10. Příjemná večerní idyla strávená ve společnosti těch, jimž toliko…

10. Příjemná večerní idyla strávená ve společnosti těch, jimž toliko záleží na štěstí a zdraví druhých, narušena příchodem nezvaného hosta

Pomalu se blížila sedmá hodina večerní. Obyvatelé Katalné Mochny tento čas trávili porůznu. Někteří se navraceli z odpoledních procházek, zatímco jiní se na ně teprve chystali. Neboť bylo krásné letní počasí, četné domácnosti pořádaly posezení na zahradních terasách či v ozdravných pyramidách, nebo si pekly v domácích pekárnách pecny té nejvyšší jakosti.

Také v sídle Winsternského rodu řádu lebonských lidí bylo stále živo. Oslava Albertových narozenin pomalu ale jistě spěla do svého závěrečného finiše a její účastníci se pozvolna odebírali do ozdravných pyramid plni dojmů. Někteří z členů mochnického Řádu však měli napilno, tak jako práv ě Sylvie, momentálně trávicí čas s Pavlem, jeho maminkou Alžbětou a Evelínou ve své kanceláři. Nutno připomenout, že se tu zrodilo pevné přátelské pouto, jenž v platnost uvádělo co jiného nežli zázrak. Alespoň tak se to stále jevilo Alžbětě, kterou dojímalo, jak se její jediný syn postupně zlepšuje. Sylvii doslova pokládala za ženu od pánaboha a také jí to takto několikrát stačila i říci. Ta pokaždé, když onu lichotku zaslechla, poznamenala, že jen využívá léčivou sílu, jíž je zapotřebí umět přijímat. A vedle toho ještě uvedla, že si vypomáhá dostupnými maličkostmi, mezi něž se nyní řadily lémanské růže a posvátná Winsternská kočka. A nutno podotknout, že Pavlovi obojí prospívalo. Po opětovném nanesení oněch vzácných lémanských květů mu pozvolna začala mizet začervenalá nevábná vyrážka na těle a posvátná perská kočička zase svojí přítulnosti výrazně přispívala ke zmírnění bolesti v oblasti břicha, zad, nohou a na rukách, takže se Pavel dokázal sám od sebe zakrátko postavit a dokonce ujít i pár krůčků.

„Zázrak! Stal se zázrak! ZÁZRAK!“ Takto jednoduše to v jednom kuse opakovala Alžběta, načež Sylvie pokaždé na to skromně odpověděla ono zavedené, tedy že onen její zázrak vychází ze znalostí tohoto světa, a pokud člověk vynaloží danou snahu, může z něj získat vše potřebné.

I tak to Alžběta nevydržela a slovo „zázrak“ stihla nanovo vyslovit ještě několikrát.

„Nyní Pavel potřebuje především odpočívat. Uložíme ho tedy do naší ozdravné pyramidky,“ rozhodla následně Sylvie. Alžběta se tomu nikterak nebránila, naopak, ve všem vycházela Sylvii vstříc, neboť zastávala názor, že její rozhodnutí jsou správná.

Obě dvě ženy, jak se ukázalo na základě vzájemných rozhovorů, toho měly i poměrně hodně společného. Alžběta taktéž pracovala s lidmi, jež vykazovali nějaké to zdravotní postižení. A od okamžiku, co se jí narodil Pavel, k dané práci ještě více přivykla, stejně tak jako Sylvie. Ta se Alžbětě svěřila, že kdysi léčila svého příbuzného, který ochrnul na celé tělo, ovšem v tomto případě to zapříčinila vážná dopravní nehoda.

„A vyléčila jste ho nakonec?“

„Ano,“ uklidňovala Sylvie Alžbětu. „Nestalo se tak však ze dne na den, všemu předcházela několikaměsíční rehabilitace zde u nás.“

„A jak ona léčba probíhala?“

„Obdobně jako nyní u vašeho syna Pavla. Přirozeně jsem na to ale nebyla sama, oporou se mi staly lidičky z našeho mochnického Řádu.“

„Takže Pavel bude vážně v pořádku?“ chtěla být ujištěna Alžběta.

„Zatím je vše na nejlepší cestě k jeho celkovému uzdravení, budeme si tady vašeho syna však muset nechat. Na jak dlouho to bude, to prozatím netuším.“

„Jsem s tím srozuměna.“

„Pojďte, přemístíme Pavla do oné pyramidy. Kdybyste byla tak laskava, Evelíno,“ vyzvala ji Sylvie.

„Já… bych… bych rád… zku… zkusil… to sám,“ ozval se nečekaně sám od sebe Pavel, čímž svoji maminku znovu dojal až k slzám.

„Ach miláčku, tys opět promluvil!“ A Alžběta láskyplně svého syna znovu objala.

„Ta… tak… půj… půjde… půjdeme?“

„To víš že ano, zlatíčko,“ obdařila Alžběta svého syna zářivým úsměvem a na přání Sylvie ho vzala za levou ruku, zatímco Evelína za onu pravou a společně konečně vyšli z kanceláře na chodbu. Nakonec Pavla ale přeci jen přemohla únava a tak těch pár metrů absolvoval v náručí své maminky.

„Panebože, co se stalo tomu chlapci?“

To Alžbětu takto oslovil Albert, který se právě navracel ze své oslavy. Ta mu pověděla vše o nelehkém osudu svého syna. „Tak vám z celého srdce přeji, ať vašemu Pavlovi zdejší lidé pomohou stejně tak jako mně.“

„Děkuji,“ opáčila vděčně Alžběta.

„A zázrakům dnešního dne zdaleka ještě není konec,“ přidala se Sylvie, načež ono slovo použila, aby se jí opět zavděčila. „Než se pohroužíme do snů, přečtu vám na dobrou noc jeden poutavý poetický příběh, z něhož pramení naděje v lepší život bez útrap a strastí.

Ozdravná pyramida se pozvolna začala zaplňovat. Pavel a jeho maminka získali místo na lůžku hned vedle Vladany, která zpozorněla v okamžiku, kdy vešli Ludvík se Šárkou. I přes onu únavu paní hraběnka byla připravena znovu protestovat, a tak se do onoho sporu vložili Albert a Amelie společně se Sylvií, aby jí její právě vyřčené výroky rozmluvili. Také Apolena s Justýnou, Annou a Evelínou nezůstaly netečné a Vladanu horlivě přesvědčovaly o tom, jak to její vnučce Šárce a Ludvíkovi po boku velice sluší. Tu obměkčil až opětovný pohled na Pavla a seznámení s jeho nelehkým osudem, kdy si uvědomila, že na tom není ze zdejších pacientů zdaleka nejhůře.

Když se Sylvie ujistila, že i tento problém byl zdárně zažehnán, zasedla do pohodlného křesla a útlou knížečku, jež si vzala do pyramidy s sebou, otevřela na straně devět a začala z ní nahlas předčítat poutavý příběh.

„Mladík pomalu do knihovny spěl

kde knihu chtěl zapůjčiti si

Měla o vodních tvorech pojednávati

a on hodlal studovati je

 

A tak okolo deváté ranní

vydával se pokaždé cestou necestou

cestičkou ze svého domku na náměstí

kde mu na pozdrav zpívající fontána kynula

 

U ní mladík na lavičce spatřil dívčinu seděti

jak do objemného svazku pohroužena jest

i osmělil se a přisedl si k ní

s otázkou co zajímavého čte to

 

Dívčina oči od patnácté stránky odvrátila

se zájmem na mladíka pohlédla

Ten tu samou otázku položil jí

a poté se jako Hubert představil

 

Dívčina váhala se sdělením svého jména

vždyť tohoto mladíka od pohledu neznala

a přeci jako by mu zakrátko podléhala celá

to když se jí do pomněnkových očí znovu uhrančivě zadíval

 

,Linda, jmenuji se Linda´

osmělila se dívčina mladíkovi takto představiti

a ten za to nesmírně vděčen byl

dané jméno mu ihned na první poslech neskonale zaimponovalo

 

I vydali se Hubert s Lindou společně od fontány do knihovny

povídajíc si spolu přitom

aby vypozorovali následně

že jest mnoho společného mají

 

Linda se taktéž o vodní tvory zajímala

zejména delfíni jí úplně učarovali

toliko toužila se s nimi setkati

po ploutvích hladiti je

 

Byla učiněná to báseň Lindě naslouchati

Hubert si ji čím dál více zamilovával

Jak jen mohli po celé dny míjet se?

Neustále tu samou otázku kladl si

 

Cesta do knihovny stávala se věčnosti

o to však příjemnější

to když Linda ódy na lekníny pěla

a Hubert se jejím vyprávěním unášeti nechával

 

Pan Kodeš, majitel knihovny, vítá se s hosty

velmi dobře oba dva zná

však v tento den posvátný vídá je pospolu takto poprvé

Dojmům neubráníc slovy se vyjádří

jak moc sluší jim to

 

Ruku v ruce jako snový pár

míjeli Hubert s Lindou regál za regálem

vhodnou knížku o vodních tvorech hledali

a nakonec i nalezli

 

Delfíni se z ní na ně usmívali

kosatky hýřily proudy mořských vln

a hledačům perel se na tváři úsměv zaskvěl

pokaždé když nějaká z nich jejich dlaně obšťastnila

 

Hubert a Linda se rázem v jiném světě ocitali

ve světě na hony vzdálenému tomu jejich fádnímu

kde mořské proudy oceány bičují

a flóra s faunou v jeden celek splývají

 

Zakrátko však nastává návratu čas

čas návratu do onoho života fádního

kde slovo osud rozhodující má

kde jistotu nejistota střídá

 

Hubert si však byl jist tím

že toto žádná mýlka nebude

Do Lindy se totiž právě zamiloval

a ona zajisté jeho city opětuje

 

Nejistotu tak střídá jistota

to když se mladík k dívčině skloní

na rty ji políbí

a ona nikterak tomu nebrání se

 

Pak již ony vhodné knížky vybrati zbývá

a ruku v ruce do nedaleké kavárny oba vydávají se

kde románek bude pokračovati

vždyť obě hrdličky si toho toliko říci mají

 

Pan Kodeš loučí se s hosty

děkuje za výběr knih

a snovému páru přeje jen ono krásné

láska ať vydrží mu na celý život

 

Jako by celý svět usmíval se

připadalo oněm dvěma zamilovaným tam dole na Zemi

o tom pan Holý, majitel kavárny, nezapochyboval

když Huberta s Lindou ke stolu usazoval

 

Čerstvou růží na stůl dal

a na nic víc se neptal

již na první pohled dalo poznati se

jak tu láska do krásy vykvétá

 

Pak náhle kde se vzal tu se vzal houslista

part virtuóza obstojně zastával

a žádná mýlka to nebyla

když zamilovaný pár vybral si

aby zahrál mu

 

A aniž by to Linda očekávala

Hubert náhle vstal

k tanci ji vyzval

onu růži při tom v ruce sevřel

a před svoji vyvolenou poklekl

jako by o ruku ji žádal

 

Linda neodolala té výzvě

svorně ruku přijala

nechala se jí vésti

a přitom unášeti hudbou

vžívajíce se do ní jak víla do ladných tanců

 

Okamžiky něhy se s něžnými krůčky snoubily

ladné pohyby rukou taneční partitury vyplňovaly

a pak náhle potlesk ze všech stran rozezněl se

to hosté kavárny páru snů klaněli se

 

Romantická procházka alejí následovala

kde něha a vášeň byla upřednostňována

Zpěv ptactva o tom větru zprávu podával

a ten o tom celému vesmíru básnil

 

Vskutku nádherný den to panoval

slunko vše živé ozařovalo

a na Zemi v tu dobu místo pro smutnění nebylo

ony dvě zamilované hrdličky

zdárným příkladem toho byly

 

Společná chůze, ruku v ruce, následně k řece stočila se

letní počasí k tomu svádělo

a vlny v ní tak příjemné na dotek hřály

že jim odolati nešlo

 

I vysvlékli se tedy ze šatů

a před sebou v rouše Adamově a Evině stanuli

pohledný Hubert

přitažlivá Linda

snový pár to na pohled

 

Pohroužení do teplé lázně

slastným tempům delfínů oddávali se

jen ony skutečné postrádali tu

a tak namísto ploutví své ruce a tváře hladili

 

Polibek za polibkem

dotyk za dotykem

tak ona romance dvou milenců pokračovala

jež v sobě toliko zalíbení našli

a oboustrannou vášní spalovati se nechali

 

Byla to opět alej

jíž Hubert s Lindou posléze procházeli

na zpáteční cestě ke svým domovům

kde je již jejich nejbližší očekávali

 

Oba zamilovaní

se před zpívající fontánou rozloučili

kdy ten nejvášnivější polibek jeden druhému věnoval

aby od sebe odloučili se

avšak do dne příštího pouze

jak svorně slíbili si

 

Hubert v sedmém nebi byl

právě svoji životní lásku možná poznal

v objetí ji držel

a něžně její rtíky laskal

 

Podobně to i Linda cítila

svého životního partnera možná poznala

za ruce se s ním držela

a jeho uhrančivému pohledu opětovně podléhala

 

Tak ještě jedno políbení

a pak rozloučení nastane čas

ovšem ne nadlouho

neboť ihned na den následující

nová schůzka smluvena jest

 

Jak slunko Linda září

když navrací se domů

zpívající fontáně na dálku pokloní se

za novou snovou lásku děkujíce

 

Rovněž Hubert nezahálí

Lindu v počínání na dálku napodobí

to když svůj amulet v rukou stiskne

za spřízněnou duši děkujíce mu

 

Bohužel na světě není šťastlivců pouze

i řada nešťastníků obývá jej

a ti do života povzbudit potřebují

aby nesmutnili věčně

 

Právě to na paměti Linda s Hubertem měli

když druhého dne opět shledali se

jak jinak než v objetí lásky

jíž na rozdávání bylo

 

Oba zamilovaní ani na chvilenku nezaváhali

a rozdat se rozhodli těm

jež strádají

a to mírou vskutku vrchovatou

 

I otevřely se tedy brány hospicu

Linda s Hubertem vešli

za ruku něžně nesli se

úsměvy přitom nešetříce

 

Tu znenadání odkudsi pláč se ozval

smutnému chlapci náležel

slzy na krajíčku měl

neboť útrapy nemohoucnosti zažíval

 

I poklekla tedy před něj Linda

na obtíže vyptala se jej

poté vodu ze zpívající fontány nabídla

a chlapečka úsměvem obdařila

 

Zázrak se následně udál

všichni v hospicu toho přímými svědky byli

to jak chlapeček ručkou pohnul

a nožičkou zakopal

 

I tu k chlapečkovi Hubert přistoupil

rukou jeho nehybné tělíčko promasíroval

a nový úkaz udál se

to když nemocný bez obtíží ze svého lůžka vstal

a na celý svět se usmíval

 

,Zázrak! Stal se zázrak!´

Zvolali ti, jež přihlíželi tomu

Leč vždyť to tak prostinké bylo

to jen čistá láska nemožné vykonala

 

Zakrátko nová ozdravná misie

nedala na sebe dlouho čekati

postačilo pouze z hospicu na ulici vyjíti

a kolem sebe pozorně rozhlédnouti se

 

Na zemi svíjel se tam muž

navenek svoji ubohost neskrývajíce

o pomoc kolemjdoucí žádal

však se zlou se potýkajíce

 

Tu k němu zamilovaný pár přistoupil

Hubert padesát sentonů věnoval

Linda jemným dotykem dopřála zdraví

a muž se na celý svět opět usmíval

 

Opodál jistá žena

v přímém ohrožení života ocitla se náhle

kdy znenadání k zemi klátíc se

nevědoma si svého vědomí

 

Potřebné sebevědomí ovšem plného posílení dosáhlo

to když zamilovaný pár k nehybné vydal se

jejího ozdravného ducha oživil

a to jemným dotykem na srdíčko přímo

 

I rozproudila se krev v žilách

tep života zrychlil se

žena zpátky svého ztraceného vědomí nabyla

zavázána zamilovanému páru

jeho ozdravné síle převelice byla

 

Hubert s Lindou věděli však

co ženě sděliti mají:

,Myslete na nás pěkně

a společnými silami štěstí naproti dojdete´

 

Tak prostinká slovíčka jest to byla

a přece toliko záslužného vykonati dokázala

neboť když láska k bližnímu svému hranic nezná

překonat nemožné dokáže

 

Odpoledne jako stvořené pro konání zázraků

dvě zamilované hrdličky jich na rozdávání měly

promenády a aleje jimi jen zářily

a stromy do krásy ožívaly vykvétajíce

 

I plynul dále čas

ten mocný čaroděj světa

jaro s létem střídalo se

podzim se zimou

však ona ojedinělá láska vzkvétala nadále

 

Ani sama zloba jiných závistivců

zlomiti ji nedokázala

tak moc Hubert s Lindou milovali se

 

A tak popřejme tomuto kouzelnému páru

samé štěstí jen

a z jejich lásky a činů poučme se

Vždyť štěstí je jak šafránu

a najít opravdovou lásku či přátele

to mnohdy nemalé úsilí stojí

 

Pokusme se tedy o něj

pak třeba i my najdeme toho

jemuž lhostejní nejsme

a on na oplátku nám zas

 

Poté sám zázrak lásky a přátelství

prostou prostinkou cestičkou dostaví se

do našich životů vstoupí

a učiní je smysluplnější, honosnější

krásnější“

Sylvie dočetla a zaslouženě se dočkala bouřlivého potlesku. Vše totiž věrohodně navíc obohatila hraná sekce, jež doprovodila její precizní přednes. Některé posluchače Sylviina prezentace dokonce zaujala natolik, že uronili slzu!

„Srdečně vám všem děkuji za projevenou náklonnost, nicméně musím uvést jedno podstatné a sice, že nejsem skutečnou autorkou těchto krásných slov,“ začala se ke svému výstupu vyjadřovat Sylvie. „Ty náleží jisté Evě Znamínkové, jíž velmi dobře zná zde tu mezi námi přítomná Justýna.“

Dotyčná, jakmile ze Sylviiných úst zaslechla své jméno, rázem byla na nohou a ihned si, s jejím svolením, vzala slovo: „Ano, Evička je velice zručnou romanopiskou a to, jak jste nyní ocenili její rukopis, by ji dozajista velice potěšilo. Každopádně ji o všem, až se s ní a s ostatními členy Devíti sluncí zítra uvidím na naší společné schůzce v POLOMCE, podrobně poinformuji.“

Jak Apolena správně předpokládala, byla Justýna ze strany osazenstva pyramidy okamžitě zahrnuta dotazy na dané uskupení. Apolena se tak z úst rodačky Katalné Mochny dozvěděla to samé, co již jí pověděla, když společně kráčely Oborověnkou, a tajně doufala, že ji na onu zítřejší schůzku vezme sebou.

Daná báseň v próze, jak Justýna Evino dílo nazvala, na každého z osazenstva pyramidy hluboce zapůsobila. Albert si jejím prostřednictvím na Hubertovi a Lindě uvědomil, jak důležité je mít v životě někoho rád a tak se nemohl dočkati okamžiku, až se po dlouhých letech opět shledá se svým někdejším přítelem z dětství. Amelie ocenila onu pasáž, v níž zamilovaný pár svými doteky léčil postižené. Upřela oči na peřinu, kde jí spokojeně předla do klubíčka schoulená Winsternská kočka a byla vděčna za onu její přízeň a za ojedinělý dar, jenž spočíval v odstraňování zhoubných nádorů. To Alžběta zpozorněla pokaždé, když z úst Sylvie zaznělo ono líbezně hřejivé slovíčko zázrak. Opět tak doufala v nemožné, tedy v úplné uzdravení svého syna Pavla, který se přeci jen tvářil o dost radostněji. I přes své zdravotní obtíže si uvědomoval, že se momentálně nachází v dobré společnosti. Možná že Pavel aktuálně zažíval stejné stavy euforie jako Amelie, neboť i na jeho peřině spočívala ona vzácná perská kočička. A Vladana Vladská? Ta nevěděla kam dřív s pohledy. Vše, co se kolem ní dělo, považovala za snové výjevy, mezi něž počítala i nanovo se rodící lásku mezi její vnučkou Šárkou a Ludvíkem (ty z četby a z hrané sekce přirozeně nejvíce uchvátila zamilovanost oněch dvou hlavních hrdinů). A přeci jen se jednalo o pravou nefalšovanou skutečnost!

„Mohu si s vámi promluvit? Pokud možno o samotě, prosím.“ Takto sama od sebe posléze oslovila Sylvii Evelína.

„Ale zajisté, jen chvilenku posečkejte, nejdříve uvnitř poklidím a popřeji všem dobrou noc.“

„Počkám před pyramidou.“

Sylvie tam byla během čtvrthodinky. „Tak copak máte na srdci?“ otázala se mile Evelíny.

„Já…“ začala nejistě, „chtěla bych se vám ještě jednou omluvit za to, jak jsem se vůči vám a Anně prve chovala.“
„V pořádku, Evelíno, jak jsem již předtím řekla, vaši omluvu přijímám.“

„Víte… jak bych jen…“
„Zkrátka vám činí nemalé potíže skloubit běžný život s oním posvátným, jenž spočívá v pomáhání druhým, jimž osud nebyl příliš nakloněn.“

Evelína na Sylvii užasle pohlédla, jak dokáže s předstihem čísti druhým myšlenky.

„Mám pro vaše někdejší chování pochopení, Evelíno,“ uvedla dále Sylvie. „A věřte, že si vás v našich řadách nesmírně cením a jsem pyšná na to, kolik záslužné práce jste pro náš mochnický Řád již vykonala.“

Evelína po těchto vyřčených pozitivech v obličeji pro změnu celá zčervenala.

„Je to tak,“ pokývala Sylvie důležitě hlavou. „Mám vás ráda, Evelíno, nerada bych vás ztratila.“

A jmenovaná na to pohotově zareagovala slovy: „Vždyť já si vás jako výjimečné osobnosti rovněž nesmírně vážím. Navíc jste po smrti mých rodičů vy a celý váš Řád mojí jedinou rodinou.“

Sylvie si s Evelínou chtěla i nadále povídat, když ji znenadání oslovila Alžběta, která začala vroucně děkovat za nádherně strávené chvíle při onom čteném příběhu doplněného o filmové zpracování. Sylvii tak nezbývalo než se začít nanovo věnovat hostům, neboť záhy se před pyramidu dostavila i Šárka a ta zase měla problém se svoji babičkou. A tak Evelína nakonec osaměla, i tak neměla dlouhou chvíli.

Záhy se totiž událo cosi, co dopředu nemohla předvídat. U hlavního vchodu zpozorovala tuze prazvláštní osobu. Byla celá oděna do černého a kápě jí bezpečně halila tvář. I její počínaní se dalo považovat věru za velice podivné, právě poklekla na zem a cosi zabaleného na ní položila. Nezůstalo však pouze u toho, tajemná postava si při tom začala cosi nesrozumitelného pro sebe mumlat!

To už se Evelína neudržela a zvolala: „Hej, co to tady vyvádíte?“

Ona osoba zbystřila a podívala se ve směru hlasu. Evelína měla co dělat, aby zachovala klid. To co na ní právě zahlíželo, neneslo stopy po žádné člověčině. Jako ve špatném hororu si Evelína náhle připadala, to když zpoza kápě na ni vykoukla lidská lebka. Evelína tak byla svědkem něčeho podobného jako o něco dříve Andrea s Karlem, jen s tím rozdílem, že daná tajemná bytost protentokrát byla plně odhodlána i zaútočit.

Do pohotovosti tak na obou stranách byly povolány HÓLEJENKY, přičemž s prvním atakem vyrukovala právě ona tajemná osoba. Evelína se síle magické hůlčičky jen taktak vyhnula a obratem z té své vyslala ráznou odpověď. Neminula. HÓLEJENKA oné tajemné bytosti vyklouzla z ruky a zakutálela se do trávy. Evelína však zdaleka ještě neměla vyhráno, neboť proti ní daná tajemná bytost nyní útočně vyrukovala s nožem. Evelína se s pomocí HÓLEJENKY pokusila znovu bránit, leč napodruhé neuspěla. Nyní to byl onen nezvaný návštěvník, kdo slavil úspěch, neboť Evelínu povalil na zem a nůž jí přiložil ke krku, řkouc hlasem, který jakoby vycházel ze záhrobí: „Nesnažte se mě nijak bránit v mém počínání, jinak budu donucen použít násilí. Mým záměrem není druhým ublížit, pouze plním přání jisté posvátné osoby. Opakuji, nezavdávejte mi důvod k tomu, abych se dopustil něčeho špatného. Nechte mě dělat moji práci a nikomu se nic zlého nestane.“

Evelíně při těch slovech doslova naskakovala husí kůže. A hned nato ji přes nos praštila omamná vůně a ona na sobě pocítila, jak ji zmáhá malátnost. Rozmazaně ještě dokázala zaregistrovat, jak polevil tlak na krku a jak kdosi utíká kvapem od ní pryč. Poslední, co k Evelíně dolehlo, byly zvuky motoru a pak již nevěděla nic o sobě ani o tom, co se kolem ní odehrává.

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means V - Město plné zázraků. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *