Category Archives: Trnité růží

Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za … Continue reading →

Vladimír dočetl jednu ze svých posledních básní a pak sklopil oči k zemi. Tvářil se značně provinile, jako kdyby se styděl za těch dvacet úryvků, co právě zazněly z jeho úst. „Je vám dobře, Vladimíre?“ táži se opatrně dotyčného, neboť … Continue reading →

I. LEPŠÍ ZÍTŘKY Již odezněly nelibé tóny zlé poémy lidé odevzdali stesky do budoucnosti dívajíc se smýšlí o svých zítřcích   Tu Jana nad malbou krajin přemítá tu Jan dějiny umění oslavuje kéž by Onen nejvyšší tam nahoře dal abychom … Continue reading →

I. NADĚJE Již z dálky slyšet je jak odbíjejí zvony vše do zdárného konce dospělo hra na kočku a myš kýženě ukončena byla   Nezbývá nežli slzu zakápnouti a konečně domů vydati se na vše zlé rychle zapomenouti   Toliko … Continue reading →