Flying antasy (část 10)

Vedle Johna Meyera v životě Toma Patricka důležitou roli sehrávala i další persona a to v podobě jistého Vladimíra, rodáka pocházejícího z Katalné Mochny. Již výše o něm byla zmínka, a tak se nelze diviti, že se mu nyní budeme podrobněji věnovat. Vladimír, obdobně jako Tom, hledal smysl života a zamýšlel se nad jeho chodem. Na rozdíl od poděbradského rodáka Vladimír dokázal založit rodinu, kde po boku mu věrně stála jeho manželka Pavlína.

Na popud Tenu daný úryvek zpracovala Rebeka Hodková

Pavel Kaplický ovšem zjistil, že dané manželství mnohdy muselo ustát nejednu krizi, která překvapivě nebyla způsobena nevěrou, ale pramenila z Vladimírových četných názorů na tento svět. Za tím účelem nejen vznikaly četné Vladimírovy básně a povídky, ale také si dotyčný s Tomem Patrickem sjednával schůzky. To se pak procházeli po Katalné Mochně či po jejím okolí a společně debatovali o zákonitostech našeho světa. Když se pak Vladimírově manželce Pavlíně dané zápisky čistě náhodou dostaly do rukou, nejeden spor byl na spadnutí.

Rebeka Hodková zná důvod oněch sporů. Vladimírovy zápisky totiž mnohdy obsahovaly kontroverzní statě, mezi něž se řadilo legalizování eutanazie či úplné zrušení života na planetě Zemi. Nutno však poznamenat, že jak Tom tak i Vladimír pro to měli svá oprávněná vysvětlení, jež nám jsou již dobře známa: „Pokud člověk onemocní například nevyléčitelnou zhoubnou nemocí a neskutečně při tom trpí, mělo by se mu povolit důstojné odejití z tohoto světa, a k tomu by jednoznačně pak přispěla právě ona eutanazie.“ Načež ono zavrhnutí života na planetě Zemi souviselo z různými každodenními nepokoji a nehodami, a samozřejmě že se Vladimír s Tomem zasazovali o to, aby vše proběhlo nenásilnou formou. Zkrátka oba dva zastávali názor, že pokud by zanikl na planetě Zemi život, již by žádný člověk nebyl Osudem stavěn před těžké zkoušky a tudíž by nebyl ani vykořisťován.

Pavel Kaplický ovšem dokládá i zmínky oněch dvou rozumbradů o vizi stabilního života, jež nám je rovněž velice dobře známa: „Jedná se o život na planetě Zemi, kde není místo pro žádné konflikty či války, kde lidé žijí ve vzájemné harmonii a míru, a kde není rovněž místo pro žádné nemoci – ať už ony zhoubné či nezhoubné.“

Rebeka Hodková dokládá, že právě ona Katalná Mochna, z níž Vladimír pocházel, a do které za ním na konzultace coby host pravidelně jezdil Tom Patrick, se stala místem pro lepší život. Především Winsternský rod řádu lebonských lidí se o to zasloužil, neboť zájemcům nabízel jistý druh alternativní léčby zahrnující dotyky, hřejivá slovíčka, co potěší na srdci, či ojedinělé vzácné záležitosti, mezi nimiž zejména vynikaly lémanské růže a perská Winsternská kočka. Právě tyto dvě ojedinělosti údajně dokázaly u člověka odstranit zhoubné bujení a vyléčit ho tak z rakoviny, leukémie či jiných nemocí.

A právě díky tomu si u hrstky z nás Katalná Mochna vysloužila status kultovního města ležícího ve Středních Čechách.

Panter

Škoda že se jedná pouze o fiktivní a ne o město skutečné. Určitě by ho pak pro svoje ozdravné zásluhy zapsali na seznam chráněných míst UNESCO.

Anonymní dopisovatel

Pro mě osobně je důležité, že v dílech věnované Katalné Mochně převažují ona pozitiva a tudíž z nich navenek čiší jistá naděj na lepší život. Co se pak týče oné problematiky eutanazie, jež byla výše zmíněna paní Rebekou Hodkovou, těžko říci, jak se k ní postavit. Můj názor je, že když se jí někdo dopustí na zdravém člověku, lze to považovati za trestný čin. Pokud však je uplatněna na velmi nemocném jedinci, který fyzicky i duševně strádá a není šance na jeho uzdravení, jsem toho názoru, že by se o trestný čin jednat nemělo, pokud by k ní došlo.

Anna

Já s tebou, Aničko, souhlasím. A věřím, že podobně jako ty to cítili i Tom s Vladimírem, když o eutanazii spolu nahlas debatovali. A pokud bych se ještě vrátil k onomu anulování naší planety Země, o níž se Tom s Vladimírem rovněž zmiňovali, bylo to z jejich strany míněno tak, že by měla být vytvořena nová forma Země, ochuzena o války, nemoci a spory všeho druhu, kde by hlavní prim sehrávalo vědění a navazování nových přátelských vztahů.

Anonymní dopisovatel

Jak dokládá Rebeka Hodková, tak ve Vladimírových povídkách a básních se poměrně často objevovala tématika válek. Jistým impulsem se stávaly nepokoje na Ukrajině, kde hrozila válka občanská, či poměry v Severní Korei, kde se uplatňovala vláda jednoho diktátora.

Pavel Kaplický tezi Rebeky Hodkové přeci jen doplňuje pozitivem, když se zmiňuje i o určité naději na lepší život, jež z Vladimírových „válečných“ povídek navenek vyzařovala, ať už bychom četli ony věnované Alfrédovi a Anně Neznalové, Patricii Válkové či Nadě Vladské a Robertu Umbatovi. Jako by Vladimír o válce a válečných konfliktech psal spíše z donucení a proti své vůli.

Rebeka Hodková zjišťovala vícero podrobností o Vladimírově životě a možná že se jí podařilo objasnit, proč jmenovaný psal víceméně posmutnělé povídky a básně. Kdysi onemocněl duševní chorobou v podobě paranoidní schizofrenie a dlouho se z ní léčil. Hodně ho skličovaly negativní události dějící se ve světě, které zatěžkávaly nemocnou mysl. Nakonec Vladimírovi pomohl až Winsternský rod řádu lebonských lidí, onen mochnický spolek sídlící na úpatí Oborověnkového lesa.

No vida, to že Vladimír onemocněl, o tom jsem vůbec neměl ani ponětí. Je tomu skutečně tak, jak to popsala ona Rebeka?

Panter

Ano, myslím, že se Vladimír o své nemoci Tomovi zmínil a to ve sbírce povídek a básní s názvem Trnité růží.

Anna

Tak tu jsem prozatím neměl možnost si přečíst, ale do budoucna bych to rád napravil. Snad se bude na co těšit!

Anonymní dopisovatel

Já myslím že ano. Právě Vladimírova sbírka povídek a básní s názvem Trnité růží je jeho nejosobitější zpovědí – alespoň podle mě.

Anna

I přes jisté kontroverzní závěry, mezi něž se řadila již výše zmíněná eutanazie, si Vladimír dokázal nalézt místo v životě na naší planetě Zemi a naplnit ho štěstím. To když se úspěšně, za pomocí Winsternského rodu řádu lebonských lidí, vyléčil, následně seznámil s jistou Pavlínou, oženil se s ní a měl dítě. Pravda, jejich vztah prošel i několika manželskými krizemi, společně vše ale nakonec ustáli. Vladimír si uvědomoval, že jeho psané projevy ne pokaždé vzbuzují nadšení a tak hledal někoho, kdo by mu byl ochoten naslouchat. Oním vyvoleným se stal právě Tom Patrick.

Zdroj: Ten

Rebeka Hodková hledala další informace o onom Vladimírovi a nedopátrala se, zdali je to autorovo skutečné jméno, či jde pouze o náhodně zvolený pseudonym. Dle ní byl Vladimír dosti tajemný člověk stejně jako Tom Patrick, jenž si pečlivě střežil své soukromí. K pochopení jeho osobnosti tak vedou ony četné rozhovory vedené právě s Tomem Patrickem či jím sepsané povídky a básně.

Pavel Kaplický se domnívá, že Vladimíra silně znepokojoval chod světa a právě to vyústilo v ony deprese, z nichž posléze vzešla ona duševní choroba. Jistou útěchu Vladimír postupně nacházel ve své psané formě a to v podobě krátkých povídek a básní. Psaní se aktivně věnoval již za studijních let, kdy vznikla sbírka povídek s názvem City Means – město plné rozmanitostí. O něco později se k ní přidaly knihy Tygr nechce být agresivní, Mé magnetické pole a Trnité růží. Všechna tato čtyři díla obsahovala Vladimírův ojedinělý rukopis.

Obdivuji Vladimíra, že v těžkém duševním rozpoložení dokázal sepsat několik objemných svazků. To já bych něčeho takového schopen rozhodně nebyl.

Panter

Člověk se zkrátka nesmí vzdát, i když právě prožívá složité životní období. A pokud to alespoň trochu jde, měl by se pokusit zabavit něčím, co mu udělá radost. A o to se pokusil i Vladimír a dle mého názoru úspěšně.

Anna

Přesně tak. Je velice nezodpovědné, když člověk vzdá své snažení. Pokud ale někdo trpí duševní poruchou, věřím tomu, že je velice těžké se na něco soustředit a podat stabilní výkon. Vladimír to dle mého názoru ale zvládl na výbornou.

Anonymní dopisovatel

Rebeka Hodková se domnívá, že Vladimír byl velice citlivý člověk. Sebemenší bezpráví na něj hluboce zapůsobilo, sebemenší banální nehoda u něj dokázala nabudit negativní postoj ke světu jako takovému a to pak mělo vliv na jeho psanou tvorbu. Vladimír dokonce prohlásil: „Sám si přeji žít ve světě, v němž není místo pro válečné konflikty, nemoci či jiné nespravedlnosti. Leč když zasednu ke svému bloku a rozhodnu se psát povídku či báseň, zase se mi jakoby ony těžkosti světa samy od sebe připomenou a já nemám jinou možnost nežli jim podlehnout. Ať už však je s mými imaginárními postavami zacházeno jakkoliv, vždy se snažím o jejich takzvané vykoupení z nehostinné situace.“

Pavel Kaplický ve výše uvedené Vladimírově citaci vidí nápadnou shodu s Tomem Patrickem, jenž prohlašoval něco podobného a to poté, co s ním časopis Ten udělal rozhovor. Není tedy divu, že když se tito dva muži spolu shledali, padli si ihned do oka. Pak už jen postačilo navázat vzájemnou konverzaci a několik objemných knižních svazků spatřilo světlo světa.

A za to jsme, my čtenáři Toma Patricka, samozřejmě velice vděčni!

Panter

I mě těší, že se Vladimír otevřel světu a prostřednictvím Toma promlouval k nám coby prostým lidem.

Anna

Jen je škoda, že toho smutku bylo ve Vladimírových povídkách a básních přehršel, ale uznávám, co už tu bylo zmíněno, že život není mnohdy jednoduchý a přináší celou řadu svízelí. Ovšem když se jim postavíme čelem, můžeme je dokázat přemoci a tak náš život učiniti šťastnějším. I to hlásala Vladimírova tvorba.

Anonymní dopisovatel

Rebeka Hodková dokládá, že Vladimír byl velice starostlivým otcem a vzorným manželem své ženě Pavlíně. Jistou nevěru lze spatřovat pouze v podobě takzvané pomyslné lásky k některým z autorových ženských postav.

Pavel Kaplický dále upozorňuje na jisté Vladimírovy spory s nakladateli a redakčními editory, kteří měli výtky k jeho sepsaným textům. Vytýkali jim především nedostatečnou míru napětí a negativně se vyjadřovali k ději a údajnému lacinému zpracování jednotlivých povídek a básní. Vladimír oněmi nakladateli a editory upřímně řečeno pohrdal. Naprosto nechápal, proč jím sepsané texty musejí podléhat tak negativní nepřející kritice. Týkalo se to jeho sbírek Tygr nechce být agresivní, Mé magnetické pole, City Means – Město plné rozmanitostí a Trnité růží. Stíženou pozici pak měl i Tom Patrick, jenž se Vladimírovy výtvory snažil přiblížit širší čtenářské veřejnosti.

Opravdu je to k naštvání, když se vše hodnotí pouze po technické stránce. Mně se Vladimírova tvorba zalíbila právě proto, že se od ostatních děl odlišovala a tudíž nepodléhala zavedeným psaným postupům. Zkrátka se nebála být originální.

Panter

Souhlasím. A navíc musíme přihlédnout i k Vladimírově duševní chorobě, s níž se při svém psaní musel vypořádávat. Když se to tak vezme, tak právě psaní se stalo jakousi protiváhou oné nepříjemné paranoidní schizofrenii, a toho si je třeba cenit, tedy že Vladimír i přesto dokázal tvořit.

Anna

Jako bych živě slyšel Toma Patricka: žijeme ve strašně složité době, která je řízena různými pravidly a podléhá tak názoru odborně školených redaktorů a editorů zároveň.

Anonymní dopisovatel

Což je škoda, neboť jejich zásluhou se k nám nedostanou zajímavá díla a my si je tak musíme pracně vyhledávat, jako tomu je v případě Vladimírových zápisků, jež pro zájemce zaznamenával Tom Patrick.

Anna

Jak dále dokládá Rebeka Hodková, tak Vladimír a Tom Patrick spolu navázali nefalšované přátelství. S Vladimírovým svolením se pak Tom pokoušel jeho povídky a básně nabízet různým nakladatelům, mimo jiné i Aleši Misařovi, avšak nepochodil (nebo to alespoň platí v tento moment, kdy vznikají tyto řádky!).

Pavel Kaplický k tomu dodává: „Ony důvody jsou všem již dobře známé a tudíž se k nim nemá cenu navracet. Je však třeba hledat i pozitiva na Vladimírově tvorbě a ty v ní zajisté obsaženy jsou, ať již pročítáme jednotlivé povídky či procházíme jednotlivé básně. Až čas tedy prověří, zda vznikly oprávněně, nebo naopak se jejich sepisování jevilo jako úplně zbytečné.“

Já mám jasno, já ony Vladimírovy povídky a básně za zbytečné rozhodně nepovažuji a vážím si jejich existence. Kolikrát se k nim i ráda vracím a pokaždé z nich vyčtu něco pro sebe niterního.

Anna

Já se přidávám. Copak má svět vědět jen o jakémsi brýlatém čaroději, co lítá na koštěti, či o Hobitech a Elfech? Rád si přečtu i něco českého, co nepodléhá zavedeným fantasy trendům a nebojí se to jít svojí vlastní cestou. Za to dávám Vladimírovým povídkám a básním jedno velké plus.

Anonymní dopisovatel

K tomuto názoru se svorně přiklání i moje maličkost.

Panter

I přesto je obdivuhodné, že i přes svoji duševní chorobu v podobě paranoidní schizofrenie dokázal Vladimír psát a tak se i podělit s těmi, kdo mu byli ochotni naslouchat, o své povídky a básně. Jak už to tak u podobně nemocných lidí bývá, čiší i z Vladimírových psaných statí smutek, ale je zde i zaznamenána touha po naději, což lze připočíst k dobru. A stejně tak si lze cenit toho, že Tom Patrick byl tak ochotný a pokusil se Vladimírova díla přiblížit veřejnosti.

Na popud Rebeky Hodkové výše uvedené zpracoval Ten

I když mezi sebou Vladimír a Tom Patrick navázali přátelství, nebyla pokaždé jejich spolupráce snadná. Často ji narušovaly Tomovy výbuchy vzteku, když se na Vladimírem sepsané povídky a básně snesla negativní kritika nějakého toho editora či nakladatele. Vladimír to zase tak intenzivně neprožíval, nakonec se smířil s faktem, že se nestane světově uznávaným spisovatelem, Tom však naopak toužil po uznání a tudíž Vladimírova díla nabízel, kde se dalo. Bohužel bez úspěchu (nebo to alespoň platí nyní, kdy jsou tyto sepsané řádky aktualizovány!).

Na popud Pavla Kaplického výše uvedené zpracoval Ten

Co naplat, získat slávu a uznání je v dnešní době složité, ne-li dokonce nemožné. A když se to tak vezme, tak výhradně psát pro slávu a uznání není dobré. Člověk by si sepsané texty měl především užívat a pokud možno si je psát jen tak pro radost.

Anna

Zkrátka a dobře, každý jsme nějaký. Mně třeba dělá radost, když si s někým můžu jen tak nezávazně popovídat, což se děje právě nyní a jsem za to vděčný.

Anonymní dopisovatel

Já se ochotně přidávám. Vždyť přátelství je nad všechnu slávu světa, ale Tom Patrick už je prostě takový a nemá cenu mu něco zazlívat. Koneckonců kdo v dnešní době netouží po úspěchu?

Panter

Ze sebraných spisů je rovněž patrno, že Tom Patrick měl pro někdejší Vladimírovu duševní chorobu pochopení a obdivoval jeho opětovné začlenění do normálního života. Záviděl mu i jeho stabilní vztah s onou Pavlínou a to že oba společně vychovávají syna. Jak bylo všeobecně známo, tak Tom měl jistý problém s navazováním vztahů a namísto vychovávání dětí spíše upřednostňoval náklonnost ke zvířatům.

Výše uvedené zpracoval Ten

Každý jsme nějaký. Mně například zase činí nemalé potíže vztah s mým strýcem, který je ve všem příliš zásadový a těžko si nechá něco rozmluvit.

Panter

Já to někdy také nemívám jednoduché, to když se opozdím na hodinu biologie a profesorka mě před celou třídou seřve. To jí pak marně vysvětluji, že to jinak nešlo, neboť vlak měl více jak hodinu zpoždění.

Anonymní dopisovatel

S tím mám rovněž své zkušenosti. Avšak čas teprve ukáže, jak Tom naloží se svým soukromým životem. Nezbývá než mu popřát mnoho profesních i vztahových úspěchů a kdo ví, třeba nakonec i on jednou založí rodinu a k oné němé tváři přibude i nějaký ten potomek.

Anna

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Flying antasy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Flying antasy (část 10)

  1. Anonymní dopisovatel napsal:

    Trnité růží? To bych si rád přečetl! Zveřejníte?

    • Tom Patrick napsal:

      Prozatím plánuji, až Flying antasy ukončím, zveřejnit v pořadí pátý City Means a bonusové kapitoly k již ukončenému čtvrtému City Meansu v podobě dalších čtyř kratších povídek Radovana Litevského. Trnité růží je stále ve fázi úvah a náčrtů, promiňte mi to, ale jsem také pouhý obyčejný člověk.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *