekne „chudák holka,“ ale mýlí se. Je obelstěn vlastními předsudky a povrchností a tak nevidí, jak mocná je to čarodějka, ačkoli její vzhled by tomu odpovídal. Pomocí své performance chudoby důmyslně podtržené pozadím nemocnice tě lapí do sítě pocitů viny, že máš domov, rodinu, peníze. Chceš si s ní vyměnit osud? Nebo jí zaplatíš mýtné a ona tě nechá bez kletby projít?

 

Štědrý den

Ježíšku promiň

Že zrovna dnes

Beru tvé jméno nadarmo

 

Báseň o básni

Mimochodem, přečtu ti báseň

A ty mi řekni, jestli se dá prohlásit za báseň.

Mimochodem je samo o sobě dobré

Myslím, že se dá klidně prohlásit za báseň.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mix. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *