(1) Leopold Barnet: O vztahu lidí k lidem (Neexistující román – poetika 3)
Vínka: Venku cosi haleká, to snad ve vzduchu skučí raketa?
Dobromil: Pomyslné okno otevírám a z něj ke hvězdám hned zírám. Jsem totiž Vezír Zírný, i když jsem občas tuze líný.
Vínka: Vždyť ale tvé nohy v kolenou sílí? Tak postůj přece chvilku, proč tě náhle přepadá smutek, Dobromilku?
Dobromil: I nech si od cesty tuto svoji mýlku, Vínko má bodrá, já přešťasten jsem, ty můj blázínku, neb pekelný stroj kdesi v dáli pokojně utichá.
Vínka: A tak nekoná se palebná odveta, místo ní na obloze vychází spanilá kometa.
Dobromil: Toť pro nás zpráva dobrá, jen aby nepominulo toho tolik vzácného dobra.
Vínka: A i kdyby přec, mám tu tebe, příteli z pozemských hvězd.
Dobromil: I neboj se, mne nesužuje stres, Vínko má bodrá, vždyť jsem silný jako tento les, jako jedna statná hora, a to i kdyby mne smrt snad chtěla srážeti na kolena.
Vínka: Ach, jaká to silná slova, jimiž oplývala i dívka jménem Dobra.
Dobromil: Vždyť nečiší z nich zloba, tak zanechme těchto obav a ubírejme se cestou v místní hrad bloumat.
Vínka: Leč mne to stále nutí hloubat. Oči mé právě vidí, jak hlavy do masek si tam halí cestáři podivní.
Dobromil: A snad hodlají někoho pobíti či dokonce přímo zabíti? Pokud nás tedy vyzvou v boj, rabiti, povolám i já do pohotovosti svůj nožní hrot.
Vínka: Ty snad hodláš opětovat jejich vzdor? Ach, Dobromilku, zadrž a vzdej jim radši hold v tuto černou hodinku.
Dobromil: Nu dobrá, můj nůž tedy vodou skoná v tomto rinku, však protistrana nechť tak činí též, jinak nikdy nepomine lidská lež.
2) Leopold Barnet: O vztahu lidí k němých tvářím (Neexistující román – poetika 7)
Vínka: Snad je již noc, nebo že by to byl sám velký kolotoč?
Dobromil: Jakýpak kolo toč, Vínko má bodrá, cožpak tu je někde pouť bloudivá?
Vínka: Ale to víš, že ano, stačí pouze zaostřiti najinako, mýlko má loudivá.
Dobromil: Hle, už ji vidím i já a jde to tak samo. Veveřica navaří všem chutnou večeři, medvěd pak tlapkou udá tlesk a hned nato se spustí pravý pavoučí běs.
Vínka: Juj, už ho cítím, to je děs, a to přímo v kolenou, což shrnu pouze větou jednou: rychle za magií posedlou Marionetou.
Dobromil: Ta dá na rány mast hojivou a nemilé zvířecí pudy tak rázem pominou.
Vínka: Leč co nastane pak? Že jim nepodlehne jen jedovatý had?
Dobromil: Ne, není tomu tak. Ty porozumíš řeči ptačí a pozvání k tobě na návštěvu přijmou štír i celá slůje dračí a to přece k přátelství a štěstí bohatě postačí.
Vínka: A tak se vše opět v dobré obrátí a již ve světě nebude toliko bezohledného bezpráví.