Některé staré básně (Kateřina Málková)

Šelmy

Má divné oči

Jako šelmy

Do stran šité

A závidí vám velmi

Že jste šťastni

A bojí se vás

Že to o ní víte

 

Obraz

Koupili mi obraz

Snad nějak jim to přišlo ke mně

Je to jeden z takových těch starých

Co jim nejde jinak vypadat než temně

 

Koupili mi obraz,

takový co už se dávno nenosí,

Tak teď sedim u něj, hledím na něj

A ostatní si venku klábosí

 

Hřejivý pocit lásky

Hřejivý pocit lásky

A já se mu oddávám

Z nebe prší stříbro

Mám ho plné dlaně

 

Tvář a vlasy

Dokonale nevídaně

Žiju z krásy

 

A líbí se mi žít

Vodopádem pocitů

Ten padající šerosvit

 

Horký chlad a číše plná

Vína přetéká

Tančím nocí

Jen tak

Bezděka

 

Prach a zatuchlina

Dívka vkročila do nesnází

A ty se ptáš co jí schází

Tepna života

 

Hrady v jejím nitru setměly

A ptáci jak by dovnitř nesměli

Touhu vystřídala nicota

 

Proč jít dál když schody vratké jsou

A v pravý čas se vždycky propadnou

Snad nahoře tě čeká šálek čaje

 

A mlýn se točí pořád dokola

Věčně tebou obsazená pikola

To ty hledáš bránu svého ráje

 

Je v mrazu ztuhlá, vrže, utichá

A polapen jsi vždycky černou paní Nicotou,

Po kouskách tě v útrob polyká

A branou mohou projít jenom jiní

 

To ticho a ten vzdor a tahle prohra

Každou minutou se opakuje tvá

Tvůj varhaník už zpěvy chvály dohrál

A na kůru ti žalem umdlévá.

 

Na pokraji lesa

Proč na mysli klesám,

když již stojím na pokraji lesa?

To vždy když slunce prudce do očí mi zazáří,

já skládám oběť lesu, jeho oltáři.

 

A musí to tak být, neb les mě k sobě spoutal,

a já už ani neznám jiných cest,

tak mu stále odevzdávám světlo svého srdce,

domnívajíc se, že jeho jest.

 

Hlasy a volání

A vody utichly

Jen cejni občas zvedaj hlavy

A z lesů volá mámení

A víry budou kroužit vzduchem asi

 

Starý kanec v pasti dokonal

Však ani past by nebyla už potřeba

Jeho zuby a chřtán celkem bez hlasu

A báby co jdou kolem tvoří mýty

 

Korálky azurové

Korálky azurové

Dopadají jako kroupy

Z nitky roztržené

Na dlážděnou zemi

A jak prší jejich smích

Já zpívám si tuze radostně

Se sluncem v dechu

Ó travičko zelená

Dnes dobře je mi.

 

Deka

Na gauči leží deka.

V knihovně pozdrav od Steinbecka.

Na tácku pláče pytlík s čajem,

bojuji se svým Samurajem.

 

Boj se nehorázně vleče,

ještě nevytasil ani špičku meče.

Ještě za oponou upravuje kulisy,

necháme ten souboj asi na kdysi.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mix. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *