(2) City Means – město plné rozmanitostí

„Už zase fantazírujete, pane Sedwigu?“

„Nikoliv, pane Georgu. Jen přemýšlím o tom, jak tam venku asi těm všem němým tvářím musí teď býti pořádná zima, kdežto tady v lázních je nám všem lidem tak příjemně teplo,“ odpověděl muži při těle naopak zcela pohublý devatenáctiletý mladík.

„Co vy jen to pořád máte za starosti, to by se jeden divil,“ uchechtl se muž a neohrabaně skočil do vody, jen to žbluňklo.

„A co bych si nedělal starosti? Něco takového je čistě mou osobní záležitostí,“ řekl mladík, tentokrát však výhradně sám sobě, neboť pan Sedwig ho již nevnímal. Stěží se teď sotva držel na hladině a pokoušel se o nějaká kloudná tempa kraula či delfína. Ale netrápil se tím, patrně při tom myslel na jídlo, a když pod svou sádelnatou váhou zahučel pod vodu, zbytečně nepanikařil, neboť v těchto lázních pro bohatýry ve skutečnosti byla vínem.

To najednou u hlavních dveří cosi počalo škrábat. Mladík se otočil tím směrem a spatřil na prahu postávat promrzlého psa, jmenovitě retrívra. Dle jeho skučení se dalo vytušit, jak moc rád by se zahřál a případně by i uvítal lidskou společnost.

„Koukej odtud zmizet!“ To se u dveří zčistajasna zjevil majitel lázní, kterému se přítomnost někoho, kdo tu neměl co pohledávat, vůbec nezamlouvala.

Mladík by to rád změnil, on sám proti němým tvářím přece nikdy nic neměl, naopak mu v mnohém imponovaly, neboť v některých věcech byly mnohem chytřejší než takoví lidé – například ohledně záležitostí týkajících se politiky. Němé tváře jí totiž nerozuměly a rozumět nemusely. Leč politickým tlachům jako by nebyly ušetřeny ani tyto lázně, do nichž směly vstupovat pouze lidé – lidé navíc pouze bohatí.

„Tak zmiz, ty potvoro chlupatá! Už ať tě tu nevidím!“ To opět zazněl hřmotný jekot majitele lázní.

„No tak, chlapče, přestaňte u toho lehátka smutnit a pojďte do vody za mnou. Nebo na vás žádná nezbude,“ ponoukal mladíka z vínových bublinek sádelnatý muž, zatímco pes najisto ode dveří odběhl a byl tentam.

„Co se s ním asi stane? Pojde zimou? Je mi ho ostatně už teď hrozně moc líto. Já sám přece nejsem žádný boháč, také jsem tu vlastně načerno. Na základě vypůjčené portmonky…“

„Co si to tam pořád, mladíku, špitáte?“ vyptával se ho podezřívavě pan Georg.

A pak se to stalo. Muž se pod váhou svého sádelnatého těla začal znovu nořit pod hladinu, ovšem tentokrát se z jeho úst dralo nepřiměřené chrčení a také sliny. Dusil se. Svíjel se v křečích. Vypadalo to na infarkt.

Než mladík stačil nějak šetrně zasáhnout, ozvala se ohlušující rána. Do lázní za zvuků tříštícího se skla vpadl majitelem odmítnutý retrívr a šinul si to k topícímu. Bez otálení skočil krásnou žabku do vody a ladnými tahy delfína muže zachránil.

Lidská pomoc dorazila co nevidět. Sám majitel lázní ji přivolal, z obav o ztrátu svého bohatého zákazníka.

Nakonec se vše v dobré obrátilo a pan Georg se během pouhého měsíce zotavil, taktéž navrátil do svého výnosného úřadu a následně i do lázní. Ovšem to nebylo zdaleka to jediné, i němé tváře, kdykoli venku udeřily nepříčetné mrazy, do lázní měly dveře vždy otevřené.

„Co kdyby se zase o některého ze zákazníků pokoušel infarkt? Pod vlivem bohatýrského způsobu života něco takového nelze zcela vyloučit,“ zněl výsledný verdikt majitele lázní.

A už to nebyli jen oni zbohatlíci, co se v nich pravidelně objevovali, také prosté, o mnoho chudší vrstvy sem měly vstup volný.

„Jak by pak jeden těm druhým vysvětloval, že sem hodnou dobu chodil někdo, kdo si vypůjčenou portmonkou na bohatýra pouze hrál?“ dušoval se majitel lázní.

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means - město plné rozmanitostí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *