(15) Den kdy vládl déšť

 Den kdy vládl déšť

 Smutek sílí když zaslechnu

Že lid nevěří svému osudu

A stále se vláčí za tím jediným

Štěstím výjimečným jenž se záhy ve zlo promění

A nenachází klid jenž by dobro věnoval

Zrazuje věčně ty jimž vděk kdysi sliboval

Pláč se ozve zas

Dívce zastesklo se ve stínu očních řas

Já znavena chůzí zas viděla lež

Den kdy vládl déšť

+++

A mosty přeplněné bez lidských úsměvů

Nutí bdělé chodce k náhlým ústupům

Každý z nich touží jen po tom jediném

Být v náručí přátel, v onom kruhu rodinném

Ať přizná se ten kdo toto samé nehledá

Sklidí výsměch od všech že se jen vychloubá

Kde je ten čas

Kdy slunce obveselilo mou nevinnou tvář

Tou svou posmutnělou pozorovala jsem lež

Den kdy vládl déšť

+++

Až zanedlouho déšť ustane

A my všimneme si duhy jak hasne

A vítr už nebude nám do očí bít

Slunce osvítí zem, my konečně pocítíme mír

Pak možná přejde čas na témata jízlivá

V nichž otevřeme se druhým jak zvykem nebývá

Kdo jen nepozná

Že sporné city v hádku možná přinutí nás

Pak rádi vzpomeneme si na onu lež

Jíž předával déšť

+++

Vůni domova

S výhledem do ulic a hlouček dam

Nám ještě připomenou onu lež

Den kdy vládl déšť