Bonus číslo 3 – Třetí povídka Radovana Litevského

Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.

Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.

Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.

Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.

Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.

„Mohu si přisednouti? Děkuji.“

Albert byl tak pohroužený do svého trápení, že mu ušlo, že na lavičku vedle něj usedl cizí muž menší postavy, oděn do slušivého gala. Mohlo mu být tak okolo šedesáti.

„Copak vás trápí, vážený?“ nedalo to muži nezeptati se Alberta. Z jeho strany to ovšem nevyznělo nijak vlezle nýbrž vlídně. „Ludvík Anděl, jméno mé,“ představil se.

Alberta to přimělo zvednouti hlavu. „Albert… Albert Nosek,“ uvedl i on své jméno a nakonec přijal i stisk ruky.

„Těší mě, Alberte,“ pokračoval v načatém seznamovacím hovoru Ludvík. „Povíte mi, co je příčinou vašeho aktuálního smutnění? Třeba bych pro vaše trápení našel pochopení.“

Albert zpočátku váhal, zdali má o svých problémech muži referovat, přeci jen ho viděl vůbec poprvé v životě a tudíž ho neznal, čím více mu však hleděl do očí, tím jako by se stával povolnější.

„Přijměte můj hluboký obdiv, jak se vše snažíte statečně zvládat,“ ocenil následně Ludvík, že se mu byl Albert ochoten svěřiti ohledně svého trápení, načež si vzal i on slovo: „Rád bych vám však připomněl, že život každého obyčejného smrtelníka čas od času provází dílčí smůla. Proto zamrzí, když takový člověk jako vy, Alberte, právě pomýšlí na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon. To by Kláru a Evžena hluboce zamrzelo.“

„Moment, jak víte, že jsem právě myslel na sebevraždu? A odkud znáte mé rodiče?“ udivila Alberta aktuální mužova výpověď. Náhle začal pochybovat o tom, že se Ludvík s ním setkal zcela náhodně. „Kým jste doopravdy, Ludvíku?“ zeptal se dotyčného podezřívavě.

„Opravdu to chcete vědět?“

„Ano, opravdu o to stojím.“

Filip nestačil žasnout, čeho se právě stával svědkem. Ještě nikdy předtím v životě nic podobného neměl možnost spatřiti. Kde se vzala tu se vzala bílá křídla, jež Ludvíkovi nečekaně narostla a on se vznesl kousíček nad zem.

„Tak již víte, kdo vás to poctil návštěvou?“ zeptal se Ludvík poté, co se zase snesl vedle Alberta nazpět na lavičku a křídla byla ta tam.

„Vy… vy jste opravdový anděl?“ zeptal se překvapený Albert, načež mu došlo ještě jedno podstatné: s největší pravděpodobností byl svědkem onoho monumentálního výstupu pouze on sám, neboť nikdo z kolemjdoucích (a že jich nebylo málo!) neprojevil jako on známky údivu.

„Ano, a ne ledajaký, jsem přímo váš osobní strážný, proto mne máte možnost vidět osobně pouze vy a nikdo jiný,“ ohromil Ludvík opětovně Alberta a nerušeně pokračoval: „A nerad vás vidím smutného, proto bych byl velice rád, kdybyste získal nazpátek své ztracené štěstí.“

„Vy byste mi byl ochoten pomoci?“

„Co bych to jinak byl za anděla,“ opáčil dobrácky Ludvík, načež Alberta přiměl k ostražitosti.

A vskutku, netrvalo to ani minutu a na nedalekou zastávku dospěla autobusová linka s pořadovým číslem sedm. Albert, jakmile ono číslo zmerčil, si uvědomil ono magické spojení: sedmička znamená přeci štěstí! To však nebylo vše, Albertovu pozornost rovněž upoutala zajímavá reklama, jež se skvěla na daném autobuse, ohraničena právě andělskými křídly! Lákala zájemce na práci v jedné vyhlášené počítačové firmě. Albert ani na chvíli nezapochyboval o tom, že právě tato zjištění by mohla býti pro jeho budoucí život klíčová. Albert si proto ihned onen kontakt z autobusu poznamenal do diáře.

„Jste opravdu velice vnímavý pozorovatel, Alberte,“ pochválil svého pozemského svěřence Ludvík, načež se šel pozdravit se svojí andělskou kolegyní Hedvikou. Ta na cestě doprovázela plavovlasou ženu, jež s ní právě vystoupila z oné sedmičkové autobusové linky. Na rozdíl od Ludvíka Hedvice bylo okolo dvaceti let. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy a oděna byla do květované sukně. Albert onoho druhého anděla neměl možnost viděti, zato onu její pozemskou svěřenkyni ano. Jeho srdce se naplno rozbušilo, když se rozhodla usadit se na lavičce přímo vedle něj.

„Promiňte, máte tu volno?“ chtěla se ujistit plavovláska.

„Prosím,“ svolil bez protestů Albert.

Zpočátku tam oba dva mlčky vedle sebe posedávali a občas si vyměnili nějaký ten nesmělý pohled. A tak jejich strážní andělé byli nuceni nápomocně zasáhnouti.

„Co kdybyste si zkusila s oním mužem popovídat?“ vyzvala plavovlásku Hedvika.

„Myslíte? Vždyť ho ani pořádně neznám,“ obávala se oné výzvy.

„To tak pokaždé na počátku bývá,“ nacházela Hedvika pro svoji svěřenkyni pochopení, „nicméně nikdy není pozdě na navazování nových známostí.“

„Dobrá, když tak soudíte…“

„Co prosím?“ zpozorněl Albert.

„Ne, nic, jen… jen jsem se vám chtěla představit. Jmenuji se Alice.“

„Ach tak, těší mě, Albert.“

Oba si podali ruce na seznámení.

A opět nastala menší pauza v započaté konverzaci, kdy opětovně na pomoc přispěchali strážní andělé. Avšak nijak je to neobtěžovalo, přeci tu byli od toho, aby svým pozemským svěřencům vyhověli, kdykoliv bylo zapotřebí.

„Nestyďte se a otevřete se ohledně svého vlastního trápení zde přítomné Alici,“ nabádal Alberta Ludvík.

„Nestyďte se a pokračujte v započaté konverzaci s Albertem,“ domlouvala Alici Hedvika.

Oba se oněmi radami tedy začali řídit. První, kdo se ujal slova, byl Albert. Rozpovídal se o své lásce Marii, jež se s ním nečekaně rozešla kvůli malicherné maličkosti a rovněž neopomenul zmínit, že v nejbližších dnech možná přijde i o zaměstnání.

„Nicméně bych se rád přihlásil na konkurz onoho počítačového experta, jenž byl inzerován na autobuse, jímž jste přijela.“

„Tak tak, výborně Alberte,“ ocenil jeho současný přístup k životu Ludvík.

„Ale to by se z nás pak stali kolegové, kdyby vás přijali, já u oné společnosti totiž již pět let pracuji,“ překvapila svojí aktuální výpovědí Alberta Alice.

„Tak tak, výborně Alice,“ pochválila svoji svěřenkyni i Hedvika.

„No to je mi ale náhoda,“ neskrýval Albert údiv.

„To tedy je,“ přitakala souhlasně Alice.

„No řekněte drahá kolegyně, nejsou tito dva pozemšťané božští?“ poznamenal posléze Ludvík, když Albert záhy Alici navrhl, zdali by s ním nezašla posedět do nějaké té útulné kavárny, načež ta s tím bez ostychu a námitek souhlasila.

„Ano, máte pravdu, drahý kolego, nemohli jsme si vybrat lepší pozemskou partii,“ přisvědčila potěšeně Hedvika.

„Nuže, pojďme, drahá kolegyně, budeme oba dva následovati,“ vyzval následně Hedviku Ludvík.

Všichni čtyři, to jest dvě pozemské a dvě bytosti andělské, vydali se tedy vstříc lepším zítřkům, v nichž více nemělo býti místo pro smutnění, kde se naopak ono nové pozemské přátelství postupnými krůčky rodilo a ono andělské upevňovalo. I my se tedy inspirujme tímto příběhem, vyzvěme své strážné anděly a poprosme je o trochu té náklonnosti v nelehkých životních okamžicích, kdy tápáme v nejistotách a osud nám ukazuje svoji stinnou stránku. A pokud možno s nimi buďme zadobře.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *