Je tak krásné a ozdravné, když se člověk svobodně může věnovati umění. Pročistí si při tom mysl a odpočine od životních strastí, jež ho jinak tíží.
Takto smýšlel Robert Vančura, nadaný malíř, když pracoval na svém jubilejním stém obrazu. Ano, Robert byl navýsost pilný, neboť si o každém obrazu vedl speciální záznam. A nevadilo, když byl rozpracovaný nebo teprve ve fázi úvahových příprav. Tak vážně svoji lásku k malbě Robert bral.
Robert se cítil tento večer značně unavený avšak naplněn spokojeností. Obrazu ženy, jež v dlaních svírá kámen vzkříšení, si nesmírně cenil. To však nebylo vše, ihned poté, co Robert obraz dokončil, se mu poklonil a vzýval k němu oslavnou řeč. Teprve poté se uložil ke spánku.
O překvapení dané noci nebyla nouze, ihned v onom prvním snu se Robertovi totiž zjevila Marie, žena, jež mapovala právě jeho jubilejní stý obraz.
„Čemu vděčím za tuto nečekanou snovou návštěvu?“ oslovil takto Robert Marii.
„Přicházím k vám s naléhavou prosbou. Dnes oslavila své deváté narozeniny, shodou okolností, má jmenovkyně,“ oznámila mu jeho obrazová múza.
„To je přece potěšující,“ mínil Robert. „V čem tedy tkví ono smutné?“ vytušil z hlasu Marie jistý zármutek.
„Má jmenovkyně není zcela zdráva,“ uvedla vše na pravou míru Robertova obrazová múza.
„A jak bych jí mohl tedy býti nápomocen já?“
„Společnými silami se můžeme pokusiti vymýtiti ono zlo, co Marii sužuje,“ oznámila vážným tónem její jmenovkyně.
„Dobrá tedy, vydejme se za ní,“ souhlasil Robert.
Byla to zpočátku příjemná cesta, to když z Robertova ateliéru oba dospěli do snové nebeské říše. Robert ještě nikdy v životě neviděl tolik půvabných malebných domů pohromadě stejně jako tolik usměvavých lidských tváří. Jak však s Marií Nebe opouštěli a pozvolna se přemísťovali zpět na Zem, ono vyjmenované nebeské se postupně měnilo v jedno nevyzpytatelné pozemské; domy zde byly přítomné všelijaké a lidské tváře spíše než o veselosti vypovídaly o ustaranosti.
Netrvalo dlouho a společně vstoupili do jednoho z pozemských domů. Mariinu jmenovkyni nebylo těžké v něm najít, jako tolik jiných pozemšťanů i ona v tuto večerní hodinu spala ve své ložnici. Nebyla tam však sama, u jejího lůžka kdosi přebýval, nejednalo se však o žádného z členů rodiny.
„Á, to jsou k nám hosti!“ pravila osoba, zahalena do černého, když Roberta s Marií spatřila vcházet do místnosti.
Marie dotyčnou ihned poznala, byla jí smrtka Hebra, nechvalně proslulá tím, že pozemšťanům ztrpčovala život a parazitovala na jejich štěstí. A co bylo horší, tak i na jejich zdraví! Zároveň pro obyčejné smrtelníky představovala potíž v tom, že se jejich oku považovala za neviditelnou. Robert s Marií ji přesto viděti mohli, neboť se stále jednalo o snovou podobu.
„Co jste zač, že by také obyčejní smrtelníci?“ zeptala se s jistým podezřívavým despektem Hebra.
„Ano, svým způsobem ano,“ odvětila Marie. „A jsme tu proto, abychom ti domluvili, pokud možno po dobrém,“ doplnila svoji výpověď.
„Tak domluvit jste mi přišli? Oč tedy kráčí?“ zeptala se Hebra posměšně.
„Však ty to moc dobře víš,“ nenechala se Marie zmásti jejími slovy.
„Pokud snad očekáváš, že Marušku přestanu trápit, jsi na omylu. A žádný pozemský smrtelník mi v tom rozhodně nezabrání,“ dušovala se Hebra.
Marie hnedle statečně oponovala.
„Pochybuješ snad o mých schopnostech?“
Marie dala Hebře odvážně najevo, že jest tomu skutečně tak.
„Mileráda tě tedy o nich přesvědčím. Počítej však s tím, že to bude tuze bolestivé.“
Robert, jenž až doposud vše mlčky pozoroval, byl odhodlán poprvé se projevit a své múze z obrazu rozmluvit její současné počínání, Hebra ho však předstihla.
K velkému Robertovu překvapení však Hebra nedostála svých slov, kdo naopak pocítil palčivou bolest, byla právě ona sama. A Robert se záhy dovtípil, proč se tak nečekaně stalo, sama Marie jemu i Hebře na to podala srozumitelnou odpověď.
„Víš, Hebro, já nejsem zdaleka tak úplně lidským smrtelníkem.“
„A co… co tedy jsi?“ vydala namáhavě z úst Hebra, momentálně bolestivě se svíjející na zemi, kam ji usměrnila od Marie její vlastní odražená kletba.
„Jsem obrazovou múzou tohoto nadějného malíře, stojícího po mém boku a přišla jsem ti zvěstovat, že existovat se dá i jako mírumilovná nápomocná bytost.“
Hebra však téměř okamžitě zaprotestovala: „Leč mým posláním je ubližovat druhým a na tom se nic změnit nedá.“
„Možná dá.“ Marie nemarnila drahocenný čas a přistoupila k Hebře. Jediný dotyk v místě srdce postačil, aby u ní palčivá bolest, způsobená onou odraženou kletbou, ustala. Záhy se na Hebře začaly projevovat patřičné změny: černé ošacení se rázem začalo projasňovat a procitalo do omamné bílé záře. Nebylo pochyb o tom, že tu právě docházelo ke zrodu nového anděla, jenž měl radosti na rozdávání! A Mariina jmenovkyně to ihned pocítila, to když její ztrápený mučivý výraz v obličeji vystřídal jeden smysluplný, naplněný radostí a úsměvem.
„To jsem opravdu způsobila já?“ podivila se okamžitě Hebra svým novým schopnostem.
„Ano,“ přisvědčila Marie. „Jak se po tomto aktu plném něhy a sounáležitosti cítíš, Hebro?“
„Jako zcela vyměněná persona,“ uvedla s notnou dávkou obdivu, načež si při tom s údivem prohlížela své nové tělo.
„Jsem potěšena, že tě tvá proměna fascinuje a zároveň naplňuje láskou, Hebro,“ ocenila její slova Marie. „Přeji ti tedy, ať ti vydrží po celý tvůj vyměřený pozemský čas. A pokud snad o ni pochybuješ, pokus se o další pozitivní zázrak.
Hebra se od Marie nenechala dlouze pobízet a nově si vyhlídla stůl, na němž stála váza s povadlými květinami. To byla práce předchozí Hebry, otázkou tak zůstávalo, zdali ona nově zrozená dokáže napravit něco ze své někdejší existence.
A vskutku, nový zázrak na sebe nenechal dlouho čekat! Robert s Marií v úžasu pozorovali, jak pod vlivem Hebřina působení povadlé růže znovu vykvétají do krásy.
„To opravdu způsobily mé ruce?“ byla opětovně Hebra unešena ze své magické moci, jež dokázala uzdravovat.
„Ano, to vskutku dokázala tvá osobní proměna v laskavého anděla,“ potvrdila její domněnku s potěchou Marie.
A posléze to již nebyly pouze růže, co za přispění Hebry procitlo z temnoty. Následně se celá místnost prozářila do omračující krásy a vše, co v ní hýřilo temným smutkem, již neneslo jeho sebemenší známky! Hebře se její nová role viditelně zalíbila natolik, že již odmítala býti onou špatnou, za kterou ještě před malou chvílí platila.
„Je načase se rozloučit, Hebro. Nezbývá než ti popřát mnoho krásných okamžiků v tvé nové roli všudypřítomného přejícího anděla.“
Po tomto Mariině vyřčeném se ona a Robert vydali na zpáteční cestu, jejíž konečnou zastávkou se stal opět Robertův ateliér. Marie mu v něm popřála mnoho dalších tvůrčích úspěchů a jejich cesty se následně rozešly.
Robert zapochyboval, zdali to vše oné noci nebyl jen pouhý sen. Jaké ho však ráno po probuzení čekalo nečekané překvapení, to když pohlédl na svůj jubilejní stý obraz, kde pod portrétem Marie nalezl poděkování jak od ní a její jmenovkyně, tak i od samotné Hebry.
Robert učinil, co se v takové chvíli od něho očekávalo: opětovně se svému obrazu poklonil a zapěl na něj chválu. V ten okamžik se mu dostalo odměny: Marie se z obrazu na něj pousmála a jeho mysl rozněžnil její hlas plný něhy a lásky.
Robert tak prožil jedno z nejkrásnějších rán ve svém životě. Mariina náklonnost ho u srdce hřála pokaždé, když pohlédl na její portrét, a zároveň s tím ho inspirovala k obrazu novému, v pořadí sto prvému, jenž nazval Oslavou znovuvzkříšení. Vyobrazil na něj Marii, její jmenovkyní a napravenou Hebru a zároveň s tím si připomněl ono důležité, tedy že nic na světě není krásnějšího, než když se nejen lidé, ale také jejich múzy, společně navzájem mají rádi a respektují se. A to nejen v onom světě snovém, nýbrž i v onom reálném!