14. Dovětek

Sobotní ráno se zdá být pošmourné, my si z něj však pramálo děláme. Vždyť jen krápe a slabý deštík přece ještě nutně nemusí předznamenávat kruté zlo. V rámci připodobnění a při troše té fantazie se klidně může stát nedocenitelným přítelem, jenž nám kalužemi naznačí novou cestu, když v rámci bezradnosti nevíme, kam se uchýlit.
Pozorujeme lidi, jak s tou největší možnou zarputilou nevraživostí rozevírají deštníky a lamentují, jak je to letošní počasí strašně nevypočitatelné, že je to až do nebe volající! Nám osmi ale dodává potřebnou inspiraci. Podávám Petrovi, Ditě a Antonínovi smajlíky a Elke je zas předává Vinckovi, Janě a Justýně. Následně společně vbíháme do rozmrzelého davu a ony samolepky ŠTĚSTÍ všem rozdáváme. Zvláštní, některým kolemjdoucím se náhle zlepšuje nálada, neboť jim vnucujeme představu, že v Katalné Mochně kdysi dávno přebýval člověk, co za pomoci těchto samých úsměvů na dálku léčil bolavou duši. Je až s příjemným podivem, jak v pouhém jednom jediném emotivním okamžiku lidé dokáží sugestivně pozitivně zareagovat.
Tento úspěch nás posouvá o krůček dál a tak dává téměř jistou naději, že se sobotní den ponese jen v těch nejpříznivějších ozvěnách. ALE NE! Jana se ve svých myšlenkách přece jen zase nečekaně vydává na nemocniční lůžko ke svým kamarádům, já a ostatní se ji tedy opětovně snažíme uchlácholit tím, že se vše za nějakou dobu obrátí k lepšímu.
Je to ale až smajlík, co Janě dodává tolik potřebný klid, neboť mezitím spatřuje, jaké má blahodárné účinky na okolní cizí tváře. Každý z nás sedmi (to je přece šťastné číslo odjakživa!) Janě do ruky dává početnou hrst nových smajlíků, ať jimi své vrstevníky v nemocnici spravedlivě podaruje, až je opět půjde navštívit, a neopomene při tom pronést i kouzelnou formulku – ,za vším zlým vždy hledej to hezké‘, v rámci připodobnění ono lahodící ,čím více úsměvů, tím větší šance pro brzké uzdravení‘.
Nikdo z nás nemá Janě předchozí negativní výkyvy za zlé, je pochopitelné, že něco zlého se nedá jen tak smazat. I Antonín se o to ale pokusil a uspěl. Aby také ne, když jeho příjmení je v rámci připodobnění náchylné k ,novým notám‘, je tedy přímo jako stvořené pro změny. A já jsem ráda, že to tak od čtvrtečního dopoledne shodně vnímá i Dita, že ona kupa usměvavých samolepkových tvářiček ŠTĚSTÍ nyní něco podobného najisto začíná vzbuzovat nejen v Janě, která je opět více náchylná k pozitivním „hovorům“, ale i v Antonínově přítelkyni samotné.
Nadobro tedy zanecháváme smutných radovánek a společnými silami se snažíme přinutit jen k radovánkám veselým. Co naplat, že se déšť začíná nemile snoubit se sněhem. Inu, jako každý jiný rok přichází ta pravá zima a na tom člověk holt nic nezmění, leč účinná pomoc se proti tomu v rámci opětovného připodobnění vždy najde. Proto společně činíme tu nejsnazší věc: unisono rozevíráme smajlí deštníky a pod rouškou jejich ochrany se snažíme rozvést hovory na rozličná pozitivní témata. A jak vidno, obdobně činí i někteří kolemjdoucí, kteří od nás ony usměvavé tváře obdrželi na samolepce, neboť si je lepí do paraplatových rubů, když jejich lícní kosti tlaku zlobné nebečiny tak snadno podléhají – stejně tak někteří lidé podléhají našim hovorům, kde se řídíme obehraným ale stále stejně důležitým logem: za vším zlým vždy hledej něco hezkého.
A tak se pozvolna nadále uzavírá ona šťastná devátá komnata – ANO, SKUTEČNĚ! Nás nejlepších přátel je sice osm, avšak onen JEDEN celek náhodných kolemjdoucích, jenž s námi nyní sympatizuje, nám pomáhá onu bájnou a překrásně usměvavou DEVÍTKU dovršit.
Devítková soustava se najisto uzavírá ve chvíli, kdy se já, Petr, Elke, Vincek, Dita, Antonín, Justýna a Jana rozhodneme vydat na menší okružní cestu malebným vláčkem. K tomuto rozhodnutí nás přimělo – co jiného než počasí, jež nám kalužemi ochotně vyznačilo cestu k perónu. A několik těch málo lidiček, co s námi v naší hře soucítí, nás skutečně následuje!
Vše se završuje: nastupujeme – a s námi několik dalších turistů – do vláčku, na rozdíl od nich však ponecháváme čistě na panu Osudu, kam nás stopy po kolejnici zavedou. Usedáme do osamoceného kupé ještě s jedním postarším mužem, místním knihovníkem panem Velmanem, a těšíme se na cestu do neznáma, jakmile se vlaková souprava dá do pohybu. Povídáme si (ani onen muž není skoupý na slovo a přidává něco svého), a když se témata vyčerpají, všichni se pokoušíme nezávazně snít.
Ze snění nás na malý okamžik vytrhne průvodčí, žádá po nás jízdenky a my se tak rázem plně ocitáme v paní Realitě. Muž, sedící po Petrově pravici, nám však nečekaně podává pomocnou ruku: „Snad nyní nemáte v úmyslu této nadějné měnitelce lidských osudů pokazit tento sobotní den? To by bylo převelice nemilé.“ A žena se k překvapení nás všech i pana Velmana rovněž pousměje, místo zloby nám popřeje hodně štěstí a pak odchází do dalších kupé.
A tak se pro nás devět lidiček jízda vláčkem stává úchvatným zážitkem. A stejně jako v případě muže jménem Kvido, který konečně díky mé maličkosti našel odvahu vyjevit navenek své niterní city a namísto věčného poškozování leteckých motorů se v jednom letadélku poprvé v životě proletěl, načež onen let se pro něj záhy stal tím NEJ v jeho celém životě, se i my pokoušíme znovu vžít do deváté komnaty a možností, jež nám může nabídnout.
Právě vjíždíme do tunelu. Co se za ním asi objeví? To nikdo netuší, nikdo z nás onu cestu neplánoval, přišla k nám tak náhodně, za pomoci dešťové hůry. My však v rámci připodobnění doufáme jen a jen v to nejkrásnější, neboť o tom by životní křižovatky pana Osudu měly být.

Ema Ch.

KONEC

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means II. - Město plné dialogů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *