Výzva (11)
Přiznejme si to, po světě nechodí mnoho lidí, jež by v lásce neměli zvířata. Ona láska se dá vyjádřit dvěma způsoby: buďto projevujeme úctu k tvorům zcela živým nebo naopak k těm již mrtvým, servírovaným na talíři coby gastronomický chod.
Ano, láska ke zvířatům je různá. Já sám bych se rád řadil do skupiny první, ale přiznám se, že mi není cizí ani ona skupina druhá. Když však vidím nějaký dokument o týrání tvorů, je mi jich okamžitě líto, soucítím s nimi, přičemž dané utrpení, jež zažívají, bez rozmyslu okamžitě přeji protistraně, tedy výhradně člověku, jenž ono násilí má na svědomí. Na druhou stranu ale, když občas s rodinou zajdu do nějaké té restaurace na dobré jídlo, nedokáži se obejít bez masa, ať už v podobě dobrého polévkového vývaru či jako nezbytné přílohy k hlavnímu chodu. Zkrátka a dobře, takové masové výpečky s knedlíkem a se zelím se pro mne stávají lákavým soustem.
Typický střet zájmu, jenž zažívá patrně nejpočetnější část naší světové lidské populace!
Samozřejmě že i já se několikrát pokusil, po vzoru mé mamky, která je již několik let vegetariánkou (i když na Štědrý den pokaždé zhřeší a dá si smaženého kapra!), přeorientovat na stravu rostlinnou, namísto oné masité, ale prostě to nešlo. Jahelný knedlík s tempehem se mi za pár měsíců zprotivil a stejně tak dopadl pokus číslo dvě s tofu, pohankou či ďobačkami. A tak u mne na plné čáře opět zvítězila ona typická česká kuchyně, jejíž součástí je právě strava masitá.
Ale jinak samozřejmě mám v oblibě i zvířátka živá coby domácí mazlíčky. Na prvním místě to jsou dozajista kočky, imponují mi ale i delfíni jakožto slípky. Kdysi jsme je doma na zahradě měli (tedy ony slípky, nikoliv ony delfíny) a nevěřili byste, jak přítulné byly. Bez problému se nechaly chovat a můj děda je dokonce osobně odnášel spát na jejich bidýlko do kurníku.
Ale kočky jsou přeci jen kočky a já si je zamiloval od té doby, co jsem spatřil tento svět. Již v dětství mi dvě z nich dělaly společnost, jmenovitě Mourinka a Felinka, jež však nakonec stihl krutý osud, kdy obě srazilo auto a tak musely býti utraceny. Poté na několik let u nás domov našly ony slípky a nyní už zase máme další dvě kočičí tváře: opět je to Mourinka, původem z Úmyslovic, mladší Zrzečku pak má mamka přinesla z nedalekého soutoku Cidliny a Labe.
Není proto divu, že právě kočky se staly nedílnou součástí mého rozsáhlého ,,City Meansového“ díla (a nejen jeho), přičemž nejednou byly i hlavními hýbateli samotného děje. Mému všeobecnému zájmu se těšila především takzvaná „Winsternská kočka“, tvor s až téměř magickými léčebnými schopnostmi, o němž se zmiňuji i v šestém „městském“ románu, na kterém stále intenzivně pracuji.
A proč by také ne, vždyť kočky jsou již po staletí neodmyslitelnou součástí nejedné domácnosti a rovněž se jim přisuzují právě ony ozdravné účinky. A ne nadarmo se pak říká, že kočky mají k dobru hned několik životů. Když k tomu ještě připočteme, že se úspěšně uplatňují v rámci takzvané „felinoterapie“, je daná volba více než jasná.
Jak jsem zmínil již výše, k Winsternské kočce se navracím i v onom připravovaném šestém City Meansovém pokračování, kde se čtenář o ní dozví nějaké ty další novinky jakožto něco málo z historie formou poutavého příběhu. Snad vás ani tentokrát nezklamu.
A jak se stavíte ke světu zvířat vy, vážení čtenáři? Preferujete je živé či pouze jen jako chutnou pochoutku? Jaký je váš výhradní postoj k tomuto mému článku? Souhlasíte se vším, co jsem v něm uvedl, nebo se v některých bodech s mými tvrzeními rozcházíte? A jaké je vaše nejoblíbenější zvířátko? Máte s ním dobré či naopak špatné zkušenosti? A které byste si nikdy domů nepořídili?
Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.
Tolik autor