13. Utváření stálých i nových přátelských vazeb při ozdravné společné…

13. Utváření stálých i nových přátelských vazeb při ozdravné společné dělbě práce a zkouška jejich odolnosti vůči nezvanému hostu a jeho nekalým úmyslům

Měsíc od onoho památného aktu smíření již uplynul

co jistá rodina k sobě společnou cestu nalezla

pouze jedna dívka s jedním z dané rodiny ve sporu stále byla

nemohla mu lidský prohřešek odpustiti

 

Společně všichni zúčastnění dobrovolníci

dobročinné činnosti v honosné zahradě se oddávali

kde vzácné ojedinělosti pěstovali

letní vánek jim jemně cuchal pramínky vlasů

a slunko upocené avšak šťastné obličejíky ozařovalo

 

Krůček po krůčku, semínko po semínku

proslulými lékorinkami půdu osévali

aby druhým, vážně nemocným, utrpení ulehčili

jež ti nedobrovolně na tomto světě zažívali

 

Ano, právě svět je přeplněn smutkem

jehož zlý pan Osud stává se strůjcem

je nelehké ho ke smíru přemluviti

téměř jako nadlidský úkol se dané úsilí jeví

 

Moudrost jednoho z mužů tedy dohlížela na své svěřence

přemlouvajíc je ať nemyslí na ono smutné

zatímco další z řad mužského osazenstva veselostí překypoval

potřebný optimismus druhým do života dodávaje

 

Zdálo se že nic nemůže narušiti poklidnou atmosféru pracujících

avšak opak se bohužel stal zakrátko pravdou

to když se nečekaně v honosné zahradě zlá persona zjevila

nešetříce zlobou

 

A pak nemalé úsilí dalo usměrniti ji

a k opětovnému odchodu přiměti

 

Ona dívka, k níž ze strany zlé persony zloba směřovala

uvnitř svého srdce palčivou bolest okamžitě pocítila

tak moc ji příchod onoho zlejška zaskočil

stejně jako jeho počínání

 

Lidé setrvávající v honosné zahradě

k onomu sporu však nezůstali neteční

a podpořili ono děvče tím

že společnými silami vykázali onu zlobnou personu z pozemků

 

Děvčeti bylo nedobře z onoho nečekaného sporu

novou naději do života dodati nutně potřebovalo

I ujali se daného úkolu dva z nejpovolanějších

První z mužů nezdolným optimismem překypoval

zatímco onen druhý podporou nešetřil

 

Pozvolnými krůčky se oběma pánům poštěstilo

ono děvče znovu ztracené sebevědomí nabylo

o dobré znamení se tedy jednalo

a to bylo podstatné

 

Leč ono děvče zdaleka nebylo jediné

kdo po harmonickém životě toužil

po životě bez příkoří

po životě naplněném štěstím a vzájemným porozuměním

 

A tak se dané role těšitelů dva povolaní muži zhostili

z nichž ten první opětovně moudrem oplýval

a druhý daný závazek hodlal splniti

 

Pro splnění onoho úkolu nelehkého

bylo zapotřebí cestu absolvovati

cestu, na jejímž konci nové přátelství

navázáno býti mělo

 

To neznamenalo ovšem

že by i v oné honosné zahradě

emoce na vavřínech usínaly

I zde se navenek nadále projevovaly

 

Jistý zamilovaný pár je vybuzoval

a to pokaždé

když se na dotek k sobě přiblížil

aby tak pakt lásky navzájem stvrdil si

 

Mnohým problém nečinilo

ztotožnit se se zamilovaností onoho páru

přáli oné ženě a onomu muži jen to pěkné

a jejich prostřednictvím si ono důležité připomínali

tedy jak podstatné je v životě někoho míti rád

 

Jak již to tak bývá

našla se jistá persona

jíž činilo nemalé potíže

s onou láskou zamilovaného páru sžíti se

a tak lid z honosné zahrady musel nastoupiti

aby ženě poreferoval o tom

jak je právě ona láska v životě celistvém důležitá

 

A kde slova nepostačila

líbezné klavírní tóny je zastoupily

linuly se krajinou

jak letní paprsky sluneční oblohou

 

S úctou a láskou je vnímali nejen ti

jenž v honosné zahradě i nadále setrvávali

nýbrž i ony dvě persony

co za jistou ženou zakrátko vypravili se

odhodláni poreferovati jí

jak život krásný může býti

když člověk vše špatné zdárně překoná

znovu nabytou svobodu tak získá

a opětovné radosti oddá se

 

Nezbývá tedy nežli všem zúčastněným

do jejich budoucích životů jen ono pěkné popřáti

ať ještě mnoho hezkých chvilek v něm prožijí

a splní se jim vše, po čem touží

o čem tajně sní

E. Z.

Autorem tohoto proslulého spisovatelského celku nebyl nikdo jiný nežli Eva Znamínková, členka mochnického uskupení Devíti sluncí. Tato drobná štíhlá dvaadvacetiletá brunetka byla jednou z mnoha pracovnic a pracovníků, co vypomáhali s výsadbou takzvaných LÉKORINEK. Ty se řadily mezi další mochnické ojedinělostí ozdravného charakteru a jejich vznik a vývoj neměl na svědomí nikdo jiný než Winsternský rod řádu lebonských lidí. Neuvěřitelných padesát let trval jejich vývoj, než se podařilo vyšlechtit odpovídající semínko. To se pak zasadilo do truhlíku a důkladně prolilo vodou. Když posléze vykvetla několikacentimetrová sazečka, přesadila se z truhlíku do hlíny a přivázala k tyči. Plody, jenž se pak následně urodily, tvarově připomínaly menší rajčátka a využívaly se k léčení různých psychických či fyzických zdravotních obtíží. LÉKORINKY například zmírňovaly příznaky schizofrenie a to jak oné hebefrenní tak i té paranoidní, či dokázaly u člověka zcela odstranit příznaky alzheimerovy choroby. Viditelně však i těšily nesnesitelné bolesti u člověka a to v posledním stádiu rakoviny, nebo zpomalovaly u HIV pozitivních lidí příznaky nemoci AIDS.

Jak již bylo výše řečeno, všemu předcházel náročný vývoj LÉKORINEK v řádu padesáti let. Náročná práce však nakonec byla odměněna kýženým úspěchem a to poté, co byla „zázračná rajčátka“, jak se LÉKORINKÁM začalo přezdívat, úspěšně testována na četných pacientech, k čemuž poprvé došlo zhruba před necelými pěti lety. Právě LÉKORINKY a posvátná Winsternská kočka se staly chloubou mochnického Řádu a uvedly ho ve známost i mimo rodnou Katalnou Mochnu, která se tak více otevřela okolnímu světu.

„To takhle jistá dívka sděluje své kamarádce: ,Tak jsem, Moniko, konečně prožila své poprvé, ovšem před očkováním.´ A Monika se obratem ptá: ,A co na to, Blani, to očkování říkalo, žes mu doslova před jeho očima zahnula s jiným?´“

Tento vtip nemohl pronést nikdo jiný nežli osoba v oblasti humoru na slovo vzatá. A samozřejmě že za ono vyřčené byl Josef Humler po právu odměněn smíchem a potleskem.

„Ano, ano, všem zúčastněným převelice děkuji, těší mne, že vám humorem i nadále kraluji.“ Načež Josef Humler posléze neváhal přidat další z vtipů: „Co je to? Když se to urodí, je to rajské jablíčko, když to spadne na zem, stane se z toho jablíčko normální. Co jen to může být? No přece zázrak!“

Osazenstvo, jenž vysazovalo ony LÉKORINKY, se Josefovými hláškami dobře bavilo a práce tak šla lépe od ruky. Došlo při ní i k navazování nejen nových přátelských známostí. Karel Koutecký, onen muž, jemuž hodně pomohla právě Anna Pálavská, se sblížil se sympatickým párem manželů Nepilových. Josef a Marie s Karlem Kouteckým při práci rozebírali různá témata, jež přináší sám život, a zjistili přitom, že mají mnoho společného. Jak Karel Koutecký tak i Josef Nepil v mládí přišli o někoho blízkého a v minulosti jim pomocnou ruku nabídla právě Katalná Mochna.

„Onehdy to pro mě bylo velice přetěžké období, naštěstí mi ale Anička do života dodala potřebné sebevědomí a já tak v něm našel nový smysl bytí,“ referoval Josefu Nepilovi Karel Koutecký.

„To mně ve velice mladém věku zemřela má první žena,“ otevřel se ohledně své vlastní třinácté komnaty Karlovi Kouteckému Josef Nepil. „V té chvíli jako by se mi před očima zhroutil celý svět, namlouval jsem si neustále dokola, dokud mě Radovan neseznámil s Marií.“ Načež jmenovanou na důkaz lásky políbil na rty a ta polibek opětovala.

Radovan Litevský byl rovněž přítomen a tak to celé slyšel. Inspirovalo ho to tedy k tomu, aby i on sám kolem sebe začal šířit dobrou přátelskou náladu. „Tak jak se vám tady s námi pracuje, Apolenko?“

„Děkuji za optání, pane profesore, dobře.“

„Jak vidím, ručka se vám již zcela zahojila.“

„Štěstí že mi osud do cesty poslal vás, pane profesore, pana Nepila s manželkou a pana Wonga,“ opáčila s vděčností Apolena.

Muž asijského původu obdobně jako Radovan na tváři vykouzlil zářivý úsměv.

„Ony vaše ALMANY jsou vskutku ojedinělé. Škoda že nejsou k dostání v běžném prodeji.“

„Jejich výroba by byla dosti náročná. Navíc zastávám názor, že kdyby se dostaly k lidem, ti by poté nedělali nic jiného, než že by neustále snili o tom, co je pro ně nedostupné a normální život by jim tak unikal doslova před očima. Ne, ne, něco takového rozhodně nechci míti na svědomí.“
Apolena ani Radovan dané rozhodnutí Tomu Wongovi nijak nevyčítali, naopak ho oba plně respektovali.

„Spíše usiluji o to, aby se s pomocí mých a bratrových ALMAN lidé začleňovali nazpět do společnosti,“ uváděl dále Tom Wong, načež poukázal na svého jmenovce, jenž opodál pracoval společně s Vítkem Plamínkem.

„To je vážně Tom Patrick, muž, co píše články o Katalné Mochně?“ zeptala se Apolena, když ještě jednou a mnohem pozorněji spočinula pohledem na zhruba třicetiletém muži ve vínovém tričku.

„Ano, v celé své jedinečné kráse,“ poznamenal ke své spokojenosti Radovan.

„Tom měl rovněž jisté obtíže se svojí personou, proto jsem rád, že k nám dnes zavítal,“ připojil Tom Wong.

„A jak vidno, k dobru lze přičísti i to, že ani konverzace mu není cizí,“ podotkl následně pochvalně Radovan.

Tom Patrick a Vítek dotyčnému oplatili úsměv a i nadále se spolu bavili.

„Takže Hot Posting říkáte, že se jmenovala ta společnost?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou Tom Patrick.

„Ano, říká vám ten název něco?“

„Bohužel ne, mně chodily dopisy od společnosti Fast Mail Service, případně od Evropského centra esoteriky,“ zareagoval na Vítkovu otázku obratem Tom Patrick.

„A zaslaly vám ony společnosti nakonec i nějaké balíčky?“

„Ano, několik mi jich přišlo,“ doznával se Tom Patrick, „naštěstí jsem ale zavčas přišel na to, že se jedná o podvodníky, co z lidí jen tahají peníze za rádoby zázračné předpovědi, amulety a přívěšky. Navíc jsou ty podvodné společnosti značně vlezlé a neodbytné. Píší vám, i když na jejich výzvy přestanete reagovat.“

„No vidíte a já udělal tu zásadní chybu, že jsem na ty dopisy pořád odpovídal,“ vyčítal si Vítek.

Záhy musel jmenovaný čelit další nepříjemnosti, to když kolem něj a Toma Patricka procházela Justýna a začala se čertit: „Tohle že je řádně zasazené do hlíny a přivázané k tyči? A co má znamenat tenhle ulomený kvítek?! Koukej to urychleně napravit!“

Zloba ze strany Justýny výhradně byla namířena na Vítka a tomu okamžitě došlo proč. Justýna mu stále nedokázala odpustit onen ohavný čin, jehož se dopustil v Oborověnce.

„Stále se na vás zlobí za to, co jste udělal, že je to tak?“ zmínil se Tom Patrick poté, co Justýna od nich odešla do bezpečné vzdálenosti. Ještě předtím si však na Vítkovu adresu dovolila několikrát nenávistně smočit.

„A vy se tomu ještě divíte? Jako majitelka záchranné stanice pro opuštěná, zraněná a týraná zvířata mě bude nenávidět ještě takových dobrých devatenáct let,“ mínil Vítek, přičemž byl tak Justýniným výstupem rozrušený, že se mu opětovně podařilo zlomit kvítek LÉKORINKY.

„Ještě že to neviděla, jinak by na vás znovu pustila hrůzu.“

„Kéž by mi jednou odpustila,“ kál se Vítek, načež uvázání LÉKORINKY k tyči raději přenechal svému kolegovi.

„Já bych s tím problém, na rozdíl od Justýny, neměla.“

To Vítka a Toma Patricka takto oslovila Evelína, která se k nim nečekaně nachomýtla.

„Ty jsi mi vážně už odpustila to, jak jsem na tebe vyjel v přestrojení a s HÓLEJENKOU?“

„Připouštím, docela jsi mě onehdy vyděsil. V jednu chvíli jsem dokonce myslela, že se na mě vrhneš a zardousíš mě,“ připustila Evelína celkem pobaveně a záhy nato Vitkovi položila poměrně zásadní otázku: „Podařilo se už nějak šetrně smazat manko z té tvé dlužné částky?“

„Hodně mi pomohl pan Humler a pak ona veřejná sbírka, kterou na žádost mých rodičů vyhlásilo město.“

Na Vítkovi bylo znát, že toto téma je pro něj stále citlivou záležitostí.

„Také jsem do té veřejné peněžní sbírky přispěla.“

„Děkuji, cením si toho,“ odvětil s vděčností Vítek.

„Jinak, tvůj otec hezky hraje.“

Vítek i Tom Patrick se po vzoru Evelíny ohlédli k sídlu Winsternského rodu řádu lebonských lidí, kde nedaleko něj byl umístěn klavír, za nímž seděl Klaus Plamínek a preludoval.

„Myslím že zrovna hraje Chopina,“ soudil dle klavírních variací svého otce Vítek.

„Opravdu to zní skvostně,“ zopakovala pochvalně Evelína. „Škoda, já sama bych si přála mít takové rodiče, jako jsou ti tví, Vítku.“

„Copak, máte s nimi nějaké trable?“ vložil se do hovoru i Tom Patrick.

„Kdyby jen to, já jsem své rodiče vlastně ani pořádně nezažila. Oba zemřeli při tragické autonehodě. Sylvie a její Řád se mě poté ujaly a daly mi potřebné mateřské a pečovatelské zázemí, jež mi po smrti rodičů scházelo.“

„Pardon, to jsem nevěděl,“ omlouval se hnedle Tom Patrick.

„To nic, Tome, já se na vás přece nezlobím,“ měla pro jmenovaného Evelína pochopení.

„Já rovněž přišel o někoho velmi blízkého a sice o dědu,“ otevřel se z hlediska jedné ze svých třináctých komnat i Tom Patrick. „Po jeho úmrtí jako by odumřelo i cosi ve mně. Hůře jsem se pak soustředil na učení a nakonec byl předčasně donucen zanechat studií. Pak nastalo tápání a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se znovu našel – jak v osobním tak i profesním životě. No a nyní jsem tu společně s vámi a pomáhám se zasazováním LÉKORINEK.“

„Tak vám přeji hodně štěstí a mnoho úspěchů do další životní etapy. A ať se daří,“ popřála Tomu Patrickovi Evelína a pak svoji pozornost zaměřila opět na Vítka, kterého se zeptala: „Od Sylvie vím, že vynikáš jistým umem a sice prací s krabičkami od sirek, z nichž vytváříš monumentální stavby. Mohla bych se někdy přijít na ně podívat?“

„Ale jistě, pokud bys měla zájem, tak klidně…“

„Tady není místo pro vybavování! Tak tu zbůhdarma přestaň lelkovat a začni zase pracovat!“

To se o slovo opět přihlásila Justýna, přičemž její zloba neomylně začala směřovat na jednu konkrétní osobu. „Tady máš truhlík s LÉKORINKOU a koukej ji urychleně přesadit do záhonu!“ Načež ho Vítkovi doslova vnutila vzít si do rukou. Ten se nesnažil odporovat a raději vykonal, oč ho Justýna požádala. „A co ty, Evelíno, to nemáš na práci nic lepšího než rozptylovat našeho mochnického brigádníka vandala?“

„Promiň Justýno, už si jdu po svých,“ ohradila se dotyčná, ještě předtím než odešla, však Vítkovi předala vizitku se svým telefonním číslem a rukou naznačila, aby jí zavolal, až bude mít čas.

Vladana Vladská, přítomná opodál, na chvilenku zanechala prací a naslouchala tomu rozhovoru, jenž mezi sebou vedli Evelína, Vítek, Tom Patrick a Justýna.

„Zajímavé lidské osudy, není-liž pravdou?“

„Ach, to jste vy, Radovane?“

„Ano, to má maličkost si vás dovolila oslovit,“ stvrdil přátelsky Radovan. „Mohu se vás otázat, kdo vás z těch čtyřech person zaujal nejvíce?“

„Myslím že ona Evelína,“ odpovídala Vladana překvapivě bez dlouhých průtahů. „Podobně jako ona je na tom i má služebná Běta, její rodiče taktéž již nežijí.“

„A právě proto je zapotřebí takovým jedincům, jež postihla životní tragédie, otevřít své srdce a nabídnout náruč plnou něhy a lásky. A toho vy, Vladano, zajisté schopna jste.“ Načež její pozornost záhy obrátil k jiným třem personám.

Nejednalo se o nikoho jiného než o Amelii, Alberta a jeho dávného přítele z mládí Roberta, což byl sedmdesátiletý mužík drobné postavy. Všichni tři jmenovaní rovněž společně pracovali na přesazování LÉKORINEK a přitom spolu normálně vedli hovor. Ten se převážně nesl v duchu vzpomínkového rozmlouvání. A když kolem trojlístku pak procházela Justýna, na rozdíl od Vítka se nikterak nehněvala, že se při práci spolu normálně baví, ba naopak jej přímo odměnila úsměvem a popřála mnoho šťastných okamžiků do budoucích let.

„Udivuje mě, jak jsem dokázala tolik let přečkat bez svého zesnulého Franze,“ svěřila se Radovanovi sama od sebe Vladana, načež svůj pohled okamžitě zaměřila na svoji vnučku Šárku a Ludvíka, kteří nešetřili zamilovanými pohledy.

„Tak to vidíte, Vladano, sama v sobě jste ty dlouhé roky dávala prostor truchlení po tom, jehož jste bezmezně milovala a vaše vnučka Šárka by málem byla nucena podstoupit to samé,“ podotkl s vážností v hlase Radovan. „Buďte vděčná za tu opětovanou lásku a važte si toho, že jste zdárně překonala onu srdeční slabost a tudíž že se můžete radovati ze života.“

„Máte pravdu, Radovane, to, k čemu došlo, bych už nikdy nechtěla zažít,“ přisvědčila souhlasně Vladana.

„Bohužel,“ ujal se opět slova Radovan, „někteří jedinci takové štěstí jako vy nemají a ke svému uzdravení musejí ujít podstatně delší cestu.

Tento Radovanův pádný argument nesměřoval na nikoho jiného nežli na Pavla Hnízdila, jenž seděl za klavírem vedle Klause Plamínka a naslouchal jeho preludování. Ten Pavla občas vyzval, aby si také zahrál a jmenovaný se oné výzvě rozhodně nijak nebránil. Na rozdíl od Vladany Vladské dělal pomalé krůčky za svým kompletním uzdravením, avšak s pomocí Sylvie, jejích spolupracovníků a spolupracovnic z mochnického Řádu a Winsternské kočky vše zvládal nadmíru dobře. Ostatně ta se v Pavlově přítomnosti nacházela i nyní, momentálně mu spokojeně předla na klíně a z těla vytahovala neduhy. A samozřejmě že po boku svého syna nesměla chybět ani jeho matka. Alžběta Hnízdilová se opět uvolnila z práce, aby svému Pavlovi byla nablízku.

Zdálo se tedy, že nic nemůže narušit onu přátelskou atmosféru, jež panovala na venkovním prostranství Winsternského rodu řádu lebonských lidí. A přeci jen se našel někdo, kdo vnesl do oné pohody vrchovatou míru napětí.

„Ale ne, to ne!“ zhrozila se doslova Apolena, když spatřila osobu, co jí až doposud ztrpčovala život.

„Co se děje, Apoleno?“ přispěchal k ní okamžitě Tom Wong, když zaslechl ten žalostný výkřik.

„Tamhleto je můj otčím,“ vyslovila to ve značných obavách.

Bylo to skutečně tak, jmenovaný se právě zastavil u jednoho z členů Devíti sluncí a na cosi se ho začal vyptávat. A když mu dotyčný ukázal ve směru, kde se Apolena nacházela, ta věděla, že je zle. „Co tu vůbec pohledává?“ obávala se nejhoršího.

„Jen klid, to bude dobré,“ snažil se Apolenu uklidnit Tom Wong.

Leč tomu na první pohled nic nenasvědčovalo, neboť Apolenin otčím se opět při své spěšné chůzi potácel, jako kdyby byl na mol opilý, což u něj nebylo nic neobvyklého. Až když se přiblížil k Apoleně na pár kroků, dotyčná zpozorovala v jeho pravé ruce kufr, jehož obsah mu s největší pravděpodobností onu vrávoravou chůzi způsoboval.

„Tak tady se celý ten měsíc zašíváš? Opravdu sis nemohla vybrat příhodnější místo,“ vyrukoval na Apolenu její otčím, načež před ní na zem s úlevou upustil kufr.

„Povinností každého slušně vychovaného člověka je nejdříve pozdravit, když někam vstoupí,“ zastal se Apoleny okamžitě Tom Wong.

„Vy se do toho laskavě nepleťte, jo? Buďte tak laskavej,“ utrhl se na něj Apolenin otčím.

„Obávám se, že vám ve vaší žádosti nebudu moci vyhovět, dokud se neuklidníte a nepřestanete se hrubě chovat k mým přátelům,“ nenechal si to v žádném případě Tom Wong líbit a hbitě před Apolenu předstoupil, neboť její otčím se po ní užuž začal nebezpečně ohánět rukama.

„Víte, já upřímně pohrdám černochy jako jste vy,“ vyslovil po kratší odmlce Apolenin otčím, kdy si oba pánové pouze vzájemně hleděli výbojně do očí.

„Dovolil bych si vás malinko poopravit, já nejsem černoch nýbrž asiat.“

„To je jedno, ti umí člověku taky pěkně pít krev, obzvláště když na tržnicích v jednom kuse obírají lidi o prachy, znásilňují na potkání počestné české ženy a v neposlední řadě se pak podílejí na zvýšené drogové kriminalitě, když pervitin nutí přímo na ulici mladistvým.“

„Budu dělat, že jsem nic z toho neslyšel.“

Apolenu otčímova náhlá přítomnost totálně zaskočila. Hluboce se za jeho chování přede všemi, co tu byli přítomni, styděla. Její otčím viditelně nezklamal ani tentokrát a dostál své povaze bouřliváka a nezdvořáka. Od koho se jen dozvěděl, kde se to Apolena momentálně nachází? Ona sama osobně svému otčímovi rozhodně nevolala ani nepsala, tak jak se mu ji podařilo najít? Odpověď byla velice prostá jako otázka samotná.

„Holčička se hodlala vypařit, když jí teklo do bot, co? Přes měsíc se dokázala skrývat a stejně jí to nakonec bylo houby platné,“ naparoval se Apolenin otčím. „Jistě tě zajímá, jak jsem tě našel, ty jedna proradná mrcho, co? To Mareček. To si takhle v poklidu kráčí Katalnou Mochnou a kohopak tu nezmerčí?“

Dál už Apolenin otčím ani pokračovat nemusel. Dotyčná si zbytek uměla domyslet sama. Onen Mareček, to nebyl nikdo jiný než stejně věčně opilý ochlasta. V Praze snad neexistovala jediná pivnice, kterou by s jejím otčímem, lidově řečeno, neprolezli.

Apolenu mrzel přístup jejího otčíma, už kvůli místním obyvatelům Katalné Mochny, kteří se k ní naopak chovali ve vší počestné zdvořilosti. A přitom ho Apolena nedávno zažila úplně jiného a sice jako milého, vstřícného a zdvořilého jedince. Jenže co jí to bylo platné, když se jednalo pouze o jistou vysněnou fikci za přispění ALMAN Toma Wonga. Apolena tak v této chvíli zalitovala, že dané vymoženosti nemají tu možnost své vysněné vize automaticky přenášet do ryze reálné živé podoby.

„Proč jste Apolenu vyhledal? Co po ní vlastně chcete?“ zeptal se za ni jejího otčíma Tom Wong, když zmerčil rozpaky v tváři pohledné tmavovlásky.

„Prachy!“ vyjádřil to jediným slovem Apolenin otčím. „Tady ta mrcha mi dluží pěkně tučnou částku a právě proto jsem tu,“ dodal. „Tak je naval a budeme si kvit,“ pohrozil. „Tak slyšíš?!“ zvýšil hlas.

„Myslím že nejrozumnější bude, když zase odejdete,“ mínil Tom Wong.

„Odejdu, až zaplatí, co mi dluží!“ rozkřikl se Apolenin otčím na celé kolo.

To už se ze všech stran začali shlukovat všichni ti, co obhospodařovali LÉKORINKY. Apoleně to dodalo potřebné sebevědomí a svému otčímovi začala oplácet stejnou měrou: „Žádné peníze ti nedlužím a proto ti nic platit nebudu! Kdybys ses v jednom kuse neopíjel do němoty a nezval si do bytu ochlasty na alkoholové dýchánky a ženské pro pobavení, nikdy bys neměl problém s penězi vyjít! My dva si už nemáme víc co říct! A pokud jde o návrat k tobě do Prahy, tak s tím nepočítej!“

Apolenin otčím užuž byl připraven na svou nevlastní dceru spustit novou hrůzu, dav zvědavců ho však přiměl s tím posečkat. A toho využil jeden z přihlížejících.

„Vy se jmenujete myslím Karel, že? Také tu jednoho máme. Vlastně v našem malebném městečku kdysi byli přítomni Karlové dva, jeden z nich však musel Katalnou Mochnu předčasně opustit a odjet právě do Prahy, neboť mu pracovní závazky nedovolily tu déle setrvat.“

Apolenin otčím přestal věnovat pozornost své nevlastní dceři a otočil se ve směru onoho hlasu. Ten náležel Radovanovi.

„Tak copak máte, vážený, za tak závažný problém, že tu na druhé musíte nepřiměřeně zvyšovat hlas?“ pokračoval Radovan zcela vyrovnaně.

„Co je vám po tom? Starejte se o sebe a nás nechte na pokoji!“ obořil se na něj takto neurvale Apolenin otčím.

„Třeba bych vám mohl být nápomocen a vy byste poté nechal toto děvče na pokoji,“ nevzdával své snažení Radovan. Uvědomoval si, že Apolena není z návštěvy svého otčíma zrovna dvakrát nadšená, ba dokonce že z něj má přímo strach!

„Dluží mi prachy, v tom je ten problém.“

„A kolikpak činí ona částka?“

„Rovných šest táců.“

„Nuže dobrá.“ Radovan vyndal peněženku a z ní peníze. „Zde je rovných pět tisíc a onu zbývající tisícikorunu ať vám doplatí jiný štědrý dárce.“ Načež Apoleninu otčímovi danou částku ochotně předal.

„No vida, tak se mi to líbí, alespoň někdo tu jedná na férovku,“ začal si pro změnu pochvalovat Apolenin otčím, načež konečně nechal svoji nevlastní dceru na pokoji a dal se do přepočítávání právě obdrženého obnosu.

„Vše v pořádku?“ chtěl se ujistit Radovan.

„Jo jo, vše sedí staříku, díky, díky,“ pronesl vlezle Apolenin otčím, načež Radovana rádoby přátelsky poplácal po rameni.

„Takže bude nejlepší, když zase odejdete a necháte nás tu v klidu pracovat, co říkáte?“ navrhl Radovan a ono rádoby přátelské gesto Apoleninu otčímovi oplatil.

Jmenovaný se uchechtl, jako by mu to bylo kdovíjak příjemné, a zapálil si cigaretu. Dokonce jednu nabídl i Radovanovi, ten ji však zdvořile odmítl.

Apolena, celá nesvá, trnula, co její otčím ještě předvede za excesy. Ten ji ještě jednou upozornil na kufr, co předtím před ní pohodil na zem, přičemž do něj kopl, a poté se zmohl na jednu z posledních výhrůžek a naštěstí zamířil pryč.

„Neměl jste mu ty peníze dávat, pane profesore, kdoví co si vymyslí příště,“ vyslovila Apolena možné obavy z otčímova případného návratu, když ten byl bezpečně z jejího dohledu.

„Lidé nebudou a peníze ano, tak už to v životě prostě chodí,“ zmínil Radovan jedno staré moudré přísloví.

„Apolena má ale pravdu, Radovane, co když se ten neurvalec znovu vrátí a začne jí nanovo vyhrožovat?“ obával se onoho nemilého stejně jako ona i Tom Wong.

„Tak Apolenku opět ochráníme,“ vyjádřil se k dané problematice takto stručně Radovan. „Avšak nyní mi promiňte, že vás na nějakou tu hodinku opustím, volají mne totiž nové neodkladné povinnosti.“ Načež se s Apolenou, Tomem Wongem a ostatními rozloučil, s přáním, ať jim jde práce pěkně od ruky a následoval Olafa, který se tu pro něj zastavil.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *