kapitola 9 – Devátá komnata

*„Petře! PETŘE!“

*Dotyčný, jakmile z oněch smyslných úst zaslechl své jméno, sice zareagoval hbitým vstáváním a okamžitě se dal do spěšné chůze, nikoli však směrem k volající.

*„Tak zastav! ZASTAV PROSÍM! VRAŤ SE!!“

*Druhá osoba byla mazanější a pohotovější zároveň: s halasením nemarnila čas a Petra jednoduše doběhla. Než se nadál, už mu jemně drtila zápěstí a jako neposlušného pejska si ho po pěšině vedla k lesu.

*„Hele, nech toho, chodit umím sám!“ vzpouzel se. „Navíc mám naspěch!“ snažil se vymluvit.

*„Své spěchy budeš muset odložit,“ oponovala Elke. „Ema tě teď hrozně moc potřebuje a ty ji ostatně také.“

*„Ne, nepotřebuje mě a ani já ji! Ta si bohatě vystačí sama se sebou a s tou svou PRNKALICÍ!“

*„Pojď a neodmlouvej.“

*„Nech mě!“

*„Pojď a neodmlouvej!“

*„Nech…“

*„Pojď…“

*„Jsem snad tím tvým nerozlučným psím mazlíčkem?!“ Petrovi se konečně podařilo Elke úspěšně vyprostit ze sevření, Emě už pohledem ale stejně uniknout nedokázal, neboť ta se během sporu oběma vydala naproti.

*„Ahoj,“ pozdravila tiše Ema. To už se s Petrem setkali tváří tvář a jemu rázem poklesla čelist. Zase ho udolaly ty podmanivě snivé pomněnkové oči.

*„Tohle nemá, Emo, cenu,“ odvážil se Petr přeci jen jako první prolomit ledy mlčení.

*„A co podle tebe tedy cenu má?“ Ema alespoň byla ráda, že se trošičku uklidnil, a proto i ona zvolila podobný přístup.

*„Já… pro tohle naše polemizované řečnění se snad ani nedá najít kloudná odpověď.“

*„Tak se o ni snaž a já se pokusím o to samé.“

*„Já… to je přesně ono!“ vyštěkl znovu Petr přísně, takže mírumilovnost vmžiku vzala za své.

*„A co?“

*„Tyhle ty tvý zasněný pohledy!“

*„Nikdy ti nevadily!“

*„Ale… Emo… Ty… ty tvé pohledy a taj…“

*„A ty snad žádné tajnosti přede mnou nemáš?! Co ta sluchátka?!“

*„No vidíš, super, už se zase hádáme!“

*„Tak s tím zkrátka přestaňme a je to!“

*„A ty myslíš, že něco takového jde vyřešit pouhým lusknutím… nebo ještě líp – za pomocí té tvé rádoby kouzelné hůlky?“

*„Když už na to svádíš řeč, tak to byl kouzelný proutek… no nic, to je pro tebe přece jen ubohý detail!“

*„Tak detail?!“

*„Avšak pro mě poměrně podstatný – stejně jako pro tebe ta tvá sluchátka!“

*„NENARÁŽEJ ZAS!“

*„Já?! JÁ! TO TY TO DĚLÁŠ!“

*Elke po bedlivém naslouchání chtěla do sporů nějak šetrně zasáhnout, nakonec se o to ale nečekaně zasloužil někdo úplně jiný.

*„Je smutné dívat se na dvě sympatické tváře, jak mezi sebou vedou pře.“

*Ema s Petrem, jakmile ten mile zlobný hlásek zaznamenali, okamžitě s hádkou přestali. Tak velkou moc opět měl. Elke nasadila velmi přívětivý úsměv.

*„Jestli mám opravdu být tím milým rádcem, říkal jsem si, jestli bych taktéž neměl něčím přispět do vínku.“ Profesor Litevský vyndal z aktovky kšiltovku, podobně jako mince měla dvě protichůdné strany: palmové ražení a černé temno. „Ať tedy vždy při vás stojí jen ta veselá letní část a ona pekelná vás pokaždé nasměruje jen k oné prvotní. Těším se s vámi na další pozitivní shledání.“

*Radovan Litevský se následně s trojicí, z níž se momentálně nejpřekvapeněji tvářil Petr, zase hned rozloučil a vykročil ve šlépějích ostatních béčkařů.

*Petr i nadále zaraženě stál na místě a díval se za profesorem, jak odchází, jako by skutečně byl nějakou pohádkovou bytostí, nejlépe oním kouzelným dědečkem s příměsí moudrého rádce, jehož rady není nikdy radno brát na lehkou váhu. Petrova euforie se ještě navýšila, když si Ema před ním začala neohlášeně pohrávat s darovanou kšiltovkou a v pravidelných intervalech na ní přehazováním rubu a lícu volila kombinaci peklo – ráj. Nejinak tomu bylo v případě Elke, ta Emě do taktu přesně frázovala svým proutkem.

*„Ne, ne, ne,“ pokusil se Petr konečně chopit nějakého slova a na vše se podívat okem znovuoživeného buřiče, „vy… vy jste se na mě všichni domluvili… vy dvě… chcete… vy dvě mě chcete svým přístupem zničit! ZNIČIT!“

*Jak se ale téměř záhy ukázalo, zničen pravděpodobně byl kdosi jiný – patrně nikoli za přispění lidské agrese, nýbrž oné mnohem nevyzpytatelnější – přírodní.

*„Musíme ho urychleně zanést k Justýně,“ rozhodla se ve vteřině Ema a sebrala bezvládnou MALOVU ze země.

*„Žije?“ pípla sotva slyšitelně Elke.

*„Jo,“ hlesla s úlevou Ema.

*„Do čeho ji ale dáme?“ uvažoval právě Petr, kterého pohled na překrásně modrého příbuzného ledňáčka rovněž nenechal lhostejným. Na to, že by se měl hádat, dočista zapomněl. A aniž by věděl jak, samo od sebe z něj dodatečně vypadlo: „Co třeba do tohohle?“

*„Jo, to je skvělý nápad,“ přitakala souhlasně Ema, načež se očima znovu střetla s těmi Petrovými.

*Už chtěla MALOVU najisto uložit do Radovanovy kšiltovky, když Elke takřka na poslední chvíli vykřikla: „Pozor! Černá! SMRT!“

*Ema naštěstí význam oněch slov ještě zavčas zaregistrovala a rub a líc kšiltovky stačila prohodit. Modře zářící ptáček tak byl nakonec uložen do „palmového ráje“, jenž obepínala „černá nicota“. Ema, Petr a Elke se okamžitě shodli na názvu HROBKA NADĚJE.“

*Justýna naštěstí v Oborověnce ve své záchranné stanici byla a okamžitě se návštěvy láskyplně ujala. „Ach, chudáček maličký, co mu to jen to zatraceně proradný počasí zas vyvedlo za nechutný sprostotiny!“ Tak zněla její prvotní reakce, když v Radovanově daru spatřila ležet ono posmutněle vyhlížející stvoření.

*To, že se Justýna jako první ujala slova a takto rozumně promluvila, především zaimponovalo Elke. Ta ji prozatím pouze zběžně znala z Emina vyprávění a upřímně řečeno – na první „živý“ pohled na ni milý dojem zrovna dvakrát neudělala. Na svědomí to měl onen punkový vzhled, takže černá strana kšiltovky nakrátko sehrála svůj prim. Ano, pouze nakrátko, neboť jakmile Justýna normálně „lidsky“ promluvila, dostavil se u Elke onen pomyslný „palmový ráj“. A ihned to tak při seznamování Justýně rovněž vylíčila.

*„Dík za upřímnost, Eli, a také za to milé přirovnání k pekloráji. Někteří lidi v mém případě v tom bohužel nedělaj pravelký rozdíly a soudí jen podle toho, co vidí,“ vyjádřila se k tomu s potěchou hostitelka. „Tak přece pojďte dál a hned se do toho MALOVÍHO marodoléčení dáme.“

*Justýna položila kšiltovku na stůl a opatrně z ní raněného modrého ptáčka vylovila. Pro jistotu ze stolu raději ještě sklidila vše černé. „To abyste se, vy mé dušinky, zbytečně nenervovaly, už tak to s naším miláčkem máme dost nahnuté,“ zněl její pádný argument.

*„To… to jako vážně zemře?“ polkla vyjukaně Elke, která něco takového odmítala přijmout, načež hledala u Emy okamžité zastání, že tomu tak v žádném případě nesmí být. Ta ji svědomitě upozornila na to, že přece u sebe má svůj proutek a ona zas navrácenou duši, takže z toho jasně vyplývá, jak to s MALOVOU nakonec dopadne. Elke se viditelně ulevilo. Jenže následně zas poněkud přitížilo, to když spatřila, jaképak to nádobíčko si Justýna na modrého ptáčka chystá.

*„Přece… přece ho nebudeš léčit touhle… touhle břečkou.“

*„Jen klid, Eli, za momentek bude čistá jako ta nejprůzračnější studánka. VJEDJOSTENSJENKY se nám o to postarají,“ nadhodila Justýna přece jen optimisticky. „Pro začátek se musím přesvědčit, zda MALOVA nemá protrhnutý váček a jestli dokáže přijímat svou potravu,“ dodala na objasněnou.

*Ema s Petrem si vyměnili souhlasné pohledy, oba věděli, oč kráčí, Elke ale očividně ne, neboť nasadila ještě udivenější výraz.

*„MALOVA neboli MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR,“ rozpovídala se Justýna, „potřebuje k životu vodu stejně jako člověk, na rozdíl od něj je to pro ni či něj, skloňuje se totiž v mužském i ženském rodě, bohužel jediný způsob obživy, když nepočítáme zobání podružných bobulek.

*Ze všeho nejdůležitější pro tohoto SKOROLEDŇÁČKA ŘÍČNÍHO je, aby měl vodní zdroje vždy čisté, to jest neznečištěné špínou, a proto jsou pro něj po celé Oborověnce různě rozmístěny kašny, z nichž v zimních měsících může čerpat vodu.“

*„Ema ale říkala také cosi o sněhu,“ připomněla Elke, zároveň ale bedlivě pozorovala, jak Justýna MALOVU prohlíží a zkoumá v oblasti hlavičky, kde měla ony pověstně nadité váčky.

*„Jo, to souhlasí, sníh je voda v pevným skupenství, že? Ten si MALOVY koneckonců obstarávají sami, v zimě ho tu ostatně mají dostatek a drobné nečistoty z něj vcelku hravě zredukuje jejich ústrojí, se zamořenou vodou je to však mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem komplikovanější.“

*O tom se Elke vlastně hned na vlastní oči přesvědčila, když Justýna po kalu sínic přejela ukazováčkem a měla ho pak celý nazelenalý. I přesto téměř vzápětí dokázala učinit menší zázrak, to když kalnou břečku během necelé jedné minuty kompletně proměnila v průzračně čistou vodu. Stačily jí k tomu pouhé dvě věci: naprosté ticho a třikrát po sobě srozumitelně a nepřerušovaně zopakované „VJEDJOSTENSJENKY“ za přispění trojnásobného prstového zašvitoření o hladinu.

*Justýnino počínání přineslo téměř okamžitě kýžené ovoce i zasloužené ovace z řad přihlížejících: MALOVA otevřela oči a začala popotahovat zobáčkem. Justýna nelelkovala a mokrou rukou jí ho přejela. MALOVA za to byla nesmírně vděčná, instinktivně zatoužila po misce, po níž by před minutou neštěkl ani ten nejzbídačenější pes.

*„Hurá, už nás vnímá!“ vydechla s úlevou Elke; málem že to s ní neseklo, jak ji tato novinka potěšila.

*„Nechceš ke stolu přirazit židli, Eli? Jak tak koukám, tak tě ty nečekaný úkazy dost berou, co?“

*A než se Elke nadála, už seděla vedle Justýny a dělala jí zdravotní asistentku. Jak se totiž ukázalo, MALOVA měla váček skutečně protrhnutý, bylo jej potřeba co nejdříve zašít a tak zabránit dalším odtokům krve. Justýna v tom naštěstí byla pregnantně zběhlá. Nezaháleli ani Ema s Petrem, oba se starali o to, aby ptáček dostával pravidelný přísun tekutin.

*„A sem tam se nebojte taky pronést nějaký to přívětivý slovo, MALOVY to dokáží ocenit, na rozdíl od jiných ptačích druhů si dost pamatují a umějí projevit vděčnost,“ dodatečně poradila Justýna.

*Záchranná MALOVÍ mise trvala dobrou hodinu a měla celkem hladký průběh. Rovněž k tomu přispělo, že se Justýna dopodrobna rozpovídala o dalším ojedinělém stvoření, o němž se před momentem letmo zmínila. Elke se tak z jejích úst konečně dozvěděla, co jsou zač ony VJEDJOSTENSJENKY, že to jsou na první pohled nenápadné zlatavé rybičky – zato ale s velkým přínosem, právě ony totiž mají na svědomí očišťování kalné vody v jezírkách, kde se zdržují.

*„Přimět je k tomu dokáže výhradně člověk. První zmínky se o nich objevily v knize nesoucí název Tvorové v naší mysli i (ne)mysli, tu v devatenáctém století ve svých románech nanovo zpopularizoval jistý místní rodák Herbert Kolbert. O původu VJEDJOSTENSJENEK ve Středočeší se však vedou různé teorie. Údajně to byla sama příroda, kdo jim vnuknul ony vzácné léčivé vlastnosti, byl to ale až člověk, kdo je prý dokázal plně využít ve svůj prospěch: zlatavým rybičkám daroval ono kouzelné pojmenování oním trojím zašolicháním o vodní hladinu, k čemuž se staly náchylné.

*A ten název? Jedná se o spojení několika slov dávné mochnické terminologie: vjedjo znamená cosi ve smyslu vědro a ony stensjenky zase symbolizují tenké spojení.“

*Elke bedlivě naslouchala každému slovíčku a ani ona rozhodně nebyla troškařkou, takže jakmile Justýna s vyprávěním skončila, pustila se do poutavého líčení, jak došlo k tomu, že moře nabralo slanou chuť. Historka o chudém rybáři, co ke štěstí přišel, když za několik koláčků od trpaslíků darem dostal mlýnek, co nepřetržitě chrlil sůl, pravděpodobně nenadchla jen trojici naslouchajících, ale také MALOVU samotnou, ta totiž náhle začala vydávat skřehotavé zvuky. A když Elke přidala na napěťovém akcentu a jeho prostřednictvím zmínila bratra rybáře, bohatého floutka, co se jinak topil v penězích a neprávem si pak onen solný mlýnek přivlastnil, to už modrý ptáček nevydržel a začal bolestivě chrčet, jako by onoho zloducha viděl před sebou a chtěl se mu pomstít.

*„…a protože ten bídák měl rozum neandrtálce a všude kolem sebe viděl jen peníze, nesmírné bohatství a ne lásku a přátelství, tak mu mlýnek po zásluze z loďky spadl do moře a to ji pohltilo společně s ním. A právě od té doby se traduje ona slanost.“

*MALOVA sebou znovu poplašeně trhla a dožadovala se dalšího doušku čisté vody.

*„Co… co se to s ní děje?“ utichla okamžitě Elke, když si konečně povšimla toho, čeho už předtím její tři kamarádi.

*„To nic, všechno je v poho, Eli,“ konstatovala nevzrušeně Justýna, načež jemným dotykem MALOVU navrátila do spánkového transu, „je naprosto skvělý, jaký na ni máš pozoruhodný vliv. Díky tobě nám krásně vylila své city, jen co je slyšnou.“

*„Jejda… já nerada,“ kála se omluvně Elke.

*„Já tě přece nekárám, právě naopak, to že to MALOVA udělala, předznamenává, že je na nejlepší cestě za plným uzdravením.“ Justýna udělala poslední tah jehlovým štětcem a uložila MALOVU do připravené klícky. Byl na ni velice zvláštní pohled, do zobáčku měla teď zavedenou trubičku, jíž dle potřeby nasávala z misky vodu. „Necháme ji v klidu odpočívat.“

*„A to už jí to takhle v té pusince zůstane nadosmrti? To snad ne?“

*Justýna se zakřenila, Elke to přece vyslovila zase tak mile nevinně. „To víš, že ta nápomocná podivnost z jejích útrob co nevidět zmizí, Eli,“ spustila zase ona nanovo po svém typickém humornu, „teď ale potřebuje nabrat novou sílu do života. Váček má zašitej, takže vše je zas O.K. stav. Jinak dík za JUSTYPUNKOVOU asistenci, Elči.“

*Podaly si ruce.

*„No a když teď máme MALOpadla, co kdybychom přesídlili a společně se změnově zase zašili my? Nejdřív třeba do celých Oborověnkových míst venkovních a z nich pak rovnou k nám?“ snažila se teď rádoby nenuceně nadhodit Ema.

*„Copinkat, slečno Chardová, vám už snad má bytová lesní říje přestává vonět?“ nadhodila zas rádoby po přísném učitelsku Justýna.

*„Aha, ty nemůžeš, někoho čekáš, co?“ vytušila Ema.

*„Mňo, tak nějak trochu něco na ten princip,“ začala se Justýna vykrucovat, škodnou ale kamarádce neudělala, neboť hned nato dodala: „Ale tak ať si jinoch počká, že? Aneb, jak se říká, kdo si dočká, ten se počká, nebo něco na ten oznamovací způsob – to abys holka taky věděla, že i u mě je duch vašeho všemi oblíbeného biologáříčka Radovánka rovněž pečený vařený.“

*Všichni čtyři se tedy vydali napříč Oborověnkou směrem k Slepému ostrůvku. Než k němu ale společně dospěli, chvilku to trvalo, Jurášek byl prostě k popukání a Elke se od něj ne a ne odtrhnout.

*Následně se pozornost od této sympatické dvojice postupně přenesla na Petra a jeho taje. A stejně jako v případě Elke ani nyní se Ema nenudila a stávala se nedílnou součástí jí doposud skrytého světa svého, nyní snad již zase nejlepšího kamaráda. A tak se v jeho podání před Emou, Elke a Justýnou počala linout a rozvíjet malebná krajina oblak, jež se pozvolna kombinovala s jezerní krajinou pozemskou a následně také masivy horskými. Tím vším prostupovala sympatická dívčí postava a to za zvuků příjemné relaxační hudby, ta ale za žádnou cenu neměla působit nahodile. Nečekaně tu sehrávala velice podstatnou úlohu, každá hudební ukázka se totiž vyznačovala osobitým názvem i právoplatným interpretem.

*„Škoda jen, že ta hudba nejde přenést do reálu,“ postěžoval si Petr, když dohovořil. „Tu zpěvačku Menu Menansovou s vesmírnou árií Legendy In Mrakone bych vážně bral.“

*„Neboj, Péti, až Japonci vymyslej přístroj na zhmotňování myšlenek, tak už na sobě konečně nalezneš pokoj a mír v duši. Uvidíš, to zajisté nebude trvat příliš dlouho,“ nadhodila povzbudivě Justýna.

*I tak si vedle Petrova celkem vážného líčení všichni při toulkách krajinou užili i poměrně dost uvolňující zábavy. Tu obstarávala především Justýna, neboť se cestou proháněla na velice stařičkém kole, co mělo jedno kolo menší a to druhé logicky o něco větší, takže když na něm Justýna nutila jet ostatní, tak to teprve byla jízda k popukání (Elke s Emou nejednou málem skončily v nepříjemně kalném jezírku, mohly se tak na vlastní kůži přesvědčit o oné nepříliš lichotivé historce).

*Pro Petra víceméně bylo nejen důležité, že si s Emou konečně zase rozumí, ale i to, že se teď rozhodně neprojevuje jako suchar a svému parťákovi k dobru přihazuje několik nových fiktivních interpretů a to i s osobitou koncepcí jejich potenciálních písní. Elke zase obšírně prozkoumávala okolní krajiny a přilehlá mračna, v nichž by se mohly ukrývat předobrazy oněch snových výjevů.

*Úterní odpoledne se tak pro jednu místní čtveřici stalo jedním velkým úletem napříč zámochnickými místy, a tak to netrvalo dlouho a duo Maja Podvodnija se skladbou Podvod A Nedvod či skupina Airbus Station a jejich Hukot In The Rain byly rázem na světě. Petrovi se tak postupně plnil notýsek a z dobré čtvrtiny tak už mohl konkurovat Emině zabavené PĚNKALINCE.

*„Hmm, jen vážně škoda té hudby,“ nedal s tím Petr pokoj, když se po dobrém tříhodinovém maratónu klátil únavou na lavičku. To už se všichni zmítali na plácku za městem a prohlíželi si fotografie nebes a pozemských jezírek, které pořídila Elke.

*A Emu něco spásného přece jen napadlo: „U nás doma se v tátově počítači jistě nějaké ty šumy a relaxace najdou, tak co, jdem? Stejně jsem vám to slíbila.“

*Elke okamžitě nadšeně souhlasila, konečně se jí naskytne příležitost více se dozvědět o Emině tajné tvůrčí vášni. Ani Petr nebyl proti, jen Justýna váhala: „No já nevím, co na to řekne ten můj potenciální ctitelík?“ Nakonec ale i ona podlehla tlaku zvědavosti.

*Jakmile všichni čtyři vklouzli do Květované, už Ema měla tu čest svým kamarádům představovat – zpočátku sice jen jednoho z místních svérázných obyvatel, i tak to ale stálo za to.

*A hlavně za vidění. Dotyčným totiž byl František Fanderský, Ema mu však výhradně přezdívala Fantomas. A hned bylo jasné proč. Tento muž měl přes hlavu – prý údajně bez ohledu na stav ročního období – vždy přehozený černý kulich na způsob mafiánské kukly (ani dnešek samozřejmě nebyl výjimkou). Ten pravidelně nosil od té doby, co mu uši poprvé – a zároveň i naposled – zalehly omrzlinami.

*„Toto ale rozhodně není jediná pikantérie tohoto človíčka, však vás o tom sám brzo přesvědčí,“ dodatečně ještě připomněla Ema.

*Vystihla to naprosto přesně. Čtveřice ještě nestačila zapadnout do Eminy bytovky a už se přes ulici, kde František bydlel, z jeho otevřených oken počaly linout podivné hudební motivy o průměru pěti až patnácti sekund, které se spolu navíc nesourodě prolínaly, jakož i ruchy náhodně naladěných a posléze přeladěných stanic. Co to teď ale bylo v porovnání s vozotajem čtyřkoláku domácí Lédové, před ním všichni čtyři doslova pádili o život jako diví – to vše jen proto, aby tlačičce nepadli do očí.

*Byt, do něhož posléze vstoupili, čišel prázdnotou, tedy alespoň na první slyšnou, následně jím totiž cosi proběhlo, byl to však opět jen Mourek.

*„Jděte prosím sem, hned za vámi dorazím.“ Ema kamarády nasměrovala do svého pokoje a šla se k otci shánět po nějakých těch relaxačních kazetách.

*Hosté se ještě nestačili po Emině pokojíku pořádně porozhlédnout a už jejich hostitelka dorazila – a to nejen s nahrávkami, ale i s menším pohoštěním. Předala Petrovi nálezné, avšak krátce nato mu ho zase zabavila, neboť si uvědomila, že se jí vlastně bude hodit.

*Začala šmátrat pod postelí, odkud následně vytáhla objemnou krabici. Jakmile víko odpadlo, naskytl se všem pohled na sadu obrazů. Ema vyndala hned ten krajní, vyjímaly se na něm květiny. Jakmile ale v blízkosti plátna naznačila pohyb rukou, nejméně z pěti kvítků zčistajasna vyrašilo pět srdíček.

*„No tohle!“ valila na to Elke oči.

*„Fakt zajímavý kouzlíčko,“ přidala názor Justýna. „To by Herbertík panečku koukal. On totiž podobný barevný sklíčka ve svým obchůdku prodává.“

*„No vždyť to taky jsou jeho RÁMOVANKY,“ podotkla Ema důležitě.

*„No né, nekecej, fakt? No to si snad děláš prdel!“ vyprskla Justýna celá překvapená. „Jé, promiň, Elči, asi jsem se nechala Eminýma slovíčkama až přílišně dost vláčně unést, co?“ mírnila se zas, neboť myslela, že ji ohodila slinami. Zahlédla totiž její překvapený obličej, ten se ale spíše vázal k novým mochnickým tajům než k Justýnině hubomluvnosti.

*„Prrrrdééééél, Dito rééééééééj!“ Jak slyšno, Šamlatovi se JUSTYPUNK docela zamlouval, takže Emě nezbývalo, než papouška z místnosti nakonec vykázat.

*Klid na prezentaci půvabná hostitelka přesto neměla. Přes ulici se začaly linout další divnoúryvky. Fantomas si pro vnitřní uspokojení a nervy domorodců z Květované pustil nový mix nelogických stopáží, načež paní Kernesová mu k tomu shora pěla, sice o něco logičtější zato ale i tak už dost odposlouchané hubnoucí ódy. A aby toho nebylo málo, tak kdesi na ulici se rozeštkala domácí Lédová o těžkých kilogramech sběrného odpadu.

*Ema si pro svou prezentaci nutně potřebovala sjednat klid. Rozhodně si nepřála, aby to začínalo zrovna takhle. Jako první za své vzalo okno, posléze strop, a protože se Lédová už šourala kamsi nahoru po schodech, tak i dveře – to vše za přispění otcova speciálního těsnění.

*„Jak jsem dospěla k onomu triku?“ chopila se konečně stabilního výkladu. „Ten sám o sobě není nějakým velkým tajemstvím. Ne, opravdu není… tedy alespoň pro nás místní,“ upravovala to postupně, když Elke nasazovala stále zasněnější výrazy, kterými se pozvolna čím dál víc podobala svému plyšáčkovi. „Herdenova TAVARESKA se pravidelně specializuje na podobné vylepšováky, právě SMOLNICKÉ RÁMOVANKY patří k jejím předním nákupním a také vývozním artiklům.“

*„Jo, to je fakt, Elči,“ vstoupila do hovoru Justýna, „ty jsou mezi námi místními fakt dost populární.“

*„A pak,“ pokračovala Ema, „žel bohužel už jim hoví spíše zahraniční delegace z Ruska, Ukrajiny, Pobaltí, případně Německa.“

*„To víš, poutníci pobožníci,“ upřesnila Justýna.

*„To teď ale ponechme stranou,“ rozhodla Ema a kamarády pobídla, aby si nabídli z tácků. „Mnohem zajímavější je už onen samotný název – náchylný ke smůle. Tou výrobce skutečně myslel onu stromovou, původní obrazovou výplň RÁMOVANEK totiž tvořila zejména příroda.“

*Ema znovu „magicky“ přejela rukou. Květiny začaly pozvolna mizet. Na pár okamžiků se spojily s lesní krajinou, která se postupně začala plně rýsovat. Ta pak v plné kráse – i když opět na pár okamžiků – v rámu zaujala své právoplatné místo. Co zůstalo neměnné, byla ona srdíčka. Stačil však další magický ruční tah, aby se na odpovídajícím místě u jezírka zjevil nakreslený přívětivý portrét neznámé ženy a asi dva řádky nad ní jakoby v nebesích vyšrafovaný text: Za vším zlým vždy hledej něco pěkného.

*„Páni, ty jsi snad opravdová kouzelnice!“ vyslovila to opět v unešeném transu Elke.

*„Důležitou roli tu sehrávají dva faktory: lidská fantazie a s ní spojená tvořivost,“ odpovídala poněkud vyhýbavě Ema. „A samozřejmě ukryté možnosti RÁMOVANKY.“

*Ema si ještě několikrát ručně pohrála s obrazovou výplní, takže se ona portrétovaná tvář přeměnila v tu samou skutečnou – avšak velice velice posmutnělou, a za své vzala i ona původní pozitivně laděná věta, ta zmizela a na pomyslném řádku pod ní ji vystřídalo srdcervoucí souvětí: Mou třináctou komnatu připomíná tento můj posmutnělý obličej, však hodlám žít pouze onou komnatou nejšťastnější – devátou. Následoval zcela opačný ruční tah a rázem se vše navrátilo o úroveň zpět. Jako by se člověk měl možnost libovolně rozhodnout, jaký životní úděl hodlá přijmout.

*„Celý ten trik spočívá v takovém nenápadném…“ Ema už málem Elke ukázala tajemství posunu či náhodných proměň jednotlivých obrazových náplní v rámu, nakonec ale od toho upustila. „Nač vysvětlovat podrobné detaily, tím by se pro tebe vše kouzelné znevážilo, takže pokud mermomocí o to stojíš, můžeš si kompletně prostudovat návod k použití.“

*Ten však Herbert Herden pro všechny zvědavce beztak náležitě zpestřil četnými nečekanými odbočkami, jak se Elke následně přesvědčila: Tak už si mě, můj nový majiteli, konečně vyndal. Musím přiznat, že jsem na tebe přímo nažhavený, tak neváhej a udělej mi to. Už na to čekám. No tak, nelelkuj a místo toho se mnou pořádně zatřep, ať se ti náležitě odkryji v co možná nejlepším barevném odstínu. Hraj si se mnou, obměňuj mé polohy, nálady, touhy, vůně a při tom mě svlíkej svým pohledem – pokud ti za to tedy stojím.

*„To zas tak moc neřeš, Elči,“ bavila se Justýna tím, jak její kamarádka poctivě luští slovo od slova ze všech těch rozmanitých světových jazyků, „místo toho se radši po příchodu domů porozhlédni po bytě, jestli tam náhodou po stěnách nějaké ty RÁMOVANKY po menších či dokonce větších počtech taky třeba nemáte.“

*Elke si však nedala říct, dodatečně ještě jednou nalistovala české vstupní instrukce, když jí do oka znovu padlo ono slovo o vůni.

*„I to je možné.“ Ema znovu udělala tajemno a z obrazu se počala linout omamná vůně lesních plodů, na tlesknutí rázem ustala a na další pohyb zareagovala objevená relaxační hudba.

*„Jak jsi vlastně docílila toho postupného srdcového triku?“ To se poprvé za celou dobu, co vešli do bytu, konečně ozval Petr.

*„No to by zajímalo i mě,“ přidala se Justýna, zatímco Elke z toho všeho byla pořád celá paf.

*„Hned uvidíte,“ poznamenala skromně Ema, a protože u sebe neměla požadované PĚNKALINKOVÉ poznámky, musela se spokojit s jednou narychlo sestavenou.

*„To má být jako ono?“ žasl Petr zhruba po deseti minutách nad pěti popsanými listy formátu A4. Na každém řádku se vždy vyjímalo po jedné větě. Při podrobnějším pročtení ale Petr zjistil, že se vlastně jedná pouze o věty dvě, zato precizně ručně nakopírované.

Nenávidím tě, ty jedna prokletá potvoro!

Chcípni a už mi nikdy nelez na oči!

*„Víc nic nepotřebujeme, k rozluštění PĚNKALINKY nám postačí pouze dvě věci: vybrat tu správnou emoční větnost a mít zrak hodný ostříže, to až v textu budeme nalézat překlepové chyby, které by nás měly dovést k požadovanému uklidňujícímu tvaru.“

*Teď už to nebyla jenom Elke, kdo Emu uhrančivě pohlcoval očima, ta však teď pouze řekla: „Jen hezky hledejte chybičky, vybíjejte si do papírků svou traumatickou frustraci z něčeho vážně hrozného, a kdo ví, třeba onen tajemný tvar útěchy opravdu celý naleznete. Musíte se k němu propracovávat kousíček po kousíčku, ve skutečném životě také nelze krásné nalézt hned a ona cesta k němu nějaký ten čas trvá, než ono zlé najisto pomine.“

*Nastal neuvěřitelný hodinový maratón. Byl nesmírně náročný, neboť náhodné překlepy představovaly byť třeba jen chybně napsané čárky namísto žádných či nesprávně zobrazené mezery mezi slovy. Po úmorné dvouvětové piplačce a semknutí pěti papírů k sobě se „luštitelům“ konečně naskytl pohled na něco, co již celkem věrohodně připomínalo klenot. A to zdaleka ještě nebylo jisté, zda se na nějaký skrytý překlep čirou náhodou nezapomnělo!

*„Jo, tady jsem ještě narazila na poslední tři,“ všimla si Ema a třemi ladnými pohyby diamant dovedla do výsledné podoby. „Jestlipak už někdo z vás tuší, co jsem vám tímhle vlastně chtěla vzkázat?“

*„No že ta tvá PĚNKALINKA je dostatečně nevyzpytatelně kontroverzní PĚKNÁ LINKA, jen co je pravda,“ vyjádřila se jako první a opět po svém Justýna.

*„V náznaku máš pravdu, ano, s oněmi linkami a jejich schválnostmi to vážně má co dočinění, avšak pravá pointa přece jen tkví v něčem trochu jiném. Petře?“

*„No, ehm… mně to přijde jako takový nový rébusový vylepšovák,“ podotkl.

*„Dobrá, dejme tomu,“ připustila znovu ochotně Ema. „A co si myslíš ty, Eli?“

*„Že ten tvůj rébus má základ v oné nechvalně proslulé třinácté komnatě – toť ony dvě nemilé větičky – a má postupně spět k oné komnatě veselé, jíž ty považuješ za naprosto šťastnou – toť ona vzácnost, o níž člověk usiluje, a jež mu přináší uspokojení.“

*Elke nezklamala a Emu svým názorem opětovně dojala. „Ty jsi opravdu mé rovnocenné dvojče.“

*Hned nato se Ema chopila podrobnějšího vysvětlování: „Ano, je to tak. Svým osobitým, pro někoho možná zvláštním stylem se prostřednictvím něčeho zlého snažím zpopularizovat něco hezkého. To pro mě představuje takzvaná devátá komnata. Devítku mám jako číslo ráda, navíc v matematických soustavách vždy ukončuje jednu číselnou řadu a zároveň se stává předbranou pro onu následnou, takže svým způsobem pokaždé dává tušit změnu.

*Pokud bereme v potaz, že se matematika dost hojně využívá ve spojení s penězi ve smyslu čím vyšší cifra, tím vyšší majetek, v oné PĚNKALINKOVÉ podobě by ona devítková předbrána měla symbolizovat předobraz toho samého, ovšem ve formě hromadění štěstí a lásky.

*Z oněch nemilých útrap by se měl být člověk schopen nějak šetrně vypsat, avšak tak, aby sám sobě ještě víc neublížil. Proto doporučuji vše zaonačit do co možná nejmenšího počtu vět a z nich pak už normálně po kousíčkách, jak jen bude psychika schopná, sestavovat svůj vysněný objekt či subjekt, který by ono štěstí kompletně zahrnoval.“

*„Hmm, tohle, co nám tu právě líčíš, zní sice moc hezky,“ ozval se nečekaně Petr, „jen si ale těžko dokážu představit, jak si na smrt složený jedinec sám do textu dělá ony překlepy, navíc přesně tak, aby z nich najisto sestavit to, po čem touží. Promiň, Emo, ale to dle mého názoru moc dobře asi nejde.“

*Ema se mile pousmála, z čehož Petr okamžitě rozpoznal, že s touto otázkou dopředu počítala, tudíž na ni i dokáže srozumitelně odpovědět. „Důležitá je spolupráce s někým, kdo dotyčného – dotyčnou v dané nemilé životní situaci podrží. Něžné pohlaví povětšinou vždycky najde spřízněnou duši u nějaké své nejlepší kamarádky, jíž se vyzpovídá, u mužské populace to pravděpodobně ale bude o dost složitější, ta povětšinou končí někde u piva…“

*„Aha, takhle to teda je,“ neudržel Petr pusu na uzamčené uzdě, „trpící si prostě formou krátkých vět na několik papírů namnoží vztek a jejich skuteční přátelští vnímatelé si pak dávají tu práci a formou vlastních překlepů mu sestavují to, oč tolik touží. Chápu to doufám správně?“

*„Ano, přesně takhle by to mělo probíhat. Alespoň se tím prokáže, zda na dotyčném – dotyčné někomu skutečně záleží a ono přátelství není jen fingovanou lží,“ přitakala souhlasně Ema.

*„Ne ale každý někoho blízkého ,“ přispěchala dle Emina očekávání s protimluvem Elke. Patrně si teď v oné trýznitelce představovala Marii se svými vnitřními touhami, a ona že jako nejlepší kamarádka v jejím životě nikdy neexistovala.

*„Tohle je bohužel ta horší situace,“ přiznala bez obalu Ema, načež se u toho začala nesměle pitvořit, ze začarovaného kruhu si přesto pomohla oklikou: „SMOLNICKÉ RÁMOVANKY v sobě nesou kouzlo moderních vyspělých technologií. V podstatě si dávají za úkol zpopularizovat ty velkoměstské posuvné reklamy, co se navzájem míjejí a střídají pod vlivem onoho stroječku, co to má na svědomí. To je sice moc hezké, jenže když se to tak vezme, jde vesměs jen o reklamu přímoúčelovou, jenž má z lidí za úkol vyždímat co možná nejvíc peněz. Já bych ale byla do budoucna ráda, kdyby se podobně posuvné RÁMOVANKY zdokonalily v podobě počítačového systému, jenž by sám dokázal navrhovat varianty tvarů a náhodných překlepů.“

*„To vše samozřejmě pouze pro lidskou potěchu a útěchu zájemce či zájemkyně, s možností vlastního návrhu, tedy formou náš zákazník – náš pán,“ doplnila to takto krásně poeticky, jako kdyby sama byla oním výrobcem, vždy dobrácky smýšlející Elke.

*„Přesně tak.“

*„No vida,“ neudržela se tentokrát Justýna, „a nový křížovkářský rébus máme rázem na světě. No fakt, kdo má pořád luštit jen ty osmisměrky z předem daných tahů, tyhle ty tvý devítisměrky jsou o dost zábavnější a mnohem náročnější na psýchu. Já je dělat, tak snad těm papírům propíchnu všechny čtyři rohy, pokud bych se teda ne a ne a ne onoho požadovaného překlepu nemohla dobrat.“

*„I tak se nemáš za co stydět, Emo,“ projevila navenek své klidnější emoce Elke. „Mně ten nápad náhodou přijde dobrý.“

*„Dík,“ ocenila to Ema. „Dík vám všem třem za názor. Hodně to pro mě teď znamená.

*Hovor na moment ustal. Všichni si opětovně z tácků nabídli nějaké to pohoštění.

*„Nastává tedy čas,“ pokračovala zhruba po minutě Ema, „abych onu PĚNKALINKU, jíž jste tak pečlivě budovali, konečně uvedla na pravou míru. Předem podotýkám, nejednalo se o žádnou smyšleninu, její hlavní nechtěnou hrdinkou se stala skutečná žena. Ta v jediném okamžiku přišla o svého jediného syna.“

*Ema se tak ještě jednou rozpomněla na článek, který nedávno četla v novinách a posléze i v časopise. Právě k němu se vázal dokument, z něhož asi nejemotivnější částí byly živý přenos z pohřbu a následná zpověď ženy o svém zesnulém synovi. Právě o těchto pasážích rokovala Joskovi, a právě ty se rovněž jako jedny z posledních objevily v zabavených PĚNKALINKOVÝCH poznámkách.

*Ema alespoň vyndala časopis, kde byl celý článek oné nešťastnice uveřejněn v rubrice Prohřešky osudu:

*Začíná to jako každý jiný všední den. Vezu svého syna Pavla do školy a vše se zdá být naprosto v pořádku. Pavel sedí na sedadle vedle mě a normálně spolu rozmlouváme. Náhle

se mi svěřuje s tím, že hrozně moc miluje jedno děvče z vedlejší třídy – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle!“ Samozřejmě že to přísně říkám jen v žertu, Pavel to také tak přijímá, neboť mi se stejnou nadsázkou okamžitě odpovídá: „Tak se, mami, kvůli tomu na mě přestaň čertit a místo toho radši začni plánovat jednu menší seznamovací oslavu.“

*Jenže následně nás toto žertování málem stojí život. Zapovídali jsme se, já přestala věnovat pozornost řízení, a málem že do nás na hlavní křižovatce nenalítl projíždějící kamion. Naštěstí na poslední chvíli stačím trhnout volantem a zabrzdit.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvil. Až pak se Pavel odváží zeptat: „Dobrý, mami, v pohodě?“ A já mu stejně chvějivým hlasem odpovídám: „Jo a ty?“ Když mi to samé Pavel dává najevo letmým kývnutím, uleví se mi. Právě jsme se oba podruhé narodili.

*Po náležitém oklepání z nečekaného otřesu se znovu dávám do jízdy a pro jistotu se na každém rohu dívám všude možně kolem sebe. Není mi to však příliš platné, netrvá to dlouho a mě a syna čeká další šok. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se nedá jet dál

– hádejte kvůli komu? Ano, opět v tom mají prsty kamiony. Na náměstí se právě koná jejich slavnostní sraz. Některým místním to však také není příliš po chuti, nějaký stařík právě nadává elegantně urostlému hromotlukovi, co zrovna vylézá ze svého „fára“, že jsou všichni nechutně slušní (to ještě vyznívá jako slušnost), a ať okamžitě jeden po druhém jdou do pr…. (to už si vyžádá první vážnější hádku).

*Nebudu tuto pasáž dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné starosti: Pavel potřebuje urychleně zavést do školy (nachází se hned za náměstím, stačilo by jím tedy jen projet!!!), načež já zas spěchám do práce. (Další paradox – toto ráno mám dělat rozhovor s jedním zvukařem na téma hluk, pracuji totiž pro jednu výzkumnou stanici!!!) Jenže i na mě v tento moment jdou mdloby, i na mě je toho rachotu kolem nějak moc. Vystupuji tedy ven z auta a Pavla ubezpečuji, že to nic není, že ta nevolnost zase rychle přijde, že zas hned pojedeme dál.

*A zase nechybělo málo a měli jsme oba namále. Tedy spíš já, málem to do mně napral další kamion. Podařilo se mu zastavit, ale bylo to o chlup – přední kola od mých nohou snad dělily nepatrné centimetry.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Chci z tohohle místa co nejrychleji vypadnout, ale to není vůbec snadné. Stres na mě doléhá ze všech stran: řidič z toho svého „buldozéra“ okamžitě vylézá ven a začíná na mě ječet, co mu jako stojím v cestě, tak ať se okamžitě s tou svou škvárou (to myslí mého Forda) koukám klidit pryč. Do toho se o kus dál mezi sebou pořád hádají účastník akce se staříkem, k němuž se přidávají další nespokojení nájemníci z okolních bytovek. I mně to dochází, akce zřejmě není dopředu vůbec ohlášená, nikde totiž nevidím hlídkovat policejní složky, tudíž ani nemohou být zajištěny potřebné objížďky.

*Ten člověk na mě pořád křičí: „Tak vypadni, tak sakra vodsaď vypadni!“ Ani se nenamáhám s odpovědí, za to mi ten buran vážně nestojí, i když jsem jinak slušně vychovaná a něco takového mi nečiní potíže. Jenže ty pravé teprve přicházejí, zničehonic mi nejde nastartovat, takže mi nezbývá nic jiného, než opětovně vylézt z auta a podívat se, v čem je problém. Onen buřič a tlučhuba – jinak ho už vážně nelze nazvat – místo toho, aby mi pomohl, si naopak na pomoc přivádí své kamarádíčky „z placu“, aby mi během pár vteřin předvedli, kdo z nich je větší přeborník v té či oné hubovaté nadávce.

*Opět to zkrátím. Mezitím, co probíhá „má venkovní potyčka“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: zavolá svému kamarádovi, co se o kamiony naštěstí musí zajímat pouze jen sporadicky a to v rámci oprav, neboť je to automechanik. Dále mi pak můj syn navrhuje, že si s ním nemusím dělat starosti, že se do školy dostane na kole (to má uložené v kufru auta). Přeje mi hodně štěstí a ať jsem v naprostém klidu, že kamarád je již na cestě, a on že se vydá do školy – nikoli však přes neprůjezdné náměstí, nýbrž po oné nechvalně proslulé silnici, které jsem mezitím v duchu začala přezdívat silnice Smrti. To ale ještě netuším, jak moc těch slov budu posléze litovat.

*Pavlův kamarád do pěti minut skutečně přijíždí a s opravou je hotov téměř okamžitě (bylo to pouze v zapalování). Naštěstí to konečně také „zapaluje“ i „milovníkům jaderných motorů“, přestávají mě konečně šikanovat svými nemístnými poznámkami a klidí se i s tou svou „vrčivou parádou“ za svými „vrstevníky“. I tak si jich cestou zpátky opět nelze nevšimnout, proto mě alespoň těší, že Pavlův kamarád (jmenuje se Jan) přijímá mé pozvání na zpáteční odvoz (sám přijel na kole, Pavel ho o nastalé situaci dopodrobna informoval).

*Nemám však šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna málem smetl kamion. Jenže jeden takový tam zase stojí, jako by čekal, až se k němu přiblížím „na dotek“. Jenže on tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček v buřince, z něhož se záhy klube policejní příslušník, a vedle pak urostlá žena. O čemsi vášnivě diskutují. Ba co hůře, nakonec se ukazuje, že tam oba mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a vášnivě si vjíždět do vlasů, nedaleko nich se totiž zmítá ještě kdosi třetí. Ten však nestojí, nemává nad hlavou vášnivě rukou jako ti dva, nevede po jejich vzoru halasný hovor. Leží tam u nich na zemi. Nehýbá se. Je jasné, že ten spor se vede kvůli němu, on na něj však již nikdy nebude moc zareagovat.

*Pavel se skutečně nehýbe, pouze jeho oči naznačují nepatrné tiky. Jako divá zvěř vybíhám z auta a hned se nad ním začínám sklánět. Doufám, že mi můj jediný syn alespoň něco řekne, alespoň jedno to půlslovíčko, ani to však už není v jeho silách. A pak náhle i to ustává, a já vím, že už mi nikdy nic nepoví, že už nikdy neuslyším jeho příjemný hlas.

*Netrvá to dlouho a vrhám se do víru hádek. Vím, jak k tomu došlo, nemusím být detektivem. „Nenávidím tě, ty jedna potvoro! Chcípni a už mi nikdy nelez na oči! Můj syn, můj jediný syn byl pro mě vším, byla to ta nejdůležitější osoba na světě, a tys mi ji vzala. Ty vůbec nevíš, co pro mě znamenal, byl něco jako pro zlatníka diamant, jehož celek představuje ucelenou lidskou duši.“

*Takto nečekaně vyrukuju na majitelku kamionu, jíž je asi padesátiletá žena. Ale ve mně nic takového nevzbuzuje, pro mě už navždy zůstane tou odpornou hyenou, co zabila mého syna.

*Má zuřivost překračuje všechny meze. Policejní příslušník zabraňuje nejhoršímu, snaží se nás od sebe odtrhnout, což mu činí poměrně velké potíže – má zuřivost neslábne, načež majitelka kamionu Smrti to rozhodně nenechává bez povšimnutí, neztrácí nic z temperamentu svých „kolegů“. Samozřejmě vše svádí na mého Pavla, na jeho zbrklost, avšak já vím, že pravda je úplně jiná.

*Dnes je to na den přesně rok, co jsem o Pavla přišla. Od té doby žiju sama, manžel se se mnou rozvedl. Neunesl to. Dle něj to vše byla má vina, neměla jsem Pavla samotného pouštět.

*Podobných příběhů denně zajisté slýcháte nespočetně, ale nyní již i já z vlastní zkušenosti vím, že je zapotřebí o nich vědět. Moc dobře si uvědomuji, že mé vyprávění mi syna nevrátí, snad tedy alespoň jistou skupinku motoristů přiměje k zamyšlení a rodiče svých ratolestí k opatrnosti.

Marta V.

*V místnosti bylo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Největší pohnutky k něčemu takovému samozřejmě měla Elke. Ema toho pohotově využila a nanovo povolala do pohotovosti PĚNKALINKOVOU RÁMOVANKU. Na obrazové ploše se objevilo následující:

Začíná to jako každý jiný den. Vezu svého syna Pavla na posvícení, jež se koná na nedalekém náměstí, a úplně vše je báječné. Pavel sedí na sedadle vedle mě. Rozmlouváme spolu. Náhle se mi svěřuje s tím, že o ulici dál bydlí překrásné děvče – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle.“ Samozřejmě že to neříkám nijak přísně, říkám to přímo radostně, a obdobně na to reaguje i můj Pavel: „Tak se, mami, u Eleny hned stavíme a společně uspořádáme jednu menší seznamovací oslavu.

*Následně nám ono žertování plnými doušky obohacuje život. Sotva se takto zapovídáme, přinutí mě na hlavní křižovatce zastavit nádherná limuzína. Elegantně trhám volantem a přiměřeně brzdím.

*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvit. Až pak se mi Pavel odvažuje říct: „To je ona, mami, má Elena. Jak se ti libí?“ A já mu stejně uhrančivým hlasem odpovídám: „Nemohl sis vybrat lépe.“ Když mi Pavel to samé dává najevo povzneseným mrknutím, těší mě to o to víc. Právě oba vstupujeme do další životní etapy.

*Po přestupu do nádherné limuzíny se Pavlova vyvolená okamžitě dává do jízdy a na každém rohu jí ostatní vozy dávají přednost. Tato zdvořilost ze strany druhých se nám vyplácí – netrvá to dlouho a mě a syna čeká další milé překvapení. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se dá dojet k restauraci, u níž se nachází na první pohled nenápadný obchůdek se suvenýry. Až teď mi to dochází, vždyť Pavel má dnes svátek, málem bych na to dočista zapomněla. Avšak ještě zavčas stačím chybu napravit – hádejte díky komu? Ano, opět na tom mají podíl limuzína a Pavlova přítelkyně. Poté, co si Pavel jeden suvenýr vybere a společně všichni krátce poobědváme v restauraci, je načase spěchat dál. Na náměstí se přece právě koná onen slavnostní sraz přátel všeobecného veselí. Místní se tu dobře baví a vycházejí novým návštěvníkům ochotně vstříc. Nějaký stařík právě rozmlouvá s jistým řidičem kamionu. V žertu se baví o tom, jak se vozy v průběhu let neustále mění, že je to docela pr…. (to samozřejmě míní pouze v jemném žertovném nadhledu).

*Tuto pasáž nebudu dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné radosti: Pavel s Elenou to společně chtějí roztančit na parketu (hudba začíná právě znít, a jaké překvapení, zrovna hrají Pavlovu oblíbenou píseň!!!), načež já zas spěchám k nedaleké rozkvetlé třešni. (Další příjemný paradox – pod ní je právě přítomen můj dávný přítel z dětství, jenž mi nikdy nebyl tak úplně lhostejný!!!) Náhle se cítím jako v sedmém nebi, ona malá překvapení neberou konce. Ondřej mé city opětuje a ubezpečuje mě, že nic není nemožné, že to krásné opojení určitě jen tak rychle nepřejde, a že by bylo skvělé uspořádat nějakou společnou cestu.

*A zase stačí tak málo a já a můj syn zažíváme nové vzrušivé opojení. Tedy spíš já, Ondřej do mě pere jednu galantnost za druhou. Pak se mu komplimenty podaří nečekaně zakončit a je to tady – jeho rty od mých už nedělí ani těch pár centimetrů.

*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Najednou chci z tohohle místa někam vypadnout, jsem ráda, že to je tak snadné. Ondřej ve mně probouzí rozkoš: ladně mě přenáší do limuzíny, dál svléká pohledy a začíná hladit. Pak se spolu vydáváme na cestu, a naopak je to kamion, kdo nám vždy ochotně uvolní místo, když potřebujeme jet dál. Pavlovi a Eleně však naše odloučení nevadí, dále spokojeně tančí na pódiu. I oni za své taneční kreace zažívají zasloužené ovace. Dokonce i policejní složky, které z povzdálí dohlížejí na pořádek, se neudrží a dle páru „nanečisto“ zkoušejí několik „tanečních objížděk“.

*A mezitím v limuzíně Ondřej ke mně promlouvá: „Tak nádherná, tak moc jsi nádherná!“ Velmi ráda a ochotně se namáhám s podobnou odpovědí, za to mi ten můj bonvián opravdu stojí, vždyť jsem stejně jako on slušně vychovaná a něco takového mi činí potěšení. To pozvolna narůstá, zničehonic dochází benzín, takže nezbývá, než dojet ke kraji vozovky a vyčkávat, co pěkného nastane dál. Onen krasavec a šarmantní milovník v jednom – Ondřeje už vážně nelze jinak nazvat – mi v tom ochotně vychází vstříc. Na pomoc si zve vlastní spřátelené touhy „z oblasti vášní“, aby mi jejich prostřednictvím během neskutečně dlouhých minutových vteřin předvedl, jaký že je to velký přeborník v laskavých polibcích.

*Zkrátím to (i když přiznávám, že velmi nerada). Mezitím, co probíhá „mé autokempování“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: prstýnkem Eleně stvrdí svou oddanou věrnost, jejímž svědkem se stává jeho nejlepší kamarád Jan. A já tak alespoň vím, že si o něj nemusím dělat starosti, že se dostal do správných rukou. To vše se dozvídám na této proslulé silnici, které v duchu začínám přezdívat silnice Života. To ale ještě netuším, jak moc těm slovům budu následně vděčná.

*Do pěti minut nám volá Pavlův kamarád a jako správný „milovník jaderných motorů“ nám grátis posílá několik kapek benzínu. S jeho pomocí znovu nahodím motor a se svým milým pokračujeme dál v jízdě. Cestou narážíme na několik svých, rovněž zamilovaných „vrstevníků“, kteří se podivují té naší „vrčivé parádě“, my si z nich však nic neděláme (jako by jim Pavel dal echo, že okolo nich budeme v oné nablýskané limuzíně projíždět).

*I přesto nemám šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna právě toliko okouzlily Elena a tato limuzína. Jedna taková, zato nebeského ražení, tam opět stojí, jako by čekala, až se k ní přiblížím „na dotek.“ Jenže ona tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček a vedle něj pohledná žena, oba zastávající role andělů. O čemsi vášnivě hovoří. Ukazuje se, že tam mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a navzájem si vášnivě natřásat vlasy, na zemi před nimi se totiž cosi zmítá. Nemává to nad hlavou vášnivě rukou, ani nevede halasný hovor. Jen to tam leží a nehýbá se to. Je jasné, že ona radost andělů se vede kvůli oné věci, jež na lidské emoce nemá šanci jako neživý to předmět svou neživou mocí zareagovat.

*Diamant se však přece jen dává do nečekaného pohybu, naznačují to jeho nepatrné tiky. Jako ladná laňka vybíhám z limuzíny a hned ho vábím do svých dlaní. Skrze něj okamžitě začíná promlouvat můj jediný syn: „Mám tě rád, mami, jsi pro mě vším.“ Pavlův hlas neustává, stále ho slyším, je tak příjemný.

*Netrvá dlouho a i já se vrhám do víru vášnivých debat. Netuším, proč k onomu zjevení došlo, nemusím však být detektivem, abych na to nalezla odpověď, sami andělé mi ji ochotně podávají: „Buď pozdravena Marto, tímto okamžikem naše vyvolená. Jsme velice potěšeni, že tvůj diamant nese jeho oči. Ano, tvůj syn, tvůj jediný syn i nadále pro tebe zůstane vším, jako nejdůležitější osoba tvého života bude i nadále vyrůstat do krásy po tvém boku, načež ty se s Ondřejem spojíš v jedno pouto tím, že si ho vezmeš. Ano, je ti to souzeno, Marto, ty sama moc dobře víš, co pro tebe láska a tvůj jediný syn znamenají, Pavel je pro tebe něco, co pro zlatníka diamant, který právě svíráš ve svých dlaních, a jehož celek pro tebe představuje ucelenou lidskou duši.“

*Nadále obdivně vzhlížím k majitelům vesmírného povozu, kteří se náhle přede mnou rozplývají a zůstává po nich obláček dýmu. Avšak já před sebou nadále vidím tváře obou andělských postav, které pro mě byly milým zjevením, neboť mi vzkázaly, že mého syna budou ochraňovat na každém kroku jeho života.

*Má jasnozřivost překračuje všechny meze. Postupně spěji k onomu nejlepšímu, s Ondřejem se od sebe nedokážeme odtrhnout. Jsem ráda, že by mi něco takového činilo potíže – má jasnozřivost neslábne, a majitelé vesmírného povozu to rozhodně nenechávají bez povšimnutí (i když je již nevidím). Nic z temperamentů svých „nebeských kolegů“ neztrácí ani Pavel s Elenou. Elena mého syna svádí, opětuje jeho věrnost – to vše pozoruji prostřednictvím onoho magického diamantu. Vím, že se nejedná o lež.

*Dnes je to na den přesně rok. Pavel právě přichází. Žijeme tu společně. Ondřej se se mnou oženil. Neunesl být sám. Dle něj je to má zásluha, vždyť to byl můj Pavel, kdo jako první pouto osamění prolomil. Právě za ruku drží Elenu a rozhodně ji nemíní pouštět. Všichni prožíváme dny plné štěstí a užíváme si života plnými doušky.

*Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními vnitřními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti!

Marta V. 

*Nebyla by to však ta pravá PĚNKALINKOVÁ SMOLNICKÁ RÁMOVANKA, kdyby se Emin takto upravený text na orámovaném plátně formou posunu či náhodné přeměny hned po úvodní větě nezačal propojovat s přidruženými obrázky jednotlivých prostředí a dále pak s fotografiemi, vůněmi a relaxační hudbou – to vše uvolněnou atmosféru pomáhalo navozovat, to vše tato vzácnost z TAVARESKY nabízela uskutečnit. A i mnohem mnohem víc. Plátno, na němž se nejdříve vyjímaly posmutnělá tvář rozmlouvající ženy a skutečné záběry z oné srážkové nehody, při níž zahynul její syn, se okamžitě proměnilo. Objevily se na něm velice pozitivně laděné tváře – oba hlavní aktéři příběhu byli náhle zachyceni v dřívějších šťastných dobách a to ve vzájemném obětí. Emě se do děje dokonce po svém podařilo zapojit Pavlovu exotickou přítelkyni, jeho nejlepšího kamaráda Jana, oba anděly a také Ondřeje, jejichž obrazové medailónky v časopise chyběly. Atmosféra byla o to více emotivnější, že upravený proslov sice namluvila Ema, SMOLNICKÁ RÁMOVANKA však uměla zařídit, aby se její hlas stal hlasem Marty, a tak to navenek skutečně věrohodně působilo, jako by se dotyčná osoba právě nacházela v této místnosti.

*„Tohle je zdlouhavější, tedy ta náročnější PĚNKALINKOVÁ verze, s jistou nadsázkou ale nahrazuje onu prvotní zkrácenou verzi s povinným vytvářením textových překlepů,“ vzala si slovo Ema, když jakoby hlas Marty z plátna nadobro odezněl. Závěr obrazové prezentace umocnilo převtělení všech pozitivně laděných tváří v jejich věrohodně laděné autoportréty.

*„Jo, je to super, co děláš, Emo. Fakt, vážně, na mou čest a taky budoucí smrt – pardon, chtěla jsem vlastně říct život mýho JUSTYPUNKU,“ vyjádřila se k tomu Justýna.

*„Hmm, dík za upřímnost.“

*„Ne, hele, vážně, za něco takovýho se přece nemusíš stydět, když je to pro lidi,“ vypravila ze sebe rychlostí blesku hned nato zase Justýna, když si povšimla, jak rozpačitě její argument Ema přijala.

*„Já se na tebe přece nezlobím,“ pokusila se optimisticky nadhodit, „jen se trochu obávám, aby se to mé snažení neobrátilo jaksi proti mně. Ty sama přece moc dobře víš, jaké to je, když k někomu chceš být po svém upřímná, no a on tě kvůli tomu ještě víc nesnáší a bere to jako provokaci.“

*„Jo, tákhle! Pravděpodobně zas narážíš na tu mou historku hysteriu s tím otravným dědulou, co?“ Justýna mávla rukou jako že nic. „To nesmíš všechno brát úplně doslovně, Emči, tohle to tvý razení náhodou něco do sebe má, co, Elči?“

*„Justýna má pravdu, Emo, vždycky budou existovat tací, co tvůj výtvor nedocení, ale pokaždé se najde i někdo, komu tvůj nápad usnadní život – nebo dotyčného člověka alespoň dovede k zamyšlení nad sebou samým. Mě osobně nadchlo, jak jsi do děje svou fantazií na fotografiích zapojila Elenu, Jana a navíc Ondřeje, který původně vůbec neexistoval. To přece vypovídá o tvé všestrannosti. Prostě je mi sympatické, jak se snažíš dát Martě do života novou naději.“

*„Mně nezbývá, než souhlasit,“ přidal se Petr. „Vlastně bych se ti měl omluvit za to, jak jsem na tebe prve vyjel. A ještě něco.“ Tentokrát se ale vyzývavě podíval na Justýnu s Elke.

*„Budu hádat, statečný jinoš a sličná ženština si spolu hodlaj popovídat formou samotky.“

*„Něco na ten způsob,“ odvětil Petr. „Když vy dvě tedy laskavě dovolíte?“

*„Je nám to jasný. Elči, odhopkáváme vedle.“

*Justýna a Elke sotva stačily udělat dva kroky, když se dveře pokoje prudce rozletěly dokořán. Na to okamžitě zareagovalo okno a dveře napodobilo, takže do místnosti nanovo pronikl Fantomasův hudební mišmaš. Jenže nezůstalo jen u toho, za své vzal i strop a jeho molitanové těsnění.

*„TAK TOBĚ TO MINULE NESTAČILO, TY SES NEROZHODLA POUZE SPÁCHAT URÁŽLIVÝ ATENTÁT NA SVOU RODNOU ŠKOLU A VŠECHNY JEJÍ PROFESORY, TY JSI DO TOHO JEŠTĚ ZATÁHLA CELOU NAŠI RODINU!“

*„No tak, Evžene, nepřeháněj!“ snažila se Emina maminka manžela krotit, když proti dceři takto nebezpečně vyjel. Jenže od toho téměř rázem upustila, neboť jí do oka padla Justýna a její punkový vzhled. A když se vedle ní náhle vynořila Elke s provinilým kukučem, byla v ještě větším šoku. Potřebný klid nedodal ani Petr, ten se právě levou rukou přidržoval nočního stolku a onou pravou k sobě Emu vábil.

*„ŠIKANUJE UČITELE, ZESMĚŠŇUJE JE PŘED CELOU ŠKOLOU! A NEJEN TO, NAVÍC SE CHOVÁ JAKO ÚPLNÝ BLÁZEN!! MÁ JEDINÁ DCERA!!!“

*„Hele, tati, Fantomas jede do práce,“ nenapadlo Emu říct na obranu nic lepšího, když zaznamenala, jak hudba utichá, a posléze bylo slyšet, jak kdosi nasedá na kolo. To se František jako každý jiný podvečer vydával na post nočního hlídače.

*„RAUUUU!!!“ Zněla otcova odpověď.

*Na to okamžitě zareagoval hlas shora: „Miláčku, jsi v pořádku?“

*„NE, TO ROZHODNĚ NENÍ!“ zakřičel do těch míst Emin otec, takže se mu na to od paní Kernesové dostalo okamžité odpovědi: „To nejsem já, Bertíčku, to dole pod námi haleká úplně jinej Čertík Bertík!“

*„A MÁM TOHO TAK AKORÁT!“ A Emin otec dupl zlostně nohou, div se s ní neprobořil o patro níž. „TOHLE JE VÁŽNĚ UŽ VRCHOL! NA TOHLE JÁ UŽ VÁŽNĚ NEMÁM DOSTATEK SIL!! ANI NÁLADU!!!“

*„No vždyť to na vlastní uši teď slyšíš, broučínku,“ začala se nanovo hájit paní Kernesová, „to dole pod námi nejspíš Emička pořádá nějakou sešlost, tu její LADU ale osobně neznám!“

*„A VEN!“ zavelela nečekaně Emina maminka, kterou ta hláška pobouřila. Patrně zastávala názor, že zamýšlenou osobou má být přímo ona sama. Elke, Justýně a Petrovi to nemusela připomínat dvakrát. A jakmile za nimi na chodbě vrzly dveře, už se z těch míst ozýval potěšený hlas domácí Lédové na téma stěhování národů.

*Ema ve svém pokoji osaměla. Byl to až vstup do Vánkového království, co jí dodalo novou společnost. A když se po několika hodinách intenzivního snění probudila, věděla, jak se věci mají. Zase byla o něco moudřejší.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *