Kryštof Rodl byl prostý městský obyvatel, který bydlel v jednom z domů na Polmontrovém nábřeží. Snažil se tam žít svůj každodenní nudný život skoro bezvýznamného umělce. Ale nevadilo mu to, neboť to byl nevýslovný šetřílek. Životu jako takovému nerozuměl a stále ho zajímalo, proč člověk vlastně žije, i když ho osud jednoho dne z této planety stejně odvolá. Zatímco jiní umělci se snažili poznávat svět, seč mohli, on o něco takového vůbec nestál. K čemu by mu to bylo, když jednoho dne z něj beztak odejde. Potíže jiných ho ale nenechávaly v klidu, sám se ale bál toho, aby ho nepotkalo něco z podobně smutných osudů.
Kryštof se rád setkával pouze s takovými lidmi, jež dobře znal, z neznámých tváří měl někdy přímo panickou hrůzu, na rozdíl od takové Kateřiny Hlánkové, která byla pravým mužovým opakem a ze všeho nejvíc na sobě milovala smích. Ale nesměl to být ten náležící závistivcům, musela z něj býti patrná pravá čistá radost. A i když ta občas u Katky, jak jí Kryštof s oblibou něžně říkal, také vzala za své, ještě tu byl její věrný kocour Monifán, jenž jí uměl navrátit post důležitosti.
„Radost je opravdovou vzácností, milá Katko,“ oznamoval mladé dívce Kryštof snad pokaždé, když se spolu vídali.
„Já vím,“ přisvědčila Katka, načež se mladému muži pokaždé snažila oponovat: „Vy prostě nesmíte ten život pokaždé brát tak tragicky, zkrátka se musíte naučit odpoutat od všeho zlého.“
„A jak toho podle vás dosáhnu? Ty všemožné tragédie kolem se pořád dějí a něco ve mně se nutí k tomu je neustále studovat,“ dušoval se vždy Kryštof.
„Rozumím vám, něco takového není snadné,“ souhlasila Katka, načež ze stolku opatrně do dlaně uchopila tápající berušku a pomalu a láskyplně ji pomohla do bezpečného ústraní své dlaně a z ní pak na zem.
„Kdyby vám ta beruška za to dokázala poděkovat, to by teprve byl ten pravý zázrak, a člověk by si pak konečně přiznal, že to s ním nemusí být tak špatné, jak se mu nestále zdá, že je,“ namítl následně přeci jen Kryštof.
„Nebojte, čas oné berušky zajisté ještě přijde,“ odmítala ony námitky chvatně Katka. Pak vstala od stolu, Kryštofa jemně políbila na tvář a spanile odešla z venkovního prostranství kavárny.
Kryštof tam nadále posečkával ve světě svého vlastního fantazírování. Přemýšlel o Katce, o jejích slovech a půvabu, o oné zachráněné berušce, a také o tom, proč někteří lidé mají právo na štěstí a jiní nešťastníci zase ne.
A pak došlo k tomu nečekanému zázraku. Beruška sama od sebe znovu vylezla na stůl, zatřepotala křídly, a zpoza rohu na Kryštofa povzbudivě zamrkala naposledy Katka a navíc k tomu přidala další polibek, tentokrát ten řízený na dálku. Ovšem přání by měla být celkem tři, jak už to bývá zavedeným zvykem v pohádkách, tedy v onom fantazírování. Onen nenápadný šek na pět set tisíc korun českých nenápadně přiložený pod jeden ze šálků tedy budiž posledním důkazem, že štěstí lze dosáhnout i ve skutečném světě.