Hela a Hedvika byly kamarádkami. A to se u jedné z nich ukazovalo jako takový, zpočátku menší problém, jenž však postupně přerostl v jeden daleko větší. V čem spočíval? V tak prostém pojmu, jakým je láska. Ano, láska, leč ta výhradně dívčí.
Hela Hedviku milovala, avšak ta ji brala pouze za svou nejlepší kamarádku. A navíc, Hedvika neměla sebemenší ponětí, že ji Hela miluje.
Hela to své nejlepší kamarádce neřekla. Sebemenší doteky Hedvika vždy brala jako ony dívčí klasické, co si navzájem předávají i jiná křehká stvoření, když si něco výstižně dávají najevo, nebo se loučí.
„…a ten černošský chlapec Tom Lee je tak sladce roztomilý,“ rozplývala se Hedvika blahem, když ho Hele ukazovala na fotografii.
„Ano, to je,“ posteskla si Hela.
Zakrátko nato se dívky spolu rozloučily. Pro Helu nastala nová muka. ,,Láska… láska, láska a zase ta láska… je to snad kýč, že teď z mých úst zazněla celkem čtyřikrát?“ lamentovala cestou po mostě.
Tu se znenadání na něm pozastavil jeden postarší pár a muž dívce odpověděl: „Tak, tak, slečinko, láska je velice krásnou věcí a navíc kvete v každém věku.“ Zdvořile se pak uklonil a dál se svojí družkou pokračovali v cestě.
„Vám se to mluví,“ promluvila Hela spíše k sobě.
Udělala sotva pár dalších krůčků, když zase pronesla: „Ach ta láska, láska pozemská.“
„Ano, ta je tak krásná a snad krásnější, než ta nebeská, jak je zpívá,“ poznamenala zpěvavě prodavačka obrazů a povzbudivě na Helu zamrkala. Ta to ženě jen chabě oplatila.
A opět se ozvalo z dívčiných úst: „Ach ta, láska!“
„Však se jejího naplnění brzy dočkáš, Helo, dívenko tuze roztomilá,“ odvětil jí napotřetí muž v kouzelnickém.
„Vy znáte mé jméno, pane?“ vzhlédla k němu Hela jako ve snách.
„Ano.“
A nejen to věděl, také znal místo, na němž žije jiná dívka podobná Hedvice, dívka, jež výhradně uznává lásku mezi dvěma křehkými pohlavími. Byl to přece kouzelník, tak co by neučinil zázračné dobro pro jedno smutné děvče?