9. Mučitelé a jejich věznitelé uvízlí ve společné síti…

9. Mučitelé a jejich věznitelé uvízlí ve společné síti náladovostí, intrik a zranitelných citů

Strach a nejistota – právě ty sváděly souboj u jistého muže, co se narychlo snažil sbalit si svůj kufr. Jenže mu to příliš nešlo, neboť neustále musel myslet na nečekané události, jež nastaly. A tak se kufr plnil a zase nedobrovolně vyprazdňoval. Proč se mu jen přestalo dařit? Do sebemenších detailů to měl tak dobře promyšlené. A pak přišel ten všetečný stařík a všemu učinil přítrž.

Muž při té vzpomínce praštil s kufrem o zem a nedobrovolně se natáhl na postel. Moc dobře si uvědomoval, že z Katalné Mochny musí co nejdříve vypadnout, jinak bude mít s největší pravděpodobností opletačky se zákonem, o což rozhodně ani v nejmenším nestál. Ten stařík by byl schopen další nekalosti, pomyslel si záhy muž a to ho vyburcovalo k nové aktivitě. Jenže když už měl valnou část svých věcí kompletně sbalenou, začal mu v útrobách kufru vyzvánět mobil. Muž daný hovor přirozeně nemusel přijmout, jenže co když pro něj byl zrovna životně důležitý? A tak se po mobilu začal shánět, leč ten se zjevně nacházel až na samotném dně kufru. Co naplat, některé věci z něj musely zase ven.

Povedlo se. Ještě tedy zjistit, kdo to volal, neboť mobil mezitím, co ho muž zpoza kufru úspěšně vydoloval, přestal vyzvánět. Dotyčný váhavě pohlédl na displej, kde se mu zobrazil nepřijatý hovor. Kdo to jen mohl být? Ono číslo muži nebylo vůbec povědomé. Už se pomalu rozhodl, že na něj nebude reagovat, když se mobil nanovo rozdrnčel a dané číslo se znovu hlásilo o svoji pozornost. Přijmout daný hovor či nikoliv? Muž při svém rozhodování pociťoval jisté dilema. Situace se opakovala, mobil opětovně přestal vyzvánět a muž tedy hovor napodruhé nepřijal.

Vzápětí kdosi zaklepal na dveře. Kdo to jen může být? Snad ne ti, jejichž jménem vyhrožoval onen stařík? To by pro muže bylo dosti nepříjemné. A tak dotyčný řešil nové dilema: otevřít či naopak neotevřít dveře?

Muži se trošičku ulevilo, když zjistil, že se jedná pouze o pokojskou. Celý nesvůj ji pustil do pokoje a začal pozorovat při práci. Jenže co se nestalo, mobil napotřetí začal vyzvánět. Muži se ho nechtělo zvedat, pokojskou to očividně ale dosti znervózňovalo. A tak ji poslal pryč a hovor konečně přijal. Oznámená zpráva muže nesmírně šokovala. Telefonát ho informoval o nehodě, kterou zavinil jistý řidič kamionu, a při níž málem přišla o život jeho matka. Ta byla v kritickém stavu převezena do jedné z pražských nemocnic.

Muži jako by se v jednom okamžiku zhroutil celý svět. Na své matce totiž dosti lpěl a ona zpráva ho nesmírně šokovala. Znovu odhodil stranou kufr, padl na postel a rozplakal se. Byl to pravý nefalšovaný pláč. Poté, co se při zpětném hovoru muž několikrát ujistil, že se nejednalo o žert, propadl ještě větší depresi. Najednou nevěděl, co si dál počít se svým životem. Za normálních okolností byl výtečným manipulátorem, teď ale naopak jako by si právě nemilý osud pohrával přímo s ním samotným.

Muž se dostával do úzkých, na matku vždy dal. Byla to právě ona, kdo ho pilně zaučoval do nekalých praktik, jak si kolem prstu omotat vlivné a bohaté lidi. A muži se to úspěšně několik let dařilo. Řadil se mezi profesionály, co se týkalo navazování kontaktů s bohatými ženami, jež následně dokázal přesvědčit o tom, že je pro ně tím pravým pro společnou cestu životem. Ve skutečnosti tomu tak však nebylo a právě peníze v mnohém sehrály svoji velkou roli. Ano, po nich prahl jak muž, tak i jeho matka a oba v jejich získávání byli vážně dobří. Jak se však záhy ukázalo, několik novin si začalo oněch nekalých praktik všímat a to poté, co se podvedené ženy samy od sebe začaly hlásit na policii a ta rozjela vyšetřování. I tak se muž domníval, že by mu jeho poslední objekt zájmu mohl podlehnout, kdyby do jeho života nevstoupil právě onen stařík.

Muž však náhle začal litovat toho, jak se až doposud choval. Najednou si dokázal život představit bez podvodného vnucování se ženám do přízně či bez drobných krádeží v obchodech se šperky. Ovšem to by nesměla existovat právě mužova matka, která ho do světa zločinu zasvěcovala. A najednou se v jednom okamžiku vše zvrtlo. Mužova matka v nemocnici bojovala o holý život a on o svoje postavení v životě.

Muž samým vyčerpáním, jak ho zmáhaly všechny ty nemilé myšlenky a vzpomínky na minulost a na současnou nehostinnou přítomnost, znovu padl na postel a rukama začal bouchat do polštářů a nohama kopat do deky. Ne, to se přece nemohlo stát, to přece musí být omyl, namlouval si dokola, když znovu zavolal na telefonní číslo nemocnice, na němž mu opětovně potvrdili, že u nich jeho matka leží v kritickém stavu.

Ozvalo se v pořadí druhé zaklepání na dveře.

„Dejte mi všichni pokoj, chci být sám!“ snažil se muž od sebe odlákat pozornost, tentokrát to však nešlo tak hladce, neboť…

„Jaroslave Nedomanský, tady policie, jménem zákona otevřete dveře!“

Dotyčný sebou na posteli trhavě škubl a rázem byl na nohou. Věděl, že musí pohotově jednat, jinak ho dopadnou a to se nesmí stát. Kdo by se postaral o jeho matku, kdyby ho odsoudili a následně zavřeli do vězení? Na toto Jaroslav právě myslel.

„Jménem zákona, otevřete dveře, nebo je vyrazíme!“ naléhal z hotelové chodby Daniel Černý.

Jaroslav již nezaváhal a začal jednat na vlastní pěst. Uvědomoval si, že kdyby vyhověl výzvě, skončil by v poutech. Jedinou možnou záchranou pro něj byl tedy včasný útěk. Jenže kudy se nyní ubírat, když se váš pokoj nachází až v šestém patře hotelu a seskok tudíž nepřichází v úvahu? I přesto Jaroslav zachoval chladnou hlavu, vyběhl na balkon a rozhodl se přelézt na onen vedlejší. Povedlo se mu to v momentě, kdy ho Daniel informoval o další výzvě.

A skutečně se tak stalo a dveře se náhle rozlétly dokořán. Jenže to už se Jaroslav opatrně vplížil do sousedního apartmánu, kde svojí nečekanou přítomností překvapil pár, který se tam oddával milostným hrátkám.

„Co tady u všech čertů děláte?!“ zapištěla žena, která okamžitě, jakmile Jaroslava zmerčila, zalezla pod peřinu.

Jaroslav jí neodpověděl, namísto toho rychle spěchal přes onu místnost ke dveřím. Opatrně je otevřel, aby se přesvědčil, zdali je čerstvý vzduch. Zřejmě tomu tak bylo, neboť nikoho na chodbě nezahlédl. Naopak ruch Jaroslav zaznamenal ve svém pokoji! Užuž se chtěl dát úprkem chodbou, když ho nečekaně kdosi vtáhl nazpět dovnitř.

„Co tu pohledáváte? Tak slyšíte mě?!“

To se na Jaroslava obořil muž, kterého vyrušil z milostných radovánek. Také žena byla na nohou. Nezvaný host již oba neměl možnost vidět v rouše Adamově a Evině, neboť si na sebe stihli vzít župany.

„To se dělá lézt cizím lidem do pokoje?!“ přidal muž na důrazu. „Tak odpovíš mi ty jeden vlezlej chlípníku?!“ naléhal na Jaroslava, načež ho uchopil za košili a přitáhl k sobě.

Jaroslav věděl, že musí pohotově jednat, jinak bude dopaden. A proto muže poprosil: „Když mě pustíte, tak vám to povím.“

Byla to však pouhá zástěrka, neboť jakmile muž Jaroslavovi vyhověl, tak ten vytáhl pistoli a pohrozil: „A teď mě necháte v klidu odejít!“ Načež zbytečně nemarnil čas, vyndal ze zámku klíče, vyklouzl na chodbu a pár v pokoji uzamkl.

Jaroslav ihned nato zalitoval, že něco podobného nestihl učinit i s dveřmi u svého pokoje. Daniel totiž nemarnil čas s přelézáním do vedlejších pokojů a zcela správně došel k názoru, že jeho zločinec bude prchat chodbou.

„STŮJTE!“

Jaroslav výzvu neakceptoval a dal se hotelem na úprk. Daniel se stal jeho pronásledovatelem a po boku mu spěšně chvátal Radovan. Jaroslav se hnal chodbou, ovšem daleko se nedostal, neboť mu cestu nečekaně zastoupila pokojská.

„DÁL UŽ ANI KROK!“ zvolal bezmocný Jaroslav, načež pokojskou okamžitě vzal jako rukojmí.

„Nedělejte si to ještě těžší a vzdejte se!“ vyzval Daniel Jaroslava o něco mírněji.

„Až mě necháte z tohohle hotelu svobodně odejít!“ začal si Jaroslav diktovat podmínky a vyzval pokojskou, aby pod pohrůžkou, že jí jinak vpálí kulku do hlavy, odemkla pokoj, z něhož předtím vyšla.

Jaroslavovi jeho záměr nakonec vyšel, neboť Daniel se neodvážil vystřelit a Radovanovi došla potřebná zásoba přesvědčovacích moudrých projevů.

„ZADRŽTE!“ vykřikl Daniel, jenže to už Jaroslav stačil pokojskou zavléci nazpět do pokoje a zamknout se v něm společně s ní.

„Dejte mi všichni už konečně zatraceně pokoj!“ reagoval na Danielovo neúnavné naléhání přes dveře Jaroslav, načež je okamžitě zapřel křeslem a pohovkou, aby nebylo možné je vyrazit. „Pokud neodejdete, tak začnu střílet!“ přitvrdil na výhrůžkách. „Myslím to skutečně vážně, takže se o nic nepokoušejte, jasný?!“ doplnil, načež se otočil na pokojskou s hláškou: „Dál už ani krok! Běžte zpátky od toho okna! TAK DĚLEJTE, SAKRA!“

Pokojská uposlechla. V pokoji kromě ní a Jaroslava nikdo jiný nebyl.

„Ať vás to ani nenapadne, dejte mi ten telefon! TAK SAKRA POSLECHNĚTE!“ zahartusil Jaroslav, když ho chvilka nepozornosti málem stála prozrazení. „Komu jste chtěla volat?! TAK MI KRUCINÁL ODPOVĚZTE!“ naléhal na pokojskou čím dál zlobněji a okamžitě jí mobilní telefon vytrhl z ruky.

„Své… své sestře, chtěla jsem jí říct, že se zdržím v práci,“ odpověděla opatrně pokojská.

„To tedy zdržíte a na svůj mobil rovnou zapomeňte!“ uvedl výbojně Jaroslav, načež ho vypnul a zastrčil si jej do kapsy.

„Jaroslave Nedomanský, nepřitěžujte si a propusťte Terezu Jentelovou!“ pokusil se s dotyčným přes dveře smlouvat Daniel, když se je neúspěšně snažil nejprve otevřít a následně vyrazit.

„Okamžitě zanechte toho bouchání, nebo ji zastřelím!“ zařval na oplátku Jaroslav. A pak skutečně padl výstřel. „Tohle byla výstraha, pokusíte se o něco a nová kulka bude patřit Tereze!“

Teprve při tomto novém pohledu si jmenovanou Jaroslav lépe prohlédl. Tereza mohla být o něco mladší než on, vypadala na takových devatenáct a její hustá černá hříva a oči stejné barvy leccos vypovídaly o jejím půvabu. Kdyby si Jaroslav vybíral, koho svede po Šárce Vladské, měl by v této chvíli jasno.

„Co se na mě tak díváte? Vážně mě chcete zastřelit?“ odvážila se Tereza zeptat Jaroslava, neboť ji jeho současný postoj dosti zaskočil. Díval se na ni jako ve snách a zároveň mířil pistolí. „Vy přece nevypadáte na někoho, kdo by byl schopen někoho zabít.“

„Co vy o mně vlastně víte? Vůbec nic!“ ožil opět Jaroslav.

Z Terezy však, zdálo se, strach postupně opadával, neboť normálně klidně řekla: „Možná leccos dokáži vyčíst z vaší temné duše, pod jejíž slupkou se skrývá i mnoho dobrého.“
Jaroslava tato nečekaná odpověď popravdě dosti překvapila, i přesto se však zavčas vzpamatoval, když se zaskvěl následnou narážkou: „Hrajete si na chytrou, stejně jako jeden místní stařík, co?“
„Tím staříkem nejspíše máte na mysli Radovana Litevského, že mám pravdu?“

„Hned toho nechte! TAK SLYŠELI JSTE?! OKAMŽITĚ ZMLKNĚTE, OBA DVA!“ rozkřikl se z plných plic znovu Jaroslav, když Tereza začala nahlas vyvolávat Radovanovo jméno a dotyčný obratem pohotově přes dveře zareagoval.

Tereza nakonec musela uposlechnout, neboť na ni Jaroslav opětovně mířil pistolí. Ruka se mu při tom neúměrně třásla a tudíž hrozilo, že by mohl zaznít regulérní výstřel.

„Dobrá, odteď již nevydám ani hlásku,“ přislíbila Tereza svému vězniteli. „Vy ale na mě přestaňte mířit tou zbraní.“

Jaroslav onu výzvu bral v potaz, nicméně se nemínil Danielovi jen tak hladce vzdát, o čemž ho náruživě poinformoval. Ten si už nevěděl rady, uvědomoval si, že kdyby se do pokoje pokusil vniknout násilím, poskytl by sňatkovému podvodníčkovi záměr, aby Tereze ublížil. Daniela rovněž znepokojovalo, že uvnitř pokoje náhle utichly hlasy, a tak přestal mít přehled o tom, co se tam odehrává.

„Když dovolíte, drahý příteli,“ rozhodl se danou nepříznivou situaci vzít do vlastních rukou Radovan, když viděl, jak Daniel tápe, „ujal bych se nyní role vyjednávače já a vy byste se mezitím pokusil dostat přes sousední pokoj na balkón a vyčkal tam na příhodný okamžik, kdy by šlo Jaroslava bezpečně zpacifikovat. Budeme se dorozumívat prostřednictvím textových zpráv.“

„Tak dobrá,“ souhlasil nakonec bezradný Daniel. „Ale buďte opatrný. Vůbec nevíme, čeho všeho je ten člověk schopný,“ upozornil Radovana. Ten přikývl, že to bere na vědomí.

Mezitím se v pokoji pomalu schylovalo k novému rozhovoru. Jaroslav to už nevydržel a Terezy se zeptal: „Vy rovněž pocházíte z Katalné Mochny?“

Dotyčnou tato otázka, upřímně řečeno, trošičku zaskočila, už třeba z toho důvodu, že ji neočekávala, a také proto, že ji Jaroslav vyslovil o dost mírněji.

„Ano, jsem rodačkou,“ odvětila. „A vy? Pokud vám tedy nevadí, že se ptám?“ dodala honem.

Jaroslav váhal, zdali odpovědět či nikoliv, nakonec se ale přeci jen Tereze stručně zmínil: „Pocházím z Pardubic.

„Toto město velmi dobře znám, často tam jezdím za dědou a babičkou…“

„Vše v pořádku, Terezko?“

To se po kratší odmlce odhodlal promluvit Radovan, když zevnitř pokoje nově zaslechl hlasy.

„Ano, Radovane, povídáme si,“ vzkázala mu Tereza tónem, z něhož učitel biologie vyčetl jistou vyrovnanost. Avšak…

„Říkal jsem žádné rozhovory!“ pohrozil Jaroslav, jakmile zaregistroval, že spolu Radovan a Tereza komunikují.

„Ale no tak, Jaroslave, vy přece nejste žádný násilník, tak buďte od té dobroty a vyjděte z pokoje jako spořádaný hotelový host,“ domlouval mu po dobrém Radovan. Musel si ověřit, že je Tereza v pořádku. Právě mu totiž na mobil přišla zpráva od Daniela, že se úspěšně přes sousední hotelový pokoj dostal na balkón apartmánu,v němž přebývala ona a Jaroslav.

„Že nejsem násilník?! To byste se divil, co jsem nebo nejsem!“ zdůraznil Jaroslav a znovu se nečekaně odvážil k výstřelu z pistole. Kulka byla naštěstí vyslána do vzduchoprázdna, jak následně zaslanou textovou zprávou Radovanovi potvrdil Daniel. V té další ho pak žádal, aby Jaroslava nějak šetrně vylákal za ním na balkón, kde by jmenovaného mohl bezpečně odzbrojit. Radovan se dle toho tedy začal zařizovat.

„Jak dlouho si ještě míníte hrát na velkého hrdinu, Jaroslave? Svým počínáním neprospíváte ani sobě ani Terezce. Proto radši opusťte od vyhrožování a vzdejte se, než někomu skutečně ublížíte. To by to pak pro vás mohlo velice ošklivě dopadnout.“

Jaroslav si dával s odpovědí tentokrát načas. Jako by tušil, že se na něj něco chystá. „Proč mi tohle všechno vlastně vykládáte? To si vážně myslíte, že mě tak snadno dostanete?“

Radovan se však nedal. „A co si tímto výstupem vlastně od sebe slibujete vy? To tu chcete až do večera zadržovat jedno nevinné děvče, jež s vašimi nekalými praktikami nemá vůbec nic společného? Mějte rozum Jaroslave a Terezku propusťte.“

Daniel by velice rád zasáhl, když se mu úspěšně podařilo dostat na dané smluvené místo, jenže i tak to měl stížené, neboť Jaroslav kolem sebe opět nebezpečně mával pistolí a Tereza se zdržovala v jeho blízkosti. A takto to rovněž Radovanovi zaslal v textové zprávě.

„Přeci se nehodláte věčně skrývat před policií. Jednou vás ruka zákona beztak dostihne,“ upomínal přes dveře věznitele Terezy Radovan. „Tak buďte, Jaroslave, od té dobroty a když už se nemíníte vzdát vy osobně, propusťte alespoň onu mladou dívenku.“

„To tak, a jen co otevřu dveře, tak mi na ruce nasadíte klepeta a zabásnete mě!“

„Máte mé čestné slovo, že proti vám nebude použito žádného násilí, pokud se ho nedopustíte i vy osobně,“ ujišťoval Jaroslava Radovan a pokračoval:. „Když teď vyjdete na balkón a vzhlédnete z něj dolů, zjistíte, že tam žádné policejní hlídky nejsou přítomny. Račte se tedy na vlastní oči ubezpečit, že vám nelžu.“

Jaroslav zaváhal a hned mu přišlo na mysli, co když mu Radovan jen lže. A proto Tereze nakázal: „Vyjděte na balkón!“

„Ale nebudete doufám zase střílet?“ chtěla si být jistá.

„Udělejte, co říkám!“ naléhal Jaroslav. „TAK HNĚTE SE SAKRA!“

Tereza se již nesnažila odporovat a opatrným krokem se vydala tam, kam ji její věznitel ponoukal jít. Daniel měl nyní stíženou pozici. Sice se k němu pozvolna blížil Jaroslav, jak si to přál, před ním však kráčela Tereza. Daniel tak řešil dilema: jak zpacifikovat Jaroslava, aniž by neublížil Tereze. Nakonec se Daniel rozhodl zariskovat. Jakmile se Tereza ocitla u něj na balkóně, volnou levou rukou ji uchopil za rameno a povalil na zem.

„POLOŽTE TU ZBRAŇ, NEBO BUDU NUCEN VYSTŘELIT!“

Na balkóně v šestém poschodí se odehrávalo pravé drama. Dva muži tam teď proti sobě stáli s namířenými pistolemi. Pak jeden z nich zbraň nečekaně obrátil proti sobě a na celé kolo zahulákal: „DO HÁJE SE VŠÍM!“

Zazněl výstřel.

Příjemné chvíle rozhodně neprožíval ani muž, co se právě snažil ukočírovat svůj nákladní vůz. Na něm se vyjímala prestižní firemní značka BIG FOOD AND DRINK MANIA, jež náležela jedné významné pražské společnosti zabývající se rozvozem jídla a pití té nejlepší kvality. Alespoň tak to daná firma hlásala prostřednictvím svého loga. A dle četných referencí se jí prý dařilo nadmíru dobře, o čemž vypovídal více než milión spokojených zákazníků. A nejinak na tom údajně byli i sami řidiči, co pro firmu BIG FOOD AND DRINK MANIA rozváželi zboží. Ti prý rozhodně nešetřili úsměvy, jimiž obdařovali své „spokojené“ zákazníky.

Sám muž toto výše uvedené bohužel nesdílel. Naopak se cítil mizerně, už když jen pomyslel na nesmyslná školení ohledně oněch úsměvů, při nichž si připadal jako ten největší tupec na světě. Úsměv sem, úsměv tam, úsměv na tuto stranu, úsměv na druhou stranu… To sama o sobě dle něj byla ubohost. A ani za tu odvedenou práci nebyla kdovíjaká platová satisfakce. Těch pár tisícovek sotva stačilo na zaplacení nájmu a na nákup základních potravin pro každodenní živobytí. Že by však byla firma, pro níž muž pracoval, nějak štědrá ohledně odměn či přispívání k základnímu platu, to se říci rozhodně nedalo. Ba právě naopak, pokud se doslechla o nějakém tom prohřešku vůči zákazníkovi, okamžitě jednala v neprospěch svého zaměstnance.

I muži se nejednou přihodilo, že mu byla snížena platová výměra, to když zavčas nedoručil požadovanou zásilku. Jenže jak ji mohl stihnout dodat ve smluveném termínu? Za to dopravní neštěstí stejně jako za onu následnou dopravní zácpu přeci nemohl. A tak muž k zákazníkovi holt dorazil s několikahodinovým zpožděním. A že pak nehýřil úsměvem, to se zajisté dalo také pochopit. Ovšem zaměstnavatel byl jiného názoru. Muž tak u něj se svými pádnými argumenty nepochodil.

Podobně se to mělo s jednou noční štací, kdy na vině včasného nedoručení zásilky byla pro změnu sněhová kalamita. Copak muž mohl za tu nenadálou sněhovou nadílku? Není přece kouzelníkem, aby mávl hůlkou a zimě učinil přítrž. Muž dopředu tušil, že ta cesta do Hamburku nebude procházkou růžovou zahradou, on sám by ji za normálních podmínek dokonce odmítl podstupovat, leč zaměstnavatel byl jiného názoru.

„Ta zásilka se musí bezpodmínečně doručit do druhého dne, jak je ujednáno. Prostě se dle toho zařiďte!“ zněl pádný argument od zaměstnavatele.

Muž jako by to stále živě slyšel. Na klidu mu rovněž nepřidalo, když na jednom z německých odpočívadel za mrazivé teploty mínus patnáct stupňů Celsia musel měnit prasklou pneumatiku. A záhy nato se mu rozbilo čelní sklo. Ne však vlastní vinou! Na svědomí tento neblahý incident měla parta teenagerů, kteří se bavili tím, že se z mostů kameny strefovali do projíždějících aut. Dost nebezpečná zábava, uvážíme-li, že tu šlo i o život!

Když o tom muž tak přemýšlel, tak mnozí obyvatelé Katalné Mochny by si tuto „kamínkovou zábavu“ zajisté upravili čistě po svém. Namísto hazardování se životy druhých by se naopak jednalo o jejich zpestření. Kamínky by za pomocí HÓLEJENEK vzlétly do oblak a nebyla by to jen tak obyčejná levitace, neboť každý z těch kamínků by nesl jméno konkrétní osoby, k níž by se následně snesl. Dělo by se tak z pravé nefalšované lásky či z pouhého přátelství. A jakmile by se kamínky snesly k adresátovi, s pomocí HÓLEJENEK a speciální tinktury by se „vyčaroval“ jeho portrét. Ano, přesně takto to muž kdysi viděl na Mochnickém katalovění, na jedné z těch posvátných místních akcí.

Ano, taková byla Katalná Mochna, ono kdysi naprosto neznámé město ležící ve středních Čechách, jenž svojí pílí postupně získalo uznání jak ve své domovině, tak za hranicemi. I muž kdysi k tomuto městu vzhlížel, avšak poté, co ho zradila jistá žena, na něj postupně zanevřel. A přitom mu na začátku osud přál a on vlastnil prosperující firmu s nábytkem. Ano, i muž se kdysi těšil nebývale vysoké oblibě mezi místními obyvateli výše zmíněného města, jenže pak do jeho života vstoupila právě ona žena. A stačila jedna menší nevole a muž takřka o všechno přišel. A to jen proto, že slepě uvěřil oné ženě, která ho v nestřeženém okamžiku ožebračila. A co víc, nestačilo jí to a už tak dosti zadluženého muže v soudním procesu připravila o další peníze…

Dost, to už proboha stačí!

Muž byl přinucen prudce zabrzdit, jak ho ty nynější vzpomínky zmáhaly. Až ke slzám ho dohnaly!

A pak náhle…

„Co děláš, ty jeden trumbero?! Koukej zase jet!“ začal nadávat řidič, co do nákladního vozu málem zezadu narazil.

„Promiňte, hned to bude,“ sdělil mu ztrápeně muž. Jenže sotva uvedl do chodu motor, už byl nucen zastavit podruhé. To volal šéf firmy BIG FOOD AND DRINK MANIA. Chtěl se ujistit, že je vše v pořádku, že muž již dorazil na smluvené místo do nedalekých Poděbrad. Když ten mu oznámil, že se ještě nachází v Katalné Mochně, šéf se rozzlobil a začal dávat kázání o dochvilnosti. Muž již v sobě nedokázal nalézt potřebná slova na obranu a tak chtě nechtě celý ten nepříjemný telefonát protrpěl. „Ano, za chvilenku tam již budu,“ ujišťoval svého zaměstnavatele.

„Tak co je to zas s tebou?! Koukni hejbnout kostrou!“ rozkřikl se na muže znovu řidič, načež svůj řev doprovodil hlasitým troubením.

„No jo, už jedu.“

Muž se opět pokusil nastartovat vůz a v duchu se modlil, aby ho již nic nerozrušilo. Povedlo se.

„No konečně, to ti to trvalo!“ zahartusil naposled řidič a také sešlápl plyn.

Muž se cítil značně mizerně. Kdyby mohl, nejraději ze všeho by vrátil čas do doby svého absolutního štěstí. Leč člověk míní a osud mění, řekl by zajisté Radovan Litevský…

Právě připomínka učitele biologie muži vnukla zpětnou myšlenku na jednoho z rodáků Katalné Mochny, jenž v prostranství pasáží vlastnil útulnou kavárničku. Už to byl nějaký ten pátek, co se spolu oba viděli naposled, takže nové shledání by se zajisté stalo velikým přínosem. Jenže muž měl i pracovní povinnosti, jež podléhaly jistým smluvním závazkům. Na výběr měl tedy dvě možnosti: buďto se urychleně vydá do Poděbrad, nebo navštíví svého někdejšího přítele.

U muže nakonec překvapivě zvítězila ona druhá volba. Už zkrátka nedokázal skousnout novou buzeraci stran svého zaměstnavatele a nutně potřeboval vypnout a načerpat ztracené síly. A tak svůj nákladní vůz nečekaně zaparkoval na mochnickém náměstí a vydal se pěšky do Pasangerovy ulice. Jakmile do ní vstoupil, dýchla na něj neopakovatelná atmosféra.

A zakrátko nato…

„Martine, to je mi ale milé překvapení!“ běžel se s mužem náruživě přivítat Rudolf Manten, jakmile ho spatřil vcházet do své kavárny. Z jeho reakce bylo zřejmé, že takovéhoto hosta skutečně nečekal.

Martin Netřebický se nestačil ani pořádně rozkoukat a již se k němu hlásila další osoba.

„Je to vůbec možné, jste to vážně vy, Martine?“

„Lubomíre!“

Oba pánové si padli kolem ramen.

Ano, oním druhým mužem nebyl nikdo jiný nežli Lubomír Větvička, jinak pohublý padesátiletý dlouhán se zrzavými vlasy. Na rozdíl od Martina je ještě neměl prolezlé lysinami.

„Jak je to jen dlouho, co jsme se my dva neviděli?“ zeptal se Martin.

„Takové dobré tři roky to už bude,“ počítal v duchu Lubomír, načež Martina následně vyzval: „Pojďte se ke mně posadit, poklábosíme spolu jako za starých časů.“

Martin popravdě váhal, neboť se mu znovu na mobil ozýval šéf. Martin učinil něco, co ještě nikdy předtím: daný hovor nepřijal a dokonce svůj mobilní telefon vypnul. „Takhle to mám pořád. Vůbec mě nenechají na pokoji,“ postěžoval si ihned Lubomírovi a poreferoval mu o své současné práci.

„Tak podejte okamžitou výpověď. Nesmíte se takhle ničit,“ namítl okamžitě jmenovaný, jemuž rovněž neušlo, že Martin vypadá sešle a dělají se mu kruhy pod očima.

„Asi máte pravdu, povolání dopravce mi dvakrát nesvědčí,“ připustil Martin.

To už se k jejich stolu blížil Rudolf Manten s objednávkou a Martinovi sděloval:. „Dnes volal Radovan a říkal mi, že byste měl zájem o post číšníka v mé kavárničce. To místo ještě není obsazené, takže chcete-li, může být klidně vaše.“

„Jste hodný, Rudolfe, nechám si to projít hlavou a dám vám vědět…“

„Jaképak rozmýšlení, vezměte to místo ihned, alespoň si ušetříte zbytečné nervy,“ domlouval Martinovi okamžitě Lubomír. „A šéfovi zavolejte, že u něj nadobro končíte.“

„Vy ho neznáte, umí se nepřiměřeně naštvat a s podřízenými nemá slitování,“ snažil se to Lubomírovi nějak šetrně vysvětlit Martin.

„Já se taktéž umím pěkně rozezlít, když na to přijde,“ uvedl výbojně Lubomír, načež si od Martina vyžádal jeho mobilní telefon.

„Snad nemáte v plánu…?“

„Přesně to právě chci udělat.“

A jak si Lubomír usmyslel, tak také učinil. Martinův zaměstnavatel byl tuze překvapen, kdo že mu to volá. Lubomír se totiž představil jako spokojený poděbradský zákazník, jemuž právě dorazila zásilka od Martina, načež si hnedle postěžoval na to, jaká je to škoda, že už mu dotyčný nikdy žádnou další osobně nedoručí, neboť s rozvozy pro firmu BIG FOOD AND DRINK MANIA nadobro končí. Z této zprávy Martinův zaměstnavatel příliš nadšen nebyl a dožadoval se okamžitého vysvětlení.

„Prosím, Martine, chce s vámi hovořit váš šéf,“ předal mu Lubomír jeho mobilní telefon.

„Co mu mám říct?“ nevěděl náhle Martin, jak se zachovat.

„Pravdu,“ zamrkal na něj povzbudivě Lubomír. „Že odteď nastupujete tady u Rudolfa v jeho kavárně Sanmantena.“

Martin si tedy dodal patřičné odvahy a jak mu to Lubomír poradil, tak to i podal svému zaměstnavateli. Ten rozhodně nešetřil kritikou a hned si začal stěžovat na všechno možné.

„Řekněte, že to myslíte smrtelně vážně, že se sebou nenecháte manipulovat,“ nabádal Martina Lubomír a ten se podle toho zařídil.

„No to je vážně vrchol! Jak si to jako představujete?!“ běsnil zaměstnavatel.

„Tak jak vám to říkám. Klidně mi dejte hodinovou výpověď, pokud vás to uspokojí. Já pro vás již odmítám dál pracovat,“ hájil se statečně Martin, čímž si rázem vysloužil pozornost nejen Lubomíra a Rudolfa, ale i ostatních hostů kavárny Sanmantena.

„Cože?!“

„Že už pro vás nebudu pracovat,“ zopakoval Martin. „Nenechám se sebou zacházet jako s otrokem, na to vážně nemám nervy ani žaludek. Sbohem!“ Načež svůj mobil opět vypnul.

Za daný hrdinský výstup se Martinovi dostalo náležitého potlesku jak od Lubomíra a Rudolfa, tak i od zbylého osazenstva kavárny.

„Nuže, Martine, vítejte v novém pracovním týmu, přeji vám mnoho úspěchů!“ zahalasil zvesela Lubomír a pak se obrátil na majitele kavárny Sanmantena se slovy: „A teď je již Martin celý váš, Rudolfe, to si zaslouží náležitě oslavit!“

„Hned to bude, Katko, buďte tak laskava a obslužte oba pány,“ vyzval Rudolf číšnici.

„Tak to vy jste můj nový pomocníček?“ obdařila Martina milým upřímným úsměvem Kateřina.

„Už to tak vypadá. Nechcete si přisednout?“

„Promiňte, ale volají mě další…“

„To je v pořádku, Katko, já se toho ujmu,“ uvědomil ji Rudolf a sám se vydal na zákazníky, jež si chtěli objednat nějaký ten dobrý místní mochnický zákusek a něco k pití.

„Rudolf je velice hodný, vstřícný člověk, Martine, ten vás nebude nijak komandovat,“ informovala dotyčného Kateřina. „Promiňte, nevadí že jsem vás oslovila křestním jménem? Tady je to tak zvykem,“ vyjádřila se záhy omluvně.

„To je v pořádku, nevadí mi to,“ ujišťoval Kateřinu Martin.

„Já jen, že jste se najednou zatvářil tak nějak ztrápeně,“ podotkla.

„Ne, to není tím, já jen… no zkrátka se obávám toho, jestli jsem to s tím telefonátem nepřehnal.“

„Rozhodně ne, podle mě jste se zachoval jako pravý hrdina,“ byl zcela opačného názoru Lubomír. „Jednou to muselo přijít, ani já bych se nenechal komandovat od někoho, komu na mě vůbec nezáleží. Tady Katka má pravdu, zde v Radovanově kavárně načerpáte nové síly a alespoň se nebudete zbytečně stresovat. Vše se obrátí k lepšímu, tím jsem si naprosto jistý.“

Kateřina užuž chtěla zase vstát a jít obsluhovat hosty, když jí Martin položil následující otázku: „Jste v současném životě šťastná?“

„Nestěžuji si,“ přiznala po pravdě Kateřina. „dělám práci, která mě naplňuje a mám tu nejlepší sestru na světě a přítele, jemuž na mě záleží. Co víc si od života přát.“

„A kde vaše sestra pracuje?“

„V hotelu HÓTELIÉRA na zdejší kolonádě, dělá tam pokojskou,“ odpověděl za Kateřinu Lubomír a ta navázala:

„A je rovněž spokojená.“ Načež začala na svoji sestru pět jen samou chválu.

„Ani nevíte, jak moc vám závidím,“ svěřil se Martin, když mu Kateřina ukázala náramek s nápisem BFF. „Best friends forever, jak dojemné.“

„A to není zdaleka všechno, tady Martinovi ještě předejte foto, na němž se se sestrou nacházíte.“
Jmenovaný tomu ani uvěřit nemohl, na fotografii spatřil dvě totožně podobné si dívky.

„Tipnete si, která z těch dvou je Katka a která Terezka? Schválně jestli to uhádnete,“ nabádal Lubomír Martina. Ten po kratším rozjímaní nad fotografií došel k jistému správnému úsudku a to i přesto, že si obě dívky byly skutečně podobné jako vejce vejci.

„Mohu se zeptat, co vás k tomu vedlo?“ zajímalo Kateřinu.

„Právě ony vaše náramky,“ začal Martin s obhajobou své domněnky. „Vám náleží onen červený a vaší sestře tudíž logicky ten zelený. Jinak podle obličeje či ošacení bych vás jen stěží dokázal rozeznat.“

„Vidíte, takhle uvažovat většinu lidí ani nenapadne. Opravdu skvělý postřeh,“ vysekla Kateřina Martinovi pochvalu.

„O to větší důvod, proč si tady Martina vybrat za svého budoucího kolegu číšníka,“ mínil Lubomír a pak zvolal: „Nezbývá tedy než připít vám oběma na zdraví a popřát mnoho spokojených zákazníků!“

Lubomír do tří sklenic nalil místní mochnickou specialitu v podobě ovocného výpalu a Martina s Kateřinou vyzval, aby je pozvedli a přiťukli si.

„Promiňte, ale vážně už budu muset jít obsluhovat. Přišli další hosté a já nemohu vše nechat jen na Rudolfovi. Proto mě prosím omluvte.“
„Ale zajisté, běžte Katko. Rád jsem vás poznal.“

„Já vás také.“ A Kateřina odešla.

„Tak to sám vidíte, nebude to trvat dlouho a z neuznalého dopravce se z vás stane všemi milovaný a respektovaný číšník,“ pronesl pochvalně Lubomír, načež ještě jednou Martinovi připil na jeho zdraví. To poté, co se u jejich stolu znovu zastavil Rudolf, tentokrát proto, aby se ujistil, zda to Martin s místem v jeho kavárně myslí skutečně vážně, načež ten mu to souhlasným kývnutím stvrdil.

„Závidím Katce a té její sestře životní štěstí,“ svěřoval se Martin Lubomírovi ihned nato, co se Rudolf zase vzdálil. „Kéž bych i já v něm konečně nalezl to samé.“

„Ale vždyť se vše pomalu mění ve váš prospěch, tak jaképak stesky? Nebojte, se svým zaměstnavatelem se už nějak vypořádáte.“

„To mi starosti nedělá, mám na mysli Vladanu Vladskou, Dneska jsem s ní měl málem konflikt a hádejte kde?“

„V jejím domovském sídle?“

„Nikoliv, byla hospitalizována u Winsternského rodu řádu lebonských lidí.“

„Nepovídejte.“

„No vážně,“ přitakal souhlasně Martin. „A navíc tam s ní byla i její vnučka Šárka. Sice měla pozměněný účes, i přesto jsem ji ale poznal.“

„A já se nejspíše nyní nemýlím, když si domyslím, že jste oběma pěkně vyčinil za vše, co nám provedly.“

„Chtěl jsem, nakonec mi v tom zabránili Radovan se Sylvií a jedno další děvče.“ Martin hovor na moment přerušil, neboť cítil sucho v krku a potřeboval se napít. Když tak učinil, pokračoval: „Ale kdyby tam nebyli, přísahám, že bych Vladaně na místě vynadal a to takovým způsobem, že by na to nadosmrti nezapomněla.“

„Rozumím, stále vás provází vzpomínky na nedávnou minulost,“ soucítil s Martinem Lubomír.

„A vás snad ne?“

„Co se mě týče, tak se k tomu incidentu již odmítám vracet. Co se stalo, stalo se, žít se musí prostě dál, jak mi to koneckonců sdělil i Radovan.“

„To vás tedy obdivuji, že se k tomu stavíte takhle.“

„Samozřejmě že se tak nestalo ze dne na den,“ začal s obhajobou Lubomír. „Zpočátku jsem Vladanu za to, co mi provedla, rovněž z hloubi duše nenáviděl. To, co o mně prohlásila, byla prachsprostá lež, která mě stála dobrou pověst, místo i vztah. Rovněž jsem tím padl na ono pomyslné dno.“

„A kdo vám pomohl?“ zeptal se Martin, i když si odpověď již předem sám domyslel.

„Nikdo jiný než Radovan,“ potvrdil jeho správnou domněnku Lubomír. „K setkání došlo v jedné místní mochnické hospodě, do níž jsem pravidelně chodil zpíjet se do němoty. Tak moc mě ta křivda zasáhla, že mi činilo značné potíže žít zcela normální život. Radovan mi však dodal nové potřebné sebevědomí a pomohl sehnat místo v poděbradské knihovně, v níž pracuji dodnes. Dokonce jsem se tam seznámil s jednou fajn ženou, s kterou již zhruba rok nejen chodím, ale i bydlím – rovněž v Poděbradech. A nestěžuji si.“

„Takže se z vás stal poděbradský občan se vším všudy?“

„Ano. Poděbrady jsou mým druhým domovem a na tom všem má značný záslužný podíl právě Radovan.“

Na Martinovi bylo znát, že o Lubomírově výpovědi hloubavě přemýšlí. Tomu to samozřejmě neušlo. „Člověk se prostě musí odpoutat od nemilé minulosti a začít znovu naplno žít aktuální přítomností, i když, přiznávám, to není zrovna jednoduché. A já to zvládl – sice s obtížemi, ale zvládl. A vidíte, i do Katalné Mochny jsem se po nějaké té době odvážil znovu zavítat a nelituji toho. Tak proč byste se měl litovat i vy?“

Martin si tentokrát jen povzdychl.

„Víte co? Smažme projednou všechny ty smutky a připijme si jen na ono pěkné, co nás čeká,“ navrhl pak Lubomír.

A právě v onu osudnou chvíli, kdy zazněl tento nový slavnostní přípitek obou mužů, se do kavárny Sanmantena přihnala jistá dívka. Vypadala dosti ustaraně. Sotva popadala dech a oči měla zalité slzami. I přesto se jí namáhavě podařilo vyslovit: „Ach pomoz… pomozte… on tam leží na… na zemi a snad…. snad je i mrtvý!“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *