Kapitola 2 – Za dubovými vraty (část 2)

Chlapec i dívka proskočili ven a Ema i její dvojče je následovaly. Míjely lidi pracující na poli a z dálky k nim doléhaly halasné zvuky od jezera.
„Slyšíš? To se o nás Pavel a ostatní jistě baví,“ informovala chlapce Jitka.
„Nebo se mezi sebou přou, kdo má větší úlovek,“ podotkl Vítek. Pak náhle zastavil. „Počkej, něco mě napadlo,“ zakabonil se, naklonil se k Jitce a cosi jí pošeptal.
„Chi chi, tak dobře, to bude překvapení,“ chichotala se a rozběhla se k vodě napřed. Vítek za Jitkou nijak zvlášť nepospíchal. V poklidu poklekl na zem, utrhl z ní stéblo trávy a strčil si ho do pusy. Do toho si začal pobrukovat.
Náhle se před chlapcem zčistajasna zjevila postarší žena. Vítka stejně jako opodál stojící Emu a její dvojče zaskočila, neboť se všem zdálo, že po cestě směrem k nim nikdo nepřicházel. Na svědomí to zřejmě měly prudké paprsky slunce, které na nepatrný moment zatemnily krajinu.
„Chlapče,“ otázala se žena Vítka, „nevíš jestli se tu někde poblíž nachází Vánkové království?“
„Ale to je přece přímo tady,“ odpověděl.
„A princ Jan, stále mu vládne?“ vyzvídala dál žena.
„Ano.“
„Vážně?“
„Vždyť vám to říkám.“
„No když to říkáš…“
Emě se příchozí nezamlouvala. Soudila, že žena moc dobře ví, kde právě je a kdo tady vládne. Stejné podezření určitě pojal i Vítek, neboť si přestal pobrukovat a byla na něm znát mírná nervozita.
„A ten princ Jan,“ pokračovala ve vyzvídání žena, „má v sobě dostatek kuráže a odvahy?“
„Samozřejmě že má, to by přece jinak neporazil Černou paní.“
Ženě se při vyslovení onoho jména zkřivily rty. Rozhodně nečekala, že to Vítek řekne takhle naostro.
„Že porazil Černou paní? Tu mocipani?“
Ema si byla svým úsudkem naprosto jistá: tahle postava rozhodně není tou vetchou stařenkou, za kterou se právě vydává, Vítek se přece vůbec nezmínil o tom, jaký tu Černá paní měla mocenský vliv. Žena o ní zajisté tušila mnohem mnohem více. Navíc s jejím příchodem jako by se začalo pozvolna ochlazovat a sluneční paprsky z krajiny ustupovaly. Jako by se do nepřízně Vánkového království vkrádal ten nemile známý chlad z dřívějších dob, kdy tu vládly strach, nejistota a pocity bezmoci.
„Ty jsi určitě také tak statečný jako ten váš Jan, když o jeho někdejší přemožitelce tak zasněně mluvíš.“
„To se ví, že jsem. Stejně jako můj otec.“
„Opravdu? Tak proč jako syn nebojácného dřevorubce tady přede mnou najednou brečíš?“
„Já přece neb…“ Náhlý proud slz a hlasitý pláč Vítkovi zabránily doříct, co chtěl. Vtom se ozvaly čísi spěšné kroky.
„Nebudeš mi to věřit, Vítku, ale Pavel sku… íííí!“ Jitka se strašně polekala, to jak se ženě začal měnit obličej. Černá paní povstávala z mrtvých. Ema jen s nelibostí pozorovala, jak přistupuje k dívce a natahuje k ní svou vychrtlou kostnatou ruku. Jitka před ní uhnula a za halasného křiku „Vrátila se, Černá paní je zpět!“ pelášila nazpět k jezeru.
Ema věděla, že musí nějak zasáhnout, jenže než ji něco napadlo, začaly se od chaloupky ozývat hlasy. Patřily Bětce, druhému Vítkovi a Dorce.
„No to se podívejme! Kohopak to nevidím přicházet?“ Černá paní se rozplývala doslova blahem, když spatřila nanovo Bětčin vystrašený obličej.
„Dej nám už konečně jednou provždy pokoj!“ obořila se na ni rázně a přitiskla si plačícího Vítka k sobě.
Černá paní Bětčiny výjevy ovšem ignorovala a vzala si na paškál jejího muže. „Vítek starší. Dříve dřevorubec, nyní poradce a pravá ruka ctěného prince Jana, vlastně už krále,“ pravila s odporem. „Ještě se daří tomu vašemu posvátnému HEŘMANOVSKÉMU dubu, co roste v královské zahradě?“
„Má se stále k světu a plodí tu nejkvalitnější čajovou pitnou kůru,“ odvětil šokovaný Vítek.
„Dlouho tomu tak ale nebude.“
„Jak to že jste se vrátila? Princ Jan vás přece porazil. Darovala jste mu z vlastní neuváženosti všechnu svoji duši. Nemáte už právo být mezi živými, poctivými lidmi, ale v pekle, kam patříte!“ To na Černou paní znovu jedovatě vyjela Bětka, neboť se jí velice dotkla ona poslední nepřiměřená narážka na vzácnost, jíž se mohlo pyšnit pouze Vánkové království.
„Princ Jan nebyl tak chytrý, jak to sám sobě pokaždé namlouval. Vždycky jsem ho považovala za slabocha. Nijak zvlášť se neliší od tohohle malého ufňukánka. Je jako on. Umí se jen vytahovat, ale skutečnou pravdu o své zbabělosti nikdy nikomu neřekne přímo do očí. Byla by to pro něj potupná hanba.“
„Prince Jana ani mého syna urážet nebudeš!“
„Chceš mě snad zabít tímhle ubohým klacíkem?“
Vítek upustil od svého záměru, neboť v ruce místo nože náhle svíral to, o čem se posměšně zmínila Černá paní. Její kouzla opět nemile začala dávat najevo příchod staré doby, o níž všichni byli přesvědčeni, že se již nikdy nemůže vrátit.
„Bylo by pošetilé, kdybys se mnou teď marnil čas. Nemyslíš?“
„Proboha! Dorinka!“ vypískla poprvé nahlas před Černou paní Dorka, když z chaloupky zaslechla pláč miminka.
„Asi byste se měli jít přesvědčit, jestli je v pořádku,“ bavila se Dorčiným halekáním Černá paní. Její černé oči následně znovu spočinuly na Vítkovi starším.
„Ty jedna…“
Černá paní mávla rukou a kraj začal sužovat silný vítr. Ten mezi čarodějnicí a čtyřčlennou rodinkou vytvořil neprostupnou vrstvu, načež začal z polí vyhánět lidi.
„Ještě se uvidí, kdo tu bude na věčné časy vládnout,“ prolínal se s větrem hlas Černé paní. Oběma Vítkům, Bětce a Dorce nezbývalo nic jiného než se rychle odebrat do nedaleké chaloupky a modlit se, aby se ona zlobná slova nikdy nenaplnila.
Po minutě bylo po všem. Vítr ustal stejně jako hlasy ječících lidí. Všichni se rozutekli do svých domovů. Kraj náhle nepřirozeně posmutněle osaměl. Už nebyl slyšet křik dětí od jezera, už si nikdo neprozpěvoval. Pole zelo prázdnotou. Ani hlas ptactva nenašel odvahu k novým tónům. Když se Ema i její dvojče rozhlédly po širé krajině, nikoho neviděly si s druhým povídat, jen po poli se roztodivně povalovaly motyky, rýče a srpy. Sklizeň brambor, obilí, prostě všeho, co lidem dávalo sílu žít a radovat se ze společné práce, to vše jako by bylo rázem pozapomenuto.
Do chladnoucího ticha Ema jakoby náhle odkudsi zaslechla čísi štkaní. Alespoň tak jí to v ten okamžik připadalo. Čím blíže mu však byla, tím intenzivněji se proměňovalo v nepříjemně sílící smích, smích tak odporný a nenávistný, že i lidské srdce by mu dokázalo navěky pro jeho hrubost podlehnout. Emu i její dvojče ten omamný smích donutil několikrát zastavit se. Jako by měl ostré hrany a čepele, jimiž lze prostoupit jen s velkým úsilím.
A pak se Černá paní opět vynořila. Pohrávala si se srpem. Několikrát s ním obratně zašermovala ve vzduchu a pak pohladila jeho ostří.
„Tak něčím takovým mě chtěl ten Janův poskok zastavit? Takovou ubohostí.“ Černá paní to říkala s nevýslovným potěšením, načež z jejích obličejových grimas i hlasu bylo patrné, že srpem coby lidským výtvorem upřímně pohrdá. „Pchááá!“
Ema jen s maximálním nasazením podržela v ústech tlumený výkřik, načež dvojče ji v tom věrohodně napodobilo. Sen nesen. To, co nyní obě spatřily, na ně ze všech těch zážitků zapůsobilo asi nejvíc strašidelně. Srp se při dopadu na zem přeměnil v klubko hadů.
„Kdepak, kdepak,“ bručela dál Černá paní. „žádná prachobyčejná, sprostá, urousaná lidská ruka, její um ale kouzla tu budou teď vládnout. A to má kouzla, jediná má, má, JEDINÁ MÁ!“
Černá paní napřáhla ruku k nebesům tak prudce, až se v nich zajiskřilo. Obloha se zatáhla do hustých černých mračen. Nanovo se zvedl nepříjemný vítr. Z oblak se tentokrát navíc spustil déšť a nad krajinou začaly kroužit vrány.
„Tak se mi to líbí.“
Následně Černá paní hadí klubko uchopila a ladným ručním pohybem ho přeměnila v popel. „Nikdo z obyčejných smrtelníků proti mé moci nic nezmůže.“ A na důkaz svých slov popel slavnostně vyhodila do vzduchu. Ema i její dvojnice měly pocit, jako by v něm na nepatrnou vteřinku zahlédly odraz Janova obličeje, než popel dopadl na cestu, kde se pak rozmělnil, tentokrát ovšem se silným skřípotem.
„Nejvyšší čas jít se zabydlet do svého starého působiště.“
Černá paní vrávoravě vykročila pozvolna k lesu. Její stín se táhl za ní a odrážel na cestě, po níž šla, dále pak v kalužích vody a na polních porostech, i když již slunce dávno nesvítilo; nemělo odkud vrhat své teplé a tolik potřebné paprsky na důkaz klidu a míru, bránily v tom tmavočerné mraky. Ty se na obloze plně uhnízdily stejně jako hejno poletujících vran. To vše dávalo vědět o přítomnosti té, jež kdysi padla místním lidem v nemilost. Černá paní však nezapomněla. Přišla. Vrátila se, aby všem připomněla, kdo je pravým pánem Vánkového království.
Ema své dvojče přiměla, aby se potichu vydalo za ní, načež sama v duchu horlivě přemítala, jak z kraje vypudit přítomnost čarodějnice. Černá paní jako by Emin záměr vytušila, během cesty se několikrát zastavila a ohlédla za sebe. Její zachmuřená obličejová grimasa vypadala nepřátelsky nelidsky, až Emu znovu nepříjemně bodlo u srdce, když ji spatřila. Čarodějnice se teď dost přesvědčivě podobala nerudné profesorce Moronové, učitelce fyziky, která jako netopýr vždy přecházela mezi studenty a kontrolovala, zda některý z nich od svého souseda náhodou neopisuje. Černá paní o mně určitě ví, musí o mně vědět, namlouvala si neustále Ema, neboť si čarodějnice pod zuby dokola pobrukovala: „Mně neunikneš, mě nepřemůžeš, to je pro ubohou sebranku nad lidské síly. Lidská síla nic nezmůže proti mým čárům. To kouzla mají skutečnou moc, lidský rozum náleží jen ubohé chamradi.“
Černé paní ta slova vylétávala z úst jako žhavé uhlíky, jimiž někdo propaluje druhému uši. Tak bolestivě se do nich navážely, až bylo Emino dvojče nuceno si ty své zacpat.
„…neunikneš… nepřemůžeš… ubohá sebranko… ubohá chamradi… to kouzla mají skutečnou moc… moc… MOC.“
„TAK UŽ DOST!“
Emino dvojče se sesunulo na zem. Její stvořitelka nyní s hrůzou pozorovala, jak zvonivě dopadá na břicho a chytá se za něj. Projev křečí byl oboustranný. Sen a živá skutečnost jako by se v této chvíli staly jedním a tím samým.
„Tak přece…“
Černá paní se otočila a pohlédla na Eminu dvojnici, jak se mátožně staví na nohy, i když vlastně měla být pro okolí neviditelná. „Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Do Vánkového království, zdá se, zbloudila nová duše.“
„Taky mě vidět nemůžeš,“ naváděla svou dvojnici Ema, která tak čarodějnici také odpověděla. Jenže Černá paní se nedala.
„Že ne? A komu pak patří ty hnědé vlasy, modré oči a onen hábit s krvežíznivým tvorem? Ty tu snad kromě nás vidíš ještě někoho jiného?“
Ema spatřila, jak se teď její vrstevnice otáčí přímo k ní. V očích se jí zračila prosba o další radu. Ema něco takového rozhodně neočekávala. Než ale sobě samotné stačila něco poradit, Černá paní máchla rukou a Emino dvojče rázem zmizelo.
„Myslíš si o sobě bůhví jaká nejsi kouzelnice, co?“ začala se Emě vysmívat čarodějnice. „Na mě ale nemáš, jsem daleko lepší než ty.“
„Vůbec mě neznáš, za to já o tobě vím všechno,“ nenechala se Ema zahanbit.
„Že tě neznám? Vážně myslíš, že o tobě nic nevím?“ Čarodějnice teď Emu začala hypnotizovat stejně uhrančivým pohledem, jak to občas mívala ona sama ve zvyku. „Ema Chardová, dívka, které nikdo příliš nerozumí kvůli jejím názorům na svět. Dost často bývá osamělá a uzavřená ve svém vlastním světě. Obtížně si získává přátele a jejich přízeň. Možná že jeden nebo dva z nich jsou jí opravdu nakloněni, jenže ani jim ona neumí plně naslouchat a právě to je její největší slabinou.“
„MLČ!“
Ema to zakřičela tak hlasitě, že se jí to vrátilo ve třech ozvěnách.
„Proč nechceš slyšet pravdu? Jsi stejně ubohé stvoření jako všichni v tomhle království,“ škaredila se spokojeně Černá paní a taky Emě dala svůj vliv okázale najevo v podobě nepříjemného chladu.
„Tohle je můj sen, nemáš právo mi do něj zasahovat!“ Ema zapojila veškeré smyslové buňky. Usilovala teď o jediné: o navrácení svého dvojčete. „Vidíš, i já umím činit zázraky. Nejen ty,“ prohlásila pyšně, když si sebe zase mohla prohlédnout v plné kráse, a hned své dvojče přinutila, aby ze země zvedlo kamínek a přeměnilo ho v kopretinu.
„Odvaha ti nechybí, Emo Chardová,“ mínila Černá paní, „ale nejsi v kouzlech zdaleka tak silná jako já.“
„Nemluv s ní, mluv se mnou,“ oslovilo čarodějnici Emino dvojče, přistoupilo až k ní a ukázalo jí v dlani onu kopretinu, kterou proměnilo v živou myš. Tu pak položilo na zem a myš ihned odcupitala se svým typickým pískotem do polí, kde se ztratila. Vše se do posledního detailu událo přesně tak, jak skutečná Ema chtěla.
Černá paní z toho ani napodruhé neměla příliš velkou radost. Opět máchla rukou, polní klasy se okamžitě rozestoupily, ale myš už nebylo nikde vidět. Čarodějnice se už tak pohrdavě nesmála, naopak měla obličej zkřivený vzteky a cosi nesrozumitelného zase zachrčela.
„Tvá moc nebude mít dlouhého trvání. Tohle je můj sen, to já ho řídím, jenom já a ty už do Vánkového království nikdy nevkročíš. Bude navždy patřit jen princi Janovi, nyní králi. Slyšíš co ti povídám? ZMIZ! KLIĎ SE ODSUD PRYČ! UPALUJ!“
A Emino dvojče po vzoru Černé paní rovněž máchlo obratně rukou a vzápětí čarodějnici jakási neviditelná síla přejela po obličeji a uštědřila jí na něm šrám. Černá paní zavrávorala a snesla se k zemi. „Však ty i ostatní moji sílu ještě pocítíte, to mi věř!“ pohrozila, odplivla si a rázem se kolem ní vytvořil hustý dým. V jeho šeru náhle zmizela.
Obloha se rázem vyjasnila. Mraky i černé ptactvo se na ní rozplynuly. Sluneční paprsky nanovo ozářily kraj a oběma Emám se zase o něco volněji dýchalo. Pociťovaly to navzájem.
„Konečně je pryč, babizna jedna čarodějnická,“ oddechlo si Emino dvojče. Pak pohlédlo na svou stvořitelku. „Díky, bez tvé pomoci bych to nikdy nedokázala.“
„I ty na tom máš velkou zásluhu. To s tebou přece bojovala, ne se mnou,“ odvětila Ema. „To jsem vážně tak tlustá? A mamka přitom v jednom kuse tvrdí pravý opak.“
„Už to tak zřejmě bude,“ řeklo to Emino dvojče tak, jako by to byla skutečně pravda. Ironické poznámce se pak obě dívky zasmály.
Jenže radost jim dlouho nevydržela. Krátce nato se obloha zatáhla, navrátily se černé mraky a polní lány začaly nepřirozeně řídnout a uvadat. Zvedl se zas ten nepříjemný prudký vítr.
„Vrátím se, zanedlouho se vrátím a budu Vánkovému království vládnout!“
Ten hlas patřil Černé paní, nikde ji ale nebylo vidět. Mohla být stejně tak jedním z těch ošklivých černých mraků, mrazivým větrem jako jednou z oněch černých vran, co poletovaly nad zemí.
„Vrátím se… budu vládnout… Vánkové království bude mé…“
Ema viděla, jak se její dvojče podruhé nedobrovolně klátí k zemi a zacpává si uši. Opět je pohltila ta palčivá bolest pálících žhavých uhlíků. A pak se pod tíhou páry rozevřela zem a začal z ní vystupovat trnitý porost. Ema v obavách pozorovala, jak se ovíjí o její druhé já a znemožňuje jakýkoli pohyb. Nakonec trnisko přece jen trochu povolilo.
„Auu!“ zaklelo Emino dvojče, to jak se o trny škráblo.
Hned nato se chichotání Černé paní pozvolna vytratilo kdesi v mlze a tlak v uších tím pádem slábl. Krajina se nepřeměnila, jako tomu bylo předtím, nadále působila zbídačeným dojmem.
A pak Ema najednou v mlze zahlédla cosi naprosto nečekaného: tvář posmutnělého člověka, kterého ve Vánkovém království ještě nikdy předtím neměla šanci spatřit. Tvář Emě byla naprosto nepovědomá, avšak ona k ní vzhlížela velice odhodlaně, výbojně a prosebně zároveň; jako by se Emě snažila něco naléhavého s usilovnou námahou říct.
Hned nato však Emu mlha pohltila úplně a když se rozestoupila, Vánkové království i tvář nadobro zmizely a Ema se zase ocitla na tajemné bezejmenné ulici. Tentokrát jí prostupovaly hučící sirény a kdesi poblíž zazněl čísi naléhavý hlas. „Že by se tu v době mé nepřítomnosti přeci jen něco změnilo a kdosi sem vstoupil?“ Ale kdepak.
„Emo, vstávej, máš nejvyšší čas!“ nabádala ji maminka, načež z ní stáhla peřinu a zarazila drnčící budík.
Ema si promnula oči, zívla, ven z pelechu se jí ale moc nechtělo.
Nastal obvyklý ranní nepříjemný hovor na téma: „Jsi v pořádku?“
„Proč se zas tak divně ptáš?“
„Zase jsi mluvila ze spaní.“
„To je snad normální, ne?“
„To teda není.“ To do ložnice nečekaně vstoupil otec. Tvářil se dost nevrle, jako by sám měl špatné spaní.
„Tak já se jdu do koupelny osprchovat.“
„Počkej, napřed bych chtěl s tebou…“
„Promiň, tati, pospíchám.“ Ema kolem otce ladně proklouzla a nechala oba rodiče o samotě. V koupelně se pro jistotu zamkla na dva západy a začala civět do zrcadla. Přemýšlela. Nikoli o Černé paní, ale o oné tváři. Komu asi patřila? Kde ji mohla zahlédnout? V pohádce těžko, to spíš v nějakém hororu nebo válečném filmu. Ale copak ona, Ema Chardová, holduje takovým žánrům? Zrcadlo na to nedávalo žádnou odpověď.
„…a je to opravdu nezbytně nutné? Evžene…“
„Rozhodně jí to prospěje. A už se o tom s tebou dál nehodlám bavit. Jen s ní.“
Do jídelny právě vstoupili Eminy rodiče.
„Co se na mě utrhuješ? Udělala jsem ti snad něco?“
„Já se na tebe přece neutrhuju. Co hysterčíš?“
„Já že hysterčím?“
„Odmítám se s tebou hned po ránu hádat…“
„A já se snad…?“
„Emo, budeš tam ještě dlouho? Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Ema tušila, že je něco v nepořádku, zatím ale nevěděla, jak moc to něco v nepořádku je, proto na otce vyrukovala s takovou menší lstí: „Nestrachuj se, tatínku, za momentek jsem v jídelně.“
„Chci, abys sem přišla hned teď!“
Dle otcova zvýšeného hlasu se tedy muselo jednat o dost vážnou záležitost. Čeho se týkala, to Ema zjistila hned při zasednutí za stůl.
„Takhle to dál nejde. Odpoledne zajdeš za psychologem.“
„A kvůli čemu?“
„Však ty sama moc dobře víš.“
„To teda nevím.“
„A DOST!“
„Evžene!“
Obě se strašlivě lekly, jak náhle zařval. Naštěstí se hned poté trochu uklidnil, takže se plně chopil slova a začal dceři vysvětlovat, že pravidelná mluva ze spaní a halucinogenní blouznění rozhodně normální nejsou, a že má Ema nesmírné štěstí, že ho to konečně napadlo, načež se s ní o tom nebude dál dohadovat a odpoledne po škole se za psychologem Joskou neprodleně zastaví, že už vše dopředu zařídil.
„…a to je mé poslední slovo!“ zakončil to Emin otec opravdu důsledně, načež se s nevolí sobě vlastní zakousl do ranní housky.
„Tak já už radši půjdu.“ Ema ponurou ranní atmosféru nechtěla dělat ještě dusnější. Rychle se oblékla, sbalila si „svých pár školních švestek“ a taktně vyběhla z domu. Před ním jako každé jiné ráno narazila na souseda odnaproti, jemuž se přezdívalo Fantomas, neboť měl pokaždé přes obličej naražený prostříhaný kulich, kterým se údajně uchraňoval před nekalými živly přírody. Ema by se tím jako každý jiný den nenápadně dobře pobavila, tentokrát jí však do smíchu moc nebylo.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Kapitola 2 – Za dubovými vraty (část 2)

  1. Tom Patrick napsal:

    Tak jsme se konečně dopídili, kdo že to je ta Černá paní, že? Jo, pěkná semetrika to je, to se musí nechat. Jak znám Emu, tak ta by prostě řekla, že se jedná o obyčejný výjev z jedné české pohádky, jejímž režisérem však není Zdeněk Troška a kupodivu ani Václav Vorlíček (Tomáše Vorla logicky vynechávám, ten žánrově kope za jinou filmovou ligu!) A já za sebe bych zase mohl klidně říci, že tato horor lady má předobraz ve skutečné ženě, co si říkala Černá vdova. A tahle Černá vdova byla tak bohatá, až tak šetřila, že se její potomci nedočkali žádného pohádkového jmění. Co dodat závěrem? Asi to, že si s ní Ema v budoucnu ještě hodně užije a že tahle Černá paní rozhodně bude mít hned několik následovkyní? A kdo že to je? To se dozvíte, když vyčkáte do dalších kapitol.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *