(10) City Means – město plné rozmanitostí

Amanda Rymesová se stala ve svých mladých studentských letech mladou úspěšnou spisovatelkou hororů. Body k dobru jí zajisté i přidalo, že se svou postavou a jménem podobala herečce, která právě tou dobou slavila úspěch s filmem CO TA HOLKA CHCE, tedy Amandě Bynesové. Vedle toho Amanda měla milující rodiče, kteří jí v jejích tvůrčích aktivitách podporovali, a řadu nadšených fanoušků z řad studentů, co od ní na její rodné střední škole den co den žádali podpis.

Aby té slávy na jednu dívku nebylo málo, tak Amanda si k dobru ještě mohla připočíst, že v noci mnohdy nemohla usnout, a tak se jedné takové obzvlášť deštivé a bouřlivé dodatečně rozhodla pro psaní žánru sci-fi. A co se nestalo, zase se jí po tvůrčí stránce zadařilo. Nakladatel si Amandu nemohl vynachválit, byla opravdu velmi talentovaná, navíc měla dar psaní snad již od kolébky – psávala již od svých pouhých tří let.

Jinak byla Amanda i dosti společenská, ráda navštěvovala večírky a prostě různé party svých kamarádů a spolužáků a nikdy nezkazila žádnou zábavu. Rozhodně se ale nejednalo o žádnou namyšlenou barbínu, a ani charita Amandě nebyla cizí. Vedle různých dobročinných akcí se to projevilo například i tím, že když měl být do studijního programu přijat student pocházející z afrického Konga a na jeho financování ve školním fondu nebylo dostatek peněz, Amanda se velmi ráda ujala daného zaštítění. Nejednalo se o přetvářku, nutno opět podotknouti.

Jen ve své spisovatelské tvorbě se Amanda mnohdy měnila v nesoucitnou mrchu, co se neštítí sprovodit ze světa jak hlavní zápornou postavu, tak i hrdinku na straně opačné. Právě tím se odlišovala od ostatních kolegů, kteří se taktéž zabývali horory.

Amanda nikdy nepřemýšlela o osudu postav, jež vlastním umem a úsilím připravovala o život, prostě je všechny brala jako něco pomyslného, nad čím, mimo děj, není potřeba již více dumat. Jednu noc se to ale mělo změnit. Amandě se přitížilo, takže chtě nechtě musela vstát od počítače, a s bolestmi břicha se zkroušeně dobelhala na onu místnost. Tím to však teprve začínalo.

„Nyní alespoň na vlastní oči vidíš a také cítíš, jaké to je vnímat bolest někoho jiného,“ ozval se z  Amandina nitra hlas dívky, jež se měla stát jednou z hlavních hrdinek připravované hororové ságy.

„Ale ty jsi přeci jen postava, postava, která navíc neexistuje,“ bránila se Amanda té narážce, avšak dál se na toaletě svíjela v křečích. Patrně se nejednalo o nic vážného, ten pudink na včerejší party byl už po prvním soustu na chuť dosti zvláštní.

Leč dívce uvězněné uvnitř Amandiny duše se ještě nechtělo utichat, připomněla jí následující: „Podobně nemilým osudem, jaký jsi mi přisoudila, musela nedávno projít jiná dívka, avšak ta napadení rotvajlera podlehla, neboť zranění na jejím těle byla smrtelná. Ty velmi dobře přece ono slovíčko znáš, Amando, tedy onu SMRT.“

Bolest v Amandině břiše nepolevovala a nová hláška dívky jí opět překvapila. A stejně tak i ta následující: „Proč o mně tak negativně smýšlíš? To ti není líto té druhé dívky z onoho článku v teenagerském časopise? Dokážeš mi na tuto otázku prosím nyní odpovědět, Amandu Rynesová?“

Amandu toto udivovalo čím dál více, ještě nikdy se jí nestalo, aby ji vnitřní postava vyzvala  k dialogu. A ještě jedno podstatné se tu dalo vypozorovat, dívka k Amandě i přes nemilý obsah vlastních slov, promlouvala velice jemným tónem. Nehodlala se jí tedy nijak mstít, spíše poukazovala na nemilé skutečnosti, jež se daly poupravit.

„Ty jsi, Evelíno, ale pouze mou smyšlenou postavou, nikoliv skutečnou,“ hájila Amanda své původní stanovisko, načež se na toaletní míse dál svíjela v bolestivých křečích jako mnoho jejích hororových postav.

„Jak jsem již prve přednesla, nemám v úmyslu ti vyhrožovat, Amando,“ ozval se z Amandina nitra znovu onen poutavý hlásek, „jen tě žádám o smilování. Vím, že nejsi zlá, že máš dobré srdce, to bys přece jinak sama od sebe finančně nepodpořila onoho Maura z Konga.“

Amandu toto z úst dívky zatím ohromilo ze všeho nejvíce. Ještě nikdy předtím se jí nestalo, aby nějaká z jejích literárních postav upozorňovala či dokonce chválila zájmy autora. Amanda tedy svůj postoj k Evelíně začala přehodnocovat, ačkoliv bolest v břichu pomalu polevovala.

„Dobrá, Evelíno, slibuji ti, že se nad tvým příštím osudem ještě zamyslím a pokusím se pro tebe najít mnohem přijatelnější východisko,“ oznámila jí Amanda.

„Děkuji,“ odvětila dívka, a to bylo tu noc naposled, co Amanda Evelínu k sobě slyšela promlouvat.

Jenže hned druhý den ráno, kdy už Amanda byla zase fit a mířila do školy, si sama sobě začala namlouvat, že snad dnešní noc prožívala v jakýchsi podivných halucinacích. Leč Evelína znovu ohlásila svou přítomnost a stejně dobrotivě Amandu poprosila o to samé: o smilování.

Byl to ale až rozhovor dvou novinářů, co Amandu přimělo Evelíně plně vyjít vstříc.

„…ale ti lidé tam umírají a žijí v naprosté bídě! Navíc na tom smetišti jen stěží nachází něco k snědku, k pití, či jen na pokrytí střech svých rozbořených chatrčí!“

„To mě nezajímá! Salma Roden si dneska v šest hodin ráno někde v butiku na George Street pořídila nový kožich z norka a briliantový náhrdelník za sto tisíc dolarů! Právě to čtenáře bulváru nejvíc zajímá a ne nějaké zapomenuté smetiště kdesi na okraji Brazílie!“

„Ale ti lidé tam umírají… jste pěknej nekňuba, Morisi, vás totiž nezajímají skutečné problémy lidí, toho už jsem si všimla hned na začátku, co jsem k vám do novin nastoupila! Asi tedy v nejbližší době osobně dám výpověď!“

„No prosím, jak je libo, Hallová, nejdřív mi ale osobně přinesete reportáž o tom norku na briliantu a pak si klidně jděte, kam chcete!“

Žena, jež stála na straně bezbranných, a muž, co uznával svět celebrit, nasupeně prošli kolem Amandy a vrhli na ni velmi ošklivý pohled, jako by tu hádku vyprovokovala právě ona.

Amanda tedy začala spřádat plány na čistě romantický román s pracovním názvem ŽIVOT VÁŠNIVÉ EVELÍNY. Amanda s ním strávila neuvěřitelné tři roky práce, neboť klasická romantická poloha , to u ní doposud bylo něco, čím se ve svých dřívějších dílech zabývala pouze sporadicky, avšak zapracovala na sobě, a tak se i tento literární opus dostal k nakladateli, jenž ho nakonec po řadě obav vydal. Dokonce zvažoval variantu, zda-li by nebylo vhodné, aby si Amanda zvolila raději pseudonym, ta to však odmítla a rozhodla se zariskovat.

A risk jí nakonec vyšel, román se líbil jak Amandiným kmenovým čtenářům, tak i těm, co milovali klasické romantické příběhy plné lásky, zrady a především šťastného happyendu.

„Nu což,“ řekla si pak Amanda, „Stephen King vedle hororů také sepsal nejedno drama a to se setkalo s velmi vřelým přijetím. A navíc,“  popustila uzdu své fantazii, „třeba kniha přímo osloví nějakého švarného mládence, jenž mě následně pojme za svou celoživotní partnerku.“

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means - město plné rozmanitostí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *