Výzva (23)
Není to tak dávno, co jsem se tu ve „Výzvách“ zmiňoval o takzvané „Winsternské kočce“, jíž jsem přisuzoval zázračné léčebné účinky. Onehdy jsem byl tak trochu na pochybách, zdali dané z mé strany, ohledně onoho mnou jmenovaného posvátného tvora, pro vás, milí čtenáři, nevyznělo až příliš moc vizionářsky. Nicméně poměrně záhy jsem měl možnost na jednom z televizních kanálů, věnovanému zvířecí říši, shlédnout zajímavý dokument a tak zjistil, že mé vize by nemusely býti zas až tak nereálné.
Snad každý z nás, kdo momentálně vlastní či v minulosti měl nějaké to zvířátko, bude souhlasit s mým tvrzením, že v jeho přítomnosti znovu dobil svoji ztracenou energii způsobenou každodenním stresem a shonem. Samozřejmě za předpokladu, že se daný tvor vůči svému pánovi nezachoval výhradně odtažitě či dokonce nevraživě.
Já sám mám s obojím svoji osobní zkušenost. Z minula již víte, že jsem já a moje rodina vlastnili hned několik kočiček. Ony první dvě, Mourinka a Felinka, pocházely z venkova a přítulné rozhodně byly. Cizích lidí se však bály. Bohužel je nakonec ale stihl dosti krutý osud, kdy shodně přišly o život poté, co je srazilo auto. Zatímco Mourinka byla na místě mrtvá, tak Felinka, o něco později při podobné srážce, utrpěla závažná zranění neslučitelná se životem a nám tak nezbylo nic jiného nežli ji dát utratit, aby, chudinka, dále zbytečně netrpěla.
Tak tomu bylo v letech devadesátých. Všichni jsme to tehdy obrečeli. Já a mamka jsme si chtěli ihned pořídit kotě nové, děda s babičkou však byli zásadně proti. Zvláštní, neboť právě děda se k našim kočičkám choval vždy velmi šetrně. Když Mourinka a Felinka byly ještě malé, osobně je nosil do dřevníku, kde měly svůj pelíšek a dával je tam spát. A pokaždé pak mé mamce vyčítal, když ta je z domu vypustila „pouze“ na zahradu. Ano, vzpomínám na tu dobu velmi rád a upřímně lituji, že se čas nedá vrátit zpátky, že tu již obě dvě kočičky jakožto děda nejsou.
I přesto, posléze se ohledně oněch zvířátek činili právě děda s babičkou, když si domů pořídili slípky. Přitom to začalo celkem velmi náhodně. U mých prarodičů na venkově babička náhodně odchytila vzpurnou černobílou slepici a s dědou si ji pak odvezli k nám domů do Poděbrad. O něco později jsme již měli své vlastní. Nutno podotknout, že jak babička tak i děda se o slípky velice vzorně starali. Prvně jmenovaná si je do poslední všechny pojmenovala a pak pravidelně zapisovala, která ze slepic za den snesla vejce, zatímco onen druhý jmenovaný pak pro ně postavil kurník i s výběhem, a když některá večer odmítala jíti spáti na bidýlko, osobně ji na něj pokaždé ochotně donesl.
Kočičky jsme s mamkou opět měli až po novém miléniu. Zpočátku to byla pouze Mourinka, Zrzečka se k nám dostala až o něco později. Mourinka nás bohužel před více jak rokem opustila a to v nedožitých šestnácti, což v kočičím světě představuje úctyhodný věk. Zrzečka se nyní dožívá deseti a stále je velice aktivní. Musím se doznat, ze mě osobně v minulosti spíše odčerpávala energii pro svoji nápadnou odtažitost, na rozdíl od mamky a otčíma, jimž pro změnu slastně vrněla na klíně.
Poslední dobou se však i ona povahově začala měnit a postupně si ke mně našla cestu. Na to do jisté míry mělo i podíl několikaměsíční odloučení od rodiny, jenž jsem byl nucen absolvovat. A právě tehdy si naše zrzavá kočička patrně počala uvědomovat, že i moje maličkost je jinak její stabilní součástí. A tak mě začala postrádat. To se projevovalo tak, že moji maličkost začala hledat – v domě i na zahradě. Marně. Nakonec jí to nedalo a usmyslela si chodit nahoru do mého pokoje, jenž jsem zdědil po zesnulém dědovi. A když ani tam Zrzečka neobjevila to, co objeviti mermomocí chtěla, uvědomila si, že je něco v nepořádku. Možná že i dostala strach, jestli se mi něco nestalo!
Ano, i sama zvířata umějí vycítit nebezpečí a rovněž i zpytovat svědomí.
A stejně tak i býti nápomocná, když na to přijde.
A tak pes jménem Boot (bota) má ten dar, že coby rozený zvířecí kouč dokáže smířit psy a kočky, kteří si, s Bootovou pomocí, na sebe pozvolna začínají zvykat, až se z nich ve fázi konečné stanou nerozluční přátelé. Další takovéto nerozlučné přátelství spolu udržují rovněž pes Jack s prasátkem jménem Tuna. A jistý nejmenovaný kačer pak zase dodává chuť do života vážně postiženému chlapci, stejně jako koza jménem Lilit lidem, potýkajícími se s obtížemi spojenými se stářím.
Jsem vždy rád, když vlivem hříčkou přírody jinak nesmiřitelná a proti sobě stojící zvířata k sobě pro změnu naleznou přátelskou cestu. V této souvislosti se mi pokaždé vybaví poetické povídky Petry Lavordové o „propojení lidské a zvířecí říše“. Dočkáme se jednou tohoto památného úkazu, přecházejícího v jednu reálnou skutečnost, i zde na naší domovské planetě Zemi?
Dnes se vás tedy, milí čtenáři, ptám: Jak vycházíte se svými nejen čtyřnohými mazlíčky? Vzpomínáte na ně, rovněž jako já, výhradně v dobrém? Chybí i vám již ti zesnulí či stále po nich ještě dnes truchlíte? A co soudíte o výjimečném talentu němých tváří, o němž jsem se tu zmiňoval výše? Máte i vy s něčím podobným byť třeba i vlastní nepatrné zkušenosti? A pokud ano, podělíte se tu o ně se mnou?
Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.
Tolik autor